ECLI:CZ:US:2017:4.US.2661.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2661/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu: a) T. R., b) nezl. T. R. a c) nezl. B. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2016 č. j. KSPH 64 INS 4303/2016-A-24, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 22. 8. 2017 obdržel Ústavní soud podání, v němž jako "stěžovatelé" jsou uvedeni T. R., nezl. T. R. a nezl. B. R. Ze zmateného a nesrozumitelně formulovaného podání lze usoudit, že "stěžovatelé" vznášejí námitky proti postupu Krajského soudu v Praze v insolvenční věci, vedené pod sp. zn. KSPH 64 INS 4303/2016-A-24.
Ve zmíněném podání ze dne 22. 8. 2017 navrhovatel T. R. žádá zároveň Ústavní soud "o přidělení bezplatného právního zastoupení Českou advokátní komorou v řízení před Ústavním soudem".
Dne 4. 9. 2017 obdržel Ústavní soud přípis Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, jímž krajský soud "postupuje k dalšímu postupu podání označené jako ústavní stížnost, směřující proti opatření o osobě insolvenčního správce a proti usnesení o úpadku".
V dalším podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 9. 2017, namítá navrhovatel T. R. "nesprávné obsazení soudů a přísedících obou soudů v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. a v rozporu se zásadou předvídatelnosti a transparentnosti přidělování věcí".
II.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána v rozporu s §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Navrhovatelé zejména nejsou zastoupeni advokátem, není přiloženo rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) a návrh postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci.
Navrhovatel T. R. byl v souvislosti s předchozími podáními k Ústavnímu soudu již vícekrát vyzýván k odstranění vad podání s patřičným poučením o náležitostech ústavní stížnosti, včetně nutnosti být v řízení zastoupen advokátem, i o případných následcích neodstranění vytčených vad podání (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 1520/15, IV. ÚS 588/14, II. ÚS 70/15, II. ÚS 492/15, III. ÚS 1521/15 a další). Přesto navrhovatel Ústavní soud opakovaně obesílá desítkami podání, která však nesplňují náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 109/14, I. ÚS 2790/14, II. ÚS 3270/14, I. ÚS 3557/13, IV. ÚS 1836/10, III. ÚS 2371/10, IV. ÚS 29/08, IV. ÚS 3408/14 a další). Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem.
Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ostatně tímto způsobem již Ústavní soud postupoval ve věcech navrhovatele sp. zn. IV. ÚS 2113/15, I. ÚS 242/16, IV. ÚS 241/16 a dalších.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že pokud by navrhovatel, jako otec nezletilých dětí, zamýšlel podat ústavní stížnost ve prospěch nezletilých dětí, resp. za účelem ochrany jejich základních práv a svobod ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nebyl by v této pozici k podání ústavní stížnosti legitimován. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na závěry obsažené ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 452/15, III. ÚS 1521/15, IV. ÚS 1522/15.
Ústavní soud rovněž neshledal důvod zbytečně prodlužovat řízení o podaném návrhu tím, že by přistoupil na požadavek navrhovatele T. R. na poskytnutí šedesátidenní lhůty "k přidělení právního zastoupení Ústavním soudem a současně k opakované žádosti o přidělení právního zastoupení Českou advokátní komorou v řízení před Ústavním soudem a k vyhotovení zvláštní plné moci advokátem". Stěžovatel si je vědom náležitostí ústavní stížnosti a podmínek jejího projednání, takže právní zastoupení si byl nepochybně schopen zajistit sám ještě před podáním zcela nekvalifikovaného návrhu.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že návrh na přednostní projednání věci nebyl nijak odůvodněn. Navíc věc byla vyřízena z důvodů výše vyložených bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj