ECLI:CZ:US:2017:4.US.2878.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2878/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 3174/2017-182, a Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2017, č. j. 11 Co 479/2016-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod spisovou značkou 19 C 102/2016 domáhá proti vedlejší účastnici České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 620 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Liberci. Stěžovatel požádal o ustanovení zástupce pro řízení o jeho dovolání, jímž napadal usnesení městského soudu potvrzující usnesení obvodního soudu, kterým nalézací soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků, a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení zamítl obvodní soud usnesením ze dne 7. 11. 2016, č. j. 19 C 102/2016-126; uvedl, že stěžovatel neprokázal, že by jeho poměry odůvodňovaly ustanovení zástupce - zejména nedoložil příjmy ani výdaje a např. rozsudkem obvodního soudu mu bylo přiznáno v souhrnné výši 62 000 Kč. Městský soud potvrdil usnesením ze dne 2. 1. 2017, č. j. 11 Co 479/2016-152, zamítavé usnesení obvodního soudu. Nejvyšší soud následně zastavil řízení usnesením ze dne 30. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 3173/2017-182, neboť u stěžovatele nebyly splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů a ani přes výzvu soudu nebyl odstraněn nedostatek povinného zastoupení - stěžovatel v reakci na výzvu k doložení zastoupení pouze žádost zopakoval.
Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 12. 9. 2017 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zejména uvádí, že podle závěrů Nejvyššího soudu nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a tedy ani podmínku pro ustanovení zástupce z řad advokátů, aniž by vůbec dovolací soud zkoumal stěžovatelovy majetkové poměry. Obecné soudy se údajně nezabývaly skutečnými majetkovými poměry stěžovatele, zejména jim byla známa skutečnost, že mu bylo povoleno oddlužení, což je samo o sobě důvodem pro osvobození od soudních poplatků; navíc byl stěžovateli v jiných řízeních opakovaně zástupce z řad advokátů ustanovován. Pokud jeho majetkové prohlášení nebylo úplné, měly jej obecné soudy vyzvat k odstranění nedostatků.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), případně v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve věci stěžovatelky učinit.
V nyní projednávané věci stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a bylo zastaveno dovolací řízení pro nesplnění podmínky povinného zastoupení. Není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, bylo-li řádně soudem zjištěno a odůvodněno, že pro ně nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 občanského soudního řádu [viz např. nález ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 684/05 (N 149/42 SbNU 209)]. K rozhodování ve věcech ustanovení zástupce účastníku řízení přistupuje Ústavní soud mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny - coby rozhodné - podmínky pro osvobození od soudních poplatků (podle ustanovení §138 občanského soudního řádu), spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, nebo ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1657/15). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost přijal k věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Takováto pochybení obecných soudů však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, neboť odvolací soud věc stěžovatele z hlediska nezbytnosti ustanovení zástupce řádně přezkoumal. Své závěry srozumitelně vysvětlil a potvrdil závěry nalézacího soudu, že stěžovatel nesplnil povinnost řádně tvrdit a prokázat splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků jakožto jednoho z předpokladů pro ustanovení zástupce. Stěžovatel si měl být vědom této povinnosti a dostát jí, a to i s ohledem na četnost soudních řízení, ve kterých má postavení účastníka. Skutečnost, že byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků nebo mu byl ustanoven zástupce v minulosti, neznamená automaticky splnění předpokladů pro ustanovení zástupce i v této věci a povinnost obecných soudů odůvodňovat, v čem se změnily stěžovatelovy poměry - takové břemeno nese stěžovatel, stejně jako k tomu, že jeho celkové poměry osvobození od soudních poplatků odůvodňují, a to bez opakovaných výzev a poučování ze strany soudu. Nejvyšší soud správně zastavil dovolací řízení pro nesplnění podmínky povinného zastoupení, neboť ani přes výzvu stěžovatel nedoložil, že by byl zastoupen advokátem v dovolacím řízení; rovněž uvedl, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků z důvodů uvedených v usnesení městského soudu - odkázal tedy na jeho nosné důvody.
Postupem obecných soudů nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu