ECLI:CZ:US:2017:4.US.3948.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3948/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Davida Kaufnera, zastoupeného Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou, se sídlem Radyňská 5, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 9. 2016 č. j. 6 C 49/2016-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl zavázán k úhradě částky 915 Kč s přísl. a náhrady nákladů řízení v částce 12 127 Kč.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že žalobkyně (Krajská správa a údržba silnic Karlovarského kraje) se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla stěžovateli uložena povinnost uhradit shora uvedenou částku, představující náklady spojené s odstraněním znečištění a s uvedením pozemní komunikace (po dopravní nehodě) do původního stavu. Okresní soud žalobě vyhověl, neboť bylo prokázáno, že použitý prostředek - sorbent je majetkem žalobkyně, bylo doloženo i jeho použité množství, a je nepochybné, že škodu způsobil právě stěžovatel, který je tedy v dané věci pasivně legitimován, přičemž pojišťovna mohla v tomto řízení vystupovat pouze jako vedlejší účastník na straně stěžovatele.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčen, že se soud nevypořádal se všemi důkazy, a právní posouzení věci není v souladu se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo. Soud ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu vyjádření a sdělení stanoviska pojišťovny stěžovatele, jeho písemné důkazy a specifikaci zákonů, které na daný případ podle jeho názoru dopadají.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V projednávané věci jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09). I když tedy Ústavní soud i u tzv. bagatelních věcí výjimečně připustil přezkum z ústavněprávních hledisek, činil tak vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na další okolnosti případu (např. kumulativní působení dalších obdobných případů; srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13).
Ústavní soud posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci. Měřítko pro rozhodování Ústavního soudu o nezbytnosti kasačního zásahu Ústavního soudu představuje i intenzita, s jakou mělo být event. do ústavně zaručených základních práv zasaženo. V dané věci jde o typický bagatelní spor, neboť částka, o niž bylo řízení vedeno, zjevně nepředstavuje hodnotu, jejíž absence by se mohla významněji promítnout do majetkové sféry stěžovatele. Stěžovatel v podstatě namítá pouze nesprávnou interpretaci podústavního práva s následným porušením práva na spravedlivý proces. Uvedené právo však není právem samoúčelným; jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva vykazuje tak nízkou intenzitu, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3929/14 II. ÚS 3201/15, I. ÚS 561/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že soudem bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Okresní soud se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěl ke shora nastíněným závěrům. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1 o. s. ř., kdy zcela úspěšné žalobkyni byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení, přičemž z vyčíslení nákladů řízení ve vazbě na procesní průběh sporu je zřejmé, že šlo o účelně vynaložené náklady, byť předmětem sporu byla částka 915 Kč.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu