ECLI:CZ:US:2017:4.US.434.17.1
sp. zn. IV. ÚS 434/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., se sídlem Chotěšovská 680/1, 190 00 Praha 9, IČ: 27183220, zastoupené JUDr. Jiřím Ctiborem LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Národní 973/41, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 2016 č. j. 4 To 67/2016-17664, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2014 č. j. 30 T 7/2011-16741, za účasti 1. Vrchního soudu v Olomouci a 2. Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a za účasti A) Vrchního státního zastupitelství v Ostravě a B) Specializovaného finančního úřadu, nábř. kpt. Jaroše 1000/7, 170 00 Praha 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 10. února 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost PetroJet, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelka konkrétně namítá porušení článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 1 a 4, článku 26 odst. 1, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Dne 9. září 2010 stěžovatelka, za účelem zajištění spotřební daně pro provoz daňového skladu, složila na účet Generálního ředitelství cel č. 040037-0047723011/0710, vedený u České národní banky, částku 100 000 000 Kč (dále jen "peněžní prostředky").
2) Policie České republiky, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Brno (dále jen "policejní orgán"), po předchozím souhlasu státního zástupce, usnesením ze dne 15. října 2010 č. j. OKFK-244-425/TČ-2009-200236 (dále jen "usnesení o zajištění peněžních prostředků") zajistila shora uvedené peněžní prostředky stěžovatelky. Policejní orgán tak učinil na základě podezření, že zajištěné peněžní prostředky byly výnosem z trestné činnosti, konkrétně zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zák., spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a zvlášť závažného zločinu účast na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku.
3) Proti usnesení o zajištění peněžních prostředků podala stěžovatelka stížnost, již Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. února 2011 sp. zn. 6 To 9/2011 zamítl, jako nedůvodnou.
4) Dne 31. prosince 2012 byl shora uvedený účet Generálního ředitelství cel zrušen a zajištěné peněžní prostředky byly deponovány na vnitřním účtu České národní banky č. 30486021/0710.
5) V průběhu trestního řízení stěžovatelka opakovaně požádala o zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků (žádostmi ze dne 20. ledna 2011, 22. června 2012 a 3. dubna 2013). Jejím žádostem, jakož i následným stížnostem, orgány činné v trestním řízení nevyhověly.
6) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. září 2013 č. j. 30 T 7/2011-15149 uznal obviněné 1. R. V., 2. R. V., 3. D. G., 4. J. H., 5. T. Š., 6. E. U. a 7. R. Z. vinnými shora uvedenými zvlášť závažnými zločiny.
7) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. dubna 2014 sp. zn. 4 To 69/2013 zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výrocích o trestech u celkem šesti obviněných a následně o těchto trestech znovu rozhodl.
8) Na základě exekučního příkazu Specializovaného finančního úřadu (dále jen "správce daně") ze dne 10. dubna 2014 č. j. 85501/14/4000-27901-109550 na přikázání jiné peněžité pohledávky stěžovatelky ve výši 147 816 112 Kč (dále jen "exekuční příkaz"), Česká národní banka dne 7. července 2014 vyplatila zajištěné peněžní prostředky ve prospěch účtu správce daně.
9) Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. září 2014 č. j. 30 T 7/2011-16741, rozhodl dle §79a odst. 3 tr. řádu, ve znění do 17. března 2017, o zrušení zajištění peněžních prostředků stěžovatelky. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil odkazem na §79a odst. 2 větu sedmou, část za středníkem tr. řádu, v témže znění, z něhož plyne, že s peněžními prostředky, na které se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí prováděného k uspokojení pohledávky státu nakládat bez předchozího souhlasu předsedy senátu nebo v přípravném řízení státního zástupce. Protože zajištěné peněžní prostředky byly dne 7. července 2014 vyplaceny na základě exekučního příkazu na uhrazení pohledávky státu, krajský soud zrušil zajištění peněžních prostředků stěžovatelky. Krajský soud zdůvodnil své rozhodnutí tím, že po výkonu daňové exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky stěžovatelky, zajištění peněžních prostředků již nebylo třeba, protože finanční prostředky již byly převedeny na úhradu pohledávky státu za stěžovatelkou.
10) Své usnesení o zrušení zajištění krajský soud doručoval pouze jednatelce stěžovatelky, paní Ing. Věře Šiškové, ačkoliv stěžovatelka byla již od počátku trestního řízení právně zastoupena advokátem JUDr. Jiřím Ctiborem LL.M., Ph.D. Právní zástupce stěžovatelky se o této vadě v doručování dozvěděl až dne 12. října 2016 při nahlížení do spisu, jenž se v tu dobu nacházel u Nejvyššího soudu.
11) Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. července 2016 č. j. 5 Tdo 749/2015-350 dovolání všech sedmi obviněných odmítl.
12) Dne 14. října 2016 podala stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 5. 9. 2014, v níž namítala mj. vadný postup krajského soudu při doručování jeho usnesení. Dne 14. listopadu 2016 zaslal krajský soud právnímu zástupci stěžovatelky napadené usnesení s tím, že uznal své pochybení při doručování tohoto usnesení. Stěžovatelka podala proti - již řádně doručenému - usnesení krajského soudu opětovně stížnost.
13) Usnesením ze dne 1. prosince 2016 č. j. 4 To 67/2016-17664, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "stížnostní soud") stížnosti proti usnesení krajského soudu projednal a zamítl.
III.
Stěžovatelka nesouhlasí s postupem krajského soudu ohledně zajištěných peněžních prostředků, který vyústil až v napadené usnesení o zrušení zajištění peněžních prostředků. Dle stěžovatelky bylo prý celé řízení týkající se zajištěných peněžních prostředků stiženo závažnými procesními vadami.
V prvé řadě stěžovatelka namítá, že usnesení o zajištění peněžních prostředků není řádně a přesvědčivě odůvodněno (poukazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 31. července 2006 sp. zn. IV. ÚS 227/2005, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Stěžovatelka tvrdí, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro zajištění peněžních prostředků, neboť prý po celou dobu trestního stíhání orgány činné v trestním řízení jednoznačně nepopsaly, jakým způsobem se měli obvinění dopustit trestné činnosti, která jim byla kladena za vinu.
Stejně tak z usnesení o zajištění peněžních prostředků údajně nevyplývá, jak byla do trestné činnosti obviněných zapojena stěžovatelka. Jestliže následně obecné soudy považovaly důkazní situaci za dostačující pro rozhodnutí o vině obviněných, měly též rozhodnout o osudu zajištěných peněžních prostředků. Protože však orgány činné v trestním řízení žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující zajištění peněžních prostředků nezjistily, měly vyhovět některému z návrhů stěžovatelky na zrušení, případně omezení zajištění peněžních prostředků.
Stěžovatelka proto dovozuje, že usnesení o zajištění peněžních prostředků je nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a prý nezákonné, jakož i porušující princip zákazu libovůle. Orgány činné v trestním řízení prý zajistily peněžní prostředky stěžovatelky preventivně, nikoliv na základě konkrétních zjištění, která by takový postup odůvodnila.
Dále stěžovatelka brojí proti postupu obecných soudů, jež jí prý nepřiznaly postavení osoby zúčastněné, ačkoliv s ohledem na možnosti rozhodnutí o zajištěných peněžních prostředcích (tj. uložení ochranných opatření zabrání věci, případně zabrání jiné majetkové hodnoty, neboť peněžní prostředky nebyly vlastnictvím žádného z obviněných) jí takové postavení zákonitě náleželo. Navíc v situaci, kdy nadále přetrvávaly důvody zajištění jejích peněžních prostředků, bylo zcela namístě, aby krajský soud se stěžovatelkou jednal jako s osobou zúčastněnou a přiznal jí její veškerá procesní práva. Stěžovatelka se domnívá, že přiznaly-li by jí obecné soudy postavení zúčastněné osoby, věnovaly by jejím žádostem o zrušení zajištění peněžních prostředků větší pečlivost a opakovaně je neodmítaly. Tím, že krajský soud stěžovatelce postavení zúčastněné osoby nepřiznal, porušil prý její práva zakotvená v článku 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka brojí i proti délce zajištění peněžních prostředků, již označuje za nepřiměřenou, a tedy odporující ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu a článku 38 odst. 2 Listiny, jakož i vedoucí k porušení článku 26 odst. 1 Listiny (k tomu stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 642/07, ze dne 7. ledna 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08, ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07, či ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Současně stěžovatelka uvádí, že obecné soudy zajištění neustále bezdůvodně prodlužovaly s konstatováním, že je zapotřebí prověřit finanční tok těchto peněžních prostředků. Samotná zdlouhavost a komplikovanost trestního řízení však podle stěžovatelky není s to omluvit zásah do jejích ústavně zaručených základních práv dle článku 11 a článku 26 Listiny. Nadto zajištění jejích peněžních prostředků v projednávané věci trvalo více než šest let.
Dle stěžovatelky mělo být zajištění peněžních prostředků zrušeno již během trestního řízení (k některé z jejích žádostí), nejpozději ke dni vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o odvoláních obviněných. Od tohoto okamžiku totiž nebylo možné legitimně očekávat jakákoliv další skutková zjištění týkající se zajištěných peněžních prostředků. Stěžovatelka je však přesvědčena, že krajský soud se měl osudem zajištěných peněžních prostředků zabývat již po vydání meritorního rozhodnutí v trestní věci obviněných.
K tomu stěžovatelka připomíná, že od pravomocného skončení trestního řízení proti obviněným v době podání ústavní stížnosti uplynuly bezmála tři roky. Tím, že krajský soud nedůvodně prodlužoval zajištění peněžních prostředků stěžovatelky a dalších majetkových hodnot, zásadně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny. Ačkoliv prý krajský soud o nedůvodnosti zajištění majetkových hodnot stěžovatelky věděl nejpozději od pravomocného skončení trestního stíhání, nijak v dané věci nekonal. Stěžovatelka takový postup krajského soudu označuje za svévolný a připomíná, že právě proto nebyla schopna uhradit své pohledávky vůči státu (narostlé o příslušenství, vzniklé prodlením s jejich úhradou); fakticky tak měl krajský soud zvýhodnit stát, oproti ostatním věřitelům stěžovatelky.
Postupem krajského soudu dle stěžovatelky fakticky došlo k nucenému omezení jejího vlastnictví bez zákonného podkladu. Ustanovení §79a odst. 2 tr. řádu prý není zákonným podkladem pro tvorbu pomyslné úschovy pro případné (v budoucnu vzniknuvší) pohledávky státu za vlastníkem zajištěných majetkových hodnot. K tomu stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 1999 sp. zn. 6 Tz 11/99 z něhož plyne, že podstatou zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je omezení dispozičního práva majitele účtu, nikoliv odejmutí těchto prostředků. Postup krajského soudu prý v posuzované věci z institutu dočasné povahy učinil institut vedoucí k vyvlastnění, přičemž jeho dočasnost byla závažně porušena celkovou délkou zajištění.
Stran tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka uvádí, že krajský soud o zajištěných peněžních prostředcích nerozhodoval v souladu s článkem 36 odst. 1 Listiny nestranně, neboť jestliže krajský soud později začal rušit některá z usnesení o zajištění majetkových hodnot stěžovatelky (dvakrát v roce 2013, čtyřikrát v roce 2017), nebyly zřejmě ani v době rozhodování o jejich zajištění splněny zákonné podmínky pro takový postup.
Stěžovatelka krajskému soudu vytýká rovněž pochybení při doručování usnesení o zrušení zajištění peněžních prostředků a je přesvědčena, že v důsledku nesprávného postupu při doručování jí zcela zjevně vznikla újma, protože nemohla proti usnesení krajského soudu podat stížnost v době, kdy bylo "reálně možné" dané usnesení rozporovat. Skutečnost, že stěžovatelka podala proti usnesení krajského soudu o zrušení zajištění peněžních prostředků stížnost až v roce 2016, již nijak nemohla napravit její procesní postavení, neboť v té době již peněžní prostředky nebyly v dispozici stěžovatelky, ani soudu. Tím, že krajský soud odňal stěžovatelce možnost právně brojit proti usnesení o zrušení zajištění peněžních prostředků, prý porušil její právo na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka závěrem shrnuje, že zvláště krajský soud svým postupem zasáhl do její právní jistoty a dále prodlužuje nepřiměřenou délku zajištění ve vztahu k dalším majetkovým hodnotám, o nichž dosud nebylo rozhodnuto. Důsledkem popsaného postupu krajského soudu je dle stěžovatelky faktické vyvlastnění, realizované vně ústavně stanovených limitů.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje jednak proti usnesení o zajištění peněžních prostředků, proti postupu obecných soudů v době trvání zajištění peněžních prostředků, proti délce zajištění peněžních prostředků, a proti konečnému rozhodnutí o zrušení zajištění peněžních prostředků z důvodu, že tyto byly převedeny na úhradu pohledávky státu za stěžovatelkou. Stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy jí v trestním řízení nepřiznaly postavení zúčastněné osoby, čímž měla být omezena její procesní práva.
Na úvod Ústavní soud připomíná svůj nález ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 z něhož plyne, že peněžní prostředky na účtu u banky, zajišťované podle §79a tr. řádu, představují majetek ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle článku 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde však o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu článku 1 odst. 1 věty druhé Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. prosince 1976, č. stížnosti 5493/72, pod bodem 62). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. tr. řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality. Jeho podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jde sice o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, ze dne 1. července 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04, či ze dne 19. října 2005 sp. zn. IV. ÚS 385/05).
Ústavní soud připomíná závěry formulované jeho dosavadní rozhodovací praxí stran požadavků, jež jsou z hlediska ústavních kautel kladeny na rozhodování o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle §79a tr. řádu, resp. na rozhodování o zajištění majetkových hodnot v trestním řízení obecně. Platí, že takové rozhodnutí musí být vydáno na základě zákona (článek 2 odst. 2 Listiny), příslušným orgánem (článek 2 odst. 2 a článek 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (článek 1 odst. 1 Ústavy a článek 2 odst. 2 a 3 Listiny).
Poslední z uvedených kritérií znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03). Na počátku trestního řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný.
V tomto ohledu proto postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že zajištěné majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo že jsou výnosem z trestné činnosti, odůvodněný konkrétními zjištěnými skutkovými okolnostmi (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. října 2007 sp. zn. I. ÚS 105/17, ze dne 28. listopadu 2008 sp. zn. II. ÚS 2475/08, ze dne 23. října 2012 sp. zn. I. ÚS 1758/12, ze dne 7. května 2014 sp. zn. II. ÚS 776/14, ze dne 7. srpna 2014 sp. zn. III. ÚS 2017/14, či ze dne 15. srpna 2017 sp. zn. I. ÚS 2445/17; viz také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1031. a DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. s. 661). K tomu je třeba dodat, že nejde o závěr konečný a dalším šetřením může být vyvrácen. Je tedy plně na orgánech činných v trestním řízení, aby podle stavu a průběhu trestního řízení rozpoznaly, kdy již zajištění majetkových hodnot není třeba a zajištění buď zrušily, nebo omezily (srov. §79a odst. 3 až 5, §79b, §79c odst. 5, §79d odst. 7 a 8 a §79e odst. 8 tr. ř., ve znění do 17. března 2017 a §79f tr. řádu, ve znění od 18. března 2017; viz také nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, pod bodem 50 nebo usnesení ze dne 14. května 2008 sp. zn. II. ÚS 2061/17).
Přezkum Ústavního soudu se dále zaměřuje na posouzení otázky, zda zásah do vlastnického práva je v dané věci zásahem přiměřeným ve smyslu poměru mezi závažností prověřované trestné činnosti a rozsahem zajištění ve vztahu k možnostem stěžovatelky jako podnikatelky dále vykonávat činnosti, jež s tímto podnikáním souvisejí (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 30. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07, sp. zn. I. ÚS 2485/13, či ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. III. ÚS 24/17). Obdobný standard přezkumu uplatňuje i ESLP při sledování zákonnosti zásahu, jeho legitimity a přiměřenosti mezi použitými prostředky, a cílem, kterého má být opatřením zasahujícím do majetkových práv dosaženo (rozsudek ESLP ve věci Forminster Enterprises Limited proti České republice ze dne 9. října 2008, č. stížnosti 38238/04, rozsudek ESLP ve věci Benet Czech, spol. s r. o., proti České republice ze dne 21. října 2010, č. stížnosti 31555/05).
Ke všem shora uvedeným kritériím nastupuje v případě zajištění trvajících několik let (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14, pod bodem 21, nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, pod bodem 57 a násl.) poslední, neméně důležitý aspekt, jímž je přiměřenost délky trvání zajištění.
Oprávněnost trvání zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, které musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Vedle pravomoci příslušného orgánu činného v trestním řízení rozhodnout (i bez podnětu) o zrušení nebo omezení zajištění peněžních prostředků na účtu u banky platí, že dle §79a odst. 4 tr. řádu může majitel účtu, jehož peněžní prostředky na účtu byly zajištěny, žádat (kdykoliv) o zrušení nebo omezení tohoto zajištění.
Ústavní soud v tomto směru již dříve připomenul, že u každého zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli [srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 30. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 333/04 a ze dne 2. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 703/06], přičemž tento vztah má nepochybně i časovou dimenzi. Zajištění majetku, resp. peněžních prostředků na účtu u banky, proto nemůže trvat libovolně dlouho (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07, pod bodem 16 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02). O zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod by šlo tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti.
Jsou-li popsané požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje obecně jakoukoliv formu zajištění majetkových hodnot za protiústavní zásah do vlastnických práv dotčené osoby.
Ve světle shora uvedených judikatorních závěrů Ústavní soud posoudil ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, přičemž žádné vady, pro které by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu, v jejich postupu neshledal.
VI.
Ústavní soud konstatuje, že projednávaná věc se od ostatních shora citovaných rozhodnutí Ústavního soudu odlišuje, neboť trestní řízení, v němž byly peněžní prostředky stěžovatelky zajištěny, je již pravomocně skončeno. Ústavní soud upozorňuje na skutečnost, že usnesením ze dne 26. července 2016 č. j. 5 Tdo 749/2015-350 Nejvyšší soud dovolání všech sedmi obviněných odmítl. Jeho usnesení obvinění následně napadli celkem čtyřmi ústavními stížnostmi, jimž však Ústavní soud ani v jednom případě nevyhověl (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. února 2017 sp. zn. II. ÚS 4211/16, ze dne 11. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 4232/16, ze dne 11. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 4218/16 a ze dne 9. května 2017 sp. zn. II. ÚS 3818/16).
Stěžovatelka v průběhu trestního řízení podala stížnosti jak proti usnesení o zajištění peněžních prostředků, tak proti usnesením krajského soudu o nevyhovění jejím žádostem o zrušení či omezení zajištění jejích peněžních prostředků. Ani v jednom případě však jejím stížnostem nebylo vyhověno, resp. tyto byly stížnostním soudem vždy zamítnuty jako nedůvodné. Stěžovatelce se v těchto případech vždy nabízela možnost po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, tj. po zamítnutí stížnosti proti usnesení o zajištění peněžních prostředků, případně po zamítnutí stížností proti usnesením krajského soudu, jimiž nebylo vyhověno jejím žádostem o zrušení či omezení zajištění, brojit proti uvedeným rozhodnutím ústavní stížností. Jak však Ústavní soud zjistil, stěžovatelka tak nikdy neučinila.
Přesto se nyní stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud podrobil daná rozhodnutí dalšímu přezkumu, což však s ohledem na shora uvedené nemůže učinit. Předně stěžovatelka formálně nežádá zrušení těchto rozhodnutí (v petitu své ústavní stížnosti je neoznačuje). I kdyby ale Ústavní soud od této skutečnosti odhlédl, přezkoumání daných rozhodnutí z jeho strany brání to, že stěžovatelka své námitky snáší až se značným časovým odstupem od přijetí těchto rozhodnutí. Přezkumu Ústavního soudu brání ta skutečnost, že v rozporu s §75 odst 2. zákona o Ústavním soudu stěžovatelka tato rozhodnutí napadá až po uplynutí několika roků od jejich vydání, tedy jednoznačně po uběhnutí lhůty k podání ústavní stížnosti.
Z tohoto důvodu se Ústavní soud argumentací stěžovatelky směřující proti usnesení o zajištění peněžních prostředků, a proti rozhodnutím o zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků, dále nezabýval.
Nad rámec výše uvedeného lze znovu připomenout shora citovaný závěr, pevně zastávaný jak právní teorií i rozhodovací praxí, podle něhož při rozhodování o zajištění majetkových hodnot postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že zajištěné majetkové hodnoty jsou výnosem z trestné činnosti, odůvodněný konkrétními zjištěnými skutkovými okolnostmi.
Jak je z usnesení o zajištění peněžních prostředků zřejmé, stěžovatelka dle tehdejších zjištění policejního orgánu figurovala na samém počátku řetězce složitých transakcí, jejichž výsledkem bylo zkrácení daňové povinnosti v souvislosti s dodáním pohonných hmot do volného daňového oběhu z daňového skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., IČ: 60193531. V trestním řízení proti obviněným bylo prokázáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016 č. j. 5 Tdo 749/2015-350, pod bodem 25 in fine), že stěžovatelka předstírala prodej minerálních olejů v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a nákup téhož druhu a množství minerálních olejů prostřednictvím nastrčené obchodní společnosti Barella, s. r. o. - v likvidaci, IČ: 25551574, ve volném daňovém objemu od různých dodavatelů, ačkoliv ve skutečnosti nakoupila uvedené minerální oleje v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně v rámci daňového skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., a tyto minerální oleje prodala ve volném daňovém oběhu, aniž by tyto fakticky uskutečněné obchody uvedla ve svých daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za období duben 2009 až březen 2010. Výše rozdílu mezi skutečnou a přiznanou daňovou povinností stěžovatelky přitom činila 564 799 377 Kč. Podezření policejního orgánu, jež bylo dáno v době rozhodování o zajištění peněžních prostředků, tedy bylo následně i podpořeno skutkovými zjištěními obecných soudů.
Stran rozhodování krajského soudu o žádostech stěžovatelky o zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků (respektive stížnostního soudu o stížnostech proti těmto rozhodnutím) lze dodat, že v rozhodné době ještě stále probíhalo hlavní líčení před krajským soudem ve věci obviněných a jak sama stěžovatelka uvádí, nadále bylo možné očekávat další objasnění skutkového stavu této značně složité trestní věci.
Co se týče ústavní stížností výslovně napadených rozhodnutí, Ústavní soud shledal, že byla vydána na základě zákona (§79a odst. 2 in fine a odst. 3 a 5 tr. řádu), příslušným orgánem činným v trestním řízení [§79a odst. 1, 3 a §146 odst. 2 písm. c) tr. řádu] a nelze je považovat za projev svévole. Ve vztahu k poslednímu ze základních kritérií pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí je přitom třeba říci, že v situaci, kdy zajištění peněžních prostředků stěžovatelky na účtu u banky fakticky zaniklo z důvodu výkonu daňové exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky stěžovatelky, nebyl namístě jiný postup krajského soudu, než zajištění peněžních prostředků dle §79a odst. 3 tr. řádu zrušit.
Ani námitka stěžovatelky ohledně procesně vadného postupu krajského soudu při doručování usnesení o zajištění peněžních prostředků nemá ústavněprávní relevanci. Zajištěné peněžní prostředky byly již dne 7. července 2014 vyplaceny Českou národní bankou na základě exekučního příkazu na uhrazení pohledávky státu (v souladu s §79a odst. 2 větou sedmou, část za středníkem tr. řádu se tak stalo bez předchozího souhlasu předsedy senátu krajského soudu). Ani případné zrušení usnesení o zrušení zajištění stížnostním soudem by nemělo na osud zajištěných peněžních prostředků žádný vliv (neboť ty již byly převedeny na účet správce daně). K tomuto převodu totiž došlo již před vydáním usnesení o zrušení zajištění peněžních prostředků krajským soudem.
Ústavní soud připomíná, že z hlediska vydání usnesení o zrušení zajištění bylo stěžejní, že správce daně vydal dne 10. dubna 2014 exekuční příkaz na přikázání jiné peněžité pohledávky stěžovatelky. Exekučním titulem byl v dané věci zajišťovací příkaz správce daně ze dne 10. května 2013 č. j. 168885/13/4000-27901-109550, jímž správce daně uložil stěžovatelce uhradit do 23. května 2013 částku 147 816 112 Kč. Protože stěžovatelka uvedenou povinnost nesplnila, přistoupil správce daně k daňové exekuci a uložil České národní bance vyplatit zajištěné peněžní prostředky stěžovatelky na jeho účet, což Česká národní banka dne 7. července 2014 učinila.
V tomto ohledu je nutné připomenout závěr, který Ústavní soud formuloval obiter dictum ve svém usnesení ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. Pl. ÚS 27/14 totiž, že "jisté ‚výhody' pro pohledávky ‚státu' (které má navrhovatel ambici odstranit) představují výraz principu, který se prosazuje v rozvrhových režimech v té či oné míře obvykle [srov. kupříkladu ustanovení §279 odst. 2 písm. d), §337c odst. 1 písm. a), e), §338ze odst. 1 písm. g) o. s. ř.]. Konkrétně ve vztahu k napadenému stanovení je pak přiléhavé dodat, že inkriminovaný souhlas státního zástupce či předsedy senátu se podle závěrů právní teorie nevyžaduje - je-li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu - proto, že zneužití výkonu rozhodnutí v takovém případě nepřichází v úvahu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1035)."
Nelze ani přehlédnout, že pohledávka správce daně (státu) vznikla a stala se splatnou již v květnu 2013, tedy před tím, než Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. září 2013 č. j. 30 T 7/2011-15149 uznal všechny obviněné vinnými shora popsanými zvlášť závažnými zločiny.
Stran námitek stěžovatelky ohledně postupu obecných soudů, které jí prý v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu nepřiznaly postavení zúčastněné osoby, je třeba uznat, že postup orgánů činných v trestním řízení v tomto směru vykazuje dílčí pochybení. Jestliže o zajištěných peněžních prostředcích stěžovatelky nebylo možné rozhodnout jinak než jejich zabráním dle §101 odst. 2 tr. zák., bylo namístě stěžovatelku poučit o jejích právech, jakožto zúčastněné osoby ve smyslu §42 tr. řádu a poskytnout jí dostatečný prostor k jejich uplatnění. Ústavní soud má přesto za to, že v projednávané věci byla procesní práva stěžovatelky adekvátně chráněna a naplněna, neboť stěžovatelka tato práva - i přes pochybení orgánů činných v trestním řízení - uplatňovala prostřednictvím svého současného právního zástupce po celou dobu trestního stíhání obviněných (skrze žádosti o zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků, podané opravné prostředky, nahlížením do spisu). Ústavní soud proto neshledal, že by postupem obecných soudů ve věci stěžovatelky byl porušen článek 38 odst. 2 Listiny.
Jako neopodstatněné je třeba odmítnout tvrzení stěžovatelky, že kdyby jí orgány činné v trestním řízení formálně přiznaly postavení zúčastněné osoby, zabývaly by se jejími žádostmi pečlivěji. Odůvodnění usnesení, jimiž obecné soudy rozhodly o žádostech stěžovatelky, v tomto ohledu nevykazují žádné nedostatky, neboť z tehdy probíhajícího hlavního líčení nevyplýval jiný závěr, než že obvinění se dopustili trestné činnosti, pro kterou byli stíháni a že role stěžovatelky v rámci jejich trestné činnosti byla zřejmá.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda zásah do vlastnického práva stěžovatelky byl v dané věci přiměřený ve smyslu poměru mezi závažností prověřované trestné činnosti a rozsahem zajištění v porovnání s možnostmi stěžovatelky nadále vykonávat její podnikatelskou činnost.
K zajištění peněžních prostředků stěžovatelky došlo v souvislosti s trestnou činností obviněných, u níž policejní orgán vyčíslil výši způsobené škody na částku 873 738 212 Kč (státní zástupce v obžalobě pak na částku 564 799 377 Kč). Z hlediska právního posouzení šlo o velmi rozsáhlou, sofistikovanou a organizovanou trestnou činnost hospodářského charakteru, do které byla zapojena řada fyzických a právnických osob, jejichž prostřednictvím docházelo k poškozování finančních zájmů státu (řádný výběr daně z přidané hodnoty). O sofistikovanosti a organizovanosti trestné činnosti obviněných svědčí i skutečnost, že obvinění používali speciální krypto (šifrovací) programy, znemožňující získání dat z jejich výpočetní techniky. Poměr mezi rozsahem zajištěných peněžních prostředků stěžovatelky a závažností prověřované (a následně i prokázané) trestné činnosti proto dle Ústavního soudu nelze považovat za disproporční.
Stran vztahu těchto dvou kategorií a možností stěžovatelky nadále vykonávat podnikatelskou činnost, spočívající (mimo jiné) v provozu vlastního daňového skladu, připomíná Ústavní soud, že stěžovatelce nebyly zajištěny peněžní prostředky na běžném účtu u banky, ale peněžní prostředky složené původně na účet Generálního ředitelství cel za účelem zajištění spotřební daně pro provoz daňového skladu. Dne 31. prosince 2012 byl uvedený účet Generálního ředitelství cel zrušen a dne 10. května 2013 vydal správce daně zajišťovací příkaz, jímž stěžovatelce uložil uhradit do 23. května 2013 částku 147 816 112 Kč. Jinými slovy řečeno, zajištěné peněžní prostředky stěžovatelky původně sloužící k úhradě případných daňových nedoplatků vzniklých při provozu daňového skladu stěžovatelkou, k tomuto účelu také byly užity, neboť po zániku povolení stěžovatelky k provozování daňového skladu správce daně evidoval za stěžovatelkou daňovou pohledávku ve výši 147 816 112 Kč (viz §20 odst. 22 písm. c) zákona o spotřebních daních, ve znění do 31. prosince 2014).
Ústavní soud na takto ustaveném základu dospěl k závěru, že k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, resp. do práva pokojně užívat majetek ve smyslu článku 1 odst. 1 Protokolu, případně k zásahu do práva podnikat ve smyslu článku 26 odst. 1 Listiny, v projednávané věci nedošlo.
VII.
V neposlední řadě Ústavní soud posuzoval námitku stěžovatelky spočívající v údajně nepřiměřené délce zajištění jejích peněžních prostředků. Usnesení o zajištění peněžních prostředků policejní orgán vydal dne 15. října 2010, usnesení o zrušení zajištění peněžních prostředků bylo vydáno dne 5. října 2014 (byť stěžovatelce bylo fakticky řádně doručeno až 14. listopadu 2016), tedy v době, kdy již existovalo pravomocné meritorní rozhodnutí v trestní věci obviněných. Je tedy zřejmé, že zajištění peněžních prostředků fakticky trvalo bezmála čtyři roky, přičemž k samotnému převodu zajištěných peněžních prostředků na účet správce daně došlo již 7. července 2014, přičemž od tohoto okamžiku usnesení o zajištění peněžních prostředků již pozbylo smysl.
Je třeba uvést, že zákon "přiměřenou dobu" blíže nestanoví. Dle názoru Ústavního soudu je ale v zásadě možné srovnávat přiměřenost délky omezení vlastnického práva se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. §72a tr. řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, šlo by podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální, a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelky a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 a sp. zn. I. ÚS 2485/13). Z judikatury Ústavního soudu se v tomto směru podávají (vedle analogie k ustanovení §72a tr. řádu) další kritéria pro posouzení, zda konkrétní zajištění v dané trestní věci již přesáhlo hranici, kdy lze hovořit o přiměřeně dlouhotrvajícím zajištění. Za prvé je třeba hodnotit jak délku trvání zajištění, tak i její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé je třeba hodnotit, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak. Přihlédnout je namístě i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčenou osobu individuálně představuje (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14, pod bodem 22).
Z hlediska samotné délky zajištění lze poukázat na kasuistiku, která se z rozhodovací praxe Ústavního soudu podává, byť je zapotřebí v každé individuální trestní věci bedlivě vážit konkrétní okolnosti daného případu. Kupříkladu v nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07 Ústavní soud shledal jako nepřiměřenou délku zajištění peněžních prostředků na účtu u banky trvajícího více než šest let, přičemž v době podání ústavní stížnosti nebylo ještě ani skončeno přípravné řízení. Obdobně v nálezu ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 Ústavní soud konstatoval nepřiměřenost délky zajištění peněžních prostředků na účtu u banky přesahující šest let, kdy opět ještě nebylo skončeno ani přípravné řízení. Z novější judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že požadavku na přiměřenou délku zajištění nevyhovuje zajištění finančních prostředků trvající takřka deset let (nález Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14, pod bodem 41; z toho pět let připadalo na přípravné řízení a pět let na řízení před soudy), ani zajištění peněžních prostředků trvající bezmála devět let (viz nález sp. zn. II. ÚS 3662/15).
V posuzované věci Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení, rozhodující o žádostech stěžovatelky o zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků, soustavně vyhodnocovaly oprávněnost dalšího trvání zajištění s tím, že v průběhu trestního řízení, včetně stadia řízení před soudem, docházelo k neustálému objasňování trestné činnosti obviněných a zkoumání jednotlivých finančních toků mezi zainteresovanými právnickými osobami.
Samotnou dobu zajištění peněžních prostředků stěžovatelky (s ohledem na shora popsaný charakter trestné činnosti obviněných, do níž byla stěžovatelka rovněž zapojena a v níž sehrávala stěžejní úlohu), jež trvalo bezmála čtyři roky, nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřenou. Za problematické však Ústavní soud shledává přetrvání zajištění i po vynesení meritorního rozhodnutí krajského soudu. Na druhou stranu Ústavní soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že v době, kdy před krajským soudem stále probíhalo hlavní líčení v trestní věci obviněných, již stěžovatelka měla vůči státu splatnou pohledávku ve výši 147 816 122 Kč, již byla povinna uhradit. V takové situaci míra intenzity individuálního zásahu do základních práv stěžovatelky, představovaného zde zajištěním peněžních prostředků po vydání meritorního rozhodnutí v trestní věci obviněných, značně klesá (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3662/14, pod bodem 22).
Ústavní soud proto konstatuje, že přes dílčí procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení představovalo zajištění peněžních prostředků stěžovatelky a jeho následné zrušení z důvodů užití těchto peněžních prostředků na úhradu pohledávky státu, vzniklé ještě v době před vydáním meritorního rozhodnutí krajského soudu v trestní věci obviněných, přiměřené opatření, respektující požadavek rovnováhy mezi obecnými zájmy společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce.
Protože Ústavní soud tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv neshledal jako důvodná, nezbylo, než aby její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu