ECLI:CZ:US:2018:1.US.303.18.1
sp. zn. I. ÚS 303/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017 č. j. 7 Tdo 987/2017-32, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2017 č. j. 4 To 325/2016-593 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 31. října 2016 č. j. 103 T 20/2016-561, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 24. 1. 2018 návrh dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na rovné postavení účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a do práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, namítá, že se nedopustil trestného přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění (dále jen "trestní zákoník"), a domáhá se přezkoumání napadeného rozsudku ve výroku o vině, trestu i náhradě škody. Tvrdil, že trestní soudy se s obhajobou dostatečně nevypořádaly a spis neobsahuje jediný důkaz o tom, do jakých zakázek a v jaké míře byl stavební materiál zapracován, kým, v jaké výši a kdy měl být uhrazen, zda skutečně k úhradě takto zabudovaného materiálu došlo a zda se skutečně jednalo o ten konkrétní a poškozenou společností dodaný materiál. Za dané situace proto nelze dospět k závěru o jeho vině. Namítal, že okresní soud se ve svém rozsudku dostatečně nevypořádal s problematikou výhrady vlastnického práva na základě rámcové smlouvy uzavřené obchodní společností PETAX a.s. se společností DEKTRADE a.s. a poukázal na §445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 665/2007). Dále zpochybnil postup insolvenční správkyně a tvrdil, že porušila svoje povinnosti, když bez vlastního šetření do majetkové podstaty zahrnula majetek označený dlužníkem. Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel předkládá vlastní právní posouzení jednání, jež mu bylo v trestním řízení kladeno za vinu s tvrzením, že se jednalo o špatné manažerské rozhodnutí a zásadně popírá úmyslné poškození věřitelů a zpronevěru.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (obviněný) byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 10. 2016 č. j. 103 T 20/2016-561 shledán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti blíže specifikovaný v označeném rozhodnutí na dobu třiceti šesti měsíců a povinnost nahradit obchodní společnosti DEKTRADE a.s. (poškozené) škodu ve výši 417 392 Kč.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 č. j. 4 To 325/2016-593 rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a nově obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Ve výroku o vině a o náhradě škody ponechal krajský soud napadený rozsudek beze změn. Odvolání státního zástupce odvolací soud zamítl. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
5. Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [blíže viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další (všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz)].
7. Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo. V ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje totožné námitky, již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
8. Snahou stěžovatele je zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2067/13). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané §2 odst. 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jakož i §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost, a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 1701/11 nebo usnesení ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 443/14).
9. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a konstatoval, že provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). V tomto směru okresní soud hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Nevytrhával tedy jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel i ke vzájemným vazbám a souvislostem. Odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění odpovídá §125 trestního řádu, kdy okresní soud podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly.
10. S námitkou stěžovatele, že se nejednalo o zpronevěru, se okresní soud i krajský soud řádně vypořádaly. Konstatovaly, že insolvenčním návrhem dlužníka (PETAX a.s.), doručeným krajskému soudu dne 4. 2. 2014, bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci obchodní společnosti PETAX a.s. Na základě usnesení krajského soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. KSOS 36 INS 2785/2014-A7 byl zjištěn úpadek dlužníka a jmenována insolvenční správkyně Mgr. Vendula Vojtková. Usnesením téhož soudu ze dne 23. 6. 2014 č. j. KSOS 36 INS 2785/2014-B4 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurz. Z návrhu na zahájení insolvenčního řízení bylo zjištěno, že ke dni 31. 1. 2014 měl dlužník pohledávky ve výši 6 196 280,77 Kč a závazky ve výši 13 538 271,92 Kč, přičemž nebyl očekáván žádný výnos. Ze seznamu pohledávek společnosti PETAX a.s. a listin, které se k těmto pohledávkám váží, bylo zjištěno, že ke dni 31. 1. 2014 společnost PETAX a.s. evidovala za uvedenými společnostmi vyčíslené pohledávky, které se netýkaly stavebních prací, na které by mohl být použit odebraný stavební materiál.
11. Stavební materiál odebraný společností PETAX a.s. od společnosti DEKTRADE a.s., na základě rámcové kupní smlouvy v období od 19. 7. 2013 do 19. 9. 2013, tak byl zabudován do zakázek, za které společnost PETAX a.s. dostala zaplaceno. Obdržené finanční prostředky však nebyly použity na úhradu dodaného stavebního materiálu, jak vyplývá i z uznání závazku ze dne 22. 10. 2013, z něhož zcela jednoznačně vyplývá, že zboží odebrané v období od 19. 7. 2013 do 19. 9. 2013 v hodnotě 443 440 Kč nebylo co do částky 420 105 Kč uhrazeno a dlužník společnost PETAX a.s., zastoupená stěžovatelem, se zavázala svůj závazek uhradit do 11. 11. 2013. Ani poté k úhradě dodaného stavebního materiálu nedošlo a vlastnické právo tak stále svědčilo společnosti DEKTRADE a.s. i poté, co dne 4. 2. 2014 podala na společnost PETAX a.s. insolvenční návrh, ve kterém mj. sepsala veškerý movitý majetek ve své dispozici, jako součást svého majetku prohlásila i majetek společnosti DEKTRADE a.s., ke kterému se vztahovala výhrada vlastnictví, a obžalovaný stěžovatel o této skutečnosti neinformoval insolvenční správkyni Mgr. Vendulu Vojtkovou (za společnost PETAX a.s. listiny stěžovatel podepsal). Krajský soud konstatoval, že obhajoba obžalovaného byla provedenými důkazy dostatečně vyvrácena. Přitom většinu námitek, deklarovaných v odvolání, obžalovaný uplatnil již v řízení před nalézacím soudem, s nimiž se okresní soud, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku, náležitě vypořádal.
12. Ústavní soud přisvědčil závěrům okresního soudu a krajského soudu, že skutek, tak jak je popsán ve výrokové části napadeného rozsudku, vykazuje všechny znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným. Dále lze zcela odkázat na vyčerpávající odůvodnění k otázkám vzneseným v ústavní stížnosti, které je obsaženo v rozsudcích. K uloženému trestu zákazu činnosti pak uvádí, že trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestů, které mají přímo zabránit v dalším páchání trestné činnosti. Pachateli však lze zakázat jen tu činnost, v souvislosti se kterou se dopustil trestného činu, proto je nutné přesně vymezit druh a rozsah zakázané činnosti.
13. Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k povaze trestné činnosti, jíž se obžalovaný dopustil, je trest zákazu činnosti uložený trestními soudy vymezen tak, že mu v podstatě zakazuje podnikání v obdobné činnosti.
14. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a s námitkami stěžovatele i spoluobviněného se vypořádal nad rámec závěru, že se svým dovoláním stěžovatel ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, vypořádal (s. 5 - 6 usnesení). Nejvyšší soud dále zdůraznil, že dle §265b odst. 1 trestního řádu, je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v trestním řízení před soudem nalézacím a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu).
15. Na základě výše uvedené stručné rekapitulace pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nelze přisvědčit. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přehodnocení provedených důkazů, skutkových závěrů a právní kvalifikace. Obecné soudy se však podřazením jednání stěžovatele pod skutkovou podstatu trestního zákoníku zabývaly velmi podrobně. Jak již bylo naznačeno, soudy velmi pečlivě pak vyhodnotily také ve věci provedené důkazy, a to způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy patřičně vypořádaly i s obhajobou a s námitkami stěžovatele a své závěry taktéž srozumitelně a zcela adekvátně odůvodnily.
16. Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Konstatuje, že v předcházejícím řízení bylo naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2018
Vladimír Sládeček v. r.
soudce zpravodaj