ECLI:CZ:US:2018:3.US.1015.18.1
sp. zn. III. ÚS 1015/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017 sp. zn. 6 Tdo 928/2017, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. září 2016 sp. zn. 8 To 339/2016 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2016 sp. zn. 8 T 63/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v I. bodě výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin ho podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku stěžovateli stanovil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou způsobil [spolu s obviněným L. P. (společně a nerozdílně)]. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a §229 odst. 2 tr. řádu rozhodl o povinnosti stěžovatele (a odsouzeného L. P.) k náhradě škody. Podle §226 písm. b) tr. řádu byla obchodní společnost MZ Oil s. r. o. (nyní v likvidaci) zproštěna obžaloby pro skutek popsaný pod bodem I) obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") ze dne 26. 6. 2015 sp. zn. 4 Zt 101/2014 a kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem. Podle §226 písm. b) tr. řádu byla obchodní společnost EMPOREL TRADE s. r. o., zproštěna obžaloby pro skutek popsaný pod bodem II) obžaloby městského státního zastupitelství a kvalifikovaný jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem. Týmž rozsudkem byl odsouzen za skutek uvedený pod bodem I) jako spolupachatel obviněný L. P. a pro skutek pod bodem II) zmíněného rozsudku obviněný J. V.
3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel, spoluobvinění a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rubrikovaným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl (výrok II.). Dále Nejvyšší soud výrokem I. rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. řádu se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušují usnesení krajského soudu, a to pouze v té části, v níž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání státního zástupce městského státního zastupitelství podané v neprospěch obviněných obchodních společností MZ Oil s. r. o., a EMPOREL TRADE s. r. o., proti rozsudku městského soudu, a rozsudek městského soudu, a to pouze ve výrocích, jimiž byly "podle §226 písm. b) tr. řádu společnost MZ Oil s. r. o., zproštěna skutku popsaného pod bodem I) obžaloby městského státního zastupitelství pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku", a obchodní společnost EMPOREL TRADE s. r. o., podle §226 písm. b) tr. řádu "zproštěna skutku popsaného pod bodem II) obžaloby městského státního zastupitelství pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku". Podle §265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu městskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje proti výtce Nejvyššího soudu, že v dovolání opakuje námitky uplatněné v řízení před městským soudem a krajským soudem. Podle stěžovatele tím Nejvyšší soud v podstatě vyloučil, že se soudy nižších stupňů mohou mýlit.
6. Stěžovatel polemizuje se závěry městského soudu, podle kterého lze na jeho vinu a snahu se vyhnout odpovědnosti za způsobenou škodu usuzovat z toho, že nastalou situaci neřešil prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, ale společnost MZ Oil s. r. o., prodal. Stěžovatel tvrdí, že jednal pod psychickým tlakem v obavě z vymáhání dlužných částek, a popisuje obchodní vztahy se společností TACOSAN TRADE s. r. o.
7. Soudy podle stěžovatele dovodily jeho trestní odpovědnost z důkazů týkajících se jeho jednání ex post. Ve skutkové větě městský soud použil pojem "fiktivní zprostředkování", avšak v dané věci "existovaly cisterny s pohonnými hmotami i smluvní vztahy", přičemž účast vyššího počtu společností na transakcích s pohonnými hmotami není bez dalšího v rozporu se zákonem.
8. Krajský soud chybně uvedl, že spoluobviněný L. P. působil v obchodní společnosti EMPOREL TRADE s. r. o., avšak ve skutečnosti šlo o obchodní společnost S O T E X s. r. o., která však dodavatelem pohonných hmot pro obchodní společnost MZ Oil s. r. o., nebyla a stěžovatel s ní o jejich dodávce nikdy ani nejednal.
9. Tyto okolnosti označuje stěžovatel za zásadní z hlediska jeho trestní odpovědnosti, která předpokládá, že si již v době inkriminovaných peněžních převodů byl vědom nezpůsobilosti společnosti EMPOREL TRADE s. r. o., poskytnout protiplnění a dodat pohonné hmoty. Stěžovatel má za to, že jeho obhajobu podporují přístupové logy vztahující se k internetovému bankovnictví jednotlivých společností. Předmětné transakce by v případě koordinace jednání mezi stěžovatelem a L. P. postrádaly logiku a byly by nadbytečné. V daném případě nebyla objasněna skutečnost, že účty společností MZ Oil s. r. o., a S O T E X s. r. o., byly "monitorovány z IP adresy jediné osoby", která si ověřovala informaci, zda byly prostředky společností MZ Oil s. r. o., již odeslány na účet společnosti EMPOREL TRADE s. r. o.
10. Závěrem stěžovatel vytýká, že městský soud zpochybnil jeho výpověď, která však byla podložena e-mailovou komunikací s N. a rámcovou kupní smlouvou podepsanou jednatelem obchodní společnosti EMPOREL TRADE s. r. o.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval rozsahem, v jakém stěžovatel rozhodnutí obecných soudů napadl. Přestože stěžovatel tento rozsah ve stížnostním petitu blíže nespecifikoval, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky směřují pouze proti II. výroku usnesení dovolacího soudu a výrokům rozsudku městského soudu a usnesení krajského soudu, které nebyly zrušeny I. výrokem usnesení dovolacího soudu. Jsou-li rozhodnutí napadena nad tento rozsah, čemuž napovídá znění stížnostního petitu, je třeba konstatovat, že ústavní stížnost zčásti nesplňuje procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
12. V části vůči I. výroku usnesení dovolacího soudu je nutno ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, neboť jím nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena městskému soudu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, usnesení ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či usnesení ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz].
13. Jde-li o výroky rozsudku městského soudu a usnesení krajského soudu, které zrušil Nejvyšší soud, k rozhodování o jejich ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně je zrušit podruhé). Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
14. Dlužno konstatovat, že procesně navazující rozhodnutí městského soudu a krajského soudu (vydaná po citovaném usnesení dovolacího soudu) stěžovatel v ústavní stížnosti (jejím případném doplnění) nenapadl.
15. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost - v části směřující vůči ostatním výrokům rubrikovaných rozhodnutí - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud tudíž následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
18. V daném případě, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
19. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
21. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze dodat následující.
22. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Jestliže stěžovatel uplatňuje výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
23. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
24. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 věty prvé tr. řádu. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
25. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
26. Stěžovatel usiluje přiblížit definicím druhého a třetího okruhu ústavněprávně relevantních vad důkazního řízení své výše rekapitulované námitky.
27. Soudy dovodily, že poškozenou byla obchodní společnost LESCON TRADE s. r. o., neboť to byla ona, kdo na základě podvodného jednání stěžovatele, konkrétně na základě uvedení v omyl ohledně skutečnosti, že realizované platby jsou provedeny za účelem uhrazení kupní ceny, kdy po jejím zaplacení obdrží poškozená společnost smluvený předmět koupě, odeslala finanční prostředky na účet společnosti MZ Oil s. r. o. Byl to stěžovatel, kdo jako jednatel obchodní společnosti MZ Oil s. r. o., poškozenou společnost uváděl v omyl a jako jednatel obchodní společnosti MZ Oil, s. r. o., následně tyto finanční prostředky (zaslané poškozenou společností LESCON TRADE s. r. o., na účet společnosti MZ Oil s. r. o.) přeposlal na účet společnosti EMPOREL TRADE s. r. o., z kterého byly dále přeposlány na účty dalších dvou společností [PIZZA DO KRABICE s. r. o. (nyní v likvidaci) a S O T E X s. r. o.], přičemž soudy vzaly za prokázané, že větší část z nich byla na konci řetězce vybrána spolupachatelem stěžovatele.
28. O procesní situaci opomenutého důkazu či případ tzv. extrémního nesouladu nejde. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by byl namístě jeho kasační zásah. Naopak, napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před městským soudem a krajským soudem stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
29. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 14 až 18 rozsudku městského soudu a str. 4 až 5, resp. 11 až 12 usnesení krajského soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je hodnotit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána především na základě provedených nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
30. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu se zřetelně podává, proč se tento soud nemohl zabývat většinou dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ, nikoli uplatňování již před soudy nižších stupňů). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu dovolacího soudu, jenž však pochybení neshledal (vady dovolací soud zjistil v návaznosti na dovolání podané nejvyšším státním zástupcem). Dovolací soud zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
31. Patří se konstatovat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
32. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů krajského soudu soudem dovolacím za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je zaručeno především v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
33. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, uvedl-li, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci."
34. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
35. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně výroků rozsudku městského soudu a usnesení krajského soudu, které již zrušil Nejvyšší soud) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, dílem (co do výroku I. usnesení dovolacího soudu) jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti (co do ostatních výroků v záhlaví označených rozhodnutí) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu