ECLI:CZ:US:2018:3.US.190.18.1
sp. zn. III. ÚS 190/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Jaromírem Adamcem, advokátem, sídlem Kapitána Stránského 996/2, Praha 9 - Černý Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 6 Tdo 990/2017-II.-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016 sp. zn. 67 To 23/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 č. j. 6 Tdo 733/2016-37, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2016 sp. zn. 67 To 23/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. listopadu 2015 sp. zn. 2 T 130/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") nadepsaným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej za tento zločin a za sbíhající se zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 56 T 2/2014 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. 4 To 52/2014), podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody mu obvodní soud dále uložil podle §70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (výčet věcí je uveden v rozsudku pod čísly 1. - 14.) a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 1 518 USD a částky 20 EUR. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku městského soudu ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 56 T 2/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému částku ve výši 120 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
3. O odvolání, jež proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel, rozhodl městský soud nejprve usnesením ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 67 To 23/2016, jímž tento rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že za použití §223 odst. 2 tr. řádu z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu trestní stíhání stěžovatele pro vymezený skutek zastavil. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 6 Tdo 733/2016 toto rozhodnutí na základě dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil a městskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud o odvolání stěžovatele znovu rozhodl rozsudkem ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 67 To 23/2016, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku, kterým byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, a při nezměněném výroku o vině, výroku o uloženém souhrnném trestu odnětí svobody v trvání devíti let, výroku o uloženém trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a trestu propadnutí náhradní hodnoty a výroku o náhradě škody poškozenému nově rozhodl tak, že podle §56 odst. 3 tr. zákoníku stěžovatele zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením (tj. usnesením ze dne 26. 9. 2017 č. j. 6 Tdo 990/2017-II.-50) dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl, neboť shledal za zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele (obviněného) a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho trestní věc byla přidělena v rozporu s právem na zákonného soudce senátu obvodního soudu 2 T. Stěžovatel uvádí, že senát obvodního soudu 41 T v dané trestní věci usnesením ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 41 T 24/2014 podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a tedy učinil úkon podle §42 odst. 4 věty poslední zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v rozhodném znění. V důsledku tohoto úkonu obvodního soudu byl jeho senát 41 T příslušný k projednání a rozhodnutí věci i poté, co dne 28. 11. 2014 byla proti stěžovateli podána v pořadí druhá obžaloba.
6. Náležitě obsazen, dovozuje dále stěžovatel, nebyl ani městský soud, neboť usnesení ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 67 To 23/2016 a rozsudek ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 67 To 23/2016 vydal sice stejný senát, avšak rozhodující v jiném složení (s odlišným předsedou senátu, a to nejprve JUDr. Jaroslavem Pytlounem a následně JUDr. Vladimírem Cvetlerem).
7. Obvodní soud i městský soud akceptovaly posudek znalce Prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., DSc., který se vyjadřoval k psychiatrickým odborným otázkám, ačkoli autor tohoto posudku je psycholog. Soudy se nezabývaly částí námitek vznesených stěžovatelem ke znaleckému dokazování, např. k otázce shodných ("kopírovaných") pasáží posudků, používání množného čísla u posudku vyhotoveného jediným znalcem a některých chybějících údajů v životopisu poškozeného. Znalci ve svých posudcích označili výpovědi poškozeného za věrohodné, což stěžovatel oponuje tvrzením, že obsahovaly vnitřní rozpory.
8. Stěžovatel vytýká, že ve výrokové části rozsudku městského soudu chybí údaj o tom, jakou jinou vážnou újmu poškozenému způsobil. Podle stěžovatele obžaloba citovala jeho dopisy Generální inspekci bezpečnostních sborů nepřesně a záměrně k jeho tíži, přičemž tyto zavádějící formulace poté převzaly i rozhodující soudy.
9. Stěžovatel považuje souhrnný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný a neodpovídající kritériím podle §39 tr. zákoníku.
10. Soudy dle stěžovatele nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a městský soud mu neumožnil vyjádřit se k podané obžalobě.
11. K uplatnění podnětu k zahájení trestního řízení nedošlo ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů ani Městského státního zastupitelství v Praze. Sama skutečnost, že se stěžovatelem Generální inspekci bezpečnostních sborů sdělená nařčení nepotvrdila, bez dalšího jeho trestní odpovědnost založit nemůže.
12. Stěžovatel závěrem své ústavní stížnosti navrhl, aby jej Ústavní soud vyslechl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ohledně ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 67 To 23/2016 Ústavní soud zjistil, že toto rozhodnutí již Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2016 č. j. 6 Tdo 733/2016-37 zrušil, a tedy k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (nemůže je zrušit podruhé). Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než v části, ve které stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud zrušil i toto rozhodnutí, ústavní stížnost odmítnout [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
14. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost - v části směřující vůči ostatním rubrikovaným rozhodnutím - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
17. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy a Paktu je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
18. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
19. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
21. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
22. Námitkami odvíjejícími se z přidělení věci senátu obvodního soudu 2 T se Ústavní soud zabýval již v usnesení ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 923/15, kterým byla stěžovatelova ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud konstatoval, že rozvrh práce obvodního soudu platný v době opětovného nápadu trestní věci stěžovatele (obžaloba byla podána dne 28. 11. 2014) neobsahoval žádné speciální ustanovení pro přidělování věcí znovu napadlých po vrácení státnímu zástupci k došetření. V souladu s kritérii upravenými v rozvrhu práce byla tedy věc, tzv. kolovacím systémem, přidělena do senátu 2 T. Nebylo přitom zjištěno, že by došlo k nezákonné manipulaci se spisem, tzn. k přidělení věci mimo pořadí. Jestliže na podkladě daných skutečností dospěly obecné soudy k závěrům, že předsedkyně senátu 2 T JUDr. Kateřina Kohoutková a přísedící tohoto senátu jsou zákonnými soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny, nelze jim z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Byť instrukce č. j. 505/2001-Org. v ustanovení §161a odst. 2 písm. a) stanoví, že věc, kterou státní zástupce znovu předložil soudu s obžalobou poté, co mu byla vrácena k došetření, se nově nezapisuje, a tímto ustanovením také argumentoval stěžovatel, je ze shora naznačených kautel zřejmé, že závazným pro přidělování věcí do jednotlivých senátů je schválený rozvrh práce. Totožný závěr, dle nějž právě rozvrh práce představuje základní interní prostředek rozdělení soudní agendy a nástroj k zajištění principu zákonného soudce, zaujal v rozsudku ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 3 Tz 47/2013 i Nejvyšší soud.
23. Ke stěžovatelovým výhradám o složení senátu městského soudu lze poukázat na výstižnou argumentaci Nejvyššího soudu. Stěžovatel vytýká, že nejprve v jeho věci rozhodoval senát městského soudu 67 To s předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Pytlounem (usnesením ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 67 To 23/2016) a následně (rozsudkem ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 67 To 23/2016) v této věci rozhodl stejně označený senát, avšak jeho předsedou byl JUDr. Vladimír Cvetler. Nejvyšší soud z rozvrhu práce městského soudu platného v rozhodné době zjistil, že senát 67 To se skládal z 5 soudců (současně v postavení předsedů senátu), z nichž JUDr. Naděžda Zachystalová je specializovaná na věci podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, a JUDr. Jaroslav Pytloun měl po dni 1. 4. 2016 dokončit pouze věci, které mu byly přiděleny před tímto datem a dosud nebyly pravomocně rozhodnuty. Za situace, kdy posuzovaná věc nově napadla u městského soudu dne 23. 8. 2016, je zřejmé, že k projednání a rozhodnutí této věci přicházeli v úvahu (zbývající) tři soudci a současně předsedové senátu, z nichž jedním byl právě JUDr. Vladimír Cvetler. Jelikož tedy složení senátu co do jeho členů odpovídalo příslušnému rozvrhu práce městského soudu, nebyl stěžovatel odňat svému zákonnému soudci, a to bez ohledu na okolnost, kdo vystupoval jako předseda senátu, protože za dané situace byli všichni tři členové rozhodujícího senátu zákonnými soudci, resp. soudci rozhodujícími na základě rozvrhu práce.
24. Stěžovatel se v konkrétní rovině nevymezuje ani vůči závěrům Nejvyššího soudu, který konstatoval, že otázku jeho duševního stavu z psychiatrického hlediska posuzovala a zodpověděla příslušná znalkyně MUDr. Gabriela Léblová. Další stěžovatelovy námitky ("kopírované" pasáže a pluralis majestatis v textu znaleckého posudku či "chybějící" údaje ze životopisu poškozeného a hodnocení věrohodnosti jeho výpovědí) očividně nedosahují ústavněprávní roviny.
25. Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou iudex peritus peritorum je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci [usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 (U 9/73 SbNU 993)]. Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazního prostředku a při dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Je však nutno jej hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti [nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)].
26. Nejvyšší soud se vyjádřil i ke stěžovatelovým námitkám vůči právnímu posouzení jeho jednání též podle §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v alternativě, že jednal v úmyslu jiného (tj. poškozeného) vážně poškodit v zaměstnání. Není důvod oponovat jeho úsudku, že v popisu skutku jsou dostatečně vyjádřeny okolnosti podmiňující závěr, že stěžovatel byl při svém jednání naplňujícím znaky základní skutkové podstaty podle §345 odst. 2 tr. zákoníku veden úmyslem poškozeného vážně poškodit v jeho zaměstnání, jakož i okolnosti, z nichž je zaměstnání poškozeného zcela zřejmé (příslušník Policie České republiky). Dlužno doplnit, že pro aplikaci §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v alternativě, že pachatel jednal v úmyslu poškozeného vážně poškodit v zaměstnání, není nezbytné zjištění přesného služebního (popř. pracovního) zařazení poškozeného.
27. Stěžovatelova argumentace nenabývá ústavněprávního rozměru ani poukazem na nepřesnosti v citacích jeho dopisů Generální inspekci bezpečnostních sborů.
28. Porušení zásady kontradiktornosti tím, že stranám není dána příležitost vyjádřit se k argumentaci protistrany, je proto způsobilé založit porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. dále rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 26. 10. 2006 ve věci Mareš v. Česká republika, stížnost č. 1414/03, §30-32; ze dne 3. 7. 2008 ve věci Vokoun v. Česká republika, stížnost č. 20728/05, §26-29, ze dne 27. 4. 2010 ve věci Hudáková a další v. Slovensko, stížnost č. 23083/05], tj. práva na spravedlivý proces. Z judikatury Ústavního soudu lze připomenout např. nález ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69) či nález ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627). Stěžovatel však výhradu, že se nemohl vyjádřit k podané obžalobě, formuloval jen v obecné rovině, bez vysvětlení, jakou skutkovou a právní argumentaci nemohl uplatnit.
29. Relevanci postrádá též stěžovatelova výtka, podle které ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů či Městského státního zastupitelství v Praze nebyl po prošetření věci vůči němu učiněn žádný podnět (srov. zásadu oficiality trestního řízení).
30. Soudy se přitom nezpronevěřily ani závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002 sp. zn. IV. ÚS 485/01 (N 26/25 SbNU 205); odlišnost stěžovatelova případu oproti skutkovým a právním východiskům odkazované věci (kde šlo o "bagatelní sousedské neshody" s nejasným úmyslem stěžovatelek dosáhnout trestního postihu poškozeného) je zřejmá.
31. Z výše konstatovaných důvodů nemůže obstát ani kritika nedodržení zásady in dubio pro reo. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
32. K námitce stěžovatele o nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal, neboť podle jeho zjištění byl stěžovateli uložen trest v rámci zákonné sazby, přičemž jeho výši soudy dostatečně odůvodnily. Stěžovatel tuto výhradu nyní ani nepodává jako námitku porušení svých ústavně zaručených práv, nýbrž coby pouhý nesouhlas s aplikací podústavního práva.
33. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i - v pořadí druhé - usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává; kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem tak, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele (obviněného), a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, tj. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu (srov. body 55. a 56. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), z ústavněprávních hledisek obstojí.
34. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů městského soudu ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
35. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména článků 4 a 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci.".
36. A konečně, z ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem, plyne, že je omezeno ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, zatímco k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (k čemuž de facto směřuje stěžovatelem vznesený návrh na doplnění dokazování jeho výslechem v řízení o ústavní stížnosti) je použít nelze. Tímto důkazním návrhem se stěžovatel v podstatě domáhá, aby v řízení o ústavní stížnosti byl skutkový stav prokazován opětovně, resp. samostatně; tím by však Ústavní soud převzal úlohu svěřenou právem soudům obecným (zejména prvního stupně a odvolacího), a ve svém důsledku nepřípustně zasáhl do jejich rozhodovací činnosti.
37. Jak bylo naznačeno, nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
38. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (stran usnesení městského soudu ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 67 To 23/2016) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu