ECLI:CZ:US:2018:4.US.3563.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3563/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem Zahradní 1297, Zlín - Malenovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2017 č. j. 8 Tdo 941/2017-43, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 2 To 196/2016-221 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. června 2016 č. j. 4 T 131/2015-183, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2017, se stěžovatel dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva z důvodů uvedených níže, a to základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 Listiny. Dále také tvrdil, že bylo porušeno jeho právo garantované Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně práva zakotvená v čl. 6 Úmluvy.
2. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 4 T 131/2015 v trestní věci obviněného stěžovatele tak, že podle §45 odst. 1 trestního zákoníku soud zrušil v rozsudku okresního soudu ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. 4 T 54/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 10. 2015 sp. zn. 68 To 277/2015, výrok o vině pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku i celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu jej uznal vinným přečinem krádeže dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, §21 odst. 1 trestního zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, jehož se obviněný dopustil činy popsanými pod body 1), 2). Za uvedenou trestnou činnost obviněnému uložil podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 a §45 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí majetku tam vyjmenovaných věcí. Zrušil též výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 2 T 309/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud, vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž rozhodl o náhradě škody.
3. Krajský soud jako odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 2 To 196/2016, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) trestního řádu, rozsudek okresního soudu ze dne 20. 6. 2016 sp. zn. 4 T 131/2015 zrušil v celém rozsahu a znovu sám rozhodl tak, že obviněného stěžovatele uznal vinným v bodech 1), 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 odst. 3 trestního zákoníku, které obviněný spáchal blíže popsaným jednáním ve skutkové větě rozsudku. Za tyto přečiny obviněného krajský soud odsoudil podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2, §45 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí majetku tam vyjmenovaných věcí, a zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 2 T 309/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl i o náhradě škody. Odvolání obviněného stěžovatele jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 8. 2017 č. j. 8 Tdo 941/2017-43 dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. V dovolání stěžovatele nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání odmítl jako podané mimo označený, ale i jakýkoli jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích namítal, že k zásahu do ústavně garantovaných práv došlo porušením procesních pravidel stanovených trestním řádem, a to v řízení jak před okresním soudem i krajským soudem, když Nejvyšší soud vady řízení neodstranil. Tvrdil, že došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace (§190 trestního řádu), nebyla dodržena zásada volného hodnocení důkazů, existence extrémního nesouladu mezi právním posouzením věci a skutkovými zjištěními, což mělo za následek vadná skutková zjištění a důsledné neobjasnění subjektivní stránky.
6. Námitky stěžovatel směřoval i proti provedenému dokazování, především s ohledem na to, že podle obsahu výpovědí svědků (Hynek Hába, Radek Vítek) bylo vyloučeno, že by obviněný byl pachatelem předmětného jednání. Soudy tyto výpovědi měly hodnotit ve prospěch obviněného, a ojedinělou daktyloskopickou stopu na WC měly soudy posoudit při respektu k zásadě in dubio pro reo, neboť není vyloučeno, že tato stopa byla z předchozí doby. Nebyl učiněn vyšetřovací pokus o vloupání a žádný přímý důkaz o tom, že se do objektu vloupal stěžovatel a že by měl úmysl krást, neexistuje, naopak některé výpovědi jeho vinu vyvracejí. Krajský soud vadné odvolání státního zástupce neodmítl (nebylo vymezeno, zda je podáno ve prospěch či neprospěch obviněného dle §249 odst. 2 trestního řádu).
7. Stěžovatel tvrdil, že byla porušena totožnost skutku. Spatřoval v tom účelovou změnu jak popisu skutku, tak jeho právní kvalifikace, zapříčiněnou zejména důkazní nouzí na straně obžaloby. Vzhledem k nedostatku důkazů prokazujících vinu obviněného byl skutek v průběhu řízení několikrát modifikován, aby důkazní situaci odpovídal.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [blíže viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další, (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
12. Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
13. Snahou stěžovatele je zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2067/13). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41), usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 1701/11, usnesení ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 443/14].
14. Krajský soud tedy z podnětu podaného opravného prostředku přezkoumal, z hledisek uvedených v §254 odst. 1, odst. 3 trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozsudku, proti kterým bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad, jakož i správnost postupu řízení vydání napadeného rozsudku předcházející, a po projednání věci ve veřejném zasedání dospěl k závěru, že odvolání státního zástupce je nutno posoudit jako důvodné a odvolání obžalovaného naopak jako nedůvodné. Krajský soud konstatoval, že okresní soud provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). V tomto směru okresní soud hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Nevytrhával jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel i ke vzájemným vazbám a souvislostem. Odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění odpovídá §125 trestního řádu, kdy okresní soud podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. K dispozici má řadu důkazů, ať již svědeckých výpovědí, listinné důkazy či odborná vyjádření. Okresní soud, s ohledem na celý komplex důkazů, které mimo jiné opatřil v průběhu hlavních líčení, měl však pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědků. Obhajobu stěžovatele vyhodnotil okresní soud jako ryze účelovou a zcela nelogickou. Dále lze zcela odkázat na vyčerpávající odůvodnění k otázkám vzneseným v ústavní stížnosti, které je obsaženo v rozsudku krajského soudu (viz str. 10-11).
15. K námitce stěžovatele, že uložený trest je nepřiměřený, krajský soud uvedl, že jednání obžalovaného stěžovatele vykazuje stupeň společensky škodlivého následku, stupeň je určován především zájmem společnosti na ochraně majetku fyzických osob, právnických subjektů, jakož i výší vzniklé škody, rozsahem páchání trestné činnosti, i počtem útoků a dobou, kdy se obžalovaný dostává do konfliktu se zákonem. Stupeň škodlivosti u obžalovaného je zvyšován jeho osobou, neboť byl již opakovaně pro tuto trestnou činnost potrestán důraznými nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Obžalovaný se trestné činnosti tohoto charakteru dopouští opakovaně, což nasvědčuje správnosti závěru hodnocení stupně speciální recidivy. Stěžovatel se další trestné činnosti dopouští ani ne v době tří měsíců po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Z úředního styku je Ústavnímu soudu známo, že v minulosti byl stěžovatel již patnáctkrát soudně trestán a ve výkonu trestu odnětí svobody je po osmé.
16. Nejvyšší soud se pak s námitkami stěžovatele nad rámec závěru, že se svým dovoláním stěžovatel ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, vypořádal (str. 6 usnesení). Nejvyšší soud dále zdůraznil, že dle §265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního i druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před okresním soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen krajský soud v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu).
17. Na základě výše uvedené stručné rekapitulace pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nelze přisvědčit. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přehodnocení provedených důkazů, skutkových závěrů a právní kvalifikace. Trestní soudy se však podřazením jednání stěžovatele pod skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku řádně zabývaly. Za tímto účelem soudy vyhodnotily celou řadu důkazů. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy patřičně vypořádaly i s obhajobou a s námitkami stěžovatele a své závěry taktéž srozumitelně a zcela adekvátně odůvodnily.
18. Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Konstatuje, že v předcházejícím řízení bylo naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení dle čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu