ECLI:CZ:US:2019:1.US.1173.18.1
sp. zn. I. ÚS 1173/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018 č. j. 29 Cdo 5652/2017-397, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2017 č. j. 5 Cmo 48/2017-294, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2017 č. j. 56 Cm 81/2015-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť se domnívá, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 56 Cm 81/2015-153, byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz č. j. 56Cm 81/2015-23, vydaný Městským soudem v Praze dne 15. 5. 2015 vůči stěžovateli a obchodní společnosti DUMI czech s. r. o. (dále též "vedlejší účastník 2") a M. D. (dále též "vedlejší účastník 3"), na základě něhož jsou tito společně a nerozdílně povinni uhradit obchodní společnosti ABC Data s. r. o. (dále též "vedlejší účastník 1") směnečný peníz ve výši 61 488 626 Kč, s úrokem, směnečnou odměnu a náhradu nákladů řízení. V řízení byla uplatněna zajištovací směnka za úhradu kupní ceny dle dodávek zboží podle rámcové smlouvy o obchodní spolupráci mezi vedlejším účastníkem 1 a vedlejším účastníkem 2, přičemž stěžovatel měl na základě směnky ručit žalobci (vedlejší účastník 1) za úhradu kupní ceny. Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání a požádal o osvobození od soudních poplatků.
3. Městský soud v Praze napadeným usnesením osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání, v němž Městský soud v Praze vydal dne 8. 12. 2016 rozsudek pod sp. zn. 42 T 5/2016, v němž vyslovil závěr, že stěžovatel měl využít dlouhodobé bezproblémové obchodní spolupráce s vedlejším účastníkem 1 a v úmyslu vylákat od něj finanční prostředky mu měl pod záminkou potřeby účasti silného finančního partnera nabídnout dodávky specifických serverů a datových úložišť zn. Dell. Zároveň mu měl sdělit, že má na toto zboží i odběratele v Německu. Vedlejšímu účastníku 1 vznikla tímto jednáním stěžovatele škoda na neuhrazených fakturách od vedlejšího účastníka 2, přičemž stěžovatel si podle rozsudku musel být vědom, že se jedná o deficitní obchod.
5. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře sedm let (v době podání ústavní stížnosti nepodmíněně) za to, že měl uvést v omyl vedlejšího účastníka 1 s tím, že mu žádné zboží nedodal. Vedlejší účastník 1 přitom žaluje ve směnečném řízení ze zajišťovací směnky stěžovatele a vedlejší účastníky 2 a 3 o uhrazení kupní ceny stejného zboží, které měl od stěžovatele převzít a dodat vedlejšímu účastníkovi 2.
6. Stěžovatel před obecnými soudy údajně tvrdil a dokládal nepříznivé majetkové poměry odůvodňující osvobození od soudních poplatků. S částkou odpovídající poplatku za odvolání nedisponoval. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. Ads 11/2004, a usnesení ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 1 As 23/2009, objektivní nedostatek finančních prostředků nesmí být pro účastníka překážkou přístupu k soudu. Stěžovatel připomíná i nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12, podle něhož soud nemá při rozhodování o osvobození od soudních poplatků zkoumat, zda v minulosti osoba žadatele nemohla svým jednáním zabránit vzniku situace, ve které se ocitla v době, kdy žádá o osvobození od hrazení soudního poplatku. Požadavek nezaviněného setrvávání ve finanční tísni se má vztahovat k situaci, ve které poplatník je v době, kdy o osvobození žádá. Interpretace použitá obecnými soudy v posuzované věci znamená, že osvobození od soudních poplatků paušálně není možné tam, kde se osoba ocitne v platební neschopnosti v důsledku neúspěchu v podnikání, v případě stěžovatele navíc s trestněprávními následky. Stěžovatel je tak přístupem civilních soudů znovu potrestán.
7. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel hodnověrně a úplně neprokázal své osobní a majetkové poměry, neboť nepředložil aktuální výpisy z bankovního účtu, nedoložil příjmy plynoucí mu z podnikání, nepředložil výpisy z katastru nemovitostí ani leasingovou a hypoteční smlouvu. Věrohodnost jeho tvrzení prohlásil za diskutabilní. K tomu dodal, že stěžovatel je vlastníkem nemovitého majetku, dopravního prostředku, nemá žádnou vyživovací povinnost, podniká a je zastoupen advokátem. Stěžovatel takové závěry označuje za spekulativní. Požadované výpisy ve světle probíhající exekuce na majetek stěžovatele nijak nezpochybňují jeho tvrzení v prohlášení o jeho poměrech. Částka soudního poplatku je značně vysoká a je ve zjevném nepoměru k jeho majetkovým poměrům.
8. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle relevantních ustanovení článků Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítl, má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Citovaná ustanovení Listiny a Úmluvy, ani jiná jejich ustanovení, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Dovolával-li se stěžovatel principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 1 a čl. 3 Listiny, pak Ústavní soud připomíná, že osvobození od placení poplatku za řízení před obecnými soudy není obecně zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, naopak, podle ustanovení §2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jde o rovnou povinnost všech poplatníků platit soudní poplatky.
10. Při posouzení námitky o zásahu do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, v důsledku neosvobození od soudního poplatku je třeba mít na paměti, že právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu (srov. i nález sp. zn. IV. ÚS 281/04, publ. in Sb. n.u. sv. 38 str. 319). Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout.
11. K osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání tohoto osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publ. in Sb. n. u., sv. 19, str. 275, či nález sp. zn. IV. ÚS 289/03, tamtéž, sv. 34, str. 281), současně však v řadě rozhodnutí připustil, že nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy může mít za následek porušení ústavně zaručeného práva, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Sb. n. u., sv. č. 17, str. 235 a násl.).
12. V projednávaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel řádně neosvědčil své majetkové příjmy, z čehož dovodily, že důvody pro osvobození od soudního poplatku podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. nebyly dány. Městský soud v Praze rozvedl, proč pochybuje o věrohodnosti tvrzené špatné majetkové situace stěžovatele, a stěžovateli vytkl, že požadované doklady nedoložil. Vrchní soud v Praze k námitkám stěžovatele rozvedl důvody, pro něž soud prvního stupně doložení dokumentů žádal. Uvedl i argumenty, z nichž dovodil, že stěžovatel svou reálnou majetkovou situaci před soudem zastírá (stěžovatel dle svého tvrzení hradí hypotéku, leasing automobilu, řadu dluhů, ale výpis z účtu za rok 2016 vykazuje minimální pohyb, není tedy zřejmé, zda uvedené platby spolu s platbami běžných výdajů spolu např. s platbou za pohonné hmoty probíhají hotovostně či jinak). Z takto naznačené (nikoli osvědčené) situace soudy nedovodily, že v možnostech stěžovatele není soudní poplatek zaplatit. Lze tedy konstatovat, že obecné soudy nerozhodovaly svévolně, nic také nenasvědčovalo tomu, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými zjištěními.
13. Ustanovení §138 o. s. ř. nelze chápat tak, že je úkolem soudů, aby vyvinuly všemožné úsilí ke zjištění poměrů účastníka žádajícího osvobození od soudních poplatků. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je zcela na účastníku řízení, který má přistoupit k plnění své povinnosti tvrzení adekvátním způsobem, který by bylo možné očekávat od žadatele, jenž chce dosáhnout zproštění jinak rovné povinnosti zaplatit soudní poplatek. Návrh na osvobození od soudních poplatků je návrhem, který stejně jako kterýkoliv jiný zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou a vyžadovanou důkazní povinností. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu, z níž plyne, že - v zásadě - je na účastníkovi řízení, aby si svá práva střežil. Nepříznivý výsledek v posuzované věci je důsledkem procesního postupu stěžovatele, nikoli dalším trestem za neúspěšné podnikání, jak se nyní snaží dovozovat.
14. Ústavní soud připomíná, že pod "poměry účastníka" je třeba rozumět celkové hodnocení všech okolností, které o poměrech účastníka vypovídají, a aniž by se mínil pouštět do posouzení poplatkové otázky v rovině podústavního práva, považuje za vhodné poznamenat, že úsudek soudu o "poměrech účastníka" je v konkrétním případu výrazně individuální a může přivodit i odlišná rozhodnutí obecného soudu. Jde však o posouzení otázek v rovině jednoduchého práva a v rámci diskrečního oprávnění soudu, kde je přezkumná role Ústavního soudu výrazně limitována.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu