ECLI:CZ:US:2019:1.US.2132.19.1
sp. zn. I. ÚS 2132/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Beck International, s.r.o., IČ 627 41 438, se sídlem Blatecká 3344, Mělník, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem Argentinská 286/38, Praha 7, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 5. 2018, č. j. 16 EXE 1176/2014-124, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2019, č. j. 26 Co 273/2018-137, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jaroslava Kubáně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení napadených usnesení Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "exekuční soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud"), a to proto, že jimi měla být porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní lidská práva na spravedlivý proces zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 Listiny a na vlastnictví majetku dle čl. 11 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným usnesením exekuční soud zastavil dle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, na základě pověření vydaného Okresním soudem ve Znojmě dne 5. 2. 2014 pod č. j. EXE 1176/2014-11, povinnému nepřiznal náhradu nákladů řízení a uložil oprávněnému nahradit soudnímu exekutorovi JUDr. Lukáši Jíchovi, Exekutorský úřad Přerov, náklady exekuce ve výši 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci napadeného usnesení. Touto exekucí stěžovatelka jako oprávněná vymáhala na vedlejším účastníkovi jako povinném částku 26 240 Kč a náklady předchozího řízení ve výši 1 540 Kč.
3. Vedlejší účastník se domáhal zastavení exekuce s tvrzením, že smlouva o nájmu, na jejímž základě vymáhaná pohledávka vznikla, je absolutně neplatná, neboť vedlejší účastník byl k jejímu podpisu donucen na předváděcí akci pořádané stěžovatelkou, navíc podepisoval nevyplněnou smlouvu, do níž následně stěžovatelka doplnila údaje. Exekuční soud nejprve návrh na zastavení exekuce zamítl, k odvolání vedlejšího účastníka však odvolací soud usnesení zamítající návrh na zastavení exekuce zrušil a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zavázal exekuční soud, aby provedl dokazování ke zjištění, zda skutečně vedlejší účastník uzavřel předmětnou nájemní smlouvu pod nátlakem.
4. Exekuční soud toto dokazování provedl a zjistil mimo jiné, že v samostatném nalézacím řízení předmětnou smlouvu o nájmu soud určil jako neplatnou, a za prokázané vzal, že zástupce stěžovatelky na vedlejšího účastníka vyvinul nátlak, vyhrožoval mu mimo jiné tím, že půjde domů pěšky a že nepojede s ostatními, že vedlejší účastník neměl o předmětné zboží zájem, a pokud by zájem o nějaké zboží měl, že by rozhodně neměl v úmyslu zavázat se splátkou 1 200 Kč měsíčně, ale nejvýše 300 Kč měsíčně, a že vedlejší účastník pouze vyplnil do předmětné smlouvy své osobní údaje, jinak byla smlouva prázdná a vyplněná až později ve sféře vlivu stěžovatelky. Takto zjištěné skutečnosti následně exekuční soud kvalifikoval jako důvod pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
5. Stěžovatelka se proti napadenému usnesení exekučního soudu odvolala, neboť podle ní byl exekuční titul formálně i materiálně vykonatelný, a jeho věcný přezkum v exekučním řízení proto nebyl možný. Vedlejší účastník rovněž dle stěžovatelky neprokázal, že by k uzavření smlouvy došlo pod jakýmkoliv nátlakem. Popřela rovněž, že by mu bylo zboží dodáno až po uplynutí zákonné lhůty k odstoupení od smlouvy, naopak podle smlouvy zboží obdržel hned při jejím uzavření. Stěžovatelka taktéž popřela, že by cokoliv do smlouvy bylo doplněno až později. Odvolací soud na podkladě jejího odvolání potvrdil výroky o zastavení exekuce a o uložení povinnosti zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce stěžovatelce, zrušil výrok nepřiznávající vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, a ve vztahu k tomuto výroku vrátil věc zpět k dalšímu řízení.
6. Odvolací soud nejprve zopakoval judikaturu ohledně uplatňování důvodu pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, následně se ztotožnil s tím, že v exekučním řízení již není možné napadat neplatnost exekučního titulu. Dále však dovodil, že skutkové závěry učiněné exekučním soudem (viz výše sub 4.) byly učiněny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ačkoliv odvolací soud připustil, že obecně nemusí být důvod k zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu naplněn ani tehdy, jestliže je smlouva uzavřena formulářovým způsobem na předváděcí akci, konkrétní skutkové okolnosti zjištěné nalézacím soudem v této věci jsou natolik výjimečné, že na ně uvedená právní norma nemohla pamatovat dopředu. Podle odvolacího soudu předváděcí akce stěžovatelky směřovaly cíleně na osoby staršího věku s očekávatelnou nižší úrovní schopnosti se bránit, nabízelo se zde zboží za přemrštěné ceny bez prokazatelného užitku, nebylo výjimkou, že akce měla charakter zájezdu se zajištěním dopravy a občerstvení, jak tomu bylo i v nynějším případě, účastníci se na akci proto dostavili v domnění, že její účel je jiný, např. výstava bonsají jako v nynější věci, a až na místě zjistili její pravý účel. Podle odvolacího soudu nesmí být ani formálně opodstatněný způsob uplatnění práva stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi v rozporu s tím, co je vnímáno jako základní pravidlo slušnosti v rozumném uspořádání mezilidských vztahů a jako takový nemůže nalézt oporu ani v exekučním řízení. Se zastavením exekučního řízení exekučním soudem se tak ztotožnil.
III. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá: 1) přezkoumávání exekučního titulu v exekučním řízení; 2) skutková zjištění obecných soudů. Obsah těchto námitek lze shrnout následovně:
8. Ad 1) stěžovatelka namítá, že jí uplatněný exekuční titul byl formálně i materiálně vykonatelný. V exekučním řízení přitom soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Důvodem pro zastavení exekuce by mohl být pouze stav, kdy by provedením exekuce došlo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. O takový případ však nyní nejde, neboť ačkoliv se vedlejší účastník v nalézacím řízení aktivně bránil, netvrdil a neprokázal, že by k uzavření smluv došlo v důsledku fyzického či psychického nátlaku či jiných okolností, v nichž by bylo možno spatřovat popření základních principů právního státu. Takové tvrzení se objevilo až v exekučním řízení a dle stěžovatelky je účelové. Vedlejší účastník mohl bez jakékoliv sankce od smlouvy odstoupit.
9. Ad 2) stěžovatelka nadále, prakticky ve shodě se svojí odvolací argumentací, popírá, že by byly jakékoliv údaje do smluv vepisovány až po jejich podepsání vedlejším účastníkem, který byl s obsahem smlouvy seznámen již před jejím podpisem. Rovněž stěžovatelka popírá, že by vedlejší účastník obdržel zboží až šestnáctý den po uzavření smluv, neboť předmět smluv mu byl předán již při podpisu smlouvy, což vyplývá i z jejího obsahu. Svědkyně, která byla exekučním soudem vyslechnuta, je nevěrohodná, neboť sama nesplnila své závazky ze smluv uzavřených se stěžovatelkou, a tedy i vůči ní stěžovatelka musela přikročit k vymáhání pohledávky soudní cestou. Stěžovatelka považuje za zcela neakceptovatelné, aby byl v exekučním řízení proveden důkaz, který mohl být proveden již před pěti lety v řízení nalézacím. Pokud by se tak stalo a nalézací soud by k závěru o neplatnosti smlouvy pro uzavření pod nátlakem dospěl, mohla na to stěžovatelka reagovat alespoň tím, že by uplatnila nárok z bezdůvodného obohacení, což již nyní nemůže, neboť tento je promlčen. Odvolací soud rovněž podle stěžovatelky učinil skutková zjištění o průběhu předváděcích akcí, aniž by bylo zřejmé, na základě čeho k nim dospěl. Stěžovatelka se proti těmto skutkovým zjištěním tedy nemůže účinně bránit. Stěžovatelka taktéž odmítá jeho popis její podnikatelské činnosti, byť připouští, že k dílčím pochybením v jednotlivých případech mohlo ze strany jejích zástupců dojít.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Postup obecných soudů nijak nevybočil z mezí, které občanskému soudnímu řízení, jakož i řízení exekučnímu, vytyčuje ústavní pořádek. Využití §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu bylo oběma soudy učiněno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, s dostatečným respektem k výjimečnosti aplikace tohoto ustanovení, které není určeno k systémovému obcházení zásady formalizace předpokladů exekuce, ale k řešení zcela výjimečných případů, které sebedokonalejší právní řád jakožto produkt lidské činnosti nemůže předvídat, a s dostatečným zvážením konkrétních okolností daného případu.
13. Jak Ústavní soud již v minulosti konstatoval, lze ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu aplikovat, má-li se tím předejít zjevné nespravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1367/16 ze dne 19. 2. 2019, nález sp. zn. I. ÚS 2456/16 ze dne 20. 6. 2017 (N 103/85 SbNU 713), nález sp. zn. II. ÚS 2357/16 ze dne 18. 4. 2017 (N 62/85 SbNU 137) či nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281)], případně představuje-li vymáhání nároku v exekuci zjevné zneužití soudní ochrany [nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503)]. Obecné soudy dostatečně zdůvodnily, proč mají za to, že právě v nynější věci by pokračování exekuce zjevnou nespravedlností vůči vedlejšímu účastníkovi bylo. V jednotlivostech Ústavní soud uvádí k námitkám stěžovatelky následující:
14. K námitce 1) Ústavní soud konstatuje, že ani sama stěžovatelka nepopřela, že za výjimečných okolností může dojít aplikací §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu i k prolomení zásady formalizace předpokladů exekuce. Tvrdila jen, že právě v nynějším případě tyto výjimečné okolnosti nenastaly. Ústavní soud považuje za nutné upozornit, že zvažování těchto výjimečných okolností je třeba činit se zřetelem na vypořádání se s námitkou 2), tedy v kontextu skutkových zjištění tak, jak je učinily obecné soudy. Podle těchto skutkových zjištění, do nichž Ústavní soud nijak nesmí zasahovat, k uzavření předmětných smluv došlo na tzv. předváděcí akci, jejímž cílem bylo, stručně řečeno, ekonomicky týt z horší odolnosti osob vyššího věku vůči manipulativním a jiným nekalým obchodním praktikám. Pokud by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, poskytl by právní ochranu stěžovatelce v rozporu s obecným principem právním, že nikdo nemůže těžit z vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegare potest). Za stěžejní zde však Ústavní soud považuje skutečnost, že obecné soudy učinily závěr o tom, že šlo právě o takový druh předváděcí akce, na základě dokazování a pečlivého posouzení všech skutkových okolností konkrétního případu na jeho základě zjištěných.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že zastavením exekuce z důvodu dle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, je-li exekuce vedena pro pohledávku, která vznikla na předváděcí akci v důsledku nekalých obchodních praktik se záměrem ekonomicky vykořisťovat osoby vyššího věku pro jejich nižší schopnost se těmto praktikám bránit, jsou-li tyto skutečnosti v konkrétním případě bezpečně zjištěny, nedochází k porušení ústavně zaručených základních lidských práv ani svobod oprávněného. Naopak poskytnutí právní ochrany takovému oprávněnému by bylo zjevnou nespravedlností a umožněním zneužití soudní ochrany.
16. Námitka 2) je v zásadě toliko repetitoriem nesouhlasu stěžovatelky se skutkovými zjištěními tak, jak je učinily obecné soudy. Takový nesouhlas však porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody nezakládá. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte v minulosti, do procesu dokazování před obecnými soudy a vyvozování skutkových závěrů na základě tohoto procesu zásadně není oprávněn jakkoliv vstupovat.
17. Výjimky představují pouze situace vybočení z mezí ústavní konformity. Jako typové vady dosahující prahu ústavní nekonformity v oblasti dokazování, tvorby skutkových závěrů a jejich subsumpce pod právní normy Ústavní soud při své rozhodovací činnosti identifikoval zejména situace, kdy je mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579), usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05 ze dne 25. 8. 2005 (U 18/38 SbNU 541), nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 2077/14 ze dne 21. 7. 2015 (N 132/78 SbNU 89), nález sp. zn. III. ÚS 3023/14 ze dne 5. 2. 2015 (N 25/76 SbNU 349), nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549), nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599), nález sp. zn. I. ÚS 244/08 ze dne 19. 6. 2008 (N 114/49 SbNU 627), nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459), nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85) či nález sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. 8. 2001 (N 127/23 SbNU 227)], případně kdy proces jejich zjišťování a subsumpce vykazuje svévoli [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1404/11 ze dne 29. 4. 2014 (N 69/73 SbNU 279), nález sp. zn. IV. ÚS 1768/10 ze dne 30. 11. 2010 (N 239/59 SbNU 437), nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 694/02 ze dne 17. 12. 2003 (N 148/31 SbNU 319), nález sp. zn. III. ÚS 737/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 106/30 SbNU 477), nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 101/97 ze dne 11. 3. 1999 (N 40/13 SbNU 287), nález sp. zn. I. ÚS 280/97 ze dne 4. 8. 1998 (N 81/11 SbNU 241), nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
18. Další okruh reprezentují situace, v nichž obecné soudy vyvodí skutková zjištění z něčeho jiného, než z řádně provedených důkazů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485) či nález sp. zn. III. ÚS 1481/08 ze dne 11. 12. 2008 (N 220/51 SbNU 725)], či skutečností, které se nedokazují, přičemž důkazy musí být provedeny soudem, který skutková zjištění činí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 57/04 ze dne 12. 10. 2004 (N 144/35 SbNU 37)] a to před vydáním rozhodnutí, které je na nich založeno [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 334/2000 ze dne 11. 4. 2001 (N 58/22 SbNU 25) či nález sp. zn. III. ÚS 334/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 168/20 SbNU 193)], jakož i případy, kdy obecné soudy nezaloží skutkové závěry na konkrétních skutkových zjištěních či neuvedou, ze kterých konkrétních skutkových zjištění vycházely a jak k nim dospěly [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. IV. ÚS 3902/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 62/64 SbNU 727), nález sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002 (N 61/26 SbNU 143), nález sp. zn. II. ÚS 94/98 ze dne 27. 4. 1999 (N 62/14 SbNU 57) či nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)], případně když soudy při vyvozování skutkových závěrů a zejména při jejich odůvodňování nezohlední námitky účastníků řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1804/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 127/73 SbNU 915), nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289), nález sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010 (N 119/57 SbNU 467) či nález sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553)].
19. Další okruh situací, souhrnně zpravidla nazývaných tzv. opomenutými důkazy, spočívá v tom, že soudy bez náležitého odůvodnění neprovedou všechny navrhované důkazy, nepřihlédnou ke všem důkazům provedeným či nevyjdou ze shodných tvrzení účastníků [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 386/12 ze dne 30. 1. 2013 (N 21/68 SbNU 265), nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), nález sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009 (N 254/55 SbNU 455), nález sp. zn. I. ÚS 1954/09 ze dne 2. 12. 2009 (N 251/55 SbNU 435), nález sp. zn. I. ÚS 1561/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 178/54 SbNU 231), nález sp. zn. II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349), nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117) či nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)], s čímž souvisí i vady tkvící v tom, že obecné soudy neumožní účastníkům řízení tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), nález sp. zn. III. ÚS 345/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 169/20 SbNU 197) či nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)] nebo reagovat na procesní vývoj, vyžadující si korekci zaměření dokazování či skutkových zjištění [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 765/02 ze dne 15. 5. 2003 (N 65/30 SbNU 141), nález sp. zn. II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 12/29 SbNU 95), nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401), nález sp. zn. I. ÚS 336/99 ze dne 15. 1. 2002 (N 5/25 SbNU 35), nález sp. zn. III. ÚS 4/97 ze dne 9. 11. 2000 (N 164/20 SbNU 165) či nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65)].
20. Další okruh se týká situací, v nichž obecné soudy převezmou za účastníka řízení důkazní břemeno či kde se naopak spokojí s důkazními návrhy účastníků, ač jsou povinny samy důkazy vyhledávat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 57/44 SbNU 733), nález sp. zn. I. ÚS 704/06 ze dne 29. 8. 2007 (N 134/46 SbNU 259), nález sp. zn. II. ÚS 671/09 ze dne 30. 6. 2010 (N 131/57 SbNU 603), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621), nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) či nález sp. zn. I. ÚS 603/2000 ze dne 31. 7. 2002 (N 99/27 SbNU 129)].
21. Žádnou takovou vadu stěžovatelčina argumentace nenamítá. Stěžovatelka toliko skutková zjištění obecných soudů popírá a negativně hodnotí věrohodnost jedné ze svědkyň, což však bez dalšího není způsobilé vyvodit závěr o ústavní nonkonformitě procesu dokazování před obecnými soudy. Ústavnímu soudu se tak možnost zasáhnout proti procesu dokazování či proti skutkovým zjištěním obecných soudů neotevřela.
22. Uvádí-li pak stěžovatelka, že odvolací soud hodnotil určitým způsobem její podnikatelskou činnost, pak Ústavní soud sice připouští, že odvolací soud se měl zdržet paušalizujících vyjádření, která nejsou pro danou věc relevantní (jak vypadají obecně či často jiné předváděcí akce), nicméně toto pochybení není rozhodující. Již exekuční soud totiž zjistil v nyní posuzované věci zcela konkrétní skutečnosti zakládající závěr, že předmětná předváděcí akce byla charakteru zneužití snížené odolnosti seniorů před nekalými obchodními praktikami, v nichž vycházel i odvolací soud. Jeho další úvahy jdoucí poněkud nad rámec posuzované věci tak nemohly jeho závěr o správnosti zastavení exekuce exekučním soudem nijak zvrátit. Ani toto pochybení odvolacího soudu tak nemůže vzhledem k dalším relevantním okolnostem případu představovat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
V. Závěr
23. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si ve věci další podklady dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nemohly dopustit porušení žádných ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v rozsahu, v němž ústavní stížnost směřovala proti napadenému usnesení odvolacího soudu a u napadeného usnesení exekučního soudu v rozsahu, v jakém bylo potvrzeno odvolacím soudem, dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
24. V rozsahu napadeného usnesení exekučního soudu, v němž je odvolací soud zrušil (výrok II. napadeného usnesení exekučního soudu, nepřiznávající vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení), je ústavní stížnost předčasná, neboť řízení dále probíhá. V tomto rozsahu proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu