ECLI:CZ:US:2019:2.US.3914.18.1
sp. zn. II. ÚS 3914/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 162/2018-127 ze dne 13. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel v řízení o omezení svéprávnosti své matky požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů; v řízení se v rozporu s přáním zbytku rodiny domáhá toho, aby byl matce ustanoven opatrovníkem ve smyslu §465 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "nalézací soud") usnesením č. j. 0 Nc 894/2017-115 ze dne 10. 8. 2018 stěžovatelův návrh zamítl. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že v řízení o jmenování opatrovníka matce stěžovatele nevyžaduje ochrana jeho zájmů zastoupení advokátem; v době podání návrhu již nalézací soud shromáždil všechny důkazní prostředky, věc není (na rozdíl od řízení o rozdělení společného jmění vlastníků, ve kterém byl v minulosti zástupce stěžovateli ustanoven) právně složitá, neboť jde především o zjištění přání osoby omezované na svéprávnosti a zájem a schopnosti uchazeče o výkon opatrovnictví plnit úkoly s opatrovnictvím spojené. Jedná se o řízení nesporné, ve kterém je soud povinen zjišťovat podstatné skutečnosti z úřední povinnosti a neplatí zde povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Neustanovením zástupce z řad advokátů není rovnost účastníků narušena. Odvolací soud dále uvedl, že se nejedná o řízení, ve kterém by bylo zastoupení advokátem povinné. Konstatoval, že očekávané výdaje na zastupování sestávají z odměny za dva úkony právní služby, od soudních poplatků je řízení osvobozené. Byť je stěžovatelův prokázaný příjem nevysoký a má vyživovací povinnost, je dle odvolacího soudu schopen nést náklady řízení sám.
3. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nedostály povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí a vypořádat se s námitkami účastníků a návrhy na provedení důkazů. Stěžovatel nebyl vyzván, aby doplnil údaje o výživném a hypotečním úvěru. Dále má za to, že jeho právo na právní pomoc bylo zcela ignorováno. Nemůže souhlasit se závěry obecných soudů, že s ohledem na vyšetřovací zásadu ovládající řízení o omezení svéprávnosti zde není zájem na právním zastoupení stěžovatele, ani jeho matky. V řízení jde o zcela zásadní zásah do osobnostních práv, přičemž hrozí, že procesní opatrovník matky nebude řádně hájit její práva a zájmy. Stěžovatel spatřuje značnou nerovnováhu v tom, že proti němu jako osobě neznalé práva stojí městský úřad a státní zastupitelství. Stěžovatel je vyučený zedník a je nyní v invalidním důchodu. Listina dle stěžovatele jednoznačně zakotvuje právo na právní pomoc každému, kdo o nic požádá, a to v jakémkoli řízení; na podústavní rovině není toto právo uspokojivě provedeno. Stěžovatel dále upozorňuje, že mu žádný advokát své služby neposkytne za částky dle advokátního tarifu, jeho právo na právní pomoc je tak zcela iluzorní. Obecné soudy nezvážily alespoň částečnou úhradu právních služeb ze strany státu.
5. Z formálního hlediska bezvadná ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků či ustanovení advokáta, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/14 ze dne 20. 11. 2014 či usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015).
9. K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo. Závěry obecných soudů nejsou excesivní, ani neodůvodněné. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy již vypořádaly, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, ani hodnotit konkrétní majetkové poměry stěžovatele. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. K námitce stran nerovnováhy v řízení Ústavní soud uvádí, že k naplnění principu rovnosti účastníků řízení slouží poučovací povinnost soudu zakotvená v §5 a §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srv. usnesení sp. zn. II. ÚS 2162/19 ze dne 23. 7. 2019). Argumentuje-li stěžovatel ochranou zájmů své matky, Ústavní soud podotýká, že pravomocným usnesením nalézacího soudu č. j. 0 Nc 894/2017-54 ze dne 20. 2. 2018 byl stěžovatel pro střet zájmů zproštěn funkce procesního opatrovníka, v předmětném řízení tedy zastupuje výlučně zájmy své, nikoli paní M. B., o jejíž osobnostní práva v řízení jde.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu