ECLI:CZ:US:2021:2.US.1468.20.1
sp. zn. II. ÚS 1468/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Isabelle Messerli, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017 č. j. 39 Co 228/2017-307 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 29 Cdo 1154/2018-331, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 22. května 2020 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena stěžovatelčina "základní práva a svobody podle v čl. 36 Listiny základní práv a svobod a čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, když každý má právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, kdy jsou povinny řídit se právním řádem ČR". Dále stěžovatelka namítá, že v důsledku nedovoleného postupu obecných soudů byl navozen stav, kdy nedošlo k odpovídající ochraně jejího vlastnického práva.
2. Průběh předchozích soudních řízení a obsah napadených rozhodnutí jsou účastníkům a vedlejšímu účastníku známy, Ústavní soud proto pokládá jejich detailní rekapitulaci za nadbytečnou a omezí se pouze na jejich stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatelka byla (na základě vzájemného návrhu v postavení žalobkyně) účastnicí civilního řízení o určení vlastnictví pozemku v k.ú. Nusle, obec Praha, jehož se v postavení žalovaného účastnilo Biskupství brněnské, IČ: 00445142 (dále jen "vedlejší účastník"). Spor o určení vlastnictví dané nemovitosti byl původně proti stěžovatelce v postavení žalované zahájen u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") v roce 1997 společností Čechotrust, a.s., jejímž jediným akcionářem a členem představenstva dříve býval otec stěžovatelky. Společnost Čechotrust a.s. tvrdila, že v roce 1996, tj. v době, kdy v ní ještě figuroval otec stěžovatelky, měla na stěžovatelku převést danou nemovitost na základě kupní smlouvy, která však byla absolutně neplatná. V roce 2000 bylo Městským soudem v Praze (dále jen "odvolací soud"), jenž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pravomocně určeno, že společnost Čechotrust, a.s. je vlastníkem dané nemovitosti. Společnost Čechotrust, a.s. následně danou nemovitost v roce 2002 prodala fyzické osobě, která byla obdobně jako v minulosti otec stěžovatelky v době prodejní transakce členem představenstva této společnosti. Tato fyzická osoba v roce 2003 zemřela, přičemž danou nemovitost jako její závětní dědic nabyl právě vedlejší účastník. V roce 2003 však Nejvyšší soud oba určující rozsudky na základě dovolání stěžovatelky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelka nato podala v roce 2003 vzájemný návrh na určení vlastnického práva k dané nemovitosti, který byl v roce 2006 soudem prvního stupně vyloučen k samostatnému projednání, přičemž předtím společnost Čechotrust, a.s. vzala svoji původní určovací žalobu zpět, neboť ztratila naléhavý právní zájem na požadovaném určení (již nebyla vlastníkem) a na její místo do řízení v postavení žalovaného přistoupil v r. 2007 vedlejší účastník. V roce 2007 byl na společnost Čechotrust, a.s. (tehdy již v likvidaci) prohlášen konkurs, načež konkursní správce, zjevně vycházejíc z názoru, že obě kupní smlouvy uzavřené ohledně dané nemovitosti jsou absolutně neplatné, sepsal nemovitost do soupisu konkursní podstavy dlužníka (úpadce) Čechotrust, a.s. v likvidaci. V navazujících excindačních řízeních (sporech o vyloučení nemovitosti z konkursu), které se vedly mimo jiné ohledně z podnětu stěžovatelky, pak uspěl konkursní správce, který následně dané nemovitosti v roce 2016 prodal vedlejšímu účastníkovi kupní smlouvou. Soud prvního stupně nakonec rozsudkem ze dne 21. února 2017 č. j. 43 C 175/2006-295 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně") rozhodl tak, že stěžovatelčinu žalobu na určení, že je vlastníkem dané nemovitosti, zamítl (výrok I.) a přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozhodnutí odůvodnil v souladu s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předcházejícím odvolacím řízení tak, že od okamžiku zpeněžení daných nemovitostí konkursním správcem neměla a nemohla mít stěžovatelka na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 10. prosince 2008 sp. zn. 29 Cdo 5193/2007 anebo rozsudek ze dne 31. března 2009 sp. zn. 22 Cdo 2930/2006, dostupné na http://nsoud.cz) konstruoval zákon v tehdejším §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, nevyvratitelnou právní domněnku, která prolamovala zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám - tzn. v případech, na které zmíněné ustanovení dopadalo, ztratil domnělý vlastník majetku, jenž v excindačním (vylučovacím) řízení neuspěl (nebo toto řízení ani ve stanovené lhůtě nezahájil), možnost prosadit své vlastnické právo k tomuto majetku či z téhož titulu vznášet jiné nároky vůči jeho nabyvateli.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala v zákonné lhůtě stěžovatelka odvolání. Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 25. října 2017 č. j. 39 Co 228/2017-307 rozsudek soudu prvního stupně postupem dle §219 o. s. ř. v obou výrocích jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Skutková zjištění soudu prvního stupně v odvolání zpochybněna nebyla. Co do právního přezkumu se pak odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a k výše citované judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou bylo odkázáno v rozsudku soudu prvního stupně, doplnil navíc odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002 uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 81/2005"), z nějž za daných okolností vyplývají pro závěr o neopodstatněnost určovací žaloby týkající se majetku již správcem konkursní podstaty zpeněženého tytéž závěry, tj. že (i) se nabyvatel v rámci konkursu zpeněženého majetku úpadce stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému, (ii) žaloba na určení vlastnického práva podaná z tohoto důvodu vůči nabyvateli musí být neúspěšná. Odvolací soud se dále zaobíral námitkou tvrzených procesních vad prvostupňového řízení, které měly vzniknout tak, že soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení, nepřipustil stěžovatelkou navrženou záměnu účastníků spočívající ve vystoupení vedlejšího účastníka z řízení a vstupu správce konkurzní podstaty do řízení v postavení žalovaného a s tím související změnu žalobního návrhu (z žaloby určovací na žalobu na zaplacení peněžní částky odpovídající kupní ceně, kterou správce inkasoval do konkursní podstaty při zpeněžení dané nemovitosti). Odvolací soud v tomto ohledu došel k závěru, že pokud proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na záměnu účastníků (proti němuž je odvolání objektivně přípustné) stěžovatelka odvolání nepodala, a toto tak nabylo právní moci, nemohl vůbec nastat důvod k připuštění změny žaloby, a její nepřipuštění tak nemůže být vadou řízení. Odvolací soud též stručně posoudil správnost nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale ani v něm žádné pochybení neshledal.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 31. března 2020 č. j. 29 Cdo 1154/2018-331 odmítl, přičemž v části týkající se nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu tak učinil z důvodu, že dovolání bylo nepřípustné ze zákona (§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Ve vztahu k meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu došel dovolací soud při poměřování přípustnosti dovolání k závěru, že dovolání nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., když odvolací soud jednoznačně vycházel z ustálené a pro věc přiléhavé judikatury dovolacího soudu, a to zejm. R 81/2005. Přestože ohledně stěžovatelkou namítaných vad v prvostupňovém řízení odkázal dovolací soud v prvé řadě na §242 odst. 3 o. s. ř., dle něhož může k případným vadám přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné, vyjádřil se výslovně i k procesnímu postupu soudu prvního stupně, kdy tento soud nepovolil výše popsanou změnu žaloby. Také tento procesní moment vyhodnotil dovolací soud shodně jako soud odvolací: pokud stěžovatelka nepožadovala odvolací přezkum zamítnutí návrhu na záměnu účastníků soudem prvního stupně, bylo v principu vyloučeno, aby soud prvního stupně připustil změnu žalobního nároku (který by dával smysl jen v případě, že by do řízení na místo vedlejšího účastníka v postavení žalovaného nastoupil správce konkursní podstaty).
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Z formulace petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka ústavní stížností napadá obě rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu (tj. ve všech výrocích).
6. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost napadá nákladový výrok (tj. výrok II.) rozsudku odvolacího soudu, je tedy ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost, když dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti stěžovatelce nepočala běžet až po doručení usnesení dovolacího soudu o dovolání, nýbrž již v důsledku doručení rozsudku odvolacího soudu, neboť v tomto rozsahu bylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepřípustné ze zákona podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a důvod jeho odmítnutí tak nezávisel na uvážení dovolacího soudu.
7. Procesně přípustná je tudíž ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém směřuje proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu, když takto splňuje veškeré další zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka ve stížnosti namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Dále stěžovatelka poukazuje na údajný neústavní zásah do jejího vlastnického práva. Ve své argumentaci se stěžovatelka věcně soustředí na tvrzené "bezprecedentní zbavení" vlastnického práva k dané nemovitosti v důsledku nezákonného postupu konkursního správce úpadce Čechotrust, a.s. v likvidaci, jež měl být nedovoleně aprobován napadenými rozhodnutími (ve spojitosti s negativními dopady pro stěžovatelku plynoucími ze zmiňovaného excindačního řízení, v němž se stěžovatelka neúspěšně domáhala vylučovací žalobou vyjmutí dané nemovitosti z konkursní podstaty úpadce Čechotrust, a.s. v likvidaci).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a došel k jednoznačnému závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém byla přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). K výkladu běžného zákona jsou povolány právě obecné soudy, a to zejména na základě sjednocovací činnosti dovolacího soudu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. března 2013 (N 41/68 SbNU 419) nebo nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. září 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu nepřísluší tento výklad měnit či přehodnocovat, neodporuje-li ústavněprávním požadavkům [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. listopadu 2016 (N 229/83 SbNU 575) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. září 2012 (N 146/66 SbNU 219)]. Pokud ústavní stížnost spočívá toliko v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů - v daném případě v zásadě shodného smyslu jako v odvolání a dovolání - staví Ústavní soud právě do role další instance, kterou není a být nemůže.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že vůči rozsudku soudu prvního stupně ústavní stížnost v dané věci nesměřuje a otázkami spojenými s prvostupňovým řízením se tak Ústavní soud při vázanosti petitem stížnosti nezaobíral.
12. Odvolací soud a dovolací soud pak přesvědčivě vyložily důvody, pro které stěžovatelka naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k dané nemovitosti také dle jejich názoru neměla. Napadená rozhodnutí Ústavní soud považuje za ústavně konformní a nemá jim v ústavní rovině ničeho vytknout. Ústavní soud především neshledal žádné známky přepjatého formalismu (tj. extrémního nesouladu jinak zdánlivě bezvadného rozhodnutí s principy spravedlnosti) či nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí pro jejich nedostatečná, popř. nesrozumitelná odůvodnění. Pokud stěžovatelka argumentuje tím, že v důsledku napadených rozhodnutí bylo nedovoleně aprobováno "zbavení" vlastnického práva k dané nemovitosti, nelze se s touto tezí ztotožnit, neboť stěžovatelka vlastnické právo dle závěrů obecných soudů vyslovených již ve výše zmíněném excindačním řízení nikdy nenabyla (viz strany 8 a 10 rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou tyto závěry a důvody pro ně rozhodné spočívající v nestandardních okolnostech tzv. "vyvedení" dané nemovitosti z majetku společnosti Čechotrust, a.s. rekapitulovány, na něž obě napadená rozhodnutí navazují). Intepretace celého sporu založená na tvrzení, že stěžovatelka danou nemovitost "řádně nabyla kupní smlouvou" a poté "přišla o vlastnictví" na základě zrušeného rozsudku, tak není dle názoru Ústavního soudu obhajitelná. Ústavní soud v této souvislosti rovněž nepřehlédl, že usnesení dovolacího soudu ze dne 26. srpna 2014 sp. zn. 29 Cdo 3184/2012, jímž došlo k odmítnutí dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2012 č. j. 10 Cmo 33/2011-193 (a jímž bylo v rámci soustavy obecných soudů završeno excindační řízení) bylo spolu s uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci předmětem ústavní stížnosti stěžovatelky vedené pod sp. zn. III. ÚS 3445/14. Tato ústavní stížnost stěžovatelky byla jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnuta, jelikož Ústavní soud ani zde neshledal žádná pochybení obecných soudů, která by mohla zpochybnit ústavnost excindačního řízení. Ve věci nyní projednávané se Ústavnímu soudu jeví, že po pravomocném neúspěchu v excindačním řízení byl výsledek určovací žaloby stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi s ohledem na její základ v podstatě determinován, jelikož tato nemohla být z důvodů vyložených v R 81/2005 úspěšná.
13. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost (viz §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Ve zbytku je zjevné, že se obecné soudy projednávanou věcí řádně zabývaly a posoudily všechna specifika případu. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém je přípustná, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu