ECLI:CZ:US:2023:2.US.2044.23.1
sp. zn. II. ÚS 2044/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Libry, právně zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2023, č. j. 12 Co 119/2023-601, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. března 2023, č. j. 42 C 226/2009-595, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vystupuje v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 226/2009 jako žalobce a domáhá se vůči České republice náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. V tomto řízení rovněž žádal o osvobození od soudních poplatků, a to z důvodu, že mu obvodní soud uložil složit zálohu na vypracování znaleckého posudku ve výši 45 000 Kč. Obvodní soud stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. V nyní napadeném usnesení ze dne 20. 3. 2023, č. j. 42 C 226/2009-595, uvedl, že ze stěžovatelem vyplněného prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech nemohl zjistit jeho skutečné majetkové poměry. Stěžovatel své příjmy a výdaje nikterak nedoložil, a to přesto, že jej k tomu soud podrobně vyzval. Rovněž v prohlášení ze dne 6. 3. 2023 neuvedl, že je vlastníkem bytu, přestože to v předchozím prohlášení z roku 2019 uvedl. Soud z výpisu z katastru nemovitostí však zjistil, že stěžovatel vlastníkem bytu stále je. Stěžovatel rovněž neuvedl nic o svém podnikání, přestože podle informací v živnostenském rejstříku není provozování jeho živnosti přerušené. Obvodní soud připomněl, že břemeno tvrzení, jakožto i břemeno důkazní ohledně skutečností prokazujících, zda poměry stěžovatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá. Obvodní soud proto uzavřel, že přesto, že si je vědom vysoké zálohy na znalecký posudek, nemohl objektivně posoudit, v jakém rozsahu je v silách stěžovatele soudní poplatek zaplatit. Proto rozhodl tak, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Proti rozhodnutí obvodního soudu se stěžovatel bránil odvoláním.
3. Městský soud v Praze nyní napadeným usnesením ze dne 16. 5. 2023, č. j. 12 Co 119/2023-601, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a zdůraznil, že přiznat osvobození účastníkovi od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Nad rámec odůvodnění usnesení obvodního soudu uvedl, že v projednávané věci již byla stěžovateli přiznána částka 130 000 Kč s příslušenstvím. Při přihlédnutí k celkovým majetkovým poměrům stěžovatele je proto třeba vzít tuto částku v úvahu. Celkové majetkové poměry stěžovatele tak podle městského soudu neodůvodňují přiznání osvobození od soudního poplatku.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i právo podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a jsou projevem nepřípustné libovůle v rozhodování. Stěžovatel ve své stížnosti trvá na tom, že mu obecné soudy měly přiznat osvobození od soudních poplatků. Právní závěr městského soudu, podle kterého je nutné do majetkových poměrů stěžovatele zahrnout také odškodnění v částce 130 000 Kč, které mu již bylo v soudním řízení přiznáno, považuje stěžovatel za nepřípustný, "překračující meze právního demokratického státu". Stěžovatel rovněž namítá, že jedná-li se o odškodňovací řízení proti státu, má to být právě stát, který tíží povinnost hradit zálohu na znalecký posudek, nikoliv stěžovatel jakožto jednotlivec s nízkými příjmy.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní stížnost stěžovatele se týká osvobození od soudních poplatků, tj. problematiky nákladů řízení. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se promítá také do rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud opakovaně uvedl, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavněprávní přezkum v těchto otázkách (týkajících se nákladů řízení obecně) je proto omezený.
9. Konstrukce institutu osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, zásadně spadá do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však Ústavní soud v některých rozhodnutích připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod. Bude tomu tak v případech, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). Případy, ve kterých otevřel Ústavní soud ústavní stížnost týkající se osvobození od soudních poplatků k věcnému posouzení, jsou však relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (nelze např. účastníka řízení a priori vyloučit z osvobození od soudního poplatku jen proto, že je právnickou osobou - srov. nález sp. zn. I. ÚS 13/98), či již zmíněných excesů, kdy se obecné soudy dopustily svévolného výkladu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03, usnesení sp. zn. III. ÚS 349/23, popř. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
10. Ústavní soud aplikoval výše uvedeného judikatorní závěry na nyní projednávanou věc a shledal, že obecné soudy se excesu, který by znamenal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nedopustily. Lze sice souhlasit s námitkami stěžovatele do té míry, že napadená rozhodnutí nejsou odůvodněna vyčerpávajícím způsobem, jsou však odůvodněna dostatečně. Z napadeného usnesení obvodního soudu je zřejmé, že stěžovateli obvodní soud nepřiznal osvobození od soudních poplatků proto, že stěžovatel řádně nevyplnil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Konkrétně stěžovatel neuvedl, že je vlastníkem bytu a že má (nepřerušené) živnostenské oprávnění. Obvodní soud zdůraznil, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní vztahující se k prokázání skutečností, které odůvodňují osvobození od soudních poplatků, tíží účastníka (stěžovatele). Soud tak nemá povinnost účastníka dodatečně vyzývat, aby své prohlášení doplnil. Tento závěr přitom v minulosti aproboval i Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1070/23), když připomněl, že je na účastníkovi řízení, aby věrohodně přesvědčil soud o tom, že jeho celkové poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Aktivita je tedy na žádajícím účastníkovi, nikoli na soudu. Napadené usnesení obvodního soudu proto v ústavněprávním přezkumu obstojí.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené důvody ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu