ECLI:CZ:US:2024:1.US.226.24.1
sp. zn. I. ÚS 226/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Věry Jungové a Josefa Junga, zastoupených Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8, proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 201/2023-279 ze dne 17. 10. 2023, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Ludmily Valíčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstatou řízení před Ústavním soudem v této věci je otázka, jestli Krajský soud v Praze porušil základní práva stěžovatelů napadenými výroky, jimiž stěžovatelům stanovil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši dále uvedené. Stěžovatelé nebrojí proti tomu, že jim taková povinnost byla uložena, ale pouze proti tomu, v jaké výši.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení vlastnického práva k nemovitostem. Stěžovatelé se (společně s další osobou, která není účastnicí řízení před Ústavním soudem) domáhali, aby byli určeni výlučnými vlastníky spoluvlastnického podílu vymezených nemovitostí. Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 37 C 285/2021-221 žalobu zamítl a stanovil povinnost stěžovatelům a další osobě zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 20 400 Kč, a to společně a nerozdílně.
3. Stěžovatelé podali proti výrokům, které se jich týkaly, odvolání. Odvolání podala také vedlejší účastnice, ale jen do výroku o nákladech řízení, protože měla za to, že okresní soud nesprávně aplikoval §9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle vedlejší účastnice měl okresní soud vycházet z ceny nemovitosti v kupní smlouvě (2 490 000 Kč), kterou provedl jako důkaz, případně ze znaleckého posudku o obvyklé ceně, který předložila v rámci odvolacího řízení.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem odvolání zamítl a napadeným výrokem I. změnil výrok okresního soudu o nákladech řízení tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení každý samostatně - stěžovatelka ve výši 58 320 Kč a stěžovatel ve výši 66 000 Kč. Krajský soud uvedl, že stěžovatelé vystupovali v řízení jako samostatní společníci a žalovali samostatné nároky. Pro výpočet výše náhrady nákladů řízení pak vyšel z tarifní hodnoty odpovídající kupní ceně tak, jak si ji stěžovatelé, vedlejší účastnice a další osoba sjednali v kupní smlouvě. Následně v bodech 29 až 31 podrobně vysvětlil, jak dospěl ke konečným číslům. Výrokem III. pak krajský soud podle obdobných principů rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Stěžovatelé podali proti výrokům rozsudku krajského soudu o nákladech řízení ústavní stížnost, protože podle nich porušily jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K porušení mělo dojít nesprávnou aplikací zákonné úpravy v rozporu s její logickou systematikou i s tím, jak ji vykládá Nejvyšší soud a Ústavní soud. Podle stěžovatelů měl totiž soud vycházet nikoliv z ceny nemovitosti, ale z §9 odst. 1, odst. 3 písm. a) a §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Tato ustanovení stanoví, že pokud hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, považuje se za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč (při rozhodování o právech k nemovitostem). Podle stěžovatelů nebyla obvyklá cena nemovitosti spolehlivě prokázána a její ověření by představovalo neúčelné a nehospodárné zatížení řízení nad rámec předmětu sporu. Absence spolehlivého údaje o ceně nemovitosti je podle stěžovateli interpretované judikatury též v případech, kdy je hodnota nemovitosti seznatelná pouze z kupní smlouvy. Napadené výroky rozsudku krajského soudu podle stěžovatelů vykazují prvky svévole, odporují principu předvídatelnosti soudního rozhodování a upírají jim právo na spravedlivé rozhodnutí jejich věci.
6. Ústavní soud z úřední činnosti zjistil, že stěžovatelé proti meritornímu výroku rozhodnutí krajského soudu nepodali dovolání, ústavní stížnost je proto přípustná (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 526/23, I. ÚS 293/23, III. ÚS 941/19, II. ÚS 2075/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz)
7. Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v posuzované věci nedošlo.
8. K přezkumu výpočtu nákladů řízení Ústavní soud přistupuje s ohledem na svou roli nanejvýš zdrženlivě. Ačkoli i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít dopad do majetkové sféry stěžovatelů, ve vztahu k věci samé je podružné a samo o sobě zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní
práva či svobody. To platí tím spíše v projednávané věci, kde rozdíl mezi částkou, kterou by stěžovatelé museli zaplatit, zaujal-li by krajský soud jimi navrhovaný výklad, a částkou, kterou jim napadené rozhodnutí skutečně zaplatit ukládá, činí nižší desítky tisíc korun, což je pohledem zákonodárce považováno za bagatelní částku [viz §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu; a srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1598/23, I. ÚS 1985/23, III. ÚS 3522/20 či III. ÚS 872/20].
9. Ústavní soud se konkrétně posuzované problematice stanovení tarifní hodnoty při rozhodování o určení vlastnického práva k nemovitosti již několikrát věnoval. Z nedávných nálezů lze uvést zejména nález sp. zn. I. ÚS 1750/23 a konkrétně citovat bod 18: "Ze systematiky advokátního tarifu i dikce jeho jednotlivých ustanovení vyplývá, že §9 odst. 1 advokátního tarifu (podle něhož se za tarifní hodnotu považuje částka 10 000 Kč, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li v advokátním tarifu stanoveno jinak) je "zbytkové" ustanovení, které se pro výpočet odměny použije v ostatních případech, kdy předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení tohoto předpisu. Je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně §8 odst. 1 advokátního tarifu."
10. V dřívějším nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15, bod 24, Ústavní soud konstatoval: "[z]nalecký posudek představuje v tomto směru nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se však o způsob jediný. Soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými [...] Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly." Tento názor později citují i nálezy sp. zn. I. ÚS 3281/22 či již výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1750/23, který v bodě 20 navíc doplňuje: "Stanovení hodnoty věci pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení je otázkou skutkovou, při níž soud má vycházet ze všeho, co v řízení vyšlo najevo, tedy i z obsahu spisu, ze shodných tvrzení účastníků řízení i z dalších důkazů, které předloží strany sporu. Jelikož soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti (§151 odst. 1 o. s. ř.), může při splnění předpokladů §120 odst. 2 o. s. ř. za účelem zjištění ceny věci provést i nenavržené důkazy."
11. Jinými slovy, způsob určení tarifní hodnoty na základě reálných skutečností je preferovanou variantou, způsob určení právní fikcí podle §9 advokátního tarifu je až "poslední možností". V projednávané věci krajský soud vycházel z kupní ceny nemovitostí dohodnuté mezi stranami v kupní smlouvě. Kupní smlouva byla okresním soudem provedena jako listinný důkaz, výše kupní ceny byla mezi stranami nesporná, ostatně stěžovatelé svůj nárok na určení vlastnického práva o tuto kupní smlouvu (a o tuto kupní cenu) opírali i v samotné žalobě. Postupu krajského soudu proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout; je ostatně v souladu s citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 2688/15, který v bodě 15 uvádí, že není žádoucí, aby docházelo "k situacím, kdy je evidentní, že předmět řízení má vysokou hodnotu, ale jen proto, že tato hodnota nebyla v řízení vyčíslena zcela pregnantně, je při určení výše nákladů řízení postupováno dle ustanovení §9 advokátního tarifu, odpovídajícího hodnotě mnohonásobně nižší."
12. Velmi podobnou situací se přitom Ústavní soud zabýval v nedávném usnesení sp. zn. III. ÚS 1598/23 a postup obecných soudů aproboval. Uvedl, že stanovení tarifní hodnoty na základě zprostředkovatelské či jiné smlouvy je za daných okolností ústavně souladné.
13. Přisvědčit nelze přitom ani námitce stěžovatelky, že rozhodnutí krajského soudu bylo překvapivé. Nebylo - a to už jenom proto, že závěry, na nichž krajský soud postavil napadený výrok, tvořily podstatu argumentace vedlejší účastnice v odvolání, se kterým byli stěžovatelé obeznámeni.
14. Protože krajský soud postupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu a nevybočil z mezí vymezených ústavním pořádkem, Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu