ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.199.2017:27
sp. zn. 1 Azs 199/2017 – 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: T. Ch., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ředitelství služby
cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 2. 2017, č. j. CPR-23142-7/ČJ-2016-930310-V242, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, č. j. 2 A 17/2017 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se dne 1. 2. 2016 dostavila na policejní stanici, kde předložila cestovní pas
Ukrajiny s platností do 28. 12. 2019, do kterého bylo založeno polské schengenské vízum
s délkou pobytu 352 dnů s platností do 31. 1. 2016. Lustrací pak bylo zjištěno, že žalobkyně dne
15. 12. 2015 požádala o vízum za účelem strpění, které jí však uděleno nebylo.
[2] Vzhledem k tomu, že se žalobkyně na policii dostavila v době, kdy na území České
republiky pobývala neoprávněně, zahájilo s ní Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor
cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního
stupně“) řízení o správním vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky. Rozhodnutím ze dne 11. 8. 2016 bylo žalobkyni správní
vyhoštění dle tohoto ustanovení uloženo, a to na dobu 1 roku.
[3] Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví specifikovaným
rozhodnutím zamítl. Uzavřel, že tvrzení žalobkyně ve výpovědi dne 9. 2. 2016 o době jejího
přicestování na území České republiky je nevěrohodné. Vycházel z doby příjezdu, kterou
žalobkyně uvedla v protokolu o podání vysvětlení ze dne 1. 2. 2016, kdy uplynutím devadesáti
dnů nepřetržitého pobytu žalobkyně na území České republiky se stal její pobyt neoprávněným.
Zároveň žalovaný odůvodnil, proč vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života žalobkyně.
II. Řízení před městským soudem
[4] Proti rozhodnutí o odvolání brojila žalobkyně u Městského soudu v Praze. Ten žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
[5] Uvedl, že ve správním řízení byl řádně zjištěn skutečný stav věci, a to včetně okolnosti,
kdy žalobkyně přicestovala na území České republiky a jak se její pobyt zde vyvíjel. Vzhledem
k tomu, že přicestovala z Polska, tedy jiného státu schengenského prostoru, nebyl její cestovní
pas opatřen vstupním razítkem. V takovém případě bylo na žalobkyni, aby vyvrátila domněnku
žalovaného, že dodržela délku krátkodobého pobytu na území dle čl. 11 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. 3. 2006, kterým se stanoví kodex Společenství
o pravidlech upravujících příhraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex).
[6] Pokud tak žalobkyně neučinila, správním orgánům nic nebránilo vycházet z její výpovědi
ze dne 1. 2. 2016 a z přehledu docházky v hotelu Golf, kde žalobkyně pracovala, za období
od 1. 4. 2015 do 30. 4. 2015, která je stvrzena jejím podpisem. Bez jakýchkoliv pochyb bylo
patrno, že žalobkyně musela na území České republiky vstoupit nejpozději den před nástupem
do zaměstnání, tedy 31. 3. 2015. Schengenské vízum ji opravňovalo k pobytu na území po dobu
90 dnů. Nejpozději od 29. 6. 2015 pobývala tedy žalobkyně na území České republiky
bez jakéhokoliv oprávnění v rozporu s čl. 11 schengenského hraničního kodexu. Neoprávněný
pobyt žalobkyně trval od tohoto dne do 1. 2. 2016.
[7] Ani námitku, že správní orgány neměly žalobkyni uložit správní vyhoštění, ale dát jí
možnost dobrovolného návratu dle §50a zákona o pobytu cizinců, neshledal městský soud
důvodnou. Poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které policie vždy vydá
rozhodnutí o správním vyhoštění, nastane-li situace předvídaná v §119 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců, pokud nejde o zásah do soukromého a rodinného života cizince.
[8] Dále soud konstatoval, že v souladu se závazným stanoviskem Ministerstva vnitra
a s ohledem na momentální situaci panující na Ukrajině je vycestování žalobkyně do této země
možné. Pokud je místo bydliště žalobkyně zasaženo válečnými střety, má možnost využít vnitřní
ochrany, jíž Ukrajina poskytuje – může se přestěhovat do středu nebo na západ země, kde
je bezpečnostní situace zcela stabilizována.
III. Kasační stížnost
[9] Žalobkyně (stěžovatelka) napadá rozsudek městského soudu kasační stížností.
[10] Tvrdí, že nelze souhlasit se závěrem, že rozhodnutím o správním vyhoštění nebude
zasaženo do jejího soukromého a rodinného života. Zásah dle stěžovatelky spočívá v nuceném
opuštění České republiky. Stěžovatelka je bezúhonnou osobou, z důvodu válečného konfliktu
v zemi původu se bála návratu.
[11] Legalizace pobytu jí nebyla lhostejná, v době oprávněného pobytu podala žádost o vízum
strpění dle §33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Pokud by správní orgány respektovaly
práva stěžovatelky, přerušily by řízení o správním vyhoštění do doby rozhodnutí o této žádosti,
popřípadě o žádosti o nové posouzení.
[12] Rozhodnutí městského soudu a správních orgánů jsou dle ní nepřezkoumatelná. Správní
orgány i soud bagatelizovaly situaci v místě jejího bydliště na Ukrajině. Během jednání u soudu
předkládala stěžovatelka fotografie z tohoto místa, z nichž je patrná tamní katastrofální situace.
Z jejího rodného domu zbyly trosky. Soud se v rozsudku o přiložených fotografiích vůbec
nezmínil. Aktuální situace na Ukrajině je navíc opět velmi vyhrocená, a to primárně v oblastech,
odkud stěžovatelka pochází. Návrat do takto postiženého místa není možný.
[13] Správní orgány také nesprávně spočítaly dobu nelegálního pobytu stěžovatelky na území.
Domnívají se, že přicestovala daleko dříve, než uvedla v protokolu o výslechu, a to bez opory
ve spisu. Stěžovatelka měla schengenské vízum s platností do 31. 1. 2016. S ohledem na to,
že je díky odstranění hraničních kontrol mezi členskými státy nemožné opatřit si vstupní razítka,
je nutné brát jako dobu nelegálního pobytu pouze den 1. 2. 2016.
[14] Závěrem stěžovatelka uvádí, že nesouhlasí s tím, jak se městský soud vypořádal
s námitkou možnosti překvalifikování řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit
území dle §50a zákona o pobytu cizinců. Správní orgány měly důkladně zkoumat tuto možnost.
Komu jinému než mladé ženě, která pochází z epicentra bojů na Ukrajině, by mělo být
umožněno dobrovolně vycestovat z České republiky.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost je projednatelná, po jejím věcném posouzení však Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že není důvodná.
[16] Stěžovatelka nejprve obecně namítá, že správní orgány a městský soud nesprávně
posoudily přiměřenost zásahu správního vyhoštění do stěžovatelčina soukromého života. Tato
námitka není důvodná. Ze správního či soudního spisu nevyplývají žádné okolnosti, na základě
kterých by bylo možné se domnívat, že může k tvrzenému nepřiměřenému zásahu dojít.
Ani stěžovatelka žádné takové okolnosti netvrdí. Jde o svobodnou a bezdětnou ženu, která nemá
na území České republiky žádné rodinné příslušníky. Naopak na Ukrajině žije její matka a několik
sester.
[17] Tyto okolnosti zhodnotili jak správní orgán prvního stupně, tak i žalovaný a městský
soud, přičemž dospěli k závěru, že správním vyhoštěním nebude nepřiměřeně zasaženo
do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Tento závěr je plně v souladu s konstantní
judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 19. 4. 2012,
č. j. 7 As 6/2012 - 29, ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 - 60, ze dne 19. 4. 2016,
č. j. 3 Azs 96/2015 - 44, či ze dne 18. 4. 2008, č. j. 2 As 19/2008 - 75, a rovněž rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, č. j. 10 Ca 330/2006 - 89, publikovaný
pod č. 1230/2077 Sb. NSS).
[18] Dále stěžovatelka popisuje momentální situaci na Ukrajině; v souvislosti s jejím
posouzením namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a městského soudu.
Stěžovatelka tvrdí, že během jednání u soudu předkládala fotografie z místa svého původního
bydliště. Skutečnost, že by stěžovatelka předkládala takové fotografie, ze spisu městského soudu
neplyne, ani v žalobě (či v jiném podání) se o nich stěžovatelka nezmiňuje.
[19] Bez ohledu na to je však jak z rozhodnutí žalovaného, tak i z rozhodnutí městského
soudu patrné, že se momentální situací panující na Ukrajině zabývali. Vycházeli přitom
ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 14. 12. 2016, č. j. MV-140846-2/OAM 2016,
dle kterého vycestování stěžovatelky na Ukrajinu možné je. Městský soud k tomu uvedl, že pokud
je původní místo pobytu žalobkyně na Ukrajině dotčeno válečnými střety, má stěžovatelka
možnost využít vnitřního přesídlení, tedy přestěhovat se do středu nebo na západ země, kde je
situace stabilní. Na tomto závěru by nic nezměnilo, ani kdyby stěžovatelka skutečně předkládala
fotografie z místa svého původního bydliště na Ukrajině.
[20] Nejvyšší správní soud se v mnoha rozhodnutích týkajících se správního vyhoštění
či mezinárodní ochrany k aktuální situaci na Ukrajině vyjádřil. Opakovaně shledává, že navrácení
jednotlivců na Ukrajinu je z hlediska naplnění principu non-refoulement možné (srov. např.
usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, ze dne 25. března 2015,
č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, či ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1 Azs 179/2016 - 21). Opakovaně
poukazuje též na to, že zhoršená situace se týká pouze části východní Ukrajiny, přičemž vnitřní
přesídlení do jiné oblasti státu představuje relevantní možnost občanů Ukrajiny nalézt bezpečí
přímo ve své zemi původu (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17,
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 - 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 14. 4. 2015, č. j. 10 Azs 17/2015 - 51). Závěry
žalovaného a městského soudu jsou plně v souladu s uvedenou judikaturou, obě rozhodnutí jsou
v tomto ohledu i plně přezkoumatelná.
[21] Nedůvodná je také námitka, dle které správní orgány nesprávně spočítaly dobu
neoprávněného pobytu stěžovatelky na území České republiky. Polské schengenské vízum, jímž
stěžovatelka disponovala, bylo platné od 14. 2. 2015 do 31. 1. 2016. Dle čl. 11 Schengenského
hraničního kodexu: „není-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka,
mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu
použitelné v dotyčném členském státě“.
[22] Skutečnost, že v souvislosti s existencí schengenského prostoru nelze překročení hranice
mezi Polskem a Českou republikou prokázat razítky v cestovním dokladu, tedy neznamená, že je
na správním orgánu, aby prokázal, kdy stěžovatelka hranice překročila. V této souvislosti městský
soud zcela správně odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku ze dne
13. 7. 2013, č. j. 1 Azs 17/2013 - 50: „závěr správních orgánů o tom, že stěžovatel nevycestoval z území
České republiky poté, co bylo v roce 2007 skončeno řízení o udělení mezinárodní ochrany, má oporu ve spisovém
materiálu a je řádně vysvětlen. Pokud stěžovatel se závěry správních orgánů v tomto směru nesouhlasil, bylo
na něm, aby vyvrátil domněnku obsaženou v čl. 11 Schengenského hraničního kodexu a sám prokázal
(např. předložením kopie letenky či jízdenky, návrhem na provedení svědecké výpovědi či jinými důkazy),
že území České republiky v roce 2007 opustil. Pokud v tomto směru zůstal stěžovatel pasivní a navíc sám
výslovně potvrdil, že se od 19. 1. 2010 zdržuje nepřetržitě v Praze, nemůže nyní s úspěchem namítat, že závěry
správních orgánů o neoprávněném pobytu stěžovatele na území České republiky nemají oporu ve spisovém
materiálu“.
[23] Tento závěr lze vztáhnout i na situaci stěžovatelky, která žádným způsobem nedoložila,
že by území České republiky v průběhu platnosti polského víza opustila. Sama do protokolu
o podání vysvětlení ze dne 1. 2. 2016 uvedla, že na území České republiky přicestovala
v březnu 2015 a od té doby je neopustila. Při výslechu dne 9. 2. 2016 poté uvedla, že na území
České republiky přicestovala až 10. 12. 2015. Při rozpornosti stěžovatelčiných tvrzení vycházel
správní orgán při určení doby jejího neoprávněného pobytu na území z dalších podkladů, které
měl k dispozici. Konkrétně šlo o přehled docházky v hotelu Golf, kde stěžovatelka pracovala,
za období od 1. 4. 2015 do 30. 4. 2015, která je stvrzena jejím podpisem. Uzavřel,
že se stěžovatelka musela na území České republiky nacházet nejpozději den před nástupem
do zaměstnání, tedy 31. 3. 2015. S takovým závěrem se ztotožnil městský soud a také Nejvyšší
správní soud jej shledává správným.
[24] Ani námitka týkající se možnosti překvalifikování řízení o správním vyhoštění na řízení
o povinnosti opustit území dle §50a zákona o pobytu cizinců není důvodná. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti konstantně judikuje, že „konstrukce §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců…nedává správnímu orgánu na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí.
Jinak řečeno, v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění nemohl správní orgán prvního stupně postupovat
jinak, než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky…Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt
stěžovatelky na území České republiky nemohl být postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj
nahlížet jako na nepřiměřený právní následek či dokonce na vybočení správního orgán z mantinelů správního
uvážení“ (srov. rozsudek ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 - 46, dále rozsudky
ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017 - 19, či ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017 - 21).
[25] K tomu je třeba podotknout, že v některých případech správní orgán na počátku nebo
v průběhu řízení o správním vyhoštění skutečně dospěje k závěru, že vyhoštění osoby není
možné (typicky s ohledem na nepřiměřený zásah takového rozhodnutí do jejího rodinného
života). Namísto toho potom vydá rozhodnutí o povinnosti cizince opustit území dle §50a odst.
3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, který stanoví: „rozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá dále
cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn
pobývat na území“.
[26] Při aplikaci tohoto ustanovení však správní orgán vždy odůvodní, že v daném případě
nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Jinými slovy, že nebyly
naplněny podmínky pro aplikaci §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Takovým důvodem je
typicky rodinná situace cizince, z níž je patrné, že by rozhodnutí o správním vyhoštění neobstálo,
neboť by představovalo nepřiměřený zásah do života cizince, resp. jeho rodiny.
[27] Za situace, kdy podmínky pro vyhoštění naplněny jsou, správní orgán nemá jinou
možnost, než rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. V nyní projednávané věci se správní
orgány konkrétními okolnostmi, zejména soukromým a rodinným životem stěžovatelky, zabývaly,
přičemž nedospěly k závěru, že by tyto okolnosti jakkoliv bránily uložit správní vyhoštění.
Podmínky pro aplikaci §119 odst. 1 písm. c) tedy byly v daném případě splněny, na základě
čehož správní orgán prvního stupně zcela správně vydal rozhodnutí o správním vyhoštění
stěžovatelky.
[28] Námitku týkající se postupu žalovaného, který měl dle stěžovatelky řízení o správním
vyhoštění přerušit z důvodu její žádosti o vízum strpění dle §33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců, stěžovatelka neuplatnila v žalobě. Nejvyšší správní soud se touto námitkou proto
v souladu s §104 odst. 4 s. ř. s. nezabýval. Nejvyšší správní soud totiž přezkoumává pouze
zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly
v žalobách předestřeny, jak ostatně již v minulosti několikrát judikoval (srov. rozsudky
ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, či ze dne 12. 8. 2015, č. j. 1 Afs 82/2015 - 31).
V. Závěr a náklady řízení
[29] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu