ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1430.2021.1
2
3
sp. zn. 20 Cdo 1430/2021-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému R. D. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1297/3, pro 89 043 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 57 EXE 1432/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2020, č. j. 9 Co 645/2020-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 14. 7. 2020, č. j. 57 EXE 1432/2014-102, předmětnou exekuci k návrhu povinného ze dne 13. 8. 2019 zastavil (výrok I.), stejně tak jako řízení o odklad exekuce (výrok II.) a rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce 6 715 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce povinného (výrok III.) a že oprávněná je povinna zaplatit na nákladech exekuce 7 865 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám pověřeného soudního exekutora (výrok IV.). Soud uvedl, že exekuční soud je oprávněn a povinen o návrhu povinného na zastavení exekuce rozhodnout, když není možno dojít k závěru, že takovému postupu brání překážka věci rozhodnuté. Předmětná exekuce skončila dne 23. 4. 2019 vymožením, přičemž tímto okamžikem zanikla také pravomoc soudního exekutora činit jakékoli úkony. Pokud tedy až následně soudní exekutor usnesením ze dne 6. 5. 2019, č. j. 108 EX 11374/14-87, exekuci zastavil na návrh oprávněné, pak k takovému postupu již nebyl oprávněn. Proto, byť došlo k zániku exekuce vymožením, je nutno ve věci návrhu na zastavení exekuce rozhodnout. Oprávněná poskytla povinnému úvěr ve výši 40 000 Kč, úvěrová sazba činila 95 % p. a. a bylo sjednáno, že v případě prodlení s úhradou dvou splátek se stávají okamžitě splatnými všechny doposud nesplatné závazky. Na toto ujednání pak navázala smluvní pokuta ve výši 25 % z dlužné částky a oprávněné dále takto vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení. S ohledem na uvedené došlo k tomu, že z původní vymáhané částky tvořené jistinou ve výši 89 043 Kč bylo vymoženo 542 823,27 Kč. Veškeré jednání oprávněné naplnilo znaky formulářové smlouvy dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp zn. I. ÚS 199/11. Oprávněná taktéž nepostupovala v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost povinného. Rozhodčí smlouvu, která je přímo navázaná na smlouvu o úvěru, jež dle výše uvedeného odporuje dobrým mravům, je nutno pokládat za absolutně neplatnou. Rozhodce tak neměl pravomoc předmětný spor rozhodovat, rozhodčí nález je tudíž neplatný a je dán důvod k zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
2. K odvolání oprávněné a soudního exekutora Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 12. 2020, č. j. 9 Co 645/2020-179, usnesení soudu I. stupně ve výrocích I., III. a IV. zrušil a řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce (výrok II.), a že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2422/2020, odvolací soud uvedl, že rozhodnutí soudu (a tedy i soudního exekutora, jenž je podle zákona v postavení soudu) není bez dalšího na místě pokládat za nicotné a to ani v případě, že je soud (soudní exekutor) vydal mimo rámec své pravomoci. Usnesení soudního exekutora ze dne 6. 5. 2019, č. j. 108 EX 11374/14-87, které nabylo právní moci dne 25. 5. 2019, a kterým soudní exekutor rozhodl o zastavení exekuce, proto tvoří ve vztahu k návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 13. 8. 2019 překážku věci pravomocně rozhodnuté, takže po jeho právní moci nelze exekuci zastavit z jiného důvodu. Došlo-li již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze toto možné nedopatření odstranit novým zastavením již výslovně a pravomocně zastavené (a již neplynoucí) exekuce.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené usnesení dovolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, než jak byly dosud řešeny (dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2422/2020, do něhož ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3473/20, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2204/2020). Namítá, že pokud soudní exekutor opakovaně a úmyslně vydává nezákonná rozhodnutí, aby ochránil vlastní obohacení, není možné konstatovat, že takové rozhodnutí zakládá překážku věci rozsouzené. Zastavení exekuce po jejím vymožení dle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není možné realizovat, jelikož v takovém případě již neprobíhá žádné vymáhání povinnosti, kterou by bylo možné zastavit. Takové usnesení o zastavení exekuce proto nemůže vyvolat žádné právní účinky a je nicotné. Pokud jde ale o zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., lze je aplikovat i poté, co pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, a ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3159/2019. Důvody pro zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) a písm. h) o. s. ř. mají naprosto odlišné účinky, které se navzájem překrývají. Usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy nemůže založit překážku věci rozsouzené pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Opačným postupem dochází k legalizaci protiprávních exekucí, které jsou od samého počátku vedeny na základě nezpůsobilého exekučního titulu, čímž dochází k porušení základních principů právního státu. Ustanovení §159 odst. 4 o. s. ř. dle povinného zakládá zásah do ústavních práv a mělo by proto být zrušeno. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Oprávněná považuje dovolání povinného za nepřípustné. Odkázala na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu a uvedla, že povinným nastolené otázky jsou již vyřešeny ustálenou judikaturou a není důvod se od ní jakkoli odchylovat. Povinnému nic nebránilo podat odvolání proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce, přičemž jeho neaktivitu nelze nyní zhojit ani návrhem na zrušení zásady zakotvené v ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. Navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
6. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uvedl, že nelze vyloučit zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu. Přitom odvolací soud zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení) je zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu nepřiměřeným krokem. Tato rozhodnutí se však vztahují jen na případy, kdy exekuce byla ukončena vymožením a nikoli zastavením na základě pravomocného usnesení soudního exekutora, jak je tomu v dané věci.
7. Došlo-li již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze postupovat tak, že dojde k opětovnému zastavení pravomocně již zastavené (na základě rozhodnutí už výslovně neplynoucí) exekuce. Usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce ze dne 6. 5. 2019, č. j. 108 EX 11374/14-87, které nabylo právní moci dne 25. 5. 2019, tedy vytváří překážku věci rozhodnuté (srov. s ustanovením §159a odst. 4 o. s. ř.), Exekuční soud správně nepřistoupil k novému zastavení exekuce (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2422/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3473/20, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2204/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 114/21).
8. Jde-li o argument povinného, že dojde-li k zastavení exekuce pro nezpůsobilý exekuční titul podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dochází na rozdíl od zastavení podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k zastavení exekuce „zpětně“ (čímž povinný zjevně mínil, že oprávněná i soudní exekutor musí povinnému vrátit plnění, které bylo vymoženo ve prospěch exekučního titulu a nákladů exekuce na straně soudního exekutora a oprávněné), nelze pominout, že bylo na povinném, aby již v předchozím řízení, v němž došlo k zastavení exekuce na návrh oprávněné podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uváděl skutečnosti, pro které má dojít k jinému rozhodnutí o nákladech exekuce (zde proto, že exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu neobstojí pro údajnou „nemravnost“ plnění). Povinný rovněž mohl namítnout, že soudní exekutor v posuzovaném případě nebyl příslušný rozhodnout o zastavení exekuce. Za takových okolností by se soudní exekutor a posléze i odvolací soud museli těmito námitkami zabývat. Má-li povinný za to, že exekučním titulem vymožené plnění ve prospěch oprávněné jí podle hmotného práva nenáleží, má k dispozici žalobu o vydání tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení.
9. Protože je usnesení odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinného přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 8. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu