ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3887.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3887/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému Ing. B. S., bytem v B., G. 97, Š., zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, adresa pro doručování Praha 4, Na Pankráci 1724, o vyklizení garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 121/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 64 Co 301/2011-208, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 64 Co 301/2011-208, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 23. 2. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhalo, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené mu předat „nebytovou jednotku - garáž č. 2548/46 v budově čp. 2548 postavené na pozemku parc. č. 2780/217, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 3813 pro katastrální území S. “ (dále jen „předmětná garáž“ nebo „garáž“). Žalobu odůvodnilo zejména tím, že je vlastníkem této garáže, ke které nevznikl žalovanému platný nájem a užívá ji bez právního důvodu.
Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, Městský soud v Praze zjistil (s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne 13.10.2009 insolvenční správce dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, stal se tak účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka (§264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů).
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 3. 2011, č. j. 11 C 121/2009-127, (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 6. 2009, č. j. 11 C 121/2009-23, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, č. j. 64 Co 164/2010-84, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) žalobě vyhověl a uložil žalovanému vyklidit předmětnou garáž do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Zjistil, že dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník garáže. Dne 25. 4. 1996 a opětovně s datem „ květen 1997“ uzavřel jako budoucí prodávající se žalovaným jako budoucím kupujícím smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní reg. číslo 815/046, v níž se zavázal k uzavření kupní smlouvy na garáž a příslušný podíl na společných částech objektu a pozemku do devíti měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby, a to za kupní cenu 173.200,- Kč bez DPH a bez ceny poměrné části pozemku. Kupní cenu žalovaný uhradil v květnu 1997, kdy garáž převzal a stále ji užívá. Dne 8. 1. 1999 uhradil žalovaný částku 26.782,- Kč jako poměrnou část ceny pozemku. S datem „květen 97“ uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu označenou jako nájemní smlouva (dále jen „Smlouva“) na dobu určitou do doby vkladu vlastnického práva ke garáži a spoluvlastnickému podílu na společných částech domu ve prospěch žalovaného. V čl. III. Smlouvy se dohodli, že „vzhledem k charakteru právního vztahu je nájem bezúplatný“. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že vzhledem k absenci ujednání o výši nájemného nejde o platnou nájemní smlouvu s tím, že podle obsahu lze Smlouvu posoudit jako smlouvu o výpůjčce podle §659 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), která byla právním úkonem insolvenčního správce spočívajícího ve vstupu do řízení na místo původního žalobce vypovězena a tento úkon považoval za požadavek vrácení věci ve smyslu §255 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů. Dále dospěl k závěru, že účastníky sjednaná lhůta 9 měsíců pro uzavření kupní smlouvy začala plynout dne 30. 6. 1997 a uběhla dne 31. 3. 1998, žalovaný nepodal žalobu na nahrazení projevu vůle a jeho nárok se po uplynutí lhůty jednoho roku ( 31. 3. 1999) vzhledem ke vznesené námitce žalobce promlčel a ke smlouvě již nelze přihlížet. Poté uzavřel, že žalovaný užívá garáž bez právního důvodu a je povinen ji ve smyslu §126 obč. zák. vyklidit. K otázce dobrých mravů podle §3 odst. 1 obč. zák. dodal, že „pokud se žalovaným nebyla v dohodnuté době uzavřena kupní smlouva a on se svého práva v zákonné lhůtě u soudu nedovolal, nemůže již legitimně očekávat plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 64 Co 301/2011-208, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a za správný považoval i jeho závěr, že žalovaný užívá garáž bez právního důvodu s ohledem na neplatnost Smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že vlastnickému právu realizovanému žalobou podanou v této věci je namístě soudní ochranu odepřít za použití §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky vydaná ve věci sp. zn. I. ÚS 353/04 a sp. zn. I. ÚS 3571/10 – zdůraznil, že splnil-li žalovaný své závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí, svědčí mu ke garáži „právo tzv. legitimního očekávání nabytí vlastnického práva“, jemuž je třeba dát přednost před vlastnickým právem dlužníka, jenž své závazky z této smlouvy porušil, jestliže od 10. 7. 2000 (kdy bylo vloženo do katastru nemovitostí prohlášení vlastníka budovy, kterým se určují prostorově vymezené části budovy, které se za podmínek stanovených zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů stanou jednotkami) do současně doby vlastnické právo ke garáži nepřevedl, ačkoli objektivně mu v tom nic nebránilo. Proto žalobu na vyklizení garáže zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnil je ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesouhlasil především s právním názorem odvolacího soudu, že v dané věci jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V tomto ohledu zpochybnil závěr o existenci legitimního očekávání nabytí vlastnického práva na straně žalovaného s odůvodněním, že po datu 10. 7. 2000, kdy došlo ke vkladu prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí, mu nic nebránilo domáhat se uzavření kupní smlouvy žalobou podle ustanovení §50a odst. 2 obč. zák. Včas podaná žaloba by způsobila stavení promlčecí doby a žalovanému v takovém případě mohlo svědčit právo legitimního očekávání. Jestliže nechal marně uplynout zákonnou lhůtu, právo na uzavření kupní smlouvy mu „zaniklo“. Dodal, že smyslem institutu legitimního očekávání není „překonávat dosavadní legislativní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí a v ní stanovených lhůt“. Odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. se nezabýval relevantními hledisky na straně obou účastníků a neučinil žádné závěry z toho, že žalovaný garáž užívá po velmi dlouhou dobu bezplatně a že v řízení vystupuje na straně žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. Část první, Čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že žalovaný užívá garáž bez právního důvodu; dovolací soud (vázán uplatněným dovolacím důvodem) proto z tohoto závěru vychází. Dovoláním byla zpochybněna správnost dalšího závěru, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a to, že v dané věci je žaloba na vyklizení předmětné garáže v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Soudní praxe je ve výkladu posléze citovaného ustanovení jednotná potud, že na jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálená, svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7/ 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura. Od uvedených právních názorů se přitom judikatura Nejvyššího soudu neodklání ani v současné době (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010, ze dne 13.9.2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 4033/12) a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci nelze pokládat za správné, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobu na vyklizení garáže (tj. nebytového prostoru), užívané žalovaným bez právního důvodu, lze zamítnout za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu