ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2412.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2412/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) K. K. , a b) D. S. , proti žalované OSEVA,AGRO Brno, spol. s r.o. , IČ 60707925, se sídlem v Brně, Přízova 279/8, o zaplacení 172.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 80/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2013, č. j. 18 Co 513/2012-425, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č. j. 30 C 80/2007-382, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 57.413,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a žalobkyni b) částku 114.827,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Podanou žalobou se žalobkyně jako podílové spoluvlastnice pozemků parc. č. 2454 o výměře 1134 m2, parc. č. 2455 o výměře 1413 m2 a parc. č. 2458/1 o výměře 2233 m2 v k. ú. Ž. (žalobkyni a/ náleží ideální 1/3 a žalobkyni b/ ideální 2/3 pozemků) domáhaly po žalované náhrady za to, že tyto pozemky užívá, aniž by jí k tomu svědčil jakýkoliv právní titul. V řízení bylo zjištěno, že předmětné pozemky jsou začleněny do oploceného areálu žalované, jež se tak jejich užíváním, k němuž ji neopravňuje žádný právní důvod, bezdůvodně obohacuje na úkor žalobkyň. Žalovanou tudíž stíhá povinnost vydat nabytý majetkový prospěch odpovídající nájemnému obvyklému v daném místě a čase. Při určení výše obohacení se soud poté, co v řízení bylo vypracováno a předloženo několik znaleckých posudků, přiklonil k závěrům učiněným v revizním znaleckém posudku JUDr. Kalinové, jenž měl za úplný, srozumitelný a zodpovídající všechny soudem položené otázky. Námitky žalované vůči tomuto posudku byly zodpovězeny písemným vyjádřením znalkyně i ústně na jednání a nebyl shledán důvod, proč by znalkyni bylo možno pokládat za podjatou. Oproti tomu žalovanou předložený znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem Stavexis s.r.o. byl zatížen logickými rozpory, jež znalec nebyl schopen vysvětlit. Soud tedy žalobě vyhověl co do částek odpovídajících závěrům o obvyklém nájemném dle znaleckého posudku vypracovaného JUDr. Kalinovou a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl.
K odvoláním žalobkyň i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 5. 12. 2013, č. j. 18 Co 513/2012-425, v napadených výrocích I., II. a III. potvrdil, změnil je v nákladových výrocích IV. a V. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované ve výši odpovídající obvyklému nájemnému. Zrekapituloval dokazování provedené k otázce obvyklého nájemného, odmítl námitky, jimiž žalovaná zpochybňovala správnost zjištění podávajících se ze soudem zohledňovaných znaleckých posudků, a zdůraznil, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení nelze přihlížet k tomu, jak žalovaná pozemky užívá a udržuje. Bez významu je i poukaz na nedostatečný popis pozemků ve znaleckých posudcích a tvrzení o zřízení ochranného pásma v areálu žalované. Výši obvyklého nájemného je zde třeba posuzovat ve vztahu k areálu jako celku bez ohledu na to, které části jsou zastavěny, na kterých je zpevněná plocha či které jsou zatravněny a pod nimi se nachází inženýrské sítě či septiky. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že ze sdělení městského úřadu se podává, že celý areál se dle územního plánu nachází ve stabilizovaných plochách lehké výroby, tedy v plochách zastavěných „objekty nerušících výrobních provozoven“, jež nejsou srovnatelné s jinými zemědělskými komplexy, v nichž nejsou pozemky určené k zastavění. Předmětné pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu, a nelze tak na ně pohlížet jako na zemědělské. S ohledem na určenost pozemků pro zástavbu objekty „lehké výroby“ bude u nich přicházet v úvahu vyšší nájemné než u pozemků zemědělských. Není přitom na místě zohledňovat ani to, že pozemky prakticky není možno pronajmout osobě odlišné od žalované. Odvolací soud uzavřel svou reakci na námitky účastníků konstatováním, že soud prvního stupně nepochybil, vycházel-li ze znaleckého posudku JUDr. Kalinové, jež provedla nejrozsáhlejší srovnání relevantních nájmů, vycházela i z dalších materiálů ve spise a jejíž závěry korespondují se závěry v řízení provedeného posudku Ing. Meissnera. Posudkem JUDr. Kalinové určené obvyklé nájemné ve výši 20 Kč/m2 nadto odpovídá i částce, již v roce 2006 nabízela žalobkyním sama žalovaná. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka zrekapitulovala základní skutkové okolnosti sporu a poukázala na to, že v souladu s §458 odst. 1 obč. zák. by náhrada za užívání pozemku měla být poměřována obvyklou hladinou nájemného i tím, jakým způsobem byl pozemek skutečně užíván a jaké nájemné by za takové užívání bylo třeba platit. Vyjádřila dále názor, že v dané situaci je na místě analogicky aplikovat §671 odst. 1 obč. zák. ukládající nájemci povinnost platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v daném místě a čase. Dovolatelka detailně rozebrala charakter a způsob užívání daných pozemků a označila za absurdní závěr odvolacího soudu, dle nějž jsou v zemědělských areálech pozemky určené k zastavění. Možnost stavět v areálu zemědělské výroby je na úvaze stavebního úřadu v řízení o vydání příslušného územního rozhodnutí. Dovolatelka dále předestřela obsáhlé výtky proti znaleckému posudku JUDr. Kalinové, jemuž tak vytkla vadnost výchozích údajů, nejasnost výpočtu i opomenutí skutečností a podkladů významných pro posouzení věci, zejména kupní smlouvy ze dne 1. 11. 2007 na obdobný pozemek poblíž řešeného areálu. S touto kupní smlouvou dokládající cenu zastavěného pozemku v daném místě se soud prvního stupně i soud odvolací nikterak nevypořádaly, v čemž lze spatřovat zásah do práva žalované na spravedlivý proces. Dle dovolatelky nemůže obstát ani názor odvolacího soudu, dle nějž je při určení výše nájemného stěžejní, že se předmětné pozemky nachází dle územního plánu ve stabilizovaných plochách lehké výroby a že se jedná o „zastavěné pozemky nerušících výrobních provozoven“, takže lze stanovit výši nájemného jednotně, bez ohledu na jejich individuální užitnou hodnotu a způsob využití. Tento postoj odporuje hmotnému právu i jeho výkladu obsaženému v judikatuře – dovolatelka v tomto odkázala na rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 823/2007, sp. zn. 33 Odo 668/2002 a sp. zn. 33 Odo 394/2004. Dále odmítla, že by v řízení či před jeho zahájením uznala částku 20 Kč za m2 a za rok jako částku obvyklou. Vyzdvihla rovněž, že její výtky proti znaleckému posudku JUDr. Kalinové, z nějž soudy učinily stěžejní zjištění, dokládají, že nejsou přiléhavé soudem deklarované důvody nepoužitelnosti znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství ze dne 26. 3. 2008 a revizního znaleckého posudku ze dne 17. 6. 2007, jež jsou náležitě zdůvodněné a adekvátně skutkově podložené. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření (sepsaném bez právního zastoupení) poukázaly na dlouhodobý přístup žalované k řešené otázce a zpochybnily opodstatnění jejího nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně, včas a vyhovuje požadavkům na právní kvalifikaci osoby, jež dovolání sepsala, podávajících se z §241 odst. 2 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V řešeném případě dovolatelka předestírá především obšírnou polemiku se závěry soudy použitého znaleckého posudku, aniž by současně Nejvyššímu soudu pokládala právní otázku, jež by na podané dovolání umožňovala pohlížet jako na přípustné.
Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, a rozhodnutí v něm odkazovaná) v návaznosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/2009) opakovaně zdůraznil, že výtky směřující proti správnosti znaleckého posouzení je třeba mít za zpochybňující skutková zjištění soudů nižších stupňů a nelze jim přiznat povahu právních otázek způsobilých založit přípustnost dovolání. Upíná-li tedy dovolatelka podstatnou část svých námitek proti přiléhavosti odborných závěrů vyslovených ve znaleckém posudku, na němž soudy založily své zjištění ceny obvyklé, domáhá se v podstatě revize správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, což však Nejvyššímu soudu v souladu se zákonnou úpravou dovolacího řízení (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.) nepřísluší. Z výtek dovolatelky v tomto směru tedy není možné usuzovat na přípustnost podaného dovolání.
Poukazuje-li dovolatelka na kupní smlouvu ze dne 1. 11. 2007, s níž se znalkyně ani soud dostatečně nevypořádaly, pak tímto opět nenastiňuje otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. Pro úplnost je záhodno dodat, že soud prvního stupně (z jehož závěrů posléze vyšel i soud odvolací) k ní přihlížel a objasnil, proč není sama o sobě způsobilá doložit výši obvyklého nájemného, a rovněž znalkyně se v rámci svého výslechu vyjádřila k relevanci této smlouvy pro stanovení výše obvyklého nájemného.
Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani výtky směřující proti správnosti právního posouzení odvolacím soudem. Dle ustálených judikatorních závěrů je pro stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku bez právního důvodu rozhodující zpravidla výše nájemného, za něž by bylo možné obdobný pozemek v daném místě a čase pronajmout (obvyklé nájemné), neb nejlépe vyjadřuje prospěch, jehož se obohacenému dostalo tím, že si uzurpoval bez řádného právního titulu užívání pozemku ochuzeného (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2672/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3612/2010). Při vyčíslení obohacení nabytého žalovanou užíváním jednotlivých pozemků bez právního důvodu tak není rozhodující, jaký konkrétní užitek žalovaná měla z předmětných pozemků či jakým způsobem je skutečně užívala, ale jakou hodnotu nemusela na užívání srovnatelného pozemku vynaložit v daném místě a čase, zpravidla formou nájmu, ač by tak za obvyklého běhu okolností učinit musela. Shledal-li odvolací soud v návaznosti na učiněná skutková zjištění, že s ohledem na situování, povahu a územním plánem danou určenost způsobu využití jednotlivých pozemků lze mít za to, že obvyklé nájemné by dosahovalo stejné výše v případě každého jednotlivého z nich, není důvodu cokoli vytýkat jeho závěru o stanovení výše obohacení (dovolatelka ostatně svými argumenty náležitě nepředestřela, proč by uvedený závěr ve vztahu k jednotlivým pozemkům nemohl obstát). Okolnost, že případná realizace konkrétní stavby na daných pozemcích by si žádala příslušného rozhodnutí stavebního úřadu, sama o sobě nepopírá potenciál pozemku být využit k tomuto účelu a od toho se odvíjející hodnotu pozemku. Rozhodnutí odvolacího soudu se nikterak nepříčí ani dovolatelkou zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, v nichž je v právním posouzení reagováno na odlišná skutková východiska řešených sporů, aniž by však bylo dospíváno k závěrům vyvracejícím správnost úvah odvolacího soudu.
Ke zmínce dovolatelky, že v daném případě bylo na místě přistoupit k analogické aplikaci §671 odst. 1 obč. zák., je nutné především uvést, že toto ustanovení míří na řešení zásadně odlišných situací, jak je zřejmé z jeho dikce i systematického řazení.
Nesouhlasí-li dovolatelka s tím, že odvolací soud přihlédl i k ceně žalovanou dříve nabízené za užívání pozemků, brojí tímto opět toliko proti v dovolacím řízení v zásadě nezpochybnitelným skutkovým zjištěním. Přihlédnutí k nabízené ceně navíc bylo jen podpůrným argumentem, doplňujícím závěry učiněné na základě znaleckého dokazování, a jakoukoliv eventuální nepřesnost nelze pokládat za způsobilou ohrozit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyň, jež by na jejich náhradu měly v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu