ECLI:CZ:US:2008:3.US.39.07.1
sp. zn. III. ÚS 39/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., právně zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006 sp. zn. 4 Tz 93/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv, garantovaných článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestní věci ,,obviněný") rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. 28 T 7/96, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/93 Sb. účinného od 1. 1. 1994. Tohoto trestného činu se stěžovatel dopustil společně se spoluobviněným J. B. (zkráceně řečeno) tím, že po předchozí vzájemné domluvě stěžovatel jako jednatel a společník společnosti Profex s. r. o. Přerov sjednal odběr tuzemského rumu od firmy Dasco s. r. o. Zlín pod záminkou exportu tohoto rumu do Itálie a Bulharska za cenu bez daně z obratu ve smyslu §3 odst. 4 zák. o dani z obratu č. 73/1952 Sb., ve znění zák. č. 107/90 Sb., dále uzavřel příslušné smlouvy a zajistil odběr tohoto rumu od této firmy v celkovém množství 60 000 litrů, přičemž takto odebraný tuzemský rum pouze fakturačně převedl společně s obviněným B. na neexistující firmu Nova, obchodní firma ČSFR, V. N., B., přičemž účetně bylo uváděno, že toto zboží bylo určeno na export, ale ve skutečnosti tento tuzemský rum stěžovatel a obviněný B. společně rozprodali na území republiky, k čemuž především obviněný B. vystavoval příslušné účetní doklady, aniž by z těchto obchodních případů odvedli daň z obratu a tímto jednáním způsobili bývalému československému státu škodu ve výši nejméně 5 200 000,- Kč.
Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 let. Obviněnému byl rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 200 000,- Kč a současně mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, v trvání 8 měsíců.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který je usnesením ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. 5 To 27/2002 jako nedůvodné zamítl. Toto usnesení napadli stěžovatel a spoluobviněný B. dovoláním, oba z důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. e), g) tr. řádu. Usnesením ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 5 Tdo 928/2003 Nejvyšší soud obě dovolání podle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Proti témuž usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu podle §266 odst. 1, 2 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ze dne 16. 6. 2006 č. j. 519/2006-ODS-SPZ ve prospěch stěžovatele. Uvedeným usnesením byl podle názoru ministra spravedlnosti porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu a v článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy. Stížnost pro porušení zákona byla zaměřena pouze do výroku o trestu, který ministr spravedlnosti považoval za nepřiměřeně přísný, a to s ohledem na značnou délku řízení před obecnými soudy a průtahy, ke kterým v tomto řízení mělo docházet. Stížnost pro porušení zákona však byla Nejvyšším soudem zamítnuta v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 31. října 2006 sp. zn. 4 Tz 93/2006.
II.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil obdobné argumenty, jaké jsou obsaženy ve stížnosti pro porušení zákona, podané v jeho prospěch ministrem spravedlnosti. Stěžovatel nejprve rekapituluje řízení, které v jeho trestní věci proběhlo před obecnými soudy. Poukazuje na skutečnost, že toto řízení trvalo od okamžiku zahájení trestního stíhání v roce 1992 více než 10 let, až do okamžiku, kdy Vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání stěžovatele. Tato doba odpovídá délce promlčecí doby pro trestný čin dle §148 odst. 1, 3 tr. zák. podle právní úpravy platné v době spáchání trestného činu. Stěžovatel je zároveň přesvědčen, že ve věci docházelo k nedůvodným průtahům na straně obecných soudů, a že tedy věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel zdůrazňuje negativní dopad, jaký mělo dlouho probíhající trestní stíhání na jeho život a poukazuje na změny svých životních a rodinných poměrů, k nimž v mezidobí došlo. Stěžovatel má zato, že trest, který mu byl uložen, preferuje pouze represivní složku trestu a zcela pomíjí složku výchovnou. Stěžovatel dále odkazuje na znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04. Dle stěžovatele je v jeho trestní věci třeba zkoumat, zda vztah mezi účelem trestu, který je vyjádřen v ust. §23 tr. zák. a základním právem na osobní svobodu je v případě rozhodnutí obecných soudů proporciální.
Stěžovatel dále uvádí konkrétní námitky proti závěrům vyjádřeným Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí ohledně tvrzených průtahů v řízení. Stěžovatel poukazuje na relativně malou skutkovou náročnost věci, jež ostře kontrastuje s celkovou délkou řízení i s délkou jednotlivých jeho dílčích úseků. Zároveň stěžovatel polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, jenž dovodil, že průtahy částečně zavinila i obhajoba, a to v délce 24 měsíců. Stěžovatel uvádí, že k těmto průtahům došlo z důvodu nemoci jeho spoluobviněného B., což stěžovateli nelze připisovat. Stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením Nejvyššího soudu, že obhajoba zavinila průtahy při odůvodňování odvolání, popř., že některé důkazy předložila až v řízení před soudem, ačkoliv tyto mohla předložit již v rámci přípravného řízení. Stěžovatel namítá, že se jednalo o reakci obhajoby na průběh dokazování u hlavního líčení, přičemž jen stěží mohla obhajoba na počátku trestního řízení vědět, které důkazy bude potřeba provést. Krajskému soudu dále nic nebránilo v tom, aby po doručení rozsudku všem oprávněným osobám vyzval tehdejšího obhájce stěžovatele k odůvodnění podaného odvolání a pokud by obhájce výzvy neuposlechl, mohl proti němu nalézací soud využít všech možností, které umožňoval trestní řád. Pokud těchto možností krajský soud nevyužil, nelze to klást k tíži stěžovateli.
Stěžovatel dále odmítá argumentaci Nejvyššího soudu, pokud jde o závěr, že délce řízení byl v jeho trestní věci dán dostatečný výraz v trestu odnětí svobody uloženém při dolní hranici trestní sazby. Stěžovatel zdůrazňuje svou dosavadní bezúhonnost i skutečnost, že výše způsobené škody jen nepatrně přesáhla dolní hranici škody velkého rozsahu, což nepochybně muselo mít vliv na výši trestu. Zároveň na straně stěžovatele neexistovaly žádné přitěžující okolnosti. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovateli byl vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody uložen i trest zákazu činnosti a citelný peněžitý trest. Stěžovatel má rovněž za to, že trest odnětí svobody, který mu byl uložen, neodpovídá trestům, jež ukládají soudy v typově shodných věcech.
Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro Lidská práva, zejména na rozsudek Ecke vs. SRN a dále na relevantní judikaturu Ústavního soudu (zejména na nálezy sp. zn. I. ÚS 5/1996, IV. ÚS 359/1998, I. ÚS 600/2003).
III.
Druhý okruh námitek stěžovatele směřuje proti postupu Nejvyššího soudu, který stížnost pro porušení zákona projednal v neveřejném zasedání. Stěžovatel poukazuje na to, že trestní řád v ust. §274 primárně předpokládá, že stížnost bude projednána veřejně, byť připouští i rozhodnutí v zasedání neveřejném (posl. věta cit. ust.). Stěžovatel zdůrazňuje, že k zamítnutí stížnosti pro porušení zákona nedošlo z formálních důvodů obsažených v §268 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, kde dle stěžovatele lze projednání stížnosti v neveřejném zasedání akceptovat, ale z důvodů meritorních. Je přesvědčen, že měl ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny právo, aby věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení. Výzvu ministru spravedlnosti k vyjádření jako vedlejšímu účastníku považoval Ústavní soud za nadbytečnou s ohledem na převážně shodnou argumentaci vyjádřenou v ústavní stížnosti a stížnosti pro porušení zákona. Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 93/2006. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádné skutečnosti či argumenty, které by nebyly seznatelné z odůvodnění napadeného rozhodnutí či z uvedeného spisu Nejvyššího soudu, považoval Ústavní soud za nadbytečné, aby tato vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice. Na základě odůvodnění ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalšího spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V projednávané věci je třeba konstatovat, že stěžovatel nepodává ústavní stížnost do meritorního rozhodnutí odvolacího soudu, ale proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení podle ust. §266 a násl. tr. řádu. Ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. 5 To 27/2002, popř. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve lhůtě dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu podána nebyla. Z toho vyplývá, že Ústavní soud mohl toliko posoudit ústavní konformitu postupu Nejvyššího soudu v řízení, z nějž vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 93/2006. Stěžovatel vůči tomuto rozhodnutí uplatnil dva okruhy námitek. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou tzv. průtahů v řízení, jichž se týkala stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona.
Rekapitulace dosavadního řízení před obecnými soudy:
Nejvyšší soud provedl na základě relevantního spisového materiálu v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jímž zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele, podrobnou rekapitulaci řízení v trestní věci stěžovatele před obecnými soudy. Na tuto rekapitulaci, jež není stěžovatelem v ústavní stížnosti nijak sporována, lze bez dalšího odkázat.
Trestní stíhání bylo ve věci výše uvedené trestné činnosti stěžovatele (v trestní věci ,,obviněný") zahájeno usnesením podle §160 odst. 1 tehdy účinného trestního řádu dne 24. 4. 1992. Stěžovateli pak bylo sděleno obvinění dne 23. 6. 1992, kdy se konal také jeho výslech, přičemž následně byl vzat do vazby, z níž byl propuštěn na peněžitou záruku v říjnu 1992. V červnu 1992 byla u stěžovatele a v prostorech skladu jeho obchodní společnosti provedena domovní prohlídka. Byly vyžádány dokumenty od finančního úřadu. Od září 1992 do září 1993 byly konány výslechy svědků, výslechy obviněného, docházelo k zajištění listinných důkazů a byla vyžádána písmoznalecká expertiza. Stěžovatel byl v říjnu 1993 seznámen s výsledky vyšetřování a byl dán návrh státnímu zástupci na podání obžaloby. Po dalších čtyřech měsících bylo dne 2. 3. 1994 sděleno obvinění spoluobviněnému B., který byl následně vyslýchán dne 29. 3. 1994 a 22. 7. 1994. V průběhu března - května 1994 byly konány výslechy svědků, došlo k vyžádání písmoznalecké expertizy, která byla vyšetřovateli předložena v červnu 1994. K následnému seznámení s výsledky vyšetřování pak u obou obviněných došlo dne 22. 7. 1994, přičemž obžaloba napadla na Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 14. 11. 1994, tedy za více jak tři a půl měsíce po seznámení obviněných s výsledky vyšetřování. V rámci předběžného projednání obžaloby byla věc dne 18. 1. 1995 vrácena usnesením krajského soudu do přípravného řízení, proti němuž si podal státní zástupce stížnost, která byla projednána vrchním soudem dne 20. 4. 1995. Po dobu následujících pěti měsíců byl řešen pouze případný možný konflikt zájmů obviněných při zastupování společným obhájcem a byla vyžádána zpráva finančního úřadu o kontrole daně z obratu. V průběhu prosince 1995 byl vyžádán další písmoznalecký posudek, který byl ještě téhož měsíce předložen. Následovala žádost vyšetřovatele o doplnění tohoto posudku, což bylo provedeno v únoru 1996. Dne 4. 3. 1996 došlo k seznámení obviněných s výsledky vyšetřování.
Poté byla na obviněné podána obžaloba, která na krajský soud napadla 17. 4. 1996. K nařízení hlavního líčení došlo dne 13. 10. 1998, tedy až po 29 měsících. První hlavní líčení konané dne 9. 11. 1998 bylo odročeno, neboť dne 4. 11. 1998 vypověděl obviněný B. svému obhájci plnou moc. Ve věci pak bylo konáno hlavní líčení ve dnech 18. - 21. 1. 1999. Dne 24. 3. 1999 požádala obhájkyně obviněného B. o odročení hlavního líčení nařízeného na 29. 3. 1999 z důvodu nemoci obviněného, pro kterou muselo být odročeno i hlavní líčení plánované na 10. 5. 1999. Pokračovat v hlavním líčení bylo možné až dne 7. 7. 1999, tedy po více než třech měsících. Posléze bylo konáno hlavní líčení ve dnech 13. 9. a 25. 10. 1999, kdy došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku, který byl obviněným a jejich obhájcům doručen ve dnech 13. - 17. 1. 2000. Proti uvedenému rozsudku si podali obvinění odvolání. Dne 5. 6. 2000 soud vyzval obhájce k odůvodnění odvolání, přičemž požadované odůvodnění bylo doručeno přímo vrchnímu soudu až dne 11. 8. 2000. Dne 21. 8. 2000 předložila obhajoba soudu znalecký posudek z oboru písmoznalectví, přičemž již dne 22. 8. 2000 se mělo konat veřejné zasedání o odvolání obviněných. Písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu bylo obviněným doručeno v průběhu měsíce listopadu 2000, kdy rovněž došlo k přibrání znalce PhDr. V. Dne 1. 12. 2000 bylo nařízeno hlavní líčení na 12. 1. 2001. Po jeho konání zjišťoval krajský soud dotazem u Ministerstva spravedlnosti, zda existuje znalecký ústav z oboru písmoznalectví, na což reagovalo ministerstvo negativní odpovědí v dubnu 2001. Proto soud přistoupil k přibrání Kriminalistického ústavu Praha za účelem vypracování písmoznalecké expertizy, která byla soudu dodána dne 6. 6. 2001. Do usnesení o přibrání Kriminalistického ústavu si podali obvinění stížnost, o které bylo rozhodnuto dne 19. 6. 2001 nadřízeným soudem. Dne 25. 6. 2001 došlo k nařízení hlavního líčení na 27. 7. 2001, které se pro nemoc obviněného B. nekonalo. V hlavním líčení bylo poté pokračováno dne 20. 9. 2001, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek, jenž byl obviněným doručen v listopadu 2001. Proti tomuto rozsudku si podali obvinění odvolání, které nebylo odůvodněno, a proto je soud k tomuto úkonu musel vyzývat. Písemné odůvodnění předmětného odvolání obviněných bylo soudu doručeno až dne 29. 1. 2002. Spisový materiál byl předložen vrchnímu soudu dne 31. 1. 2002 a k nařízení veřejného zasedání došlo dne 30. 8. 2002, a to na 16. 10. 2002, kdy bylo odvolání obviněných zamítnuto.
Tzv. průtahy v řízení a judikatura Ústavního soudu
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v článku 38 odst. 1 a 2 Listiny, stanoví mj., že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dále podle článku 6 odst. 1 věta první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
V judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sb. n. u. sv. 4, str. 243).
V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 313/97, Sb. n. u. sv. 9, str. 361 a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 466/97, Sb. n. u. sv. 10, str. 251, sp. zn. II. ÚS 225/01, Sb. n. u. sv. 23, str. 35 a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96, Sb. n. u. sv. 6, str. 335 a další).
Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, Sb. n. u. sv. 9, str. 445, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, Sb. n. u. sv. 34, str. 301). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, Sb. n. u. sv. 34, str. 301), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 296/04, Sb. n. u. sv. 34, str. 121, sp. zn. IV. ÚS 392/05, sp. zn. II. ÚS 168/05, oba dostupné v elektronické verzi v databázi na webových stránkách Ústavního soudu).
Projednávaná věc je ovšem specifická tím, že zde ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí obecných soudů, jímž skončilo řízení postižené průtahy, ale toliko proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým tento orgán ve smyslu ust. §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnost pro porušení zákona, podanou ve prospěch stěžovatele ministrem spravedlnosti. Přezkumná pravomoc Ústavního soudu je tak velmi zúžena, a to pouze na postup Nejvyššího soudu ve smyslu ust. §266 a násl. tr. řádu., v němž tento soud zjišťoval, zda byl v trestní věci stěžovatele uložen trest, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, popř. zda uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu (viz ust. §266 odst. 2 tr. řádu). Je přitom třeba zdůraznit, že stížnost pro porušení zákona představuje neobyčejně závažný průlom do právní moci a tím i do stability vykonatelného nebo dokonce vykonaného rozhodnutí. Zájem na stabilitě takového rozhodnutí musí ustoupit před zájmem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které mu předcházelo, toliko při zásadních vadách.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že se tento soud velmi podrobně zabýval námitkami ministra spravedlnosti a s náležitou pečlivostí přezkoumal postup soudu prvého stupně a soudu odvolacího při ukládání trestu stěžovateli. Nejvyšší soud se dopodrobna zabýval příčinami průtahů, k nimž v řízení docházelo. Tento soud zejména zkoumal, zda soudy nižších stupňů přihlédly ke všem okolnostem uvedeným v ust. §31 odst. 1 a §3 odst. 4 tr. zákona a zda uložený trest není v rozporu s účelem trestu deklarovaným v ust. §23 tr. zákona. Nejvyšší soud dále velmi podrobně rozebral průběh řízení před obecnými soudy, v němž k uvedeným průtahům docházelo. Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud uložil stěžovateli trest v rámci trestní sazby ustanovení §148 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 1994, která sama o sobě vyjadřuje typovou společenskou nebezpečnost činu obviněného. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů, že uložený trest vystihuje konkrétní společenskou nebezpečnost jeho činu s ohledem na okolnost, že trestný čin zorganizoval a provedl s dalším spoluobviněným, i na okolnost, že stěžovatel byl prvotrestaný a ani po dobu trestního stíhání nevyšel najevo jiný jeho trestný čin. Nejvyšší soud společně s nalézacím soudem i vrchním soudem neshledal, že by na straně stěžovatele byly zjištěny takové závažné poměry, které by odůvodňovaly uložení trestu v nejnižší možné výměře podle ustanovení §148 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 1994, popř. by byly důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zák. za současného dosažení účelu trestu. Své závěry Nejvyšší soud velmi podrobně, logicky a konzistentně odůvodnil, přičemž správným způsobem argumentoval relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Ústavnímu soudu nezbývá, než v podrobnostech na argumentaci Nejvyššího soudu odkázat.
Ústavní soud především sdílí názor Nejvyššího soudu, že i přes značné průtahy v řízení, k nimž docházelo převážně vinou státních orgánů, nelze za porušení zákona ve smyslu ust. §266 odst. 2 tr. řádu považovat skutečnost, že stěžovateli nebyl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby ve smyslu §40 odst. 1 tr. zákona, popř. že nedošlo k upuštění od potrestání ve smyslu ust. §24 tr. zákona. Lze přitom odkázat na rozbor judikatury Evropského soudu pro lidská práva, provedený Nejvyšším soudem. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil mimořádný charakter odchylek od trestní sazby uvedené pro konkrétní trestný čin v příslušném ustanovení trestního zákona (srov. nález sp. zn. III. ÚS 747/06, dostupný v databázi http://nalus.usoud.cz). Jakkoli je nepochybným a vysoce negativním faktem, že v trestní věci stěžovatele docházelo na straně orgánů činných v trestním řízení k průtahům, byla tato skutečnost ve výroku o trestu rozsudku nalézacího soudu dostatečně zohledněna uložením mírnějšího trestu odnětí svobody při samé dolní hranici trestní sazby, což obecné soudy podrobně odůvodnily. Za těchto okolností nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž v postupu soudů nižších stupňů porušení zákona neshledal, považovat za zásah do základních práv stěžovatele.
K otázce veřejného slyšení obviněného v řízení o stížnosti pro porušení zákona
Podle §266 odst. 1 věta první tr. řádu může proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (ust. §266 odst. 2 tr. řádu).
Podle §274 tr. řádu rozhoduje Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona ve veřejném zasedání za účasti státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Považuje-li to ministr spravedlnosti nebo předseda senátu za potřebné, účastní se veřejného zasedání též pověřený zástupce ministra spravedlnosti. Rozhodnutí podle §268 odst. 1 tr. řádu může Nejvyšší soud učinit též v neveřejném zasedání.
Podle §268 odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud zamítne stížnost pro porušení zákona, a) není-li přípustná, b) byla-li podána opožděně, nebo c) není-li důvodná.
V projednávané věci stěžovatel jako zásah do svého práva na spravedlivý proces označil postup Nejvyššího soudu, jenž ve věci rozhodl v neveřejném zasedání a znemožnil tak stěžovateli dle jeho mínění přednést ústně své námitky a argumentovat judikaturou Evropského soudního dvora a Ústavního soudu. Ústavní soud se uvedenou otázkou zabýval v plenárním stanovisku ze dne 28. května 2002 sp. zn. Pl. ÚS-st.-15/02, jehož právní věta zní, že je věcí úvahy Nejvyššího soudu, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání, a že Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy zasahovat. Důvody svého stanoviska pak formuloval Ústavní soud následovně:
Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Ustanovení §274 ve spojení s ustanovením §268 odst. 1 trestního řádu za takovou výjimku považovat lze. S ohledem na skutečnost, že se jedná o projednávání mimořádného opravného prostředku ve třetím stupni, považuje plénum Ústavního soudu takovou výjimku za ústavně akceptovatelnou. Pro tento závěr svědčí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Především je možné uvést rozhodnutí ve věci K. D. B. proti Nizozemí (sp. zn. 80/1997/864/1075), které k otázce nenařízení veřejného jednání Nejvyšším soudem Nizozemského království konstatovalo, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy ke zřizování kasačních soudů, avšak existuje-li, musí být čl. 6 Úmluvy respektován zejména v tom, že zaručí účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudu za účelem projednání jejich věcí. Způsob aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak závisí na konkrétních okolnostech případu a je nutno brát v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrál kasační soud (viz např. Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 1997). Absence veřejného jednání v druhém a třetím stupni může být ospravedlněna charakterem konkrétního řízení, za předpokladu, že se veřejné jednání konalo v prvním stupni. Např. řízení o dovolení podat opravný prostředek nebo řízení omezená na právní posouzení věci mohou vyhovět požadavkům čl. 6 Úmluvy, i když odvolací nebo kasační soud nedá odvolávajícímu se možnost vystoupit před ním osobně (viz. např. Ekbatani proti Švédsku, 1986). Obdobně judikoval Evropský soud pro lidská práva ve věci Kremzow z roku 1993 (A 268-B), v níž dospěl k závěru, že pokud podle rakouského práva zkoumá Nejvyšší soud jako kasační instance v podstatě právní otázky, pak neúčast stěžovatele u takového jednání nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 1 a 3c) Úmluvy (obdobně rozhodnuto ve věci Fejde, 1991, A 212-C a ve věci Kamasinski, 1989, A-168).
Obdobně judikoval Ústavní soud též ve věcech sp. zn. IV. ÚS 662/01 a IV. ÚS 641/01.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaný návrh je třeba v části směřující proti průtahům v řízení před obecnými soudy odmítnout jako nepřípustný podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a v části zbylé jej odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu