ECLI:CZ:US:2008:4.US.3151.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3151/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, zastoupené JUDr. Lenkou Pochylou, se sídlem v Brně, Orlí 27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. ledna 2007 č.j. 12 C 1/2006-21 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2007 č.j. 20 Co 274/2007-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručeného jí čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vlastnického dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo k žalobě Jednoty, spotřebního družstva Kroměříž, uloženo stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobci 19.770,- Kč. Tato částka dle soudu představovala bezdůvodné obohacení - peněžní plnění z neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 25. 11. 2003 mezi žalobcem a stěžovatelkou, jejímž předmětem byla koupě nemovitosti v k. ú. Lískovec. Důvodem neplatnosti této smlouvy bylo, že již předtím (ke dni 1. 7. 2001) došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobce, a to na základě ustanovení §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, avšak odvolací soud jej jako věcně správný napadeným rozsudkem potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se soudy při svém rozhodování nevypořádaly se všemi jejími argumenty uvedenými v průběhu řízení. Ve svých odůvodněních odkázaly především na rozsudky Nejvyššího soudu, a to na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1961/2006 a zejména pak na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Stěžovatelka návazně v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se závěry obsaženými v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se měl týkat věci se stejným právním základem. Podstata této její polemiky spočívá v tom, zda ustanovení §879c občanského zákoníku mohlo vykazovat právní účinky (konkrétně - při splnění jím předpokládaných podmínek - vznik vlastnického práva žalobce) za situace, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (vyhlášeným pod č. 278/2004 Sb.) zrušil ke dni 31. prosince 2004 část druhou zákona č. 229/2001 Sb., nazvanou "Změna občanského zákoníku čl. II", jíž byl předtím s účinností ke dni 30. 6. 2001 zrušen mimo jiné i již zmíněný §879c občanského zákoníku. Stěžovatelka má za to, že v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu "oživené" ustanovení občanského zákoníku nemohlo založit vznik práv a povinností v době, kdy součástí tohoto zákona nebylo.
II.
4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
5. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může však rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, z něhož obecné soudy vycházely v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Ústavnost tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu však byla již na základě ústavní stížnosti stěžovatelky předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, přičemž Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh a usnesením ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 jej odmítl. Stejně tak tomu bylo i v případě dalších ústavních stížností stěžovatelky v obsahově shodných případech - usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 914/07, ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 2741/07 a ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 210/08 (viz www.judikatura.cz).
7. Ústavní soud ve shora uvedených rozhodnutích vycházel z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, str. 331, resp. publikovaného pod č. 278/2004 Sb.), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, které jsou tak součástí platného právního řádu, a že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Na základě interpretace zmíněného nálezu pléna Ústavního soudu dovodil Ústavní soud i pro posuzovaný případ, že došlo k nabytí vlastnického práva žalobcem a následně uzavřené smlouvy jsou proto neplatné a plnění z nich představuje bezdůvodné obohacení. Ústavní soud v této souvislosti zároveň odmítl námitku stěžovatelky stran nedostatečného zdůvodnění napadených soudních rozhodnutí, a to s tím, že nebylo třeba konkrétně reagovat na všechny námitky stěžovatelky, když tyto byly dostatečně vypořádány vysloveným právním názorem opírajícím se o zmíněný nález Ústavního soudu.
8. Vzhledem k tomu, že závěry obsažené ve shora označených rozhodnutích Ústavního soudu plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud pro stručnost pouze odkazuje na odůvodnění těchto rozhodnutí a podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu