ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.420.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 420/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. S. a 2) E. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení místností, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 160/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 24 Co 230/2004-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 24 Co 230/2004-115, potvrdil rozsudek ze dne 18. prosince 2003, č. j. 6 C 160/2000-87, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 11. února 2004, č. j. 6 C 160/2000-91, jímž Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále též jen „soud prvního stupně“) vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „dvě místnosti situované vpravo od schodiště ve II. nadzemním podlaží domu čp. 6 N. v A.“ (dále jen „předmětné místnosti“, resp. „místnosti“, a „předmětný dům“, resp. „dům“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v prvním patře domu se nacházejí nalevo od schodiště tři místnosti pod společným uzavřením, naproti schodiště koupelna a WC a napravo od schodiště ještě další dvě místnosti, že dne 1. ledna 1996 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní uzavřena nájemní smlouva (dále jen „nájemní smlouva“), že byt, k němuž mělo žalované vzniknout na základě nájemní smlouvy nájemní právo, byl v ní specifikován jako byt o třech místnostech, koupelně a WC v prvním patře předmětného domu, že při uzavírání nájemní smlouvy směřovala vůle žalobce k pronájmu bytu v prvním patře domu o třech místnostech nalevo od schodiště včetně koupelny a WC, zatímco vůle žalované se týkala pronájmu bytu v prvním patře domu sestávajícího se ze tří prostorově největších místností, dvou tzv. komor, koupelny a WC, a že šlo o nájemní poměr na dobu určitou do 1. ledna 2006 s dvouměsíční výpovědní lhůtou za dohodnuté nájemné v částce 200,- Kč ročně splatné vždy k 1. lednu příslušného roku. Odvolací soud (po opakování důkazu přečtením kolaudačního rozhodnutí vydaného dne 24. června 1994 Městským úřadem v T., odborem územního plánování – stavebním úřadem) vzal nad to za prokázáno, že stavebním úřadem bylo povoleno užívání samostatné bytové jednotky vzniklé ve II. nadzemním podlaží nástavbou a rekonstrukcí předmětného domu. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že nájemní smlouva, na jejímž základě mělo žalovaným vzniknout právo společného nájmu bytu, je absolutně neplatná pro neurčitost podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru obou soudů je tomu tak proto, že při uzavírání nájemní smlouvy směřovala vůle žalobce k pronájmu bytu v prvním patře domu o třech místnostech nalevo od schodiště včetně koupelny a WC, zatímco vůle žalované se týkala pronájmu bytu v prvním patře domu sestávajícího se ze tří prostorově největších místností, dvou tzv. komor, koupelny a WC. Kromě toho soudy usoudily na (absolutní) neplatnost nájemní smlouvy také proto, že v rozporu s ustanovením §686 odst. 1 obč. zák. v ní není vymezen rozsah užívání bytu. Odvolací soud navíc dovodil, že i kdyby snad vůle účastníků nájemní smlouvy směřovala k pronájmu pouze některých místností bytu v prvním patře domu, byla by absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (ustanovením §118 odst. 2, §685 odst. 1 a §686 odst. 1 obč. zák.), neboť předmětem nájmu nemůže být pouze část bytu. Poté uzavřely, že za této situace užívají žalovaní byt v prvním patře předmětného domu bez právního důvodu a žalobce má tudíž právo domáhat se podle §126 odst. 1 obč. zák. ochrany svého vlastnického práva a požadovat vyklizení celého bytu nebo jen některých jeho místností, jak to v daném případě učinil. Proto žalobě na vyklizení předmětných místností vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam má podle jejich názoru otázka, „zda smlouva je či není platná“, a to především proto, že v jiné věci týkající se týchž účastníků (ve věci sp. zn. 3 C 8/2003 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou) odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 22 Co 374/2003, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že „žalovaným svědčí právo společného nájmu v domě ve vlastnictví žalobce na základě platné nájemní smlouvy“. Podle názoru odvolatelů „je nepochybné, že mezi účastníky bylo od samého počátku, kdy začala nejprve užívat byt druhá žalovaná jako svobodná, a i poté co se vdala a následně byla uzavřena formálně písemná smlouva ze dne 1.1.1996, jasné, jaký prostor žalovaní v domě čp. 6 v A. jako byt a jeho příslušenství budou užívat. … Právo nájmu bytu vzniklo tedy navíc již před 1.1.1996. Je to dáno již tím, že se jedná o prostory v prvním poschodí, které jsou pod samostatným uzávěrem, a není do nich možné vstoupit jinak nežli přes schodiště a tedy dveře – vchod, který je na schodišti, uzavírá celý byt. Jiné prostory již v poschodí nejsou. Navíc byt v poschodí, to je všechny místnosti, které byt obsahuje, mají jeden rozvod tepla, vody i elektrické energie. Nelze je samostatně již z tohoto důvodu užívat. Tím je vymezen naprosto jednoznačně rozsah užívání“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedl, že dovolací námitky žalovaných jsou „ryze účelové a tendenční“. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Zpochybňují-li tedy dovolatelé závěr odvolacího soudu týkající se otázky neplatnosti nájemní smlouvy zejména poukazem na to, že mezi účastníky bylo od počátku „jasné, jaký prostor žalovaní v domě čp. 6 v A. jako byt a jeho příslušenství budou užívat“, že „je to dáno již tím, že se jedná o prostory v prvním poschodí, které jsou pod samostatným uzávěrem“, že „všechny místnosti, které byt obsahuje, mají jeden rozvod tepla, vody i elektrické energie“ a že je nelze „samostatně již z tohoto důvodu užívat“, napadají správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění právně významná pro posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost právního závěru, že nájemní smlouva je neplatná, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Pro úplnost zbývá dodat, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) otázkou vzniku práva nájmu bytu v době před 1. lednem 1996, nelze v dovolacím řízení posuzovat správnost neexistujícího právního závěru, a tudíž ani tuto otázku řešit.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu