ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.830.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 830/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně I. B., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. Š., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 208/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2003 (správně 2004), č. j. 54 Co 256/2004-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyni se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. února 2004, č. j. 28 C 208/2002-43, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k „bytu č. 25, I. kategorie, o jednom pokoji a kuchyni s příslušenstvím a s celkovou plochou 39,57 m2, v 10. podlaží domu čp. 3142, D. ul., P., zapsaném na listu vlastnictví 3111 v katastrálním území Z. při Katastrálním úřadu pro P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. října 2003 (správně 2004), č. j. 54 Co 256/2004-65, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a vyšel tudíž mimo jiné rovněž ze skutkových zjištění, že žalobkyně (pronajímatelka předmětného bytu) je vlastnicí předmětného domu, že předmětný byt byl přítelkyní žalovaného E. B. s jeho souhlasem a vědomím přenechán do užívání na dobu od 1. února 2002 do 31. prosince 2002 bez písemného souhlasu žalobkyně V. N., že v písemné smlouvě o podnájmu bytu ze dne 2. února 2002 byl jako účastník smlouvy – nájemce – označen žalovaný, že žalovaný se dlouhodobě převážně zdržuje u své přítelkyně v J. a že v J. rovněž pracuje (podniká). Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že žalovaný (nájemce bytu) přenechal byt do podnájmu jiné osobě bez písemného souhlasu žalobkyně (pronajímatelky), a stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že tím došlo k naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), uplatněného žalobkyní ve výpovědi z nájmu bytu; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Jde-li o další uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – konstatoval, že dlouhodobé neužívání bytu žalovaným bylo prokázáno a že rozhodl-li se žalovaný pro bydlení u své přítelkyně v J., kde i podniká, pak – z objektivního hlediska – nelze pravděpodobně usoudit na vážný důvod neužívání bytu; takový závěr by si však podle odvolacího soudu vyžádal ještě doplnění dokazování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Podle žalovaného je v napadeném rozsudku „řešena – nejen pro souzený případ – podstatná otázka přenechání bytu do podnájmu spolu s výkladem slovního spojení přenechání bytu do podnájmu“. Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a namítl, že v daném případě soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ a §719 odst. 1 obč. zák. V dovolání uvedl, že v řízení bylo prokázáno jeho účastnickou výpovědí, svědeckou výpovědí E. B. a vyplývá to rovněž z obsahu podnájemní smlouvy, že předmětný byt do podnájmu jiné osobě nikdy nepřenechal, že podnájemní vztah byl sjednán mezi E. B. (která nebyla nájemkyní bytu) na straně jedné a V. N. a M. H. na straně druhé, že on E. B. souhlas k podnájmu bytu neudělil, že souhlasil pouze s tím, aby byl předmětný byt v případě naléhavé potřeby bydlení využit dočasně jinými osobami blízkými jemu nebo E. B. a že takové občasné užívání bytu jinými osobami mimo víkendové dni bylo na místě i vzhledem k možnosti vloupání do bytu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je přesvědčen, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák. není důvodná. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na skutečnosti zjištěné v průběhu řízení, dovolací tvrzení žalovaného pokládala za účelová, ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem, upozornila, že byl naplněn i výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. října 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti nelze ani opomenout, že také v případě, kdy soud zjišťuje obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, pro účely posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák. nabízí v dovolání svůj „vlastní“ (odlišný) skutkový stav věci a z okolností takto v dovolání uváděných dovozuje nesprávnost závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle citovaných ustanovení, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 o.s.ř. a žalobkyni, přes to, že byla v řízení úspěšná, náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s jejím vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nepřiznal, a to proto, že pro takový postup shledal důvody zvláštního zřetele hodné; ty spatřuje v tom, že vyjádření k dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu – nemělo pro rozhodnutí o dovolání žádný právní význam.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu