ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1467.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1467/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Z. V., zastoupené advokátem, proti žalované A. T.-D., naposledy bytem v České republice na adrese Praha 5, Pod Palatou 16, zastoupené advokátem, o zaplacení částek 8.232,- EUR s příslušenstvím a 5.142,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 131/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 19 Co 104/2006-159, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 19 Co 104/2006-159, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. srpna 2005, č. j. 30 C 131/2001-127, ve vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. března 2005, č. j. 19 Co 45/2005-113, zrušil v pořadí první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 7. října 2004, č. j. 30 C 131/2001-89, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky „Kč 8.232,- EURO s penále z prodlení ve výši 0,05 % z této částky za každý dne prodlení od 4. října 2001 do zaplacení a částky 5.142,- Kč“ a rozhodnuto o nákladech řízení účastnic; současně věc vrátil – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. srpna 2005, č. j. 30 C 131/2001-127, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku „Kč 8.232,- EURO spolu s penálem z prodlení ve výši 0,05 % z této částky za každý den prodlení od 4. října 2001 do zaplacení“ (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni též částku 5.142,- Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalované směřujícímu proti vyhovujícímu výroku I. a nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozsudkem ze dne 17. května 2006, č. j. 19 Co 104/2006-159, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (ve výroku I.) a v nákladovém výroku (ve výroku III.), přičemž v tomto výroku ho změnil jen tak, že náklady činí 138.428,50 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí „domu čp. 2833 v P. 5, k. ú. S.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 13. září 1999 ohledně předmětného domu se zahradou a garáží nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 13. září 1999“) na dobu určitou v trvání dvou let za nájemné v částce 2.300,- DM měsíčně a provozní náklady v částce 4.000,- Kč měsíčně, že uzavření nájemní smlouvy ze dne 13. září 1999 zprostředkovala realitní kancelář L. R. E. S., s. r. o. (dále jen „realitní kancelář“), že na listinách souvisejících s danou věcí se realitní kancelář označovala různými názvy (L., L. R. 1991), že realitní kancelář připravila text nájemní smlouvy, že ohledně nájemní smlouvy ze dne 13. září 1999 jednaly účastnice vždy v přítomnosti zaměstnance realitní kanceláře V. Ž. a že nájemní smlouvu (účastnice) podepsaly v jazycích českém a anglickém. Dále zjistil, že účastnice se v nájemní smlouvě ze dne 13. září 1999 dohodly na tzv. zajištění ve výši odpovídající měsíčnímu nájemnému (dále jen „zajištění“), že podle smluvního ujednání mělo být zajištění použito k uvedení předmětného domu do stavu, v jakém se nacházel na počátku nájemního vztahu, popřípadě na úhradu dlužného nájemného včetně úroků z prodlení, že nepoužitou část zajištění se pronajímatelka zavázala vrátit nájemkyni do jednoho měsíce „po skončení nájemní smlouvy“, že podle smluvního ujednání obsaženého v článku 3. nájemní smlouvy ze dne 13. září 1999 se nájemkyně zavázala zaplatit pronajímatelce z nezaplaceného nájemného či jiných nezaplacených plateb úroky z prodlení ve výši 0,05 % dlužné částky za každý den prodlení počínaje prvním dnem po dni splatnosti nájemného či jiných plateb a že částku 2.300,- DM z titulu zajištění žalovaná zaplatila dne 13. září 1999 spolu s nájemným na dobu od 13. září 1999 do 30. listopadu 1999 v částce 5.900,- DM a provozními náklady v částce 10.000,- Kč. Vzal také za prokázáno, že podle dohody účastnic obsažené v nájemní smlouvě ze dne 13. září 1999 byla nájemkyně oprávněna nájemní smlouvu „vypovědět ve tříměsíční výpovědní lhůtě“, bude-li „oficiálně přemístěna z Prahy nebo ukončí-li svoji pracovní smlouvu s nynějším zaměstnavatelem“, a „okamžitě ukončit“, bude-li „užívání domu nebo jeho části omezováno tím, že pronajímatel neplní podmínky nájemní smlouvy“. Nakonec rovněž zjistil, že v únoru 2000 požádala žalovaná realitní kancelář o korekci nájemní smlouvy ze dne 13. září 1999 v tom smyslu, že je v ní nesprávně uvedeno, že nájemní vztah může vypovědět v tříměsíční výpovědní lhůtě pouze z důvodů ve smlouvě uvedených, že zaměstnanec realitní kanceláře ji však ubezpečil, že nájemní vztah je oprávněna vypovědět podle §710 obč. zák., a to i bez opravy textu smlouvy, že žalovaná dopisem ze dne 12. května 2000 žalobkyni mimo jiné sdělila, že „opustí její prostory ve lhůtě tří měsíců“, neboť jí „rozčílil požadavek žalobkyně, aby mohla za účelem zalévání zahrady občas na pozemek vstoupit“ (dále jen „dopis ze dne 12. května 2000“), že žalobkyně dopisem ze dne 24. května 2000 žalované kromě jiného sdělila, že souhlasí s tím, že nejlepším řešením bude ukončení nájemní smlouvy, bude-li „nalezen nový nájemce“, že v červenci 2000 žalovaná dům vyklidila, že klíče zaslala prostřednictvím realitní kanceláře žalobkyni a že naposledy nájemné zaplatila ze měsíc červenec 2000. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouva ze dne 13. září 1999 nemůže být neplatná podle §49a obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 13. září 1999 /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ - dále jen „obč. zák.“), neboť omyl (ohledně možností vypovězení nájemního vztahu) byl způsoben třetí osobou a nikoli žalobkyní jako osobou, které byl právní úkon určen. Dále rovněž dovodil, že nájemní smlouva ze dne 13. září 1999 obsahuje všechny podstatné náležitosti a je tudíž – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – platným právním úkonem. Poté dovodil, že nebyly – opět z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – naplněny předpoklady tísně a nápadně nevýhodných podmínek, za jejichž současného naplnění lze od smlouvy odstoupit podle §49 obč. zák., a že navíc nelze ani za odstoupení od smlouvy pokládat dopis žalované ze dne 12. května 2000, v němž sdělila, že pronajatou nemovitost opustí ve lhůtě tří měsíců (faktické opuštění nemovitosti nemá samo o sobě za následek zánik nájemního vztahu). Následně odvolací soud konstatoval, že výše nájemného nebyla mezi účastnicemi sporná a že nárok na zaplacení částky 8.232,- EUR je důvodný, nebylo-li zaplaceno nájemné za dobu od srpna 2000 do února 2001 včetně. Za nedůvodnou pokládal námitku žalované ohledně započtení zajištění ve výši jednoho měsíčního nájemného proti nároku žalobkyně. V této souvislosti konstatoval, že žalobkyně spolehlivě vysvětlila, jak se zajištěním naložila – použila je na vyrovnání dohodnutých úroků z prodlení do 3. října 2001. V závěru uvedl, že přiznané příslušenství v podobě úroku z prodlení má oporu v článku 3. nájemní smlouvy, v němž se žalovaná zavázala zaplatit z částek nájemného nezaplacených ve lhůtě splatnosti úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především namítla, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jejími tvrzeními a námitkami a nevyvrátil její obranu, že nájemní smlouva ze dne 13. září 1999 byla uzavřena v tísní za nápadně nevýhodných podmínek. Poté obsáhle popsala okolnosti naplňující podle jejího názoru jednak předpoklad tísně a jednak předpoklad nápadně nevýhodných podmínek a namítla, že „z důvodu uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek měla právo od smlouvy odstoupit, což učinila dopisem ze dne 12. 5. 2000“. Dodala, že odvolací soud důkaz dopisem ze dne 12. května 2000 nijak blíže nehodnotil a „ani se nepokusil o hodnocení tohoto důkazu z hlediska §35 odst. 2 obč. zák.“. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud nesprávně a zcela nedostatečně vypořádal se skutkovým zjištěním týkajícím se zajištění (dne 13. září 1999 zaplatila žalobkyni mimo jiné i částku 2.300,- DM z titulu zajištění, a to částečně v Kč /34.000,-/ a částečně v DM /500,-/), pokud se spokojil se sdělením žalobkyně, že tuto částku použila na úhradu dlužných částek za penále; navíc zcela neodůvodněný a tudíž nepřezkoumatelný je také výrok, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně „penále z prodlení ve výši 0,05 % z této částky za každý den prodlení od 4. října 2001 od zaplacení“. Je rovněž přesvědčena, že jednání zaměstnance realitní kanceláře V. Ž. „je nutno považovat za jednání žalobkyně“, neboť s žalobkyní „žádné smluvní podmínky nesjednávala, vše probíhalo prostřednictvím pracovníka realitní kanceláře … pan Ž. jako pracovník realitní kanceláře žalobkyni zastupoval a tak také při jednáních … vystupoval“. Právě V. Ž. pak byla uvedena v omyl ve vztahu k možnosti vypovědět nájemní smlouvu ze dne 13. září 1999 v tříměsíční výpovědní lhůtě. Podle názoru dovolatelky je zapotřebí „považovat námitku uplatněnou vůči realitní kanceláři za námitku uplatněnou přímo vůči žalobkyni“. Má za to, že relativní neplatnosti právního úkonu podle §40a obč. zák. se z těchto důvodů dovolala včas, a to podáním ze dne 23. června 2004 učiněným vůči realitní kanceláři. Dovolatelka zastává také názor, že je nepřezkoumatelný a nevykonatelný výrok, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky „Kč 8.232,- EURO“, neboť vzhledem k této formulaci není zřejmé, v jaké měně má uvedenou částku uhradit; je přitom nerozhodné, že v odůvodnění napadeného rozsudku se hovoří o částce „8.232,- EUR“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl – ve vyhovujícím výroku o věci samé (ve výroku I.) – potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl (ve věci samé) jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). O této vadě, která naopak z obsahu spisu vyplynula, bude pojednáno až následně.
Dovolací soud je toho názoru, že dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a to námitkou, že odvolací soud nijak blíže nehodnotil důkaz dopisem ze dne 12. května 2000 a „ani se nepokusil o hodnocení tohoto důkazu z hlediska §35 odst. 2 obč. zák.“. Právním posouzením je totiž činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Uvedený závěr lze vztáhnout i na zjišťování obsahu jednostranného právního úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. 26 Odo 1231/2006), tj. v dané věci dopisu žalované ze dne 12. května 2000. Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle žalované projevená v dopisu ze dne 12. května 2000, je proto otázkou skutkovou.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Při zjišťování, k čemu směřovala vůle žalované projevená v dopisu ze dne 12. května 2000, nelze opomenout ani následující závěry přijaté ustálenou soudní praxí. Tak obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li, jako v daném případě, obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Z ničím nezpochybněného skutkového zjištění vyplývá, že dovolatelka dopisem ze dne 12. května 2000 žalobkyni mimo jiné sdělila, že „opustí její prostory ve lhůtě tří měsíců“, neboť jí „rozčílil požadavek žalobkyně, aby mohla za účelem zalévání zahrady občas na pozemek vstoupit“. Dovolací soud, a to i s přihlédnutím k judikatuře uvedené v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že dopis ze dne 12. května 2000 nelze pokládat za odstoupení od smlouvy, a to jednoduše proto, že z obsahu této listiny nevyplývá vůle žalované odstoupit od nájemní smlouvy ze dne 13. září 1999. Lze se také ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že pouhé „opuštění prostor“, jak se o tom hovoří v dopisu ze dne 12. května 2000, nelze vyložit jako projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy a tudíž k zániku nájemního vztahu.
Z řečeného vyplývá, že dopis ze dne 12. května 2000 nelze pokládat za odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 13. září 1999. Nedošlo-li ze strany žalobkyně k odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 13. září 1999, je – logicky vzato – bezpředmětné zabývat se otázkou naplněnosti předpokladů tísně a nápadně nevýhodných podmínek (viz §49 obč. zák.), za jejichž současného naplnění lze od smlouvy odstoupit.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §31 odst. 1 a 4 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Podle §32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Soudní praxe se v tomto ohledu ustálila v názoru, že ze smlouvy musí být patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Tomuto požadavku lze dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří nedílnou součást smlouvy (srov. kapitolu VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod č. 44 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění tohoto právního názoru Nejvyšší soud v citovaném stanovisku mimo jiné uvedl, že činí-li zmocněnec na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem (§32 odst. 1 obč. zák.).
V posuzovaném případě z nájemní smlouvy ze dne 13. září 1999 (a ani z dalšího obsahu spisu) nevyplývá, že by žalobkyně jako zmocnitelka udělila plnou moc, která by V. Ž. jako zmocněnce opravňovala uzavřít smlouvu za ni jejím jménem. V nájemní smlouvě ze dne 13. září 1999 je totiž jako její účastnice (pronajímatelka) označena samotná žalobkyně a ta rovněž nájemní smlouvu podepsala. Z toho, že účastnice o nájemní smlouvě jednaly v přítomnosti zaměstnance realitní kanceláře V. Ž., ještě nemůže vyplynout závěr, že V. Ž. zde jednal za žalobkyni jako její zmocněnec. Nelze tedy ve smyslu §49a obč. zák. úspěšně dovozovat, že omyl vyvolal V. Ž. jako zmocněnec žalobkyně a tudíž žalobkyně jako osoba, které byl právní úkon určen, nebo že žalobkyně o tomto omylu věděla (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 2828/2000). V tomto směru tedy nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. použit opodstatněně.
Jiná je však situace ve vztahu k další námitce podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Smluvní pokuta jako jeden ze zajišťovacích prostředků je upravena v ustanoveních §544 a §545 obč. zák. Na rozdíl od smluvní pokuty, která je samostatným nárokem a strany si ji musejí sjednat, je úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.) majetkovou sankcí stanovenou zákonem (§517 odst. 2 obč. zák.), kdy věřiteli přímo ze zákona vzniká nárok v případě prodlení dlužníka s placením peněžitého plnění na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené prováděcím předpisem – nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených rozdílů právní úpravy smluvní pokuty a úroku z prodlení, dále z toho, že občanský zákoník neobsahuje žádnou právní úpravu o souběhu těchto majetkových sankcí, a konečně i z toho, že jde o dva různé právní instituty (smluvní pokuta je zajišťovacím prostředkem a úrok z prodlení zákonným důsledkem prodlení) vyplývá, že sjednají-li si účastníci závazkového vztahu pro případ prodlení se splněním peněžitého závazku, např. zaplacení nájemného, smluvní pokutu, je dlužník povinen v případě prodlení se splněním uvedeného závazku zaplatit věřiteli sjednanou smluvní pokutu a vedle toho i úrok z prodlení ve smyslu ust. §517 odst. 2 obč. zák. Porušení téže povinnosti je tak sankcionováno dvakrát (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněného pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě si účastníce řízení v článku 3. nájemní smlouvy ze dne 13. září 1999 nepochybně písemně sjednaly úrok z prodlení (nikoli tedy smluvní pokutu) ve výši 0,05 % dlužné částky za každý den prodlení počínaje prvním dnem po dni splatnosti nájemného nebo jiné dlužné platby. Pak ovšem nelze ztratit ze zřetele závěry, které v této souvislosti přijala ustálená soudní praxe. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněném pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že povaha ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí. Podle čl. II věty druhé nařízení vlády č. 163/2005 Sb. výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nebytí účinnosti tohoto nařízení (před 28. dubnem 2005), se řídí dosavadními předpisy, tj. v daném případě činila (podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění do 27. dubna 2005) ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Jestliže si účastnice sjednaly úrok z prodlení jinak (sjednaly si jiný úrok z prodlení), je toto ujednání pro rozpor se zákonem (s ustanovením §517 odst. 2 obč. zák.) neplatné podle §39 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalobkyně si ze zajištění pokryla neplatně sjednané úroky z prodlení do 3. října 2001 a žalovaná učinila vůči žalobkyni projev vůle směřující k započtení zaplacené částky z titulu zajištění, bude mít závěr o neplatnosti ujednání o úroku z prodlení vliv i na výši částky, kterou bude možno žalobkyni přisoudit z částky učiněné na základě změněné žaloby předmětem řízení (z částky 8.232,- EUR). Lze uzavřít, že v tomto směru byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. užit opodstatněně.
Byť dovolatelka existenci vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. výslovně nenamítla, dospěl dovolací soud k závěru, že řízení je uvedenou vadou postiženo, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé (ve výroku I.) ohledně částky „Kč 8.232,- EURO“ (s příslušenstvím).
Podle §155 odst. 1 věty první o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci vysloví soud ve výroku rozsudku. Přitom výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální. Výkon rozhodnutí lze totiž nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí mimo jiné označení oprávněné a povinné osoby a vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen (§261a odst. 1 o. s. ř.). Platí rovněž, že soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než je navrhováno, a žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej (s výjimkou případů podle §153 odst. 2 o. s. ř.) překročit (srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001, str. 241-242).
Nelze rovněž přehlédnout, že Vrchní soud v Praze již v rozsudku ze dne 28. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněném pod č. 10 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, dovodil, že brání-li nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (§241 odst. 2 písm. d/ - nyní §241a odst. 2 písm. b/ - o. s. ř.), trpí řízení jinou vadou ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) - nyní §241a odst. 2 písm. a) - o. s. ř. S uvedeným právním názorem se dovolací soud ztotožňuje rovněž v projednávané věci.
V posuzovaném případě se žalobkyně (změněnou žalobou) domáhala, aby žalované byla uložena mimo jiné i povinnost zaplatit jí částku „8.232,- EURO s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z této částky za každý den prodlení od 4. října 2001 do zaplacení“. Usnesením soudu prvního stupně vyhlášeným při jednání dne 7. října 2004 byla změna žaloby připuštěna. Následně soud prvního stupně rozsudkem vyhlášeným dne 17. srpna 2005 přiznal žalobkyni částku „Kč 8.232,00 EURO“. Stejná částka (částka „Kč 8.232,- EURO“) se nachází rovněž v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. srpna 2005, č. j. 30 C 131/2001-127 (viz výrok I. citovaného rozsudku). Odvolací soud dne 17. května 2006 vyhlásil rozsudek, kterým ve vyhovujícím výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž odstranil rozpor v označení měny, v níž má žalovaná přiznanou částku žalobkyni zaplatit. Písemné vyhotovení napadeného rozsudku (rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. května 2006, č. j. 19 Co 104/2006-159) obsahuje tentýž výrok a je tudíž postiženo stejnou vadou (srov. vyhlášený a písemně vyhotovený rozsudek odvolacího soudu). Z uvedeného především vyplývá, že napadený rozsudek je z tohoto důvodu nesrozumitelný a tudíž nevykonatelný po stránce materiální, byla-li jím žalované (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) uložena platební povinnost ohledně částky „Kč 8.232,- EURO“. Zároveň však napadené rozhodnutí trpí v tomto ohledu nedostatkem řádného a přezkoumatelného odůvodnění. Je přitom nerozhodné, že v odůvodnění napadeného rozsudku se hovoří o přiznané částce 8.232,- EURO. Řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil (ve vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III.) i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení soud především posoudí, zda je v důsledku neplatnosti ujednání o výši úroku z prodlení neplatná nájemní smlouva ze dne 13. září 1999 jako celek či zda je neplatná – v důsledku oddělitelnosti od ostatního obsahu (§41 obč. zák.) – jen tato část nájemní smlouvy.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu