ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1659.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1659/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) A. K., zastoupené advokátem, a to i jako právní nástupkyně původního žalobce L. Z. st., zemřelého, b) L. Z., a c) Mgr. L. Z., obou jako právních nástupců původního žalobce L. Z. st., proti žalovanému Z. d. Š. – v l., zastoupenému advokátem, o vypořádání majetkových podílů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 509/94, o dovolání žalobkyně A. K. a původního žalobce L. Z. st. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 38 Co 86/2004-248, takto:
I. Dovolání proti nákladovým výrokům III. věta druhá a IV. věta druhá rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 38 Co 86/2004-248, se odmítá.
II. Dovolání proti měnícímu výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 38 Co 86/2004-248, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 685.390,- Kč s příslušenstvím žalobkyni A. K. a částky 814.116,- Kč s příslušenstvím původnímu žalobci L. Z. st., se zamítá.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 27.075,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 10. září 2003, č. j. 9 C 509/94-202, uložil žalovanému Z. d. v Š. – v l., se sídlem v Š., okres H. (dále též jen „družstvo“) povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci Mgr. L. Z. částku 164.894,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z dlužné částky od 7. května 1994 do 14. července 1994, s 16 % úrokem z dlužné částky od 15. července 1994 do zaplacení, žalobkyni A. K. částku 685.390,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z dlužné částky od 7. května 1994 do 14. července 1994, s 16 % úrokem z dlužné částky od 15. července 1994 do zaplacení, a původnímu žalobci L. Z. st. částku 821.626,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z dlužné částky od 7. května 1994 do 14. července 1994, s 16 % úrokem z dlužné částky od 15. července 1994 do zaplacení; současně zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 1 % z přisouzených částek za dobu od 15. července 1994 do zaplacení (výrok I.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 38 Co 86/2004-248, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části výroku I., pokud jí byla žalovanému uložena povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci Mgr. L. Z. částku 164.894,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. listopadu 1999 do zaplacení
a původnímu žalobci L. Z. st. částku 7.510,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. listopadu 1999 do zaplacení (výrok I.); současně rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části výroku I., pokud jí byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci Mgr. L. Z. úrok z prodlení z částky 164.894,- Kč ve výši 3 % od
7. května 1994 do 14. července 1994, ve výši 16 % od 15. července 1994 do 1. listopadu 1999 a ve výši 6 % od 2. listopadu 1999 do zaplacení, žalobkyni A. K. částku 685.390,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 7. května 1994 do 14. července 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení a původnímu žalobci L. Z. st. částku 814.116,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 821.626,- Kč od
7. května 1994 do 14. července 1994 a s 16 % úrokem z prodlení z téže částky od
15. července 1994 do 1. listopadu 1999 a 16 % úrok z prodlení z částky 814.116,- Kč od 2. listopadu 1999 do zaplacení a 6 % úrok z prodlení z částky 7.510,- Kč od 2. listopadu 1999 do zaplacení, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.). Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobci Mgr. L. Z. a původnímu žalobci L. Z. st. byly v rámci transformace družstva vypočteny majetkové podíly v částkách 164.894,- Kč a 7.510,- Kč (viz výpočet majetkového podílu ze dne 30. listopadu 1992), že tito žalobci se nikdy nestali členy transformovaného družstva a že mezi těmito žalobci a družstvem nedošlo k dohodě o jiné než peněžní formě úhrady majetkového podílu. Dále zjistil, že F. Z. (otec původního žalobce L. Z. st.), A. Z. (matka původního žalobce L. Z. st.) a M. K. (babička žalobkyně L. K.) byli členy družstva před jeho transformací, že v průběhu transformace nevyjádřil žádný z nich vůli nestat se členem transformovaného družstva, že proto členy (transformovaného) družstva zůstali (ve smyslu čl. 7 bodu 1. Stanov Z. d. Š., schválených dne 13. listopadu 1992 – dále jen „Stanovy“) i po ukončení transformace (po 4. lednu 1993), že podle výpočtu ze dne 30. listopadu 1992 činily jejich majetkové podíly 697.624,28 Kč (u F. Z.), 136.492,- Kč (u A. Z.) a 695.390,55 Kč (u M. K.), že darovacími smlouvami datovanými dnem 28. srpna 1993 darovali F. Z. původnímu žalobci L. Z. st. část majetkového podílu ve výši 687.624,28 Kč, A. Z. původnímu žalobci L. Z. st. část majetkového podílu ve výši 126.492,- Kč a M. K. žalobkyni A. K. část majetkového podílu ve výši 685.390,55 Kč. Vzal také za prokázáno, že podle čl. 4 bodu 3. Stanov se za členské vklady považovaly i části majetkových podílů do výše 10.000,- Kč, že podle čl. 10 bodu 1. Stanov činil základní členský vklad 15.000,- Kč a byl splatný do dvou let od vzniku členství a že F. Z., A. Z. a M. K. oznámili vystoupení z transformovaného družstva dopisy ze dne 28. května 1993. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pokud se žalobce Mgr. L. Z. a původní žalobce L. Z. st. nestali členy transformovaného družstva, měli po sedmi letech od schválení transformačního projektu, v daném případě po 31. říjnu 1999, nárok na výplatu majetkových podílů v penězích (neboť se s družstvem nedohodli jinak) ve vypočtených částkách 164.894,- Kč a 7.510,- Kč (§13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), a to s tam uvedeným příslušenstvím od 2. listopadu 1999, neboť od tohoto dne byl žalovaný v prodlení s placením. Ve vztahu k dalším uplatněným nárokům však odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ke dni uzavření darovacích smluv ze dne 28. srpna 1993 nebyly majetkové podíly F. Z., A. Z. a M. K. „pohledávkami, které by bylo možno převádět, a že smlouvy o převodu těchto pohledávek na žalobkyni L. K. a žalobce L. Z. st. jsou neplatné“. Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že pokud v průběhu transformace družstva nevyjádřily tyto osoby vůli nestat se členy transformovaného družstva (naopak členy transformovaného družstva se staly – viz čl. 7 bod 1. Stanov), nemohly se domáhat vydání majetkových podílů ve lhůtách uvedených v §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb.; v případě ukončení členství v transformovaném družstvu pak mohly postupovat pouze způsobem, „který pro členy družstev určuje obchodní zákoník“.
Proti měnícímu výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 685.390,- Kč s příslušenstvím žalobkyni A. K. a částky 814.116,- Kč s příslušenstvím původnímu žalobci L. Z.ajícovi st., a nákladovým výrokům III. věta druhá a IV. věta druhá rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně A. K. a původní žalobce L. Z. st. dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především uvedli, že darovací smlouvy s F. Z. a M. K. uzavřeli dne 16. prosince 1992, že téhož dne a tudíž ještě před dovršením transformace je doručili družstvu, přičemž mají za to, že dárci nebyli v té době „vázáni podmínkami, které se týkají osob členů transformovaného družstva …“. Následně uvedli, že úmysl dárců nestat se členy transformovaného družstva je zřejmý již z darovacích smluv ze dne 16. prosince 1992 (a dále i z opravených darovacích smluv ze dne 28. srpna 1993, které byly družstvu doručeny dne 30. srpna 1993). Z důvodu darování pak ke dni dovršení transformace (ke dni 4. ledna 1993) již nevlastnili majetkové podíly. Podle dovolatelů odvolací soud „nerespektoval důkazy provedené během soudního řízení, jeho právní názor, že F. Z., A. Z. a M. K. v průběhu transformace nevyjádřili vůli nestat se členy transformovaného družstva, nemá oporu v žádném zákoně ani mezinárodní smlouvě“. V této souvislosti dovolatelé dodali, že přihlášky do družstva v roce 1958 byly vynuceny násilím a že přihláška M. K. je navíc bez data; zároveň odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 922/2003. Za nesprávný pokládali také právní názor, že členství v družstvu vznikne podle čl. 10 Stanov, aniž by občan musel učinit právně relevantní a srozumitelný právní úkon; zde odkázali na ustanovení §227 odst. 4, §223 odst. 3 a §60 odst. 4 obchodního zákoníku. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání především namítl, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu „členové dosavadního družstva před transformací zůstali jimi i po transformaci a v tomto případě nemuseli činit žádné úkony k úhradě členského vkladu … tato skutečnost navíc vyplývá i ze stanov transformovaného družstva“. Poté uvedl, že to, že darovací smlouvy byly sepsány dne 16. prosince 1992, ještě nesvědčí o vůli dárců nestat se členy družstva. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 232/2002, ztotožnil se s právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Původní žalobce L. Z. st. po podání dovolání, konkrétně 8. května 2007, zemřel. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 3. ledna 2008, č. j. 26 Cdo 1659/2007-304, rozhodl, že v dovolacím řízení bude pokračováno jako s účastníky řízení na straně zemřelého původního žalobce L. Z. st. s L. Z. a s (dosavadními žalobci) Mgr. L. Z. a A. K. jako jeho právními nástupci.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. listopadu 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelů obsažené v dovolání, že jejich dovolání směřuje nejen proti tam specifikovanému měnícímu výroku, ale i proti nákladovým výrokům III. věta druhá
a IV. věta druhá napadeného rozsudku. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). S přihlédnutím k uvedenému bylo dovolání proti nákladovým výrokům III. věta druhá a IV. věta druhá napadeného rozsudku podle
§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítnuto pro nepřípustnost.
Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 685.390,- Kč s příslušenstvím žalobkyni A. K.
a částky 814.116,- Kč s příslušenstvím původnímu žalobci L. Z. st., je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť v této části byl změněn vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Jde-li o uplatněné dovolací důvody, dovolatelé v dovolání odkázali rovněž na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud zastává názor, že takto dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci však nebyl nijak obsahově konkretizován. Dovolatelé netvrdili, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytkli, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech týkajících se otázky ukončení členství v družstvu u F. Z., A. Z. a M. K. a vzal v tomto ohledu v úvahu skutečnosti, které dovolatelé tvrdili, musel by dospět k odlišným právním závěrům ohledně možnosti převést majetkové podíly těchto osob v družstvu darovacími smlouvami na dovolatele A. K. a L. Z. st. a v návaznosti na to ohledně otázky platnosti darovacích smluv ze dne 28. srpna 1993.
Přitom skutkovým zjištěním a nikoli „právním názorem“, jak míní dovolatelé, je i to, „že F. Z., A. Z. a M. K. v průběhu transformace nevyjádřili vůli nestat se členy transformovaného družstva“. Podle závěrů ustálené soudní praxe je právním posouzením činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Uvedený závěr lze vztáhnout i na zjišťování obsahu jednostranného právního úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. 26 Odo 1231/2006). Otázka, zda F. Z., A. Z. a M. K. vyjádřili vůli nestat se členy transformovaného družstva a zda vůbec a v kladném případě kdy projevili vůli ukončit členství v (transformovaném) družstvu, je proto také otázkou skutkovou.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání proti napadenému měnícímu výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky platnosti převodu majetkových podílů F. Z., A. Z. a M. K. v družstvu darovacími smlouvami ze dne 28. srpna 1993 na dovolatele A. K. a L. Z. st. Jinak řečeno dovolatelé nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (zejména přečtených listinných důkazů) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jde-li o dovolací námitku, že – s ohledem na ustanovení §227 odst. 4, §223 odst. 3 a §60 odst. 4 obchodního zákoníku – je nesprávný právní názor, že členství v družstvu vznikne podle čl. 10 Stanov, aniž by občan musel učinit právně relevantní a srozumitelný právní úkon, lze uvést následující. Odvolací soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnil názor (který má oporu rovněž v čl. 7 bodu 1. /nikoli v čl. 10/ Stanov), že F. Z., A. Z. a M. K. se stali členy transformovaného družstva, pokud jako dosavadní členové družstva neprojevili vůli nestat se členy transformovaného družstva. Lze se také ztotožnit s názorem uvedeným ve vyjádření k dovolání, tj. s názorem, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu „členové dosavadního družstva před transformací zůstali jimi i po transformaci a v tomto případě nemuseli činit žádné úkony k úhradě členského vkladu …“. V uvedených souvislostech nelze přehlédnout, že v rozsudku ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/98, Nejvyšší soud dovodil, že oprávněné osoby měly možnost výběru, zda se stanou či nestanou členy transformovaného družstva. V rozsudku ze dne 6. května 2004, sp. zn. 29 Odo 922/2003 (v rozsudku, na nějž odkázali dovolatelé), pak Nejvyšší soud dále dovodil, že vyjádřil-li člen družstva jasně v průběhu transformace vůli nestat se členem transformovaného družstva, členem tohoto družstva se nestal. V rozsudku ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, uveřejněném pod č. 114 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dále dovodil, že osoba, která se stala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, nemá nárok na vydání majetkového podílu z transformace. V odůvodnění citovaného rozsudku mimo jiné uvedl, že zákon vychází z toho, že majetkový podíl z transformace bude u osob, které se staly účastníky právnické osoby podle transformačního projektu, “vnosem” těchto osob do takové právnické osoby.
Vzhledem k uvedenému lze učinit závěr, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (podle §241a odst. 3 o.s.ř.) nepodařilo zpochybnit správnost napadeného výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 27.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6. ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jím ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu