ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1878.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1878/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce D. G. 41, d., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. D., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 312/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 14 Co 409/2006-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 35 C 312/2003-169, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit „nebytový prostor – jednotku 84/21 v přízemí budovy č. p. 84 stojící na parcele p. č. 529 v k. ú. V., zapsané u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště B.-m. na LV č. 871 pro k. ú. V., obec B., okres B.-m.“ (dále jen „nebytové prostory“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 14 Co 409/2006-204, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že právní předchůdce žalobce (L. b. d. B.) ronajal na základě nájemní smlouvy ze dne 15. prosince 1992 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 15. prosince 1992“) žalovanému nebytové prostory za účelem provozování podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, zpracování a prodeje masa, uzenin, masných výrobků a ostatních souvisejících obchodních komodit a zboží, že měsíční nájemné splatné vždy do posledního dne každého měsíce činilo 3.938,- Kč (čl. III. nájemní smlouvy ze dne 15. prosince 1992), že podle č. V. nájemní smlouvy ze dne 15. prosince 1992 byl nájemce oprávněn provádět na vlastní náklady drobné opravy a údržbu pronajatých prostor, že stavební úpravy a rekonstrukce mohl uskutečňovat odborným způsobem, a to jen za účelem zlepšení nebo rozšíření obchodní činnosti, a že byl povinen při užívání prostor zajistit dodržování pořádku, předpisů BOZ a PO v pronajatých prostorách. Dále zjistil, že žalobce zaslal žalovanému písemnou výstrahu ze dne 7. prosince 1998, v níž mu vytkl porušování domovního řádu nedodržováním klidu v domě před šestou hodinou ranní, porušování předpisů BOZ a PO odkládáním odpadků ve společných prostorách domu a odkládání odpadků z provozovny v popelnicích určených nájemcům bytových jednotek, a že uvedenou výstrahou byl žalovaný požádán, aby v tomto směru zjednal nápravu. Vzal také za prokázáno, že písemnou výpovědí ze dne 28. ledna 2002 (doručenou žalovanému dne 27. února 2002) vypověděl žalobce žalovanému – s odkazem na výpovědní důvody podle §9 odst. 2 písm. a/, b/ a d/ zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) – nájemní smlouvu ze dne 15. prosince 1992, a to z důvodů, že neuhradil nájemné za měsíce červen a prosinec 2001, že opakovaně rušil noční klid v domě, když před šestou hodinou ranní obtěžoval uživatele bytů v domě hlukem pocházejícím z bourání masa a stěhování beden a nadměrným hlukem z kompresorů
a dalšího strojového vybavení, že odhazoval odpadky pocházející z jeho provozní činnosti na dvůr domu do roztrhaných pytlů, z nichž se šířil zápach po celém domě, že obtěžoval uživatele domu zápachem ze škvaření sádla bez zajištění řádného odsávání a čištění vzduchu, že nechával otevřené vchodové dveře do domu, v důsledku čehož došlo k opakovaným krádežím v bytech, a že bez předchozího písemného souhlasu žalobce provedl stavební úpravy v nebytových prostorách spočívající ve výměně okna v přízemí a přebourání příček. Na základě uvedených skutkových zjištění přijal rovněž skutkové závěry, že žalovaný dne 27. února 2002 (v den doručení výpovědi ze dne 28. ledna 2002) dlužné nájemné za měsíce červen a prosinec 2001 uhradil, že žalovaný nebyl písemně upozorněn na obtěžování uživatelů domu zápachem ze škvaření sádla bez zajištění řádného odsávání a čištění vzduchu a ani na ponechávání otevřených dveří v domě, v důsledku čehož mělo dojít k opakovaným krádežím v bytech, že odhazování odpadků na dvůr do roztrhaných pytlů a nadměrný hluk nebyly prokázány a že nikoli nadměrný hluk souvisel s charakterem podnikatelské činnosti žalovaného, že nájemní smlouva ze dne 15. prosince 1992 umožňovala žalovanému provádět stavební úpravy a dokonce i rekonstrukci, bude-li prováděna odborným způsobem a za účelem zlepšení nebo rozšíření obchodní činnosti. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že nájemní smlouva ze dne 15. prosince 1992 je platná, že – z důvodů podrobně rozvedených v napadeném rozsudku – nebyl naplněn žádný z uplatněných výpovědních důvodů podle §9 odst. 2 písm. a/ a d/ zákona č. 116/1990 Sb., že – opět z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – nebyl naplněn ani důvod podle §9 odst. 2 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb. a že i kdyby tento výpovědní důvod byl naplněn, bylo by „vyklizení žalovaného z tohoto výpovědního důvodu … v rozporu s dobrými mravy“. Za této situace odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil daný spor ve vztahu k výkladu výpovědního důvodu“ podle §9 odst. 2 písm. b/ a d/ zákona č. 116/1990 Sb. Ohledně naplněnosti výpovědního důvodu podle §9 odst. 2 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb. uvedl, že soudy především přehlédly, že žalovaný neměl dobrou platební morálku a dlužil již v roce 1994. Z důvodů podrobně rozvedených v dovolání se neztotožnil ani se závěrem, že tento výpovědní důvod není naplněn proto, že žalovaný nebyl ke dni doručení výpovědi v prodlení s placením nájemného proto, že dlužné nájemné v tento den uhradil. Poté se obsáhle vyjádřil k otázce hluku a zápachu z provozovny žalovaného, uvedl, že (nesprávné) vyhodnocení důkazů vztahujících se k otázce naplněnosti výpovědního důvodu podle §9 odst. 2 písm. d/ zákona č. 116/1990 Sb. „vedlo k nesprávnému právnímu posouzení tohoto výpovědního důvodu“. Zdůraznil, že žalovaný neměl oprávnění zasahovat do obvodových zdí domu, a uvedl, že pokud by odvolací soud správně vyhodnotil důkazy v souvislosti s uplatněnými výpovědními důvody, musel by dospět „k jinému právnímu vyhodnocení důkazů, a to k takovému, že výpovědní důvody … jsou dány“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti výpovědních důvodů podle §9 odst. 2 písm. b/ a d/ zákona č. 116/1990 Sb.). V této souvislosti nelze ani opomenout, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků listiny – nájemní smlouvy ze dne 15. prosince 1992 – projevená v jejím článku V., je proto rovněž otázkou skutkovou. Nezbývá než uzavřít, že podstatou dovolacích námitek jsou v tomto ohledu výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je ohledně naplněnosti těchto výpovědních důvodů v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §9 odst. 2 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb. na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V posuzovaném případě odvolací soud ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §9 odst. 2 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb. ve svém potvrzujícím rozsudku předně dovodil, že není naplněn předpoklad prodlení s placením nájemného, jestliže žalovaný v den doručení výpovědi (dne 27. února 2002) dlužné nájemné za měsíce červen
a prosinec 2001 uhradil. Poté – stejně jako soud prvního stupně – rovněž dovodil, že
i kdyby tento výpovědní důvod byl naplněn, bylo by „vyklizení žalovaného z tohoto výpovědního důvodu … v rozporu s dobrými mravy“. Protože správnost posléze uvedeného právního závěru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybněna, je nerozhodné, zda v pořadí první právní závěr (závěr, jehož správnost byla prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu dovoláním napadena) může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu druhého právního závěru napadené rozhodnutí obstojí a nemůže tedy jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ani zpochybněna.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu