ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2401.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2401/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) Ing. J. P. a b) J. P., zastoupených advokátem, proti žalované K. B., zastoupené advokátkou, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 190/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2006, č. j. 24 Co 432/2005-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud rozhodnutím doplnil článek II. nájemní smlouvy, podle které právní předchůdkyně žalobců jako pronajímatelka přenechala žalované jako nájemkyni byt 1+2 ve 2. podlaží domu čp. 192 v ulici Antala Staška v L. n. P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a to textem: „Nájemce se zavazuje platit nájemné ve výši 2.929,50 Kč a zálohu na služby stanovenou pronajímatelem dle propočtu z minulého období. Nájemné je splatné do 5. dne v měsíci, za který je hrazeno převodem na účet pronajímatele“. Žalobu odůvodnili tím, že v nájemní smlouvě byl určen výpočet výše nájemného odkazem na vyhlášku č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“). Ke dni 31. prosince 2001 byla vyhláška č. 176/1993 Sb., zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. Podle žalobců tím chybí podstatná náležitost nájemní smlouvy tj. „dohoda o ceně“. Žalobci proto vyzvali žalovanou k doplnění textu nájemní smlouvy, avšak žalovaná neposkytla součinnost.
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. dubna 2005, č. j. 5 C 190/2004-88, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o odměně advokátky žalované a o nákladech řízení (výrok II. a III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 24 Co 432/2005-107, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že předmětný byt byl žalované přidělen rozhodnutím Městského národního výboru v L. n. P. ze dne 5. 9. 1984, č. j. 67/84/R. Dne 11. 1. 1993 byla uzavřena mezi T. a. s., divize 01 L. n. P. (právní předchůdkyní žalobců) a žalovanou nájemní smlouva týkající se předmětného bytu, v jejímž článku II. bylo uvedeno, že: „Provozovatel je povinen podle §686 Obč. zákoníku doplnit nájemní smlouvu výpočtem nájemného podle Vyhl. min. financí č. 176/1993 Sb. a výší úhrad za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsobem jejich výpočtu.“ Kupní smlouvou ze dne 12. 6. 1997 a ze dne 21. 8. 2002 žalobci nabyli dům, v němž je předmětný byt, do společného jmění. Žalovaná platí regulované nájemné ve výši 991,47 Kč. Nepřistoupila na „tržní“ nájemné 2.929,50 Kč (tj. 45,- Kč za 1 m2 podlahové plochy o rozloze 65 m2) stanovené výpočtovým listem pro období od 1. 11. 2003.
Soudy obou stupňů po právní stránce mimo jiné uzavřely, že nesouhlasný projev vůle jedné ze stran smluvního vztahu k uzavření (doplnění) smlouvy lze nahradit rozhodnutím soudu ve smyslu §161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jen tehdy, je-li právní povinnost uzavřít (doplnit) smlouvu založena právním předpisem nebo smlouvou. V projednávané věci však povinnost žalované zavázat se smlouvou platit nájemné ve výši požadované žalobci nevyplývá z žádného právního předpisu ani ze smluvního ujednání účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Otázkou přípustnosti dovolání se nezabývali a jako dovolací důvod uplatnili nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Spatřovali ho v chybném řešení otázky, zda lze nahradit rozhodnutím soudu dohodu o ceně nájmu za situace, kdy výpočet nájmu byl ve smlouvě určen dle předpisu, jenž byl zrušen nálezem Ústavního soudu. Namítali, že „zrušení výše uvedeného výměru znamenalo i neplatnost ujednání v nájemní smlouvě a protože jde o část smlouvy oddělitelnou od zbytku smlouvy neměli jinou možnost, než vyzvat žalovanou k dohodě o doplnění chybějící podstatné náležitosti smlouvy“. Závěrem navrhli, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost dle obsahu dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelé napadli právní závěr odvolacího soudu, že v dané věci neexistuje zákonná, popřípadě smluvní povinnost k nahrazení nesouhlasného projevu vůle žalované k dohodě o sjednání nájemného v obvyklé výši.
Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněného pod C 103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck ve svazku 2). Řešení nastolené otázky, zda se pronajímatel po zrušení předpisů upravujících regulaci nájemného z bytů může domáhat změny nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu žalobou o nahrazení projevu vůle nájemce k uzavření dohody o změně nájemní smlouvy vyplývá přímo ze zákonné úpravy. Nájemní poměr je vztahem závazkovým, který podle §493 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud občanský zákoník nestanoví jinak. K hlavním zásadám závazkového smluvního práva patří zásada smluvní volnosti. Zákonné omezení smluvní svobody se děje stanovením povinnosti smlouvu uzavřít, neboli stanovením zákonné kontraktační povinnosti (stanovením smluvního přímusu). Totéž platí o případné změně již vzniklého závazkového vztahu smlouvou. Občanský zákoník (ani jiný zákon) nestanoví v daných souvislostech pro nájemce kontraktační povinnost.
Nejvyšší soud také již v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006 a ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 při zohlednění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb. a nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, zaujal názor, který sdílí i v projednávané věci, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě, byl soud oprávněn ale jen v době, kdy neexistoval zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládalo ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006, zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv však zpětně. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v pozdějších rozsudcích ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo1598/2006, ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1974/2006, jakož i v usneseních ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005 a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006. V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále dovodil, že obdobně požadovaná částka nemůže být pronajímateli přiznána z titulu bezdůvodného obohacení. K tomuto dalšímu závěru Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1013/2005, a dále v usneseních ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005 a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006 uvedl: „Plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží i z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné, vyplývajícím z nájemního vztahu, a nemůže být současně (byť zčásti) nárokem z bezdůvodného obohacení. Existuje-li mezi účastníky závazkový právní vztah, z něhož vyplývá pro jednu ze stran povinnost k určitému peněžitému plnění, nelze dovozovat povinnost téže strany k dalšímu (vyššímu) peněžitému plnění z titulu bezdůvodného obohacení“.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu