ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3255.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3255/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce L. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované B. M., zastoupené advokátkou, o určení nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 233/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2007, č. j. 12 Co 84/2007-87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26.370,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 15 C 233/2006-40, zamítl žalobu na určení povinnosti žalované platit žalobci od 4. srpna 2006 částku 5.350,- Kč měsíčně z titulu nájemného z „bytu č. 5 o velikosti 2+1 s příslušenstvím o celkové výměře 53,50 m2 ve 2. nadzemním podlaží budovy č. p. 237 postavené na pozemku parc. č. 124 v k. ú. D. zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. k. na LV č. 763 pro k. ú. D., obec K. V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j. 12 Co 84/2007-87, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního mimo jiné za zjištěno, že žalobce je na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. listopadu 2002 s městem K. V. vlastníkem předmětného domu, že v kupní smlouvě ze dne 18. listopadu 2002 se její účastníci dohodli na přechodu práv a povinností z uzavřených nájemních smluv na kupujícího (žalobce), že žalovaná uzavřela s předchozím vlastníkem domu městem K. V. dne 27. června 2001 smlouvu o nájmu předmětného bytu a že podle evidenčního listu ze dne 27. července 2006 činilo regulované nájemné z předmětného bytu včetně úhrady za služby poskytované s užíváním bytu 1.462,- Kč měsíčně. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), bylo-li v žalované době zvyšování nájemného již upraveno právním předpisem (zákonem č. 107/2006 Sb.); žalobce tudíž mohl žalované jednostranným právním úkonem nájemné z bytu zvýšit a je nerozhodné, že této možnosti nevyužil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. V dovolání zpochybnil správnost právního názoru, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Především namítl, z formulace žalobního petitu nelze dovodit, že jde o žalobu na určení práva či právního vztahu; jde podle jeho názoru o žalobu na stanovení povinnosti žalované platit nájemné z bytu v žalované částce. Z toho podle něj vyplývá, že žaloba nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení. Dále uvedl, že nájemné z předmětného bytu bylo stanoveno podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., že byla-li tato vyhláška následně zrušena nálezem Ústavního soudu České republiky, pak ke dni podání žaloby „neexistoval právní předpis, který by výši nájemného upravoval“, a že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě účastníků daného právního vztahu, nezbylo než domáhat se stanovení nájemného soudem; jednostranné zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. nepřipadá podle jeho názoru v úvahu, není-li stanovena „výchozí výše nájemného, tj. výše aktuálního nájemného“. Podle dovolatele navíc není zákon č. 107/2006 Sb. „v souladu s ústavním pořádkem ČR, což lze jednoznačně dovodit z judikatury Ústavního soudu České republiky, a to zejména z nálezu Pl. ÚS 20/05 a dále i z nálezů I. ÚS 489/05, IV. ÚS 611/05, I. ÚS 717/05“; závadný stav v regulaci nájemného totiž nebyl tímto zákonem odstraněn. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, byla-li žaloba podána za účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., kterým je upraven postup při zvyšování nájemného v případech, kdy nedojde k dohodě mezi pronajímatelem a nájemcem; je bez právního významu, že dovolatel nevyužil možnosti zvýšit nájemné podle stávající právní úpravy. Dále uvedla, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu nelze dovodit, že zákon č. 107/2006 Sb. by byl protiústavní; v této souvislosti připomněla rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. a další proti R., který se týká regulovaného nájemného v R. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v zamítavém výroku o věci samé v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázek, zda v daném případě jde o žalobu na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. (u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení) a zda lze u soudu žalovat na zvýšení nájemného z bytu v době, kdy již lze nájemné z bytu zvyšovat postupem podle zákona č. 107/2006 Sb. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedených otázek) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (uvedené vady nebyly namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolací soud zastává názor, že ani existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel ve skutečnosti nenamítl (tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), byť formálně odkázal rovněž na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; z obsahového hlediska lze totiž uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S odvolacím soudem se lze ztotožnit v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 písm. c) o. s. ř. (a proto i v konkrétním případě povinnost tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. V souladu s ustálenou soudní praxí je rovněž názor, že dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Je však otázkou, zda v daném případě jde vskutku o žalobu na určení podle §80 písm. c) o. s. ř., jak dovodil odvolací soud.
Při řešení této otázky nelze – mimo jiné – ztratit ze zřetele, že v procesní nauce se rozsudky třídí podle různých hledisek a že vedle jiných je známé také třídění rozsudků na deklaratorní a konstitutivní. Rozhodnutí deklaratorní se o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovuje, aniž ho mění. Rozhodnutí konstitutivní jsou přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávních vztahů. Rozhodnutí deklaratorní tedy zůstávají svou povahou nutně skutečností pouze procesní, vytvářející vztahy procesní založené závazným výrokem soudu o hmotných subjektivních právech, které trvaly již před vydáním rozhodnutí a které mají tedy účinky ex tunc. Deklaratorní rozsudek proto nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněné na straně 589 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, a dále např. ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 65/2005). Naproti tomu rozhodnutí konstitutivní jsou svou podstatou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva samy teprve důvodem vzniku nového předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popřípadě jeho změny či zániku; jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc. Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004).
V naznačených souvislostech nelze ani opomenout, že určovací rozhodnutí nelze vykonat. Rozhodnutí, jimiž se soud vyslovil o žalobě na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemohou totiž být – jak vyplývá z jejich povahy – v exekučním řízení nuceně realizována (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1273 – 1274).
Dovolací soud zastává názor, že pokud by soud v projednávané věci vyhověl žalobě na určení (stanovení) povinnosti žalované platit od 4. srpna 2006 nájemné z předmětného bytu v částce 5.350,- Kč měsíčně, šlo by nepochybně o konstitutivní rozhodnutí, tj. rozhodnutí, které by zasahovalo do hmotněprávní sféry účastníků právního vztahu nájmu bytu tak, že by měnilo jejich subjektivní práva a povinnosti. Navíc takové rozhodnutí by jednoznačně šlo vykonat, pokud by žalovaná povinnost jím stanovenou dobrovolně neplnila. Především z těchto důvodů se lze proto ztotožnit s dovolací námitkou, že v daném případě nejde o žalobu na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení; jde o žalobu na plnění podle §80 písm. b) o. s. ř. V tomto směru byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. užit opodstatněně.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, dovodil, že občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usneseních ze dne 15. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 80/2005, ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1674/2005, ze dne 26. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005, ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 983/2005, a ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005.
K návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení §685 až §716 obč. zák. Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení §696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na zrušení §685 až §695, §696 odst. 2 a §697 až 716 obč. zák. V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezu ze dne 8. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005, vycházející z (nesprávného) právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004. V nálezu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05 (a také např. v nálezu ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. I. ÚS 123/06), pak Ústavní soud nad to dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. K uvedeným právním názorům se – po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05 – přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, a v řadě dalších rozhodnutí.
Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu a k právním názorům obsaženým v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, a ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, vycházejícím z uvedené judikatury, lze dovodit, že nedojde-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit). Pro úplnost zbývá dodat, že docházelo-li k „dotváření objektivního práva“ rozhodováním obecného soudu o výši nájemného konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nebylo možné nájemné z bytu rozhodnutím soudu určovat (zvyšovat) zpětně – za dobu minulou; k obsahově totožnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozhodnutích ze dne 16. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 594/2005, a ze dne 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006.
Jiná je však situace poté, co dne 31. března 2006 nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb. upravující postup při zvyšování nájemného. Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06, dovodil, že „tento postup (zvyšování nájemného z bytu soudem) je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1. 1. 2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“ (srov. odůvodnění citovaného nálezu). S tímto názorem se ztotožňuje rovněž dovolací soud. Na podporu tohoto názoru dodává, že možnost soudu zasáhnout do obsahu právního vztahu nájmu bytu (do obsahu tohoto soukromoprávního vztahu) a stanovit (zvýšit) nájemné z bytu byla chápána jako výjimečná; přitom byla odůvodněna právě absencí příslušné právní úpravy umožňující zvyšování nájemného z bytu. S účinností od 31. března 2006 je však postup při zvyšování nájemného z bytu upraven zákonem č. 107/2006 Sb. (§8 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.); přitom jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem (tj. nájemného, které nájemce platí v den účinnosti zákona č. 107/2006 Sb.) lze uplatnit v období, které začíná dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a končí dnem 31. prosince 2010 (§3 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.). Z uvedených důvodů nelze připustit, aby soud i nadále zasahoval do obsahu právního vztahu nájmu bytu tím, že by i po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. byl oprávněn stanovovat (zvyšovat) nájemné z bytu. K dovolací námitce o protiústavnosti zákona č. 107/2006 Sb. zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (jeho senátu 23 Co) na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb.
Jelikož se dovolateli správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v konečném důsledku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 21.860,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §3 odst. 2 a §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 4.210,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu