ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.137.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 137/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce J., s. d. ve V., proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o zaplacení částky ve výši 26.621,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 421/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.9.2008, č.j. 8 Co 319/2008-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 26.621,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem pozemku parc. č. st. 541 a pozemku parc. č. 74/1 (oba pozemky po přečíslování jako pozemky parc. č. 73 a parc. č. 74), vše v kat. území P. u V., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 22.2.1968, č. Fin/72-NM-44/68. V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení §879c, požádal žalobce v případě uvedených pozemků
o změnu práva trvalého užívání na vlastnické právo. Na základě §879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o uvedenou změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení §879c ObčZ, s účinností ke dni 30.6.2001, zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. Vzhledem ke zrušení ustanovení §879c ObčZ požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví a na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 8.12.2003 se měl stát vlastníkem předmětných pozemků. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31.12.2004, však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení §879c ObčZ. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení (včetně §879c ObčZ) a že platnost uzavřené kupní smlouvy je nutné posuzovat z hlediska platné právní úpravy nedotčené zákonem č. 229/2001 Sb. Uzavřená kupní smlouva proto není neplatná. Neplatná je naopak hospodářská smlouva o trvalém užívání národního majetku ze dne 22.2.1968, č. Fin/72-NM-44/68, pro absenci účelu, ke kterému mají být pozemky užívány, a pro nedostatečné vymezení odevzdávaných pozemků, což bylo v rozporu s vyhláškou č. 104/1966 Sb. Z uvedeného důvodu neexistoval k uvedeným pozemkům vztah trvalého užívání, který by mohl být na základě ustanovení §879c ObčZ transformován na vlastnické právo.
Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 3.4.2008, č.j. 39 C 421/2006-46, žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 26.621,- Kč
s příslušenstvím. Uvedl, že námitka neplatnosti hospodářské smlouvy není důvodná, neboť uvedená hospodářská smlouva identifikovala předmětné pozemky dostatečně určitě. Odmítl přitom námitku absence účelu, pro které byly pozemky do trvalého užívání žalobce odevzdány, neboť dle uvedené hospodářské smlouvy byl jeden pozemek zastavěn prodejnou a druhý sloužil jako manipulační plocha. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků obnovením ustanovení §879c ObčZ ke dni 1.7.2000. Následně uzavřená kupní smlouva je tudíž absolutně neplatná podle ustanovení §39 ObčZ.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 12.9.2008, č.j. 8 Co 319/2008-69, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem. Vlastnické právo žalobce k uvedeným pozemkům tak vzniklo v důsledku obnovení ustanovení §879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným pod
č. 278/2004 Sb. a to ke dni 1.7.2001 a následně uzavřená kupní smlouva je proto absolutně neplatná. Námitku neplatnosti hospodářské smlouvy z důvodů absence zákonných náležitostí odvolací soud odmítl, neboť předmětné pozemky byly v hospodářské smlouvě dostatečně určeny a z jejího znění bylo lze účel odevzdání pozemků do trvalého užívání identifikovat.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že:
Ústavní soud ČR nálezem ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., zrušil zákon č. 229/2001 Sb. s účinky ex tunc. Posuzování platnosti dříve uzavřené kupní smlouvy ve světle uvedeného nálezu by však bylo v rozporu s ustanovením §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, které vylučuje zpětné účinky nálezů Ústavního soudu ČR,
předmětná kupní smlouva byla uzavřena v souladu s platnou právní úpravou založenou zákonem č. 229/2001 Sb., a proto nemůže být absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 ObčZ. Absence vlastnického práva k prodávané věci na straně prodávajícího v době uzavření kupní smlouvy nadto nečiní takovou smlouvu neplatnou,
je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., „oživení“ ustanovení
§879c ObčZ, je nutné uvedené oživení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy; v daném případě by „oživení“ ustanovení §879c ObčZ bylo v rozporu (1) s čl. 87 Smlouvy o ES, která se však aplikuje přednostně před zákonem, (2) se zákonem č. 59/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1.5.2000,
mezi občanským zákoníkem a zákonem č. 59/2000 Sb. existuje vztah obecnosti a speciality, neboť zákon č. 59/2000 Sb. stanovil určitá omezení pro možnost nabývání majetku z vlastnictví státu.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu:
Došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ, když Ústavní soud ČR má pouze roli „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?
Otázka „oživení“ ustanovení občanského zákoníku zrušených derogačním zákonem
č. 229/2001 Sb. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR již řešena a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze kterých vyplývá, že zrušením části II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení §879c ObčZ. Jak vyplývá z předeslaného otázka obnovení ustanovení §879c ObčZ byla již řešena a proto dovolací soud opětovné projednání položené otázky nepřipustil.
Je transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické konkrétního podnikatelského subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení §879c ObčZ v souvislosti se zrušením čl. II. zák. č. 229/2001 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu čl. 87 Smlouvy o založení ES?
K tvrzenému rozporu ustanovení §879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, poukazuje dovolací soud na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před 1.5.2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, dovolací soud uzavřel, že mu ve věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl ke dni 1.7.2001, kdy došlo k transformaci žalobcova práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické, právní normou závaznou na území ČR. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES
a §879 ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení §879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona
č. 59/2000 Sb.
Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení
§879c ObčZ a zákona č. 59/2000 Sb., přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu podle zákona č. 59/2000 Sb. Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3836/2008, konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s §10 citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Dovolací soud z důvodů shora uvedených dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu