ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4988.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4988/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce J., s. d. ve V., proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o zaplacení částky ve výši 152.918,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 314/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2008, č.j. 56 Co 39/2008-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 152.918,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem
pozemku parc. č. st. 414 a pozemku parc. č. 1611 (po rozdělení parc. č. 1611/1 a parc. č. 1611/2), vše v kat. území L. u V., obec L. u V., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 3.3.1986, č. Vnitř.72/3a-51/85,pozemku parc. č. 84/2, kat. území J., o. J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 23.3.1976, č. Fin.72-NM 117/76, pozemku parc. č. st. 256, kat. území L. u V. M., obec L., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 6.8.1984, č. Fin./72/2-NM 182/84,a pozemku parc. č. 1220/2, kat. území Ch., obec Ch., a to na základě hospodářské smlouvy o odevzdání majetku do trvalého užívání ze dne 3.11.1967, č. Fin/72-NM-359/67-Me.
V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení §879c, požádal žalobce dne 17.8.2000 v případě všech uvedených pozemků o změnu práva trvalého užívání na vlastnické právo. Na základě §879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o tuto změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení §879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. s účinností ke dni 30.6.2001. Současně tak došlo k zrušení zákonného důvodu transformace žalobcova práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na právo vlastnické. Vzhledem k odpadnutí uvedeného právního důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví a na základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 8.12.2003 a 10.12.2003 měl následně nabýt k uvedeným pozemkům vlastnické právo. Plenárním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31.12.2004 však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb.
a úprava §879c ObčZ tak byla obnovena. Spolu s obnovením právní úpravy se měl změnit nabývací právní titul tak, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 17.4.2007 byla jednotlivá soudní řízení vedená pod sp. zn. 80 C 314/2006 o částku 41.064,- Kč, 80 C 315/2006 o částku 35.225,- Kč, 80 C 316/2006 o částku 39.247,- Kč a 80 C 317/2006 o částku 37.382,- Kč spojena v jedno řízení vedené pod sp. zn. 80 C 314/2006.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení a že platnost uzavřených kupních smluv je nutné posuzovat z hlediska obecně platné právní úpravy nedotčené zákonem č. 229/2001 Sb. Uzavřené kupní smlouvy proto nejsou neplatné. Uvedla, že neplatná je naopak hospodářská smlouva o trvalém užívání národního majetku ze dne 3.11.1967, č. Fin/72-NM-359/67-Me, o odevzdání pozemku parc. č. 1220/2, kat. území Ch., obec Ch., pro absenci účelu, za jakým má být pozemek užíván a pro nedostatečné vymezení odevzdávaného pozemku, což bylo v rozporu s vyhláškou č. 104/1966 Sb. Z uvedeného důvodu neexistoval k uvedenému pozemku vztah trvalého užívání, který by mohl být na základě ustanovení §879c ObčZ transformován na vlastnické právo. Dále žalovaná zpochybnila, že by zrušením části II. zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod
č. 278/2004 Sb., došlo k obnovení právní úpravy založené §879c ObčZ. Rovněž podotkla, že při aplikaci právní úpravy obsažené v §879c ObčZ dochází ke kolizi s příslušnými ustanoveními zákona č. 59/2000 Sb., neboť stát poskytuje adresátům normy obsažené v §879c ObčZ nedovolenou veřejnou podporu.
Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 11.10.2007, č.j. 80 C 314/2006-54, žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 152.918,- Kč. Uvedl, že námitka neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 3.11.1967 není důvodná, neboť uvedená hospodářská smlouva identifikovala předmětný pozemek dostatečně určitě. Pokud jde o námitku absence účelu, pro který byl pozemek do trvalého užívání žalobce odevzdán, soud prvního stupně konstatoval, že dle uvedené hospodářské smlouvy byl tento pozemek příslušným územním rozhodnutím určen ke stavbě prodejny. Následně uzavřel, že se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků obnovením ustanovení
§879c ObčZ, a to ke dni 1.7.2000. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné podle ustanovení §39 ObčZ, a to pro rozpor s právním předpisem vyšší právní síly, tj. čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 24.7.2008, č.j. 56 Co 39/2008-75, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a rovněž zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo tak vzniklo na základě obnovení ustanovení §879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. a to ke dni 1.7.2001. Shodně s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřené kupní smlouvy jsou absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Závěrem odvolací soud uvedl, že transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nepředstavuje nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu zákona č. 59/2000 Sb., neboť zákon č. 59/2000 Sb. a občanský zákoník jsou právní předpisy téže právní síly a nelze nadřazovat zákon č. 59/2000 Sb. nad občanský zákoník z důvodu, že se jedná o předpis přizpůsobující vnitrostátní právo ČR právu komunitárnímu.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívající v nesprávném posouzení zjištěného skutkového stavu. Konkrétně uvedla, že:
obnovení ustanovení §879c ObčZ nálezem ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., nemůže mít za důsledek neplatnost uzavřených kupních smluv s ohledem na ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., které vylučuje zpětné účinky nálezů Ústavního soudu ČR,
kupní smlouvy byly uzavřeny na podkladě platné právní úpravy založené zákonem č. 229/2001 Sb. a proto nemohou být absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 ObčZ,
nelze přisvědčit právnímu názoru, podle kterého je kupní smlouva neplatná v případě, že prodávající nebyl vlastníkem věci,
je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „oživení“ předchozí právní úpravy, tj. ustanovení §879c ObčZ, je nutné toto oživení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by „oživení“ dotčeného ustanovení bylo v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení ES, která se však aplikuje přednostně před zákonem. Toto omezení je přitom dáno i zákonem č. 59/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1.5.2000,
žalovaná nezpochybňuje, že mezi občanským zákoníkem a zákonem č. 59/2000 Sb. neexistuje vztah podřazenosti a nadřazenosti, nýbrž tvrdí, že šlo o vztah obecnosti a speciality, kdy zákon č. 59/2000 Sb. stanovil určitá omezení pro možnost nabývání majetku z veřejných prostředků, resp. z vlastnictví státu.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu:
Došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ, jestliže Ústavní soud ČR má pouze roli „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?
Otázka „oživení“ ustanovení občanského zákoníku zrušených derogačním zákonem
č. 229/2001 Sb. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR již opakovaně řešena
a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, nebo ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006. Z uvedených rozhodnutí plyne, že zrušením části II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení §879c ObčZ. Dotčené subjekty tudíž nabyly vlastnické právo k pozemkům na základě zákona a nikoliv na základě následně uzavřených kupních smluv. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.
Je transformace práva trvalého užívání do práva vlastnického konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení §879c ObčZ v souvislosti se zrušením čl. II. zák. č. 229/2001 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu čl. 87 Smlouvy o založení ES?
K tvrzenému rozporu ustanovení §879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, poukazuje dovolací soud na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před 1.5.2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, dovolací soud uzavřel, že mu ve věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl ke dni 1.7.2001, kdy došlo k transformaci žalobcova práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické, právní normou závaznou na území ČR. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES
a §879 ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnoveného ustanovení §879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona č. 59/2000 Sb.?
Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení
§879c ObčZ a zákona č. 59/2000 Sb., přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu §2 zákona č. 59/2000 Sb. Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3836/2008, konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s §10 citovaného zákona, a to
v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná
a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Protože žádná z dovolacích námitek nezakládá závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí z důvodů uvedených ad 1, 2, 3, dovolací soud podané dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu