ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.293.2010.1
5 Tdo 293/2010-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2010 o dovolání, které podal obviněný T. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 27/97, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, celý výrok o trestu , jímž byl obviněnému T. T. za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně nějž zůstal tento rozsudek beze změny, a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T 14/2000-25, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále trest zákazu činnosti spočívající v činnosti zprostředkovací, v nákupu zboží za účelem jeho prodeje a v prodeji zboží na dobu šesti roků a peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, za současného zrušení výroku o trestu obsaženého v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T 14/2000-25.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u j e, aby věc obviněného T. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97, byl obviněný T. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 290/93 Sb. Za tento trestný čin a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T 14/2000-25, byl obviněný T. T. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti provádění obchodní činnosti na dobu osmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T 14/2000-25. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit ve výroku o náhradě škody vyjmenovaným poškozeným zde uvedenou škodu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti DATI, v. o. s., a GEOTEST Slatina, a. s., odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly v tomto výroku vyjmenované poškozené společnosti odkázány s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací projednal odvolání obviněného T. T. a rozhodl rozsudkem ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. T. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který spáchal tím, že
I. v době od 26. 8. 1991 do 10. 12. 1992 jako předseda představenstva RIO business group, a. s., se sídlem Brno, Wanklova 4, využívaje omylu svých obchodních partnerů o platební schopnosti společnosti, ačkoliv obviněný ani RIO business group, a. s., neměli žádné finanční prostředky, v úmyslu odebrat zboží a neuhradit, odebral a neuhradil:
1)dne 26. 8. 1991 v B. , C. , v prodejně firmy EURO COMP, s. r. o., telefonní faxový přístroj zn. PANASONIC RX - F90 v hodnotě 32.480,- Kč ke škodě EURO COMP, s. r. o., t. č. v konkursu, se sídlem Rajská 12, Bratislava, Slovenská republika,
2)dne 29. 10. 1991 ve V. M. v sídle firmy VT Data, s. r. o., 10 ks tiskáren zn. EPSON FX 1050 v hodnotě 159.900,- Kč ke škodě VT Data, s. r. o., nyní VT DATA, a. s., Vysoké Mýto, Fügnerova 4/I,
3)ve dnech 23. 1., 30. 1. a 23. 2. 1992 ve V. od firmy DATI, v. o. s., V. , 30 ks tiskáren zn. EPSON FX – 1050 a připojovacích kabelů CENTRONICS, vše v celkové hodnotě 449.553,- Kč ke škodě DATI, v. o. s., nyní DATI, v. o. s., v likvidaci, Vyškov, Na Hraničkách 21,
4)ve dnech 24. 1., 3. 2. a 7. 2. 1992 v B. od firmy Geotest Slatina, s. p., Brno, Šmahova 114, malotraktor zn. Zetor, nůžky na plech a další drobný materiál vše v celkové hodnotě 237.687,90 Kč ke škodě Geotest Slatina, s. p., nyní GEOTEST Slatina, a. s., Brno, Šmahova 114,
5)dne 28. 1. 1992 v P. od Západočeských keramických závodů Horní Bříza, s. p., závod Podbořany, obkladačky v hodnotě 11.980,- Kč, ke škodě Západočeských keramických závodů Horní Bříza, s. p., nyní KERAMIKA Horní Bříza, a. s., Horní Bříza,
6)dne 31. 1. 1992 v Š. od Moravskoslezských dřevařských závodů, Šumperk, a. s., dřevařské zboží v hodnotě 29.659,- Kč, ke škodě Moravskoslezských dřevařských závodů, Šumperk, a. s., Hlavní 5, Šumperk,
7)dne 4. 2. 1992 v Ch. od Chlumčanských keramických závodů Chlumčany, s. p., dlažbu včetně palet v celkové hodnotě 52.687,50 Kč ke škodě Chlumčanských keramických závodů, Chlumčany, s. p., nyní Chlumčanské keramické závody, a. s., Chlumčany,
8)dne 10. 2. 1992 v B. , ve skladu firmy Ferona, s. p., odštěpný závod Brno, Vídeňská 89, trubky v celkové hodnotě 70.197,- Kč ke škodě Ferona, a. s., odštěpný závod Brno, Vídeňská 89, Brno,
9)dne 11. 2. 1992 v O. , od Ferona, s. p., odštěpný závod Ostrava, Ostrava 9, Plzeňská 18, tenkostěnné ocelové profily a další zboží vše v celkové hodnotě 37.812,66 Kč ke škodě Ferona, s. p., odštěpný závod Ostrava, nyní Ferona, a. s., odštěpný závod Ostrava, Plzeňská 18, Ostrava,
10)ve dnech 18. 2. a 11. 3. 1992 ve V. P. od firmy Agrostav Hustopeče, palety EUR v celkové hodnotě 275.200,- Kč ke škodě Agrostav Hustopeče, a. s., Hustopeče u Brna, Havlíčkova 28,
11)ve dnech 24. 2. 1992 – 18. 3. 1992 v H. od firmy Porobeton, Hrušovany u Brna, a. s., tvárnice v celkové hodnotě 99.425,- Kč ke škodě Porobeton Hrušovany u Brna, a. s., nyní YTONG, a. s., Hrušovany u Brna,
12)v době od 6. 3. 1992 – 17. 4. 1992 v B. , v B. a D. K. od Brněnských cihelen, s. p., v likvidaci, postupně cihly v celkové hodnotě 102.587,- Kč ke škodě Brněnských cihelen, s. p., v likvidaci, M. , nyní Brněnských cihelen, s. p., v konkursu, Brno, Mezírka 1,
13)v době od 4. 3. 1992 do 21. 6. 1992 v B. od spol. s r. o. Bürosysteme, náhradní díly a spotřební materiál na kancelářskou techniku včetně servisu vše v celkové hodnotě 33.589,- Kč ke škodě Bürosysteme, s. r. o., nyní UTAX Bürosysteme, s. r. o., se sídlem Praha, Michelská 12a,
14)ve dnech 13. 3. 1992 – 6. 4. 1992 v O. od Ferona, a. s., odštěpný závod Olomouc, hutní materiál v celkové hodnotě 433.007,74 Kč ke škodě Ferona, a. s., odštěpný závod Olomouc, Velká Bystřice,
15)ve dnech 10. 3. a 13. 3. 1992 v O. od Prefy Brno, a. s., železobetonové překlady a stropní desky v celkové hodnotě 13.010,- Kč ke škodě Prefa Brno, a. s., Brno, Kotlářská 53,
16)ve dnech 18. 3. a 20. 3. 1992 v B. na ulici K. z oblastního závodu OP Barum Zlín, a. s., podlahovinu a další zboží v celkové hodnotě 60.835,59 Kč ke škodě OP Barum Zlín, a. s., Zlín, Kvítková 4703, nyní Česká gumárenská společnost, a. s., Praha 10, Švehlova 1900,
17)dne 20. 3. 1992 v B. od firmy F. Č. – F. , dlažbu v celkové hodnotě 42.871,50 Kč ke škodě firmy F. – F. Č. ,
18)dne 25. 3. až 9. 4. 1992 ve skladech v B. , B. a H. H. od Staviva Brno, s. p., lepenku, asfalt a další materiál v celkové hodnotě 255.691,- Kč ke škodě Staviva Brno, s. p., nyní RAAB KARCHER STAVIVA, a. s., Praha, Jungmanovo nám. 6,
19)dne 10. 4. 1992 v železniční stanici v H. od firmy s. r. o. TOMÁŠ palety typu EURO v celkové hodnotě 108.360,- Kč ke škodě TOMÁŠ, s. r. o., Ratíškovice, nyní TOMÁŠ group, s. r. o., Ratíškovice,
20)dne 10. 4. 1992 v B. ve skladě NiNi, v. o. s., na ulici S. , lamináty v celkové hodnotě 74.725,- Kč ke škodě NiNi, v. o. s., Lužická 7, Brno,
21)dne 13. 4. 1992 v železniční stanici v H. od firmy ing. F. K. – C. , palety typu EURO v celkové hodnotě 144.480,- Kč ke škodě firmy Ing. F. K. – C. , H. , S. ,
22)v době od 22. 5. 1992 do 26. 6. 1992 v B. od firmy TechnoMax, a. s., Brno, chladničky, mrazící boxy,zahradní náčiní, kuchyňské nádobí a další zboží v celkové hodnotě 1.075.208,- Kč ke škodě TechnoMax, a. s., Brno, Cejl 12/14,
23)dne 2. 6. 1992 v B. na ulici S. v prodejně firmy PC S. B. , P. H. , počítačovou techniku v celkové hodnotě 29.512,- Kč ke škodě firmy P. H. , PC S. B. , H. , B. ,
24)v době od 16. 6. až 29. 7. 1992 v B. ve skladě firmy HENKEL – PALMA, s. r. o., Bratislava, čistící prostředky PUR, PALMSIL, PALMEX, SILAN a další v celkové hodnotě 513.135,- Kč ke škodě firmy HENKEL – PALMA, s. r. o., Bratislava, nyní HENKEL SLOVENSKO, s. r. o., Bratislava, Zahradnická 91, Slovenská republika,
II. dne 25. 10. 1991 v B. jako předseda představenstva RIO business group, a. s., Brno, Wanklova 4, uzavřel úvěrovou smlouvu č. 321/91 o poskytnutí krátkodobého provozního úvěru na zásoby s Českou státní spořitelnou, oblastní závod Brno, Jánská 6, ve výši 5.000.000,- Kč s dobou splatnosti do 30. 9. 1992, přičemž v době uzavření smlouvy věděl, že nebude vzhledem ke své platební neschopnosti a k platební neschopnosti RIO business group, a. s., schopen dodržet podmínky splatnosti úvěru a finanční prostředky ve výši 5.000.000,- Kč, které převzal dne 25. 10. 1991, použil v rozporu s účelem úvěrové smlouvy na úhradu svých dluhů a poskytnuté finanční prostředky do dnešního dne nevrátil, čímž způsobil České státní spořitelně, nyní České spořitelně, a. s., Praha, Václavské nám. 42, škodu ve výši 5.000.000,- Kč,
tímto jednáním způsobil obžalovaný na cizím majetku celkovou škodu ve výši 7.551.910,- Kč.
Za tento trestný čin a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T 14/2000-25, byl obviněný T. T. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spočívající v činnosti zprostředkovací, v nákupu zboží za účelem jeho prodeje a v prodeji zboží na dobu šesti roků. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu obsažený v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T 14/2000-25.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným:
- JUDr. Vojtěchu Agnerovi, advokátu AK Bratislava, Cukrovarská 14 – správci konkursní podstaty úpadce EURO COMP, s. r. o., t. č. v konkursu se sídlem Rajská 12, Bratislava, Slovenská republika, škodu ve výši 32.480,- Kč,
- VT Data, a. s., Vysoké Mýto, Fügnerova 4/I, škodu ve výši 159.900,- Kč,
- DATI, v. o. s., v likvidaci, Na Hraničkách 21, škodu ve výši 449.553,- Kč,
- GEOtest, a. s., Brno, Šmahova 114, škodu ve výši 237.687,90 Kč,
- Keramika Horní Bříza, a. s., Horní Bříza, Tovární 77, škodu ve výši 11.980,- Kč,
- Ing. A. P. , K. , Š. , správci konkursní podstaty úpadce Moravskoslezské dřevařské závody, Šumperk, a. s., t. č. v konkursu, Šumperk, Hlavní třída č. 5, škodu ve výši 29.659,- Kč,
- Agrostav Hustopeče, a. s., Hustopeče u Brna, Havlíčkova 28, škodu ve výši 275.200,- Kč,
- YTONG, a. s., Hrušovany u Brna, Vodní 550, okr. Brno-venkov, škodu ve výši 99.425,- Kč,
- JUDr. Stanislavě Vrchotové, advokátce AK Brno, Starobrněnská 3, správkyni konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s. p., v likvidaci, Mezírka 1, Brno, škodu ve výši 102.587,- Kč,
- Prefa Brno, a. s., Brno, Kotlářská 53, škodu ve výši 13.010,- Kč,
- F. – F. Č. , B. , P. , škodu ve výši 42.871,- Kč,
- TOMÁŠ group, spol. s r. o., Ratíškovice 502, škodu ve výši 108.360,- Kč,
- NiNi, veřejná obchodní společnost, Brno, Lužická 7, škodu ve výši 74.725,- Kč,
- Ing. F. K. – C. , H. , S. , škodu ve výši 144.480,- Kč,
- JUDr. Evě Čiklové, advokátce AK Brno, Gorkého 18, správkyni konkursní podstaty úpadce TechnoMax, a. s., Brno, Cejl 12/14, škodu ve výši 1.075.208,- Kč,
- P. H. , PC S. B. , H. , B. , škodu ve výši 29.512,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti DATI, veřejná obchodní společnost – v likvidaci, Vyškov, Na Hraničkách 21, a GEOtest, a. s., Brno, Šmahova 114, odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Chlumčanské keramické závody, a. s., Chlumčany, Ferona, a. s., odštěpný závod Olomouc, Velká Bystřice, Ferona, a. s., odštěpný závod Ostrava, Plzeňská 18, Ostrava, UTAX Bürosysteme, s. r. o., Michelská 12a, Praha, Česká gumárenská společnost, a. s., Švehlova 1900, Praha 10, RAAB KARCHER STAVIVA, a. s., Rudná u Prahy, Pod Můstkem 884, IC, s. r. o., Vinohradská 112, Praha 3, HENKEL SLOVENSKO, s. r. o., Bratislava, Zahradnická 91, Slovenská republika, odkázány s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97, podal obviněný T. T. prostřednictvím obhájce Mgr. Michaela Buchlovského, dovolání z důvodu, že trestní stíhání bylo vedeno, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a také že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a hlavní líčení bylo zahájeno, konáno a vedlo k jeho odsouzení, přestože nebyla zachována zákonná lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu na hlavní líčení a nebyl dán souhlas se zkrácením této lhůty podle §198 odst. 1 tr. ř., tedy z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), e), g) tr. ř.
Konkrétně dovolatel namítl, že trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. pro překážku rei iudicatae. Dále mělo být trestní stíhání zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) per analogiam tr. ř. pro nedodržení přiměřené lhůty k projednání věci. Hlavní líčení bylo zahájeno, konáno a vedlo k odsouzení obviněného i přesto, že nebyla zachována zákonná lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu na hlavní líčení podle §198 odst. 1 tr. ř., kde hned prvním úkonem dokazování je výslech obviněného. Zkrácení lhůty bez souhlasu obviněného, které je podstatnou vadou hlavního líčení, se pak evidentně rovná nedodržení této lhůty. Obviněný také dovodil, že byl odsouzen pouze pro neschopnost dostát svému závazku.
V podrobnostech obviněný v další části svého mimořádného opravného prostředku rozvedl, že ohledně překážky rei iudicatae soudy obou stupňů rozhodující ve věci pominuly, že popis skutku spočívajícího v podvodném vylákání zboží od firmy KAI FU ELECTRONICS Ltd., ohledně něhož bylo zastaveno stíhání pravomocným usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 7. 1996, č. j. Kv 212/93-136, obsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to i přesto, že jednání obviněného v tomto usnesení bylo kvalifikováno jako trestný čin poškozování cizích práv. Dále dovolatel uvedl, že obecné soudy nezastavily trestní stíhání pro nedodržení nepřiměřené lhůty k projednání věci, ačkoli trestní stíhání bylo ukončeno po uplynutí devíti a půl roku. Obviněný byl ve stejné věci celkem dvakrát vazebně stíhán. Skutečnost, že věc v důsledku změn v původním složení senátu byla projednávána ve dvou hlavních líčeních, rozhodně nelze považovat za nezaviněnou komplikaci. Pokud odvolací soud ve svém odůvodnění argumentuje věcnou a časovou náročností, potom trestní řád právě pro tyto případy v ustanovení §197 tr. ř. umožňuje účast u hlavního líčení jednomu nebo dvěma náhradním soudcům či přísedícím a nevyužití této možnosti je pochybením soudu, které způsobilo opakované projednání věci. Pokud se obviněný ve dvou případech řádně omluvil z nařízeného hlavního líčení a soud mu po dobu 5 měsíců doručoval usnesení, které podle trestního řádu postačuje doručovat obhájci, potom rozhodně nelze hovořit o částečném podílu obviněného. Obecné soudy také v předchozím trestním řízení nevyhověly námitce dovolatele, ve které poukazoval na to, že hlavní líčení bylo zahájeno a konáno i přesto, že nebyla zachována zákonná lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu na hlavní líčení ve smyslu §198 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze pětidenní lhůtu k přípravě u obviněného zkrátit pouze za současného splnění tří podmínek – souhlasu se zkrácením lhůty, dostavení se k hlavnímu líčení a výslovné žádosti o jeho provedení. Pokud je tedy z protokolu o hlavním líčení zřejmé, že se k němu obviněný dostavil a požádal o jeho konání, potom rozhodně nebyla splněna podmínka souhlasu se zkrácením lhůty. V doplnění svého dovolání obviněný dále ještě zopakoval a zdůraznil, že podle §198 odst. 1 tr. ř. stanoví předseda senátu den hlavního líčení tak, aby obviněný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obviněného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně požádá. Pokud tedy lhůta k přípravě nebyla zachována u obviněného, pak lze výkladem předmětného ustanovení zcela jednoznačně dospět k závěru, že přestože nebyla lhůta zachována pouze u obviněného, je ke zkrácení lhůty k přípravě nutný souhlas také státního zástupce a obhájce. Tento závěr potvrzuje jak jazykový výklad věty druhé, tak i skutečnost, že v opačném případě by byla porušena obhajovací práva obviněného, neboť zájem na dostatečné lhůtě k přípravě obviněného má nejenom samotný obviněný, ale také jeho obhájce. V případě obviněného však souhlas nedal ani obhájce, ani státní zástupce. Veškeré důkazy, v tomto hlavním líčení provedené, tak jsou procesně zcela nepoužitelné a obviněný byl odsouzen v rozporu se zákonem. Při porušení výše uvedených ustanovení se dovolatel domnívá, že byl odsouzen pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. V návaznosti na to dovolatel také požádal Nejvyšší soud o odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., a to zejména s odkazem na jím uváděnou důvodnost jeho mimořádného opravného prostředku a s ohledem na to, že byl v této věci více než dva roky vazebně stíhán.
V závěru dovolání obviněný T. T. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného T. T. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že dovolání obviněného je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti je podáno z jiného důvodu, než ze kterého lze dovolání podat. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací rozhodl usnesením ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 53/2009, kterým podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. T. odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl:
Dovolatel poukázal na popis skutku, obsažený v již pravomocném usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 7. 1996, č. j. Kv 212/93-136, založeném v trestním spise na č. l. 1149. Podle tohoto usnesení státního zástupce bylo zastaveno trestní stíhání obviněného T. T. pro trestný čin poškozování cizích práv ve smyslu §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž předmětné jednání spočívalo v tom, že „ačkoli bankovní konto vedené u Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „ČSOB, a. s.“), její pobočkou v Brně, ul. Šumavská 33, pro firmu Rio Business Group, a. s., se sídlem v Brně, ul. Šumavská 31, jejímž byl jediným akcionářem a současně předsedou představenstva, bylo v měsíci lednu – březnu 1993 téměř bez peněžních prostředků, bez vědomí kompetentních orgánů ČSOB, a. s., za účelem uskutečnění obchodního kontraktu s firmou KAI FU ELECTRONIC Ltd., Hong Kong Kowloon, padělal razítko a podpisy ověřujících osob ČSOB, a. s., na příkazech k úhradě plateb vystavených ve prospěch firmy KAI FU ELECTRONIC Ltd., ve dnech 4. 2. a 25. 2. 1993 a tyto použil v obchodním styku s uvedenou firmou ve prospěch RIO Business Group, a. s., se sídlem v Brně, Šumavská 31, čímž poškodil pověst ČSOB, a. s., jako garanta vystavených příkazů k úhradě v zahraničí.“ Státní zástupce ohledně tohoto jednání obviněného rozhodl tak, že zastavil trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. proto, že skutek není trestným činem. K tomu po provedeném rozboru Nejvyšší soud uvedl, že nelze přisvědčit námitce obviněného, že by tento skutek byl dílčím útokem pokračujícího trestného činu, za který byl obviněný odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, a že tím pádem by v tomto případě nastala překážka věci rozsouzené ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a proto by bylo nutno trestní stíhání obviněného i pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. z toho důvodu zastavit. V případě trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. ř., jak bylo původně kvalifikováno předmětné jednání obviněného v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně i v předmětném usnesení o zastavení trestního stíhání, totiž není přítomno ani podvodné jednání ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák., protože zde nebylo popisováno žádné podvodné vylákání plnění se způsobenou škodou společnosti KAI FU ELECTRONIC Ltd., Hong Kong Kowloon, nýbrž jen to, že obviněný chtěl dosáhnout uzavření obchodního kontraktu s touto společností, přičemž pokud padělal razítko a podpisy ověřujících osob Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „ČSOB, a. s.“), směřovalo toto jednání podle popisu skutku k poškození pověsti ČSOB, a. s., jako garanta vystavených příkazů k úhradě v zahraničí. Dále v tomto jednání nelze spatřovat ani následek vyžadovaný ustanovením §250 tr. zák., neboť výsledkem jednání obviněného mělo být, jak již bylo uvedeno, poškození pověsti ČSOB, a. s., a nikoli způsobení škody společnosti KAI FU ELECTRONIC Ltd., Hong Kong Kowloon, když za zboží bylo řádně zaplaceno, jak již bylo uvedeno výše. Výhrada obviněného je tak i z těchto hledisek neopodstatněná. Vyjádření k této námitce obviněného Nejvyšší soud uzavřel tím, že v popisu skutku uvedeného usnesení o zastavení trestního stíhání chybí popis podvodného jednání ve vztahu ke vzniku škody na straně poškozeného a současně i obohacení na straně pachatele činu nebo jiné, jím obohacené osoby, a proto zde není dána totožnost skutku, tak jak je chápána v ustálené judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněno pod č. 21, ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Na tom nemůže nic změnit podobnost popisu skutku, pokud jde o uvádění v omyl, které právě obviněný ve svém dovolání využívá, a jež je dána tím, že skutková podstata trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. obsahuje obdobné znaky jako trestný čin podvodu – uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, čímž je však u trestného činu poškozování cizích práv jinému způsobována vážná újma na právech, přičemž právě v tomto znaku se uvedený trestný čin liší od trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Pouze z této částečné shodnosti znaků uvedených trestných činů a navazující podobnosti popisu skutku, který u obou těchto skutkových podstat musí být vyjádřen, pokud jde o tyto shodné znaky, podobným popisem skutkových okolností, nelze však bez dalšího dovozovat, že jakýkoli čin kvalifikovaný jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., ohledně něhož bylo pravomocně rozhodnuto (odsuzujícím, zprošťujícím rozsudkem nebo usnesením o zastavení trestního stíhání), vždy zároveň vzhledem k nutnosti skutkově popsat uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu, znamená, za podmínky, že by jinak splňoval znaky pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák., zastavení pro všechny další činy (útoky) kvalifikované jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. (proto také nakonec §89 odst. 3 tr. zák. mimo jiné zdůrazňuje, že musí jít o „… jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu …“). Takový zjednodušený závěr však jistě nelze učinit, a proto je třeba právě z hledisek zmíněných Vrchním soudem v Olomouci v jeho napadeném usnesení a doplněných Nejvyšším soudem pečlivě zvažovat konkrétní popis skutku v předmětných rozhodnutích z hlediska, zda jde o totožný skutek či nikoli. Při náležitém posouzení skutkových okolností obsažených v popisu skutku v pravomocném usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 7. 1996, č. j. Kv 212/93-136, ve srovnání s popisem skutku obsaženým v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. Kv 212/93, a v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, nelze ze shora uvedených důvodů podle názoru Nejvyššího soudu učinit závěr, že by šlo o totožný skutek, byť ve smyslu dílčího útoku pokračování, a proto uzavřel, že je tato námitka obviněného zcela nedůvodná.
Obviněný uplatnil dále dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto případě Nejvyšší soud vyjádřil, že nelze konstatovat s ohledem na skutková zjištění a právní závěry zejména odvolacího soudu, s kterými se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, že by odvolací soud v právním posouzení žalovaného skutku pochybil, neboť naopak zcela správně v napadeném rozhodnutí dospěl k výroku o vině obviněného T. T. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Z těchto důvodů také nelze dospět k závěru, že by obviněný byl odsouzen pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, když bylo důvodně oběma nižšími soudy shledáno, že naplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty, přičemž žádnou další námitku odpovídající tomuto dovolacímu důvodu, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku již nevznesl, a proto ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán.
Následně obviněný v dovolání namítl, že oba nižší soudy pochybily, pokud nezastavily trestní stíhání pro nedodržení přiměřené lhůty k projednání věci, ačkoli trestní stíhání bylo ukončeno po uplynutí devíti a půl roku, zvláště když obviněný byl v této věci více než dva roky vazebně stíhán. Skutečnost, že věc v důsledku změn v původním složení senátu byla projednávána ve dvou hlavních líčeních, rozhodně nelze podle jeho názoru považovat za nezaviněnou komplikaci. Pokud odvolací soud ve svém odůvodnění argumentuje věcnou a časovou náročností, potom trestní řád právě pro tyto případy v ustanovení §197 tr. ř. umožňuje účast u hlavního líčení jednomu nebo dvěma náhradním soudcům či přísedícím a nevyužití této možnosti je pochybením soudu, které způsobilo opakované projednání věci. Pokud se obviněný ve dvou případech řádně omluvil z nařízeného hlavního líčení a soud mu po dobu 5 měsíců doručoval usnesení, které podle trestního řádu postačuje doručovat obhájci, potom rozhodně nelze hovořit o částečném podílu obviněného na délce trestního řízení. V této souvislosti odkázal na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Obviněný dále poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kterou jsou soudy povinny aplikovat. Touto problematikou se Nejvyšší soud široce zabýval, když uvedl, že přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře ESLP, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). ESLP v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat, byť se vyjádřil k překročení přiměřené lhůty v konkrétních případech, z nichž některé cituje obviněný i ve svém dovolání. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb. – dále jen „Úmluva“) nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u ESLP, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je ESLP sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje ESLP v zásadě tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (srovnej např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení ESLP z čl. 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť ESLP takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srovnej např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999, kdy stěžovatel byl poškozený, který podal trestní oznámení a v rámci trestního řízení požadoval i odškodnění ve výši 6 350 000 PTE).
Nejvyšší soud dále poukázal na to, že judikatuře ESLP v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“). V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům ESLP. Ústavní soud přitom opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů, v nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené lhůty, nezvolil možnost zastavení trestního stíhání. Navíc pro úplnost je možno uvést, že v ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu nebyla rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení trpících průtahy rušena v situaci, kdy byla tato řízení již pravomocně skončena (viz rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 202/02, U 28/27 SbNU 325). Nejvyšší soud k uvedené námitce obviněného považoval za nutné zdůraznit, že je zcela namístě zásadně postupovat v souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Podobně i v judikatuře Nejvyššího soudu bylo konstatováno, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.; dále jen „Úmluva“) je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva nejen obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Porušení tohoto práva samo o sobě však nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Čl. 6 Úmluvy je třeba v první řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality, patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. [resp. uvedený v §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001]. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy však žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje, a proto by bylo možno ve zcela výjimečných až extrémních případech dovodit zastavení trestního stíhání s odkazem na čl. 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná. O takový případ se však vzhledem k tomu, co v odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud, nejedná, byť lze připustit, že značné průtahy v řízení byly.
Ve vztahu k neúměrné délce řízení považoval Nejvyšší soud za nutné také zdůraznit, že novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, provedená zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. dubna 2006 najisto postavila, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (srov. §13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb.). Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07, dále ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Vzhledem k těmto všem důvodům a zejména s ohledem na relativně novou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zejména ve znění zák. č. 160/2006 Sb., nelze ani námitku obviněného požadující zastavení trestního stíhání s ohledem pro nedodržení přiměřené lhůty k projednání věci, považovat za důvodnou.
Poslední námitkou, podřazenou dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je výhrada dovolatele, že obecné soudy v odvolacím řízení nevyhověly jeho námitce, ve které poukazoval na to, že hlavní líčení bylo zahájeno a konáno i přesto, že nebyla zachována zákonná lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu na hlavní líčení ve smyslu §198 odst. 1 tr. ř. Proto se dovolatel domnívá, že veškeré důkazy, v tomto hlavním líčení provedené, jsou procesně zcela nepoužitelné a obviněný byl odsouzen v rozporu se zákonem. Nejvyšší soud zkonstatoval, že uvedené námitky uplatněné obviněným nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Obviněný byl předmětnému hlavnímu líčení konanému dne 25. dubna 2000 po celou dobu přítomen a aktivně se celého hlavního líčení zúčastnil, když jeho předmětem po přednesení obžaloby a postupu podle §206 odst. 2 tr. ř. byl z hlediska provedeného dokazování jeho výslech, který proběhl po jeho řádném poučení a ve kterém se obsáhle vyjadřoval k věci i k jednotlivým bodům obžaloby, a to způsobem, jenž v žádném směru nenasvědčoval tomu, že by nebyl na průběh hlavního líčení dostatečně připraven, což je nakonec pochopitelné, neboť hlavní líčení se podle §219 odst. 2 tr. ř. konalo znovu jen pro změnu ve složení senátu a obviněný tedy zjevně využíval své přípravy na předchozí hlavní líčení, která se konala opakovaně již v době od 12. 3. 1998, přičemž u tohoto prvního hlavního líčení byly lhůty k přípravě u všech procesních stran (včetně obviněného) zachovány. Žádné jiné důkazy v tomto hlavním líčení provedeny nebyly. Rozhodně tedy nelze dospět k závěru, že by byla porušena ustanovení o právu na obhajobu a o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, jak dovozuje obviněný ve svém dovolání. Pokud pak jde o konkrétní situaci a vyjádření obviněného po zjištění, že nebyla dodržena lhůta k přípravě, Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu, neboť tyto jsou podložené samotným vyjádřením obviněného při předmětném hlavním líčení. Ačkoliv tak primárně nebyla zachována lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu obviněného, mohlo být hlavní líčení přesto konáno, neboť s ohledem na vyjádření obviněného, že „žádá, aby hlavní líčení bylo konáno“, byly splněny podmínky předvídané ustanovením §198 odst. 1 tr. ř., neboť se k hlavnímu líčení dostavil a o jeho provedení výslovně požádal. V této žádosti je explicitně vždy z povahy věci obsažen i souhlas se zkrácením lhůty k přípravě a s provedením hlavního líčení, neboť jestliže někdo o provedení hlavního líčení žádá, nepochybně i souhlasí se zkrácením lhůty a provedením předmětného hlavního líčení. Proto i podle názoru Nejvyššího soudu postačí zaprotokolovat uvedenou žádost, kterou také v ustanovení §198 odst. 2 věta druhá tr. ř. u obviněného trestní řád požaduje. K dalším námitkám vzneseným samotným obviněným, že nebyl náležitě poučen a nevěděl nic o lhůtách k přípravě, Nejvyšší soud uvedl, že toto jeho vyjádření neodpovídá obsahu spisu, neboť již z protokolu o prvním hlavním líčení v této věci konaném dne 12. března 1998 vyplývá, že byly konstatovány u jednotlivých osob, které se k hlavnímu líčení dostavily, a to včetně obviněného T. T. , který byl předveden z vazby, doručenky dokládající zachování lhůt k přípravě, a obviněný byl také seznámen s tím, že lhůty na přípravu k hlavnímu líčení byly zachovány, a proto bylo možno hlavní líčení konat (č. l. 1439 spisu). Z toho je zřejmé, že obviněný dobře věděl o lhůtách k přípravě na hlavní líčení a významu jejich zachování pro možnost konání hlavního líčení. Navíc při předmětném hlavním líčení dne 25. 4. 2000, na jehož počátku došlo k uvedenému vyjádření obviněného T. T. , byl přítomen jeho obhájce, který proti samotným obviněným tvrzenému „nesprávnému postupu předsedkyně senátu“ nevznesl žádnou námitku.
K výkladu předmětného ustanovení §198 odst. 1 tr. ř., z jehož dikce a zejména jazykového výkladu je podle názoru prezentovaného v dovolání obviněného dovozováno, že přestože nebyla lhůta zachována pouze u obviněného, je ke zkrácení jeho lhůty k přípravě nutný souhlas také státního zástupce a obhájce, považoval Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že s tímto výkladem nelze souhlasit. Ze znění §198 odst. 1 tr. ř. rozhodně nelze takový závěr dovodit, neboť z první věty jednoznačně vyplývá, že každá ze zde uvedených osob má samostatnou lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě, která se počítá u obžalovaného od doručení předvolání a u státního zástupce a obhájce od doručení vyrozumění. Pokud se používá v druhé větě dikce „tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem“ vztahují se tato slova ke každé lhůtě odděleně od sebe navzájem (arg. „tuto lhůtu“ – jednotné číslo), což vyplývá i z toho, že u obžalovaného se vyžaduje výslovné požádání, a proto nelze z uvedených slov vyvozovat, že by byl nutný souhlas všech těchto osob ke zkrácení lhůty u každé z nich. Proto souhlas ke zkrácení uvedené lhůty, resp. u obžalovaného žádost o provedení hlavního líčení, zákon požaduje u každé z těchto osob samostatně, byť se samozřejmě mohou obžalovaný a obhájce, pokud to považují za potřebné, o postupu v hlavním líčení v tomto směru poradit. To na druhé straně však neznamená, že by bylo nutno lhůty k přípravě na sebe bezprostředně vázat, když ustanovení §198 odst. 1 tr. ř. nic takového nestanoví (není zde ani žádná obdoba např. ustanovení §248 odst. 2 tr. ř.). Již vůbec pak není zřejmé z čeho obviněný dovozuje, že souhlas se zkrácením jeho lhůty by měl dávat státní zástupce, který ve věci zastupuje obžalobu a má tedy zcela protichůdné zájmy. Takový obhajobou dovozovaný postup, který by musel poskytovat stejné oprávnění i opačně, tedy souhlas se zkrácením lhůty u státního zástupce také od obžalovaného a obhájce vykazuje znaky zcela nelogického výkladu (argumentum reductione ad absurdum). I tato námitka dovolatele je nedůvodná, když je třeba podle Nejvyššího soudu dát přednost výkladu jazykovému, logickému a teleologickému, který ctí smysl a funkci ustanovení §198 odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k právním principům zachovávajícím zejména rovnost stran a v souvislosti s podmínkami a potřebami, v nichž se má tato norma realizovat.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 53/2009, si obviněný podal ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 3, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a v čl. 14 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09, v jehož výroku uvedl, že nerespektováním principu obsaženého v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústavy“) a příkazu obsaženého v čl. 4 Ústavy bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 53/2009, porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny. Toto usnesení proto zrušil, přičemž v dalším ústavní stížnost odmítl.
V odůvodnění nálezu Ústavního soudu se uvádí, že obviněný předložil argumentaci stran porušení jeho základních práv, ke kterému mělo dojít ve třech rovinách.
1)Obviněný tvrdí, že byl odsouzen a uvězněn pro jednání, které ve své době a za tehdy účinného zákona nebylo trestným činem.
2)Obviněného vina byla zjištěna v rámci hlavního líčení, které nebylo započato zákonným způsobem.
3)Obviněného právo na osobní svobodu bylo omezeno nepodmíněným trestem odnětí svobody, který v době jeho uložení postrádal jakoukoli preventivní či korektivní funkci.
K námitce 1). Obviněný rozvedl, že k jeho odsouzení došlo na základě svévolné aplikace příslušných ustanovení trestního práva hmotného, když obecné soudy, v rozporu s dostupnými důkazy, nahradily chybějící znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu subjektivními prvky založenými na obecných danostech a na účelové dedukci odporující prokázaným skutečnostem. Obviněný se sám považuje za modelového pachatele trestného činu předlužení, který však byl včleněn do českého právního řádu až dne 1. 5. 2000. Obviněný dovozuje, že byl stíhán a odsouzen pro skutek, který ve své době nebyl trestným činem. K této námitce pak obviněný dále uvedl, že Nejvyšší soud porušil jeho právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny, když se nezabýval právě jím namítaným nesprávným právním posouzením skutku.
K námitce 2). Podle názoru obviněného nebyl v jeho věci dodržen zákonný postup pro zahájení hlavního líčení, kdy to bylo konáno, aniž by obviněný souhlasil se zkrácením lhůty k přípravě, resp. nesouhlasí s obecnými soudy provedenou interpretací jeho zaprotokolovaného výroku: „zdržuji se na ulici V. , kam žádám, aby mi bylo doručováno a žádám, aby hlavní líčení bylo konáno“ (č. l. 1879, str. 19 ústavní stížnosti), jako kvalifikovaného souhlasu s provedením hlavního líčení ve smyslu ustanovení §198 odst. 1 tr. ř.
K námitce 3). Obviněný ve své ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, kdy podle jeho názoru ústavní stížností napadená rozhodnutí neodpovídají závěrům v něm vyjádřeným. Podle názoru obviněného obecné soudy při stanovení výše trestu ústavně konformním způsobem nezohlednily délku řízení, dosavadní chování obviněného a účel trestu, když po 10 letech od spáchání skutku mu uložily „tabulkový“ trest odnětí svobody (str. 21 ústavní stížnosti). Obviněný vyslovil názor, že v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, je právě na Nejvyšším soudu korigovat chybějící kompenzaci délky řízení do výše uloženého trestu. Nejvyšší soud však tuto svou povinnost nesplnil, když obviněného pouze odkázal na „nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem č. 160/2006 Sb.“, přičemž si však neuvědomil, že citovanou normu nemůže obviněný využít, jelikož se jedná o normu působící do budoucna (str. 22 ústavní stížnosti).
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.
Ústavní soud k těmto námitkám uvedl, že po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, přičemž dále v odůvodnění svého nálezu (str. 6 a násl. nálezu) zejména uvedl, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení [např. sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. IV. ÚS 358/98, sp. zn. I. ÚS 600/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 116; svazek 12, nález č. 140; svazek 32, nález č. 6)]. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu [nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)].
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 dospěl k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv obviněného, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li (jako v daném případě) o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (garantované čl. 8 odst. 1 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny), je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv [nález sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007 (N 65/45 SbNU 83)]. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který představuje trestněprávně vymezený účel trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je sice formálně omezitelné zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. I v tomto případě totiž platí, že zákon, resp. jím předvídané omezení základních práv, je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy především tak, aby aplikace takového zákona obstála v testu proporcionality.
Ústavní soud dále vyjádřil, že již v minulosti ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních konstatoval, že ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec respektu a ochrany základních práv jednotlivce. Tento závěr je podpořen ústavním požadavkem obsaženým v čl. 4 Ústavy, který postavil základní práva pod ochranu soudní moci [nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 114; svazek 32, nález č. 42)]. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu vždy, jsou-li porušována. Je-li jednotlivec nadaný základními právy středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba aby byla zmíněná soudní ochrana jeho základním právům poskytována rychle, neboť jakékoliv prodlevy při odstraňování porušení základních práv osob jsou ústavně nežádoucí, resp. nepřípustné. Tento požadavek se odráží v komplementárnosti principu subsidiarity, který uplatňuje Ústavní soud (resp. i ESLP) v řízení o ústavních stížnostech a zasahuje jen tehdy, selže-li ochrana k níž byly povinny obecné soudy. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak nevyvodil sám závěry, které by směřovaly k bezprostřednímu odstranění zásahu do základních práv jednotlivce, anebo alespoň k jeho minimalizaci (podobně nález sp. zn. I. ÚS 554/04).
V těchto souvislostech odkázal Ústavní soud i na relevantní judikaturu ESLP, která je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vysloví ESLP porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv ESLP (a dříve ani Evropská komise pro lidská práva) nevyvodil z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučil. Podle Ústavního soudu je třeba dodat, že důsledně vzato tuto povinnost, vzhledem ke svým oprávněním, ani vyvodit nemohl. Naopak je však třeba zdůraznit, že takové formy kompenzace považuje ESLP za dostatečnou nápravu porušeného práva, jestliže je národní soud použije s výslovným uvedením toho, že k tomuto opatření přistupuje proto, že bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu, uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozhodnutí Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy, a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka v případě, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li taková podmínka splněna, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Přitom takový způsob kompenzace (skrze úvahy o trestu) není ve státech, které jsou smluvními stranami Úmluvy ojedinělým. Z komparativního pohledu lze mezi smluvními státy Úmluvy nalézt řadu těch, které ve vnitrostátním právu uplatňují bezprostřední kompenzaci práva na přiměřenou délku trestního řízení (Belgie, Nizozemí, SRN, Norsko a Švýcarsko). Na základě judikatury soudů se v těchto státech vyvozují z překročení přiměřené lhůty řízení důsledky pro stanovení trestní sankce a ve výjimečných případech i pro možnost trestního stíhání (srov. Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 12, nebo Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Orac, Praha 2002, str. 143). Například v SRN Spolkový ústavní soud vyvozuje nutnost takové kompenzace ze základního práva na svobodný rozvoj osobnosti (základní právo na obecnou svobodu) ve spojení s principem právního státu projevujícím se mj. v požadavku toliko přiměřeného omezení osobní svobody (srov. např. rozhodnutí ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 2 BvR 327/02, nebo rozhodnutí ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 2 BvR 1471/03). Z uvedeného vyplývá, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení, které garantuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu, jsou-li jeho normy vykládány ústavně konformně. Je povinností všech obecných soudů vykonávajících trestní jurisdikci, bez ohledu na jejich funkční příslušnost, využít všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení práva na osobní svobodu. Účelem tohoto požadavku je poskytnutí rychlé, resp. bezprostřední ochrany základním právům obviněných a implicitní snaha o vyloučení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. I. ÚS 603/06). Naznačený postup trestních senátů obecných soudů je i jistou formou prevence před nastoupením odpovědnosti státu a jeho povinnosti ke kompenzaci podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (ve znění novely č. 160/2006 Sb.), jakož i před shora zmíněnou mezinárodněprávní odpovědností České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy o trestu proto musí být dostatečně transparentní, snížení trestu je třeba výslovně odůvodnit tím, že jde o kompenzaci za porušení práva na přiměřenou délku řízení, stejně jako je třeba výslovně uvést míru této kompenzace (viz nález sp. zn. I. ÚS 603/06).
V průběhu řízení Ústavní soud konkrétně shledal několik fází, kdy zůstávaly příslušné orgány činné v trestním řízení v této věci zcela nečinnými. Jedná se o období od 28. 12. 1995, kdy byl vyšetřovatelem vyhotoven přípis (č. l. 1068), kterým bylo navrženo krajskému státnímu zastupitelství podání obžaloby, do 2. 7. 1996, kdy byla obžaloba (č. l. 1153) Krajským státním zastupitelstvím v Brně vypracována. Dále období od 9. 9. 1996, kdy byla obžaloba vrácena krajskému státnímu zastupitelství k došetření (č. l. 1170), do 11. 6. 1997, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno obviněnému (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, č. j. 3 Tvo 226/98-1782, bod 14). Za nečinnost je podle názoru Ústavního soudu, v souladu s konstatováním Nejvyššího soudu, třeba považovat i postup nalézacího soudu po podání nové obžaloby (20. 11. 1997, č. l. 1306), kdy vinou nekoncentrovaného řízení před soudem prvního stupně došlo v období od podání obžaloby do 25. 9. 1998 k dalším neodůvodněným průtahům (blíže viz str. 3 a 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, č. j. 3 Tvo 226/98-1782). K tíži státních orgánů je třeba přičíst i průtahy spojené s vyřizováním vazební věci obviněného, neboť jak konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí č. j. 3 Tvo 226/98-1782 a Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 370/98, byla tato vazba z převážné části nezákonná. Nalézací soud byl nečinný také od 25. 9. 1998 do hlavního líčení konaného dne 25. 4. 2000, které se uskutečnilo již v novém složení senátu. Dne 8. 12. 1998 nařídil předseda senátu hlavní líčení na dny 20. - 22. 1. 1999, přičemž již dne 6. 10. 1998 a následně dne 14. 12. 1998 oznámil přísedící senátu 11 T, že se z vážných zdravotních důvodů (č. l. 1796 a 1797) nemůže nadále účastnit hlavních líčení. Předseda senátu dále nařídil hlavní líčení na dny 3. - 5. 3. 1999, přičemž jak plyne z korespondence založené ve spisu, zdravotní potíže přísedícího byly natolik vážné, že bylo zcela zřejmé, že dalšího jednání ve věci se účastnit nemůže. V této fázi tak byla hlavní líčení nařizována zbytečně, když namísto toho měl soud činit veškeré potřebné kroky k výměně senátu a k opakování hlavních líčení. Nové hlavní líčení bylo pak novou předsedkyní senátu nařízeno až na den 25. 4. 2000, tedy více než rok a půl po zjištění nutnosti změnit složení senátu. K dalším neodůvodněným průtahům pak došlo v souvislosti s písemným vyhotovením rozsudku, kdy rozsudek byl vyhlášen na hlavním líčení dne 21. 11. 2000, přičemž pokyn k jeho odeslání je až ze dne 30. 4. 2001 (č. l. 2043, pozn. ustanovení §129 odst. 2 tr. ř., ve znění do 31. 12. 2001 ukládalo předsedovi senátu povinnost vypracovat písemné vyhotovení rozsudku zpravidla do 5 dnů po jeho vyhlášení). Odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku bylo předloženo vrchnímu soudu dne 11. 7. 2001, přičemž ten, aniž by v mezidobí provedl jediný úkon, nařídil pokynem ze dne 25. 3. 2002 na den 9. 5. 2002 veřejné zasedání (č. l. 2366), na kterém vydal rozsudek sp. zn. 1 To 66/2001. Lze proto uzavřít, že obecné soudy se dopouštěly významných průtahů v řízení, které přispěly k celkové délce řízení v trvání téměř 10 let. Ústavní soud je pak toho názoru, že k tíži obviněného nelze přičítat ani průtahy spojené s předložením dovolání Nejvyššímu soudu, kdy dovolání obviněného bylo Nejvyšším soudem vráceno krajskému soudu bez meritorního rozhodnutí (č. l. 2456), neboť se obviněný skrýval a nebyl mu tak doručen rozsudek vrchního soudu (k tomu došlo až dne 12. 11. 2008, poté co obviněný nastoupil výkon trestu). Dopisem ze dne 15. 1. 2003 oznámil obviněný krajskému soudu, že jeho dovolání může být projednáno, neboť již dne 12. 7. 2002 převzal od svého právního zástupce opis rozsudku vrchního soudu, podepsal plnou moc k zastupování v řízení o dovolání a nadto byl přítomen celému odvolacímu řízení, včetně vyhlášení rozsudku (č. l. 2476). Na tento dopis reagoval krajský soud sdělením právnímu zástupci obviněného, že takové doručení možné není a je třeba mít ve spise založenu řádnou doručenku (č. l. 2478). Podle názoru Ústavního soudu postupoval krajský soud ryze formalisticky, když za platný doklad o doručení neakceptoval „čestné prohlášení“ obviněného a dál lpěl na postupu podle ustanovení §62 a následujících tr. ř. K tomu Ústavní soud dovodil, že je pravdou, že ustanovení trestního řádu o doručujících orgánech výslovně neupravovalo doručení prostřednictvím právního zástupce a doklad o doručení formou písemného prohlášení adresáta (viz např. ustanovení §50g zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po 1. 1. 2005), nicméně výklad ve prospěch takového doručení v nyní projednávané věci nejen že neodporuje účelu právní úpravy doručování, naopak přispívá k jeho naplnění. Byť trestní řízení končí podle ustanovení §12 odst. 10 tr. ř. dnem právní moci rozsudku (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci), je de facto dovolací řízení jeho součástí, neboť rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena [nález sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277)]. Jinak řečeno, potvrdí-li odsouzený doručení rozsudku a vyjádří-li souhlas s projednáním dovolání, je absurdní a míjí účel zákona, trvá-li soud na doslovném znění zákona a jeho ryze formálním výkladu, nadto na výkladu, který může jen zhoršovat intenzitu již nastalého zásahu do základního práva obviněného, tak jako k tomu došlo v případě stěžovatele (viz teleologická metoda výkladu, body 15 a 16 nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009).
Ústavní soud dospěl k závěru, že relevantní jednání obviněného nikterak významně k celkové délce řízení nepřispělo. Obviněný i jeho obhájce v průběhu řízení s orgány činnými v trestním řízení převážně spolupracovali, dostavovali se k úkonům trestního řízení. Jedinými výjimkami byla obviněného nepřítomnost, kdy muselo dne 6. 10. 1995 být trestní stíhání přerušeno, a to do dne 17. 10. 1995, kdy byl obviněný zadržen. Obviněný se dále nezúčastnil tří hlavních líčení (ovšem na hlavních líčeních ve dnech 12. a 13. 3. 1998, 22. a 23. 6. 1998, 24. a 25. 9. 1998, 25. 4. 2000, 15. a 16. 5. 2000, 7. a 14. 6. 2000, 20. 7. 2000, 15. 8. 2000, 10. 10. 2000 a 21. 11. 2000 přítomen byl, hlavní líčení nařízená na 20. – 22. 1. 1999 a 3. – 5. 3. 1999 byla odvolána bez zavinění obviněného), a to dne 30. 6. 2000 (omluven pro nemoc, č. l. 1973), dne 3. 8. 2000 (omluven pro zrušení autobusového spoje ze služební cesty, č. l. 2002) a dne 12. 9. 2000 (omluven pro přesunutí odletu z dovolené, č. l. 2013a a násl.). Jak uvedeno výše, průtahy spojené s nemožností doručit usnesení o vrácení obžaloby k došetření nelze přičítat obviněnému k tíži. Na posuzování trestnosti daného jednání a jeho kvalifikaci měly s narůstající délkou řízení bezpochyby vliv i zásadní společenské a hospodářské změny, k nimž v průběhu 90. let docházelo. To však podle přesvědčení Ústavního soudu nelze vykládat k tíži obviněného. Jakou případnou specifickou zátěž obviněný snášel obecné soudy nezjišťovaly (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 554/04).
Ústavní soud zastává názor, že účelu trestu tak, jak jej definuje §23 tr. zák., nelze v případech obdobných právě projednávanému, po více než 15 letech od spáchání trestné činnosti (1991 – 9. 5. 2002), resp. než 16 letech (1991 – 22. 10. 2008, kdy nastoupil obviněný výkon trestu, č. l. 2524), dosáhnout v jeho úplnosti. Tak se i trest odnětí svobody uložený obviněnému v trvání 6 a půl roku, jeví z hlediska účelu či funkce trestu jako čirá represe. Tu však jako převažující účel dlouhého trestu akceptovat nelze, konečně ani zákon ji v tomto rozsahu nepředvídá a může se uplatnit jen akcesoricky. Tento závěr je proto třeba důsledně promítnout do úvah o ukládaném trestu. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obecné soudy při ukládání konkrétního trestu obviněnému ústavní požadavek na proporcionalitu omezení osobní svobody nerespektovaly. Jinými slovy, omezení osobní svobody obviněného v podobě uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku se v daném případě vzhledem ke všem okolnostem, které Ústavní soud zjistil, jeví jako nepřiměřené.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ani Nejvyšší soud nedostál své povinnosti (ústavnímu příkazu) poskytovat ochranu základním právům obviněného (čl. 4 Ústavy), jestliže za takové situace ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, kterým byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku, čímž pokračoval v nerespektování čl. 1 Ústavy a v porušení základního práva garantovaného a v důsledku toho neproporcionálně zasáhl do práva na osobní svobodu obviněného, které mu garantuje čl. 8 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud s odvoláním na svou judikaturu uvedl, že obecný soud disponuje celou řadou prostředků, které mu nabízejí trestní předpisy a nikoliv jen prostředkem v podobě zastavení trestního stíhání, kterým odmítavě operuje Nejvyšší soud. Jakkoli je i tento prostředek, jak shora dokladováno odvoláváním na judikaturu ESLP, jakož i na judikaturu zahraničních ústavních soudů, jsou-li pro jeho aplikaci předpoklady, využitelný, a to z důvodů ústavních, není prostředkem jediným. Uvažovat je třeba o případném využití dalších institutů jako je např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to z důvodů, které plynou ze samotného ústavního pořádku (nikoliv z podústavních trestněprávních norem), neboť v oblasti trestního práva je třeba základní práva uplatňovat přímo v případě, že by mechanickým uplatněním podústavní normy bylo způsobeno porušení základního práva osoby před soudem stojící. Současně je však třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv (viz nález sp. zn. I. ÚS 603/06).
Námitkám obviněného ad 1) (bod 3) a ad 2) (bod 4) nálezu Ústavní soud naopak nepřisvědčil, neboť jak rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavně konformně odpovídají na všechny výše uvedené námitky obviněného. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
S přihlédnutím k těmto vysloveným názorům Ústavního soudu, kterými jsou obecné soudy vázány podle §314h odst. 1 tr. ř., postupoval Nejvyšší soud na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 1 To 66/2001, celý výrok o trestu (jehož vadnost shledal již Ústavní soud – viz bod 39 nálezu), přičemž podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci beze změny, neboť ohledně nich žádné pochybení Ústavní soud neshledal (viz body 3, 4 a 38 nálezu). Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání, poněvadž ve věci je potřeba doplnit řízení zejména ve smyslu pokynu Ústavního soudu ke zjištění, jakou případnou specifickou zátěž obviněný snášel (viz bod 29 citovaného nálezu Ústavního soudu). Dále je třeba zejména vzhledem k časovému odstupu od rozsudku odvolacího soudu (9. 5. 2002) provést potřebné dokazování, zda nedošlo v mezidobí k odsouzení obviněného pro jinou trestnou činnost a zda v důsledku toho nepřichází v úvahu uložení souhrnného trestu obviněnému i ve vztahu k jiným odsouzením, než jen k již citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T 14/2000-25, přičemž je třeba poukázat též na ustanovení §265r odst. 7 tr. ř., podle kterého se důkazy před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že Vrchní soud v Olomouci je vzhledem k tomu, že po zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 11 T 27/97, rozhodoval znovu o vině obviněného T. T. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., nejlépe způsobilý posoudit všechny okolnosti rozhodné pro ukládání nového trestu ve světle názorů vyslovených Ústavním soudem, přičemž je třeba současně zachovat i možnost, aby obviněný mohl proti novému rozhodnutí o trestu, uplatnit v případě své nespokojenosti s uloženým souhrnným trestem opravný prostředek v řízení před obecnými soudy, a to ještě před případným podáním ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu.
V novém řízení Vrchní soud v Olomouci vzhledem k tomu, že jeho rozhodnutí bylo učiněno již v roce 2002, provede potřebné doplnění řízení ke zjištění, jakou případnou specifickou zátěž obviněný snášel v důsledku dlouhodobě probíhajícího trestního řízení a shora uvedených průtahů zaviněných orgány činnými v trestním řízení, s čímž je třeba se vypořádat z hlediska nově ukládaného trestu obviněnému T. T. zejména z hledisek provedení testu proporcionality (viz zejména bod 19 citovaného nálezu Ústavního soudu), a zda nepřichází v úvahu uložení souhrnného trestu obviněnému i ve vztahu k jiným odsouzením, než jen k již citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000, č. j. 4 T 14/2000-25. Nejvyšší soud zároveň v návaznosti na nález Ústavního soudu zdůrazňuje, že je třeba uvažovat o případném využití všech v úvahu přicházejících trestněprávních institutů jako je např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to z důvodů, které plynou ze samotného ústavního pořádku (nikoliv z podústavních trestněprávních norem), neboť v oblasti trestního práva je třeba základní práva uplatňovat přímo v případě, že by mechanickým uplatněním podústavní normy bylo způsobeno porušení základního práva osoby před soudem stojící (srov. bod 33 nálezu Ústavního soudu).
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud v Olomouci, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud v návaznosti na citovaný nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09, nařídil (srov. §314h a násl. tr. ř.). Přitom bude Vrchní soud v Olomouci při odůvodňování svého rozsudku postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Úvahy o trestu proto musí být dostatečně transparentní, snížení trestu je třeba výslovně odůvodnit tím, že jde o kompenzaci za porušení práva na přiměřenou délku řízení, stejně jako je třeba výslovně uvést míru této kompenzace (viz nález sp. zn. I. ÚS 603/06).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
Prof.JUDr.Pavel Šámal,Ph.D.