ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1318.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1318/2013-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání obviněných Z. G. , a L. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 12 To 17/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 48/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. G. a L. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 17 T 48/2012, v části označené I. uznal obviněné Z. G. a L. M. (dále převážně jen „obvinění, příp. „dovolatelé“) vinnými, že:
1. obvinění Z. G. a L. M. společně :
v době od 03:40 hodin do 03:55 hodin dne 26. 01 2012 po předchozí domluvě společně před objektem benzínové čerpací stanice v obci J. n. N., okres J. H., odtrhli uzamčenou krycí mříž stojanu společnosti Cinol a ze stojanu následně odcizili 2 balení nemrznoucí směsi do ostřikovače zn. Cinol v hodnotě 54,- Kč a 9 balení směsi zn. Olykosol v hodnotě 484,-Kč, dále se neúspěšně pokusili překonat zajištění hlavních vstupních posuvných dveří do objektu, následně za pomoci kovové popelnice vyrazili boční okno vedoucí do prodejny a okno do kanceláře, poté vnikli do objektu, kde prorazili otvor ve dveřích, které oddělují prodejní část od spojovací chodby technického zázemí a následně ze skladu prodejny odcizili cigarety různých značek v celkové hodnotě nejméně 52.980,- Kč, dále vstoupili do kanceláře vedoucího, kde ze zásuvky stolu odcizili finanční hotovost ve výši 1.400,- Kč, 2 reklamní pouzdra na vizitky v hodnotě 100,- Kč, 55 dálničních známek na rok 2012 v hodnotě nejméně 34.768,- Kč, 60 kupónů GO v hodnotě nejméně 19.000,- Kč, 10 kupónů TWIST v hodnotě nejméně 3.250, - Kč a 34 kupónů VODAFONE v hodnotě nejméně 8.600,- Kč, čímž poškozené společnosti Janout s. r. o. Čerpací stanice, IČ 26042037, se sídlem Jarošov nad Nežárkou č. 490, způsobili škodu odcizením ve výši nejméně 120.636, - Kč a škodu poškozením ve výši nejméně 89.680,- Kč,
2. obvinění Z. G. a L. M. společně:
v době od 00:06 hodin do 00:38 hodin dne 10. 02. 2012 po předchozí domluvě společně vnikli po rozbití skleněné výplně vchodových dveří dlaždicí do vnitřního prostoru benzínové čerpací stanice SVAN Oil v obci O., okres H. B., kde následně odcizili cigarety různých značek, doutníky, směsi do ostřikovačů a další zboží, rozbili láhev s alkoholickým nápojem zn. Myslivecká a zn. Ballantines, poškodili venkovní reflektor s dotykovým čidlem, čímž poškozené společnosti SVAN Oil s. r .o., IČ 28816561, se sídlem Lučice č. 152, způsobili škodu odcizením věcí ve výši nejméně 26.194,- Kč a škodu poškozením zboží a objektu ve výši nejméně 11.994,- Kč,
3. obviněný Z. G.:
v době od 02:54 hodin do 03:07 hodin dne 17. 02. 2012 sám, případně s nezjištěným spolupachatelem či spolupachateli, vnikl po rozbití skleněné výplně výlohy betonovou dlaždicí a doneseným páčidlem do prodejny Global Travel Shop v k. ú. obce H., okres J. H., kde následně z regálů za prodejním pultem a pod tímto pultem odcizil cigarety různých značek v celkové hodnotě nejméně 337.457,-Kč, čímž poškozené společnosti Travel Free s. r. o., IČ 26739780, se sídlem Václavské nám. č. 53, Praha, způsobil škodu odcizením ve výši nejméně 337.457,- Kč a poškozením ve výši nejméně 27.923,- Kč,
4. obvinění Z. G., L. M. a R. L. společně:
v době od 04:30 hodin do 05:15 hodin dne 28. 02. 2012 po předchozí domluvě s obličejem maskovaným kuklou společně vnikli po vypáčení prosklených vstupních dveří do benzínové čerpací stanice Armex Oil v obci S., kde následně odcizili cigarety různých značek, dále autochemii zn. Sheron a Sonax, motorové oleje zn. Castrol a další věci, vše v celkové hodnotě nejméně 86.430,- Kč, dále poškodili 22 palcový LC monitor zn. Asus, a poškozenému spol. ARMEX OIL s. r. o., IČ 25403460, se sídlem Folknářská č. 21, Děčín, tak způsobili škodu odcizením věcí ve výši nejméně 86.430, -Kč a poškozením objektu a zařízení škodu ve výši nejméně 145.098, - Kč,
5. obvinění Z. G., L. M. a R. L.:
a) dne 1. března 2012 v době kolem 03.00 hodin po vzájemné domluvě a předchozím vytvoření únikové trasy z místa činu pokácením dvou stromů motorovou pilou obžalovaným G., společně vnikli s úmyslem zmocnit se cigaret a dalšího zboží do prodejny Global Travell Free Shop v N. V. n. L., okres J. H., a to za použití sekery, kalače a motorové pily, kterými udělali otvor ve stěně prodejny, přičemž poté, co si začali připravovat věci do přinesených tašek, byli vyrušeni hlídkou Policie ČR ve složení por. V. M., Dis., por. Bc. R. T. a pprap. J. V., takže svůj záměr odcizit věci nedokonali, stačili si do tašek připravit k odcizení nejméně 106 tyčí cigaret různých značek v hodnotě nejméně 77.246,- Kč a na napadeném objektu a zařízení způsobili firmě Travell Free s. r. o. se sídlem Praha škodu ve výši nejméně 31.683,- Kč;
b) poté, co byli přistiženi a jménem zákona vyzváni službu konajícími zakročujícími policisty, aby upustili od protiprávního jednání, vzdali se a vyšli ven z prodejny, výzvy neuposlechli, obžalovaný Z. G. v úmyslu zmařit výkon pravomoci zasahujících policistů, ve snaze utéct, vyšel z prodejny s maskou na hlavě a s taškou v ruce a směřoval k opodál zaparkovanému a nastartovanému vozidlu tovární zn. SAAB 2.0 Turbo 900, kde po otevření zavazadlového prostoru a odhození tašky vyndal dřevorubeckou sekeru - tzv. kalač, s nímž zaútočil na v tu dobu jej sledujícího policistu V. M., nejméně jedním úderem obouruč na jeho horní část těla, přičemž policista V. M. tento úder částečně rukou vykryl, obžalovaný Z. G. odběhl na místo řidiče uvedeného vozidla a pokusil se z místa odjet, čemuž se zmíněný policista rozhodl zabránil tak, že vnikl do jeho vozidla ze strany řidiče, nalehl na obžalovaného G. a snažil se vypnout motor vyndáním klíčků ze spínací skříňky zapalování, v rámci vzájemného potýkání policista V. M. bránil obžalovanému zařadit rychlost a strhl obžalovanému Z. G. z hlavy kuklu, obžalovaný Z. G. mimo jiné oběma rukama zkroutil policistovi V. M. ruku se služební pistolí zn. CZ model 75D COMPACT, ráže 9 mm Luger a krátce mu ji přitiskl k hlavě; vzájemné potýkání v automobilu bylo ukončeno poté, co policista J. V. opakovanými výstřely na motorovou část vozidla toto vyřadil z provozu; policista M. v důsledku napadení a potýkání se s obžalovaným Z. G. utrpěl poranění hlavy spočívající v podkožním krevním výronu v čelní krajině vpravo 4 cm nad středem pravého obočí o průměru 1,5 cm, pruhovité povrchní oděrce na krku, podvrtnutí krční páteře, podvrtnutí pravého zápěstí, krevním výronku pod nehtem třetího prstu levé ruky s odtržením malé části nehtu na palcové straně, příčné oděrce na přechodu zevní a zadní strany levého stehna délky 4 cm, šířky 1 cm a oděrky na obou bércích s nutností další lékařské péče a pracovní neschopnosti v délce kolem 3 týdnů;
c) obvinění L. M. a R. L. při incidentu mezi obžalovaným G. a policistou M. utekli z napadené prodejny, obžalovaný L. M. se však posléze na místo vrátil se záměrem z místa činu ujet motorovým vozidlem, přičemž zpozoroval zakročujícího policistu J. V. a v úmyslu zmařit výkon jeho pravomoci, jej zezadu napadl úderem části větve o délce 60 cm do hlavy, čímž mu způsobil zranění spočívající v otoku a krevním výronu nad pravým okem, přičemž v dalším pokračování ve fyzickém útoku na policistu J. V. mu zabránilo střelné poranění, které utrpěl při střelbě zasahujících policistů;
obviněný Z. G. se shora popsané majetkové trestné činnosti dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. 1 T 197/2007, uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a další sbíhající se trestnou činnost k trestu odnětí svobody na 78 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 26. 10. 2011 se stanovením zkušební doby do 26. 12. 2015,
a obviněný L. M. se shora popsané majetkové trestné činnosti dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Frýdek - Místek ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 1 T 144/2005, uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a byl za tento trestný čin a sbíhající se trestnou činnost odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 4 roky, který vykonal dne 9. 7. 2009,
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněného Z. G. jako pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jako pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [body 1. až 5. a) rozsudku] a jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku [bod 5. b) rozsudku], u obviněného L. M. jako pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jako pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [ body 1., 2., 4. a 5. a) rozsudku] a jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 5. c) rozsudku]. Za to uložil obviněnému Z. G. podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (věcí specifikovaných na str. 6 rozsudku), a obviněnému L. M. podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (osobního motorového vozidla tov. zn. LANCIA K 2.4 JDT BL1AA18 ZLA 8380, karoserie kombi 5DV).
Pro úplnost je vhodné dodat, že soud zároveň rozhodl o vině a trestu ohledně spoluobviněného R. L.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně uložil jednak obviněným Z. G. a L. M., jednak obviněným Z. G., L. M. a R. L. za povinnost uhradit společně a nerozdílně, a jednak i obviněnému Z. G. samostatně škodu způsobenou jednotlivým poškozeným (vyjmenovaným na str. 7 rozsudku). Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak poškozenou SVAN Oil, s. r. o., Lučice 152, odkázal se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na toto řízení také poškozené J. V., zastoupeného zmocněncem JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem AK Pelhřimov, Příkopy 25, a Zdravotní pojišťovnu MV ČR, pobočka České Budějovice, Klaricova 19, 370 04 České Budějovice.
Naproti tomu soud prvního stupně v části označené II. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. KZV 11/2012, obviněné Z. G. a L. M. pro skutky popsané v bodech 1), 2) a 3) obžaloby, obviněné Z. G., L. M. a R. L. pro skutky popsané v bodech 4) a 5) obžaloby, obviněného Z. G. pro skutky popsané v bodech 7), 8), 10) a 12) obžaloby a obviněného L. M. pro skutek popsaný v bodě 11) obžaloby. V návaznosti na to podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozené vyjmenované na straně 11 rozsudku s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 12 To 17/2013, tak, že napadený rozsudek z podnětu obviněných L. M. a Z. G. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené společnosti JANOUT, s. r. o., Čerpací stanice, Jarošov nad Nežárkou, a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným Z. G. a L. M. uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit jmenované poškozené společnosti způsobenou škodu ve výši 87.583,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. ji se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obvinění L. M. a Z. G. se ani s takovýmto rozsudkem odvolacího soudu neztotožnili a podali proti němu dovolání.
Obviněný L. M. podal dovolání prostřednictvím obhájkyně Mgr. Hany Pechouškové a uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k) a l) ve spojení s dovolacími důvody podle písm. c) a g) tr. ř.
Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítl, že rozsudek odvolacího soudu postrádá výrok, jímž mělo být rozhodnuto o jeho odvolání do výroku o vině a trestu, když soud rozhodl pouze o výroku o náhradě škody. Podle jeho mínění odvolací soud měl odvolání v části, které nevyhověl, zamítnout, případně ve výroku uvést, že v ostatních částech zůstává rozsudek krajského soudu beze změny. Odvolací soud tak svým rozhodnutím, ačkoliv tak neučinil ve výrokové části svého rozhodnutí přímo, ve vztahu k výrokům o vině a trestu vytvořil stejný procesní stav, jaký by tu byl, kdyby ohledně těchto výroků jeho odvolání zamítl. Z těchto důvodů tedy uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. ve spojení s důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že v předchozím řízení byly dány výše uvedené důvody dovolání.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný shledal v tom, že v případě vloupání do benzinové čerpací stanice ve S. (bod I./4. rozsudku) nalézací soud vycházel při svých zjištěních o jeho vině z pachové stopy, k níž neměl přihlížet, neboť byla provedena neprocesním způsobem, když obhajobě nebylo umožněno se provádění důkazu, tj. odebrání vzorku a prováděné pachové identifikace, účastnit, přestože obhájkyně požádala o vyrozumívání o všech procesních úkonech, a to při jeho prvním výslechu uskutečněném dne 2. 3. 2013. Takovým postupem bylo porušeno jeho právo na obhajobu, protože při tomto úkonu měl mít obhájce, což vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02. Navíc soud nepřihlédl k tomu, že ve spisovém materiálu chybí protokol o odběru pachové stopy, a z protokolu o pachové identifikaci nelze žádným způsobem zjistit, zda srovnávací pachová konzerva odpovídá, resp. byla získána z odebraného vzorku pachu od jeho osoby. Protože pro závěr o vině předmětnými skutky soud neměl k dispozici dostatek důkazů, měl jej ve smyslu zásady in dubio pro reo obžaloby zprostit.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konstatoval, že podle jeho přesvědčení jsou skutková zjištění soudu, zejména pokud jde o skutky blíže popsané ve výroku pod body I./1., 2. a 4. rozsudku, v extrémním rozporu s provedenými důkazy ve věci, neboť soud dospěl k závěrům o jeho vině bez podkladu v provedeném dokazování a své rozhodnutí postavil především na svých domněnkách a spekulacích. Pokud jde o vloupání do benzinové čerpací stanice v J. n. N. (výrok pod bodem I./1. rozsudku), pak z věcí nalezených na polní cestě poblíž M. zaměstnanec čerpací stanice označil pouze jednu krabici, k ostatním věcem uvedl, že z jejich čerpací stanice pravděpodobně nepochází. Dále dovolatel podrobně rozebíral zajištěné trasologické stopy i stopu biologickou a uzavřel, že z těchto důkazů lze dovodit jen to, že se možná v přesně nezjištěné době nacházel v místě nálezu biologické stopy (nedopalku), ale u otisků podešví a pneumatik žádná shoda zjištěna nebyla, v případě pneumatik není ani s čím srovnávat, když na místě činu žádné stopy zajištěny nebyly. K výroku pod bodem I./2. rozsudku pak uvedl, že se jej nedopustil, když nesouhlasil s argumentací soudu, že vůz značky Saab v dané době užíval i on. Závěr o jeho vině soud opřel o nepřímý důkaz tzv. modus operandi, přestože v rámci odůvodnění zprošťujícího výroku připustil, že obdobným vloupáním se věnovala i jiná skupina pachatelů užívající obdobný způsob provedení činu. Ohledně vloupání do benzinové čerpací stanice ve S. (výrok pod bodem I./4. rozsudku) soud uzavřel, že nemá pochybnosti o pachatelství obviněného Z. G. i dalších dvou obviněných, kteří se s ním v kritickém období již stýkali. To však neprokazuje, že se s ním dopustili předmětné trestné činnosti. K jeho osobě pak soud z kamerového záznamu nesprávně dovodil druhovou shodu v použité mikině, což však nikterak nevysvětlil ani neopřel o žádný relevantní důkaz, a nebylo tak prokázáno, že pachatelem v této mikině je právě on.
V další části svého podání tento dovolatel namítl, že soudem zjištěné jednání nebylo správně právně posouzeno, neboť nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata zločinu krádeže podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, a to znak organizované skupiny. Mezi obviněnými nebyla prokázána spolupráce s jasně danými úkoly a dělbou práce, tj. že by šlo o organizovanou skupinu, neboť nebyli předem na ničem domluveni, když on sám ani nevěděl, kam jedou a ani žádný z automobilů neřídil, vše byla iniciativa obviněného Z. G., jenž mimo jiné pořídil i použité nářadí, a i pořezání stromu z důvodu zatarasení přístupové cesty byl jeho nápad. Jednalo se tak jen o nahodilou součinnost osob jednajících ve spolupachatelství, nikoliv o organizovanou skupinu. V tomto směru taktéž poukázal na to, že ani skutkové věty uvedené v rozsudku neobsahují znaky organizované skupiny.
Ohledně jednání uvedeného pod bodem I./5. c) výroku rozsudku tento dovolatel uvedl, že nebylo dostatečně prokázáno, že by zejména po subjektivní stránce, kde se vyžaduje přímý úmysl, naplnil skutkovou podstatu zločinu násilí proti úřední osobě. Nevěděl, že se jedná o příslušníky Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“), tomuto nenasvědčovaly ani další okolnosti, když policisté přijeli civilním autem, v civilním oblečení, navíc pravděpodobně ani neužili při zákroku policejní výzvy, takže se domníval, že jde o ochranku. Ve výpovědích policistů jsou rozpory, jejich obsah nesvědčil tvrzení svědka V. M., že kolegy instruoval, jak budou na místě postupovat, ani svědek J. V. nevěděl, kdo je velitelem zásahu. Ačkoliv na počátku vyšetřování policisté uváděli, že je pachatelé ohrožovali střelnými zbraněmi, ukázalo se toto tvrzení jako nepravdivé. Naopak vše nasvědčuje tomu, že tito svědci své výpovědi záměrně zkreslovali, aby snížili míru své odpovědnosti za špatný policejní zákrok. Dovolatel též napadl závěry učiněné soudem ve vztahu k fyzickému napadení policisty J. V., když popřel, že by chtěl někomu ublížit, přičemž v tomto směru konstatoval, že jeho výpověď je podporována znaleckým posudkem i výpovědí svědka R. T.
S ohledem na popsané skutečnosti obviněný L. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Druhý dovolatel Z. G. v podání, které učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. Pavlíny Pomijové, uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, když pochybení shledal v tom, že skutek uvedený pod body I./ 1. až 5. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně posouzen jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku.
V podrobnostech tento obviněný uvedl, že i při vědomí omezení přezkumu skutkových zjištění v dovolacím řízení lze mít podstatné výhrady k procesu dokazování, týkajícímu se útoků popsaných v bodech I./ 1. až 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Důkazní situace u žádného z těchto skutků neskýtá dostatečný podklad pro racionální závěr o jeho vině při vyloučení jakékoliv pochybnosti, důkazy netvoří ucelený řetěz, který by vylučoval i jiné alternativní závěry. V tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, podle které musí být nanejvýš obezřetně postupováno v situacích, kdy je vina dokazována prostřednictvím nepřímých důkazů, když zejména v těchto případech musí být dosaženo racionální jistoty o vině a musí být vyloučeny jakékoliv pochybnosti (odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97 a sp. zn. II. ÚS 418/99, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 586/2012, sp. zn. 7 Tdo 265/2012 a sp. zn. 8 Tdo 1063/2012).
Dovolatel dále konstatoval, že zejména panují nedostatky v dokumentaci důkazních úkonů, když kvalita a úplnost dokumentace expertiz, jejichž určitých částí má podle judikatury obhajoba právo se zúčastnit, je primární náležitostí dokazování. V protiprávním provedení těchto úkonů shledal zásadní porušení svých procesních práv, zejména práva na spravedlivý proces, a též principu legality výkonu státní moci. Zpochybnil též pravdivost a věrohodnost dalších důkazů, namítl absenci obvyklých protokolů pro konkrétní úkony, zejména pokud jde o vyhodnocení pachových stop, a v této souvislosti dovodil rozpor závěrů nalézacího soudu se zásadou in dubio pro reo. Podle jeho mínění jsou závěry soudů založeny výlučně na expertizách jako nepřímých důkazech a spekulacích. Tím nastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy (se zřetelem na jejich hodnověrnost a použitelnost v trestním řízení) a skutkovými závěry, který rovněž představuje porušení jeho ústavně garantovaných práv. Namítl též nezákonnost postupu policejních orgánů, zejména provedení svévolné a protiprávní domovní prohlídky i prohlídky jiných prostor ze dne 1. 3. 2012, kteréžto vady odvolací soud přehlédl. Tyto skutečnosti představující nedostatky v procesu dokazování a utváření skutkových zjištění, jež jsou v rozporu s ústavním pořádkem (také tady odkazoval na judikaturu Ústavního soudu týkající se dané problematiky).
V další části svého podání tento obviněný projevil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání u skutku pod bodem I./5. b) výroku rozsudku, která vyplývá z částečně nesprávně zjištěného skutkového stavu, a to zejména ve vztahu k jeho povědomí o příslušnosti zasahujících osob k Policii ČR. Poté, co zevrubně rozebral okolnosti policejního zákroku, uzavřel, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že věděl o příslušnosti V. M. k Policii ČR.
Dovolatel zpochybnil též dílčí skutková zjištění i následnou právní kvalifikaci jednání popsaného v bodech I./1. až 5. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně tvrzením, že bylo nesprávně shledáno naplnění znaku organizované skupiny podle §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru namítl, že nebyly splněny zákonné znaky ve vztahu k potřebnému počtu členů organizované skupiny, když účast obviněného R. L. svou povahou patřičný práh nepřesáhla, neboť byla toliko pasivní a neměl ani povědomí o činnosti dalších dvou spolupachatelů. Uvedenou problematiku blíže rozvedl a dovodil, že jednání u žádného z bodů napadeného rozsudku nemohlo být kvalifikováno ve smyslu §205 odst. 4 písm. a) tr. zákona (správně mělo být „tr. zákoníku“), a že měly být rovněž zohledněny závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, stran posouzení zvýšení společenské nebezpečnosti.
S ohledem na uvedenou argumentaci obviněný Z. G. v závěru svého podání navrhl, aby „odvolací soud rozhodl v intencích shora uvedených skutečností“.
Pro úplnost je třeba dodat, že tento dovolatel učinil i vlastnoruční podání datované dnem 30. 6. 2013, které se nachází na č. l. 3008 a 3009 trestního spisu, jež označil za „Dovolání proti rozsudku krajského a vrchního soudu“. V něm podrobně rozvedl své výhrady k rozhodnutím obou soudů nižších stupňů ve věci, eventuálně k řízení, které jim předcházelo, a navrhl, aby Nejvyšší soud uvedené rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil k novému projednání.
K podaným dovoláním obou obviněných se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Pokud jde o argumentaci obviněného L. M. ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., státní zástupce uvedl, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.), a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř., §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pro úplnost dodal, že podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Zmíněnou argumentaci obviněného proto shledal nepřípadnou.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. [uplatněný dovolatelem prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř], v jehož rámci namítl, že jeho obhájkyně nebyla přítomna při odběru pachových stop, ani při jejich srovnání, resp. nebyla o těchto úkonech vyrozuměna, státní zástupce uvedl, že pokud jde o odběr stop, obhájce je ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř. již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit, o což však musí požádat (§165 odst. 3 tr. ř.). Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu citovaného zákonného ustanovení však nelze zahrnout postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalisticko-technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy IV., oddílu 6 trestního řádu (§113 a §118). Důvodem jejich vydělení je především skutečnost, že takové úkony realizují osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení při provádění shromažďování materiálu později sloužícího za podklad vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován, posouzen, případně vyhodnocen. Teprve výsledek této činnosti může pak být použit jako znalecký posudek nebo kriminalistická expertiza či odborné vyjádření, které se mohou v rámci trestního řízení využít, resp. mají povahu důkazu (tady odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 3 Tdo 96/2010). S ohledem na výše uvedené pak dovodil, že při odběru pachových stop přítomnost obhájce (která navíc připadá v úvahu až po zahájení trestního dostíhání, nikoli ve fázi prověřování), zásadně nutná nebyla, když odlišný závěr neplyne ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02.
Státní zástupce pro úplnost dodal, že odlišná situace by mohla být dána ve vztahu k úkonu spočívajícímu v komparaci (identifikaci) pachových stop, nicméně soudy dříve činné ve věci jednak dovodily, že obhájkyně obviněného potřebný požadavek ve smyslu §165 odst. 3 tr. ř. nevznesla a pachová stopa byla vůči obviněnému toliko jedním z důkazů (vedle zejména trasologické stopy, kamerového záznamu a modu operandi) ve vztahu k jedinému útoku (popsanému pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). I kdyby tedy bylo v konečném důsledku zmíněnému tvrzení přisvědčeno, dopad takového závěru na postavení obviněného by vzhledem ke všem okolnostem věci byl naprosto minimální [státní zástupce tu poukázal na ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.].
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [dovolatelem uplatněným opět prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] státní zástupce v prvé řadě uvedl, že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je potom možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala. Soudy dříve činné ve věci pečlivě hodnotily provedené důkazy a v případě pochybností dospěly ke zprošťujícímu výroku. Stran obviněného u útoků popsaných pod body 1, 2, 4 a 5a) až c) výroku o vině rozsudku takové pochybnosti dány nebyly, tudíž v rámci dovolacího řízení je namístě konstatovat, že dovozená skutková zjištění mají svoji oporu v provedených důkazech a nejsou s nimi v žádném zásadním rozporu. Proto státní zástupce i tuto dovolatelovu argumentaci shledal irelevantní.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají podle státního zástupce pouze výhrady obviněného, jimiž brojil proti údajně nesprávné kvalifikaci zločinu krádeže podle §205 odst. 4 tr. zákoníku spáchaného jako členy organizované skupiny a – s určitou mírou tolerance – také výhrady proti údajnému nenaplnění zákonem požadované subjektivní stránky v podobě přímého úmyslu v případě zločinu (resp. pokusu o něj) násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
Ve vztahu k první z těchto námitek (tj. že trestná činnost nebyla spáchána organizovanou skupinou) státní zástupce odkázal na skutková zjištění soudů, z nichž vyplynulo, že všichni obvinění se dané trestné činnosti dopouštěli opakovaně a cíleně, na základě předem vytipovaných objektů – benzínové čerpací stanice, za užití i jisté přípravy a připravených nástrojů (tedy nikoli nahodile), přičemž na místě činu postupovali maskováni velmi rychle a koordinovaně (tedy rozhodně nikoli, že by dorazili na místo a nevěděli, co se bude dít), když pronikli do objektů, odcizili věci a snažili se vytvořit podmínky pro znesnadnění jejich odhalení. Je tedy zřejmé, že společenství všech spoluobviněných (včetně dovolatele) nebylo nijak náhodné či neinstitucionalizované, ale pevné, trvalé a zejména funkční. Závěry soudů činných dříve ve věci tak státní zástupce shledal akceptovatelné.
K druhé dovolatelově námitce stran pochybení v právním posouzení subjektivní stránky u skutku popsaného v bodě I./ 5. c) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně [zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku] státní zástupce zdůraznil, že správnost právní kvalifikace je třeba odvíjet od soudy učiněných skutkových zjištění, popsaných v citovaném výroku o vině, zejména s ohledem na obdobné námitky obviněného uplatněné již v průběhu předchozího řízení. Soudy konstatovaly, že zasahující policisté opakovaně upozorňovali na svoji příslušnost k Policii ČR a vyzývali obviněné, aby zanechali svého jednání, takže pokud obvinění tvrdí, že se domnívali, že se jedná o členy nějaké bezpečnostní agentury, jde o obhajobu nevěrohodnou až absurdní. Je tak zřejmé, že obviněný L. M. jednal zcela vědomě vůči příslušníkům Policie ČR, tedy úředním osobám, zjevně s cílem působit na výkon jejich pravomoci tak, aby ho nemohli zadržet. Pokud současně soudy zjistily, že tento obviněný v rámci fyzického útoku udeřil poškozeného policistu J. V. do hlavy větví o délce 60 cm za situace, kdy policista stál nejprve zády k němu a začal se otáčet, pak i za situace, že mu nezpůsobil relevantní zranění ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, se zřetelem k uvedeným okolnostem (zaútočil s větví, tedy důraznějším způsobem, na hlavu poškozeného, jenž útok plně neviděl, a proto se mu nemohl bránit či ho vykrýt) je zjevné, že cílem obviněného muselo být paralyzovat poškozeného jako zasahujícího policistu způsobením přinejmenším ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když spíše shodou náhod k takovému následku nedošlo.
Za takových podmínek však podle státního zástupce bylo namístě právně posoudit jednání obviněného (jen) jako pokus násilí proti úřední osobě podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že se však jednalo o jednočinný útok, vyjádřil domněnku, že nelze skutek kvalifikovat jako dokonaný zločin (patrně) podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a současně jako pokus zločinu podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jak to vyslovily soudy činné dříve ve věci.
Ohledně dovolacích námitek obviněného Z. G. státní zástupce konstatoval, že se v zásadě shodují s námitkami, které ve svém podání uplatnil spoluobviněný L. M. a k nimž se státní zástupce již vyjádřil, proto na tam uvedené argumenty a závěry ve větší části odkázal a pouze dodal, že první část argumentace obviněného neshledal relevantní. Její podstatou totiž je toliko nedůvodné zpochybňování procesu dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ani s použitím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] v dovolacím řízení uplatnit nelze.
Ve vztahu k druhé části námitek obviněného, jejíž podstatou byla námitka nesprávnosti aplikace §205 odst. 4 písm. a) tr. ř., tedy nesprávnosti hodnocení jednání spoluobviněných jako organizované skupiny, pak státní zástupce rovněž odkázal na své dřívější vyjádření a dodal, že v posuzované věci obvinění jednali nikterak nahodile, nýbrž, jak bylo prokázáno, organizovaně, funkčně, trvale, s jasným rozdělením funkcí a dělbou činnosti, tedy jako organizovaná skupina (odkázal přitom na rozhodnutí publikované pod č. 45/1986 Sb. rozh. trest.). Závěry soudů nižších stupňů je proto nutné akceptovat, to i bez odkazu obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, který se navíc v daném ohledu týkal výkladu a užití §88 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, jenž již v době spáchání útoků ani v době rozhodování ve věci nebyl v účinnosti.
Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a aby tak učinil v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání podaná oběma obviněnými jsou přípustná [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla učiněna osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
V této souvislosti je třeba akcentovat, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, přičemž podání obviněného, které nebylo učiněno tímto způsobem, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno (§265d odst. 2 tr. ř.). Jelikož obviněný byl v tomto směru poučen (srov. stranu 11 rozsudku Vrchního soudu v Praze), Nejvyšší soud vůbec nemohl přihlížet k argumentům, které obviněný Z. G. zformuloval do vlastnoručního podání a označil je za „Dovolání proti rozsudku krajského a vrchního soudu“. [K této problematice lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 101/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, Sešit č. 4/2004, pod T 679, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5.2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, Sešit č. 35/2007, pod T 993).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obvinění ve svém podání shodně uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve druhý z nich, na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený
v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Oba obvinění tento dovolací důvod zjevně uplatnili v jeho druhé alternativě, neboť tvrdili, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [obviněný L. M. navíc tvrdil, že byly dány i dovolacími důvody podle písm. c) a k) tohoto ustanovení].
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která spočívá v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu část námitek, které oba obvinění ve svých podáních uplatnili a o něž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřeli, nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž primárně napadali rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany [ konkrétně jestliže namítali, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustili, když zpochybňovali věrohodnost svědeckých výpovědí příslušníků Policie ČR V. M., J. V. a R. T., nebo pokud obviněný L. M. namítal nesprávné vyhodnocení důkazů oběma soudy (zejména vzorků DNA, trasologických stop z místa činu a nálezu věcí, kamerových záznamů z místa činu apod.), či jestliže obviněný Z. G. vytýkal nedostatky v dokumentaci důkazních úkonů, a to zejména domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor]. Takovou argumentací totiž primárně napadali správnost soudy učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhali jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jimiž byli uznáni vinnými. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že všechny shora zmíněné výhrady obou dovolatelů měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že jimi neuplatnili žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Nejvyšší soud nemohl za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatelů, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Proto, pokud by dovolatelé uplatnili pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podaná dovolání odmítnout jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Další námitky obou dovolatelů, formulované v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., již Nejvyšší soud považoval za uplatněné relevantně. Šlo o ty námitky, které dovolatelé nasměrovali proti správnosti hmotně právního posouzení věci a jimiž namítali, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu krádeže podle §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tedy že jejich jednání bylo nesprávně posouzeno jako jednání organizované skupiny. Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, spáchal takový čin jako člen organizované skupiny a způsobil takovým činem značnou škodu.
Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Rozhodující je faktický stav, v rámci kterého má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci. Pachatel se věci zmocnil , jestliže si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se tato moc odnímá. Přisvojením cizí věci se rozumí uskutečnění záměru pachatele trvale s věcí disponovat (získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí) a současně tak vyloučit dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Jak zmocnění se, tak přisvojení si cizí věci, včetně způsobení škody na cizím majetku musí být cílem pachatele.
Podle §121 tr. zákoníku že vloupáním se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly .
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1985 Sb. rozh. trest.). Nevyžaduje se, aby šlo o soustavnou trestnou činnost a postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti. Rovněž se nevyžaduje výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, postačuje, že se do takové skupiny pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.
Podle ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Po subjektivní stránce se u posuzovaného trestného činu vyžaduje úmysl pachatele, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty (jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Pro přisvojení si cizí věci zmocněním se vyžaduje úmysl pachatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu. Úmysl přisvojit si cizí věc musí mít pachatel krádeže již v době, kdy se jí zmocnil. Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
Z tzv. právní věty rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá, že obviněný Z. G. si jednak dílem přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním, byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, způsobil takovým činem značnou škodu a spáchal takový čin jako člen organizované skupiny, dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, jehož se dopustil v úmyslu přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, způsobí takovým činem značnou škodu a spáchá takový čin jako člen organizované skupiny, když k dokonání trestného činu nedošlo, jednak zničil, poškodil nebo učinil neupotřebitelnou cizí věc [výrok pod body I./ 1. až 5. a)], a obviněný L. M. si jednak dílem přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním, byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, způsobil takovým činem větší škodu a spáchal takový čin jako člen organizované skupiny, dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, jehož se dopustil v úmyslu přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, způsobí takovým činem větší škodu a spáchá takový čin jako člen organizované skupiny, když k dokonání trestného činu nedošlo, jednak zničil, poškodil nebo učinil neupotřebitelnou cizí věc [výrok pod body I./ 1., 2., 4. a 5. a)].
Takto formulované právní věty navazují na tzv. skutkové věty výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž ze skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud z důvodů již výše vyložených vázán, vyplývá, že oba soudy nižších instancí postupovaly v souladu s trestním zákoníkem, když jednání dovolatelů posoudily v případě Z. G. jako pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jako pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [ve výroku pod body I./ 1. až 5. a)], a u obviněného L. M. jako pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jako pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [ve výroku pod body I./ 1., 2., 4. a 5. a)]. Výsledky provedeného dokazování totiž svědčí pro závěr, že všichni obvinění se dopustili vytýkaného jednání, neboť s výjimkou jednoho útoku společně (ve dvou případech i se spoluobviněným R. L.) si přisvojili cizí věc, zejména zboží, kterého se zmocnili vloupáním, a způsobili takovým činem značnou škodu, když v souvislosti s násilným vniknutím do jednotlivých vytipovaných objektů použili fyzické násilí, v důsledku čehož zničili, poškodili nebo učinili neupotřebitelnými řadu věcí jak na napadených objektech, tak jejich zařízení, příp. i dalších věcí se záměrem zahlazení stop.
Zjištěné jednání obou dovolatelů bylo správně kvalifikováno i jako spáchané členy organizované skupiny. I když si lze představit přesnější popis skutku, který by pregnantněji vystihoval zákonné znaky této kvalifikované skutkové podstaty, než je ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku formuloval soud prvního stupně, na druhé straně je možné konstatovat, že v zásadě – a také s přihlédnutím k příslušným pasážím odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů – uvedený zákonný pojem vystihuje. Ke správným úvahám soudů i státního zástupce proto stačí dodat, že všichni tři obvinění (oba dovolatelé se spoluobviněným R. L.) vytvořili organizovanou skupinu, v níž měl každý svůj vymezený úkol a v jejímž rámci se jednotlivě dílčími úkoly podíleli na spáchané trestné činnosti. Jejich skupina se vyznačovala určitou koordinovaností při plnění úkolů, přičemž se nejednalo o akce nahodilé, ale naopak naplánované a předem promyšlené; obvinění jednali podle předem připraveného plánu a na vloupání do jednotlivých objektů, v nichž se lze zmocnit různého zboží a výrobků, se předem dohodli a připravili. O jejich domluvě svědčí například i to, že se dopředu vybavili i nářadím, které hodlali použít k násilnému vniknutí do vytipovaných objektů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl, byť s jistou mírou tolerance, relevantně uplatněn rovněž v té části jejich podání, v níž oba dovolatelé [obviněný Z. G. ohledně jednání ve výroku v bodě I./ 5. b) rozsudku a obviněný L. M. ve výroku v bodě I./ 5. c) rozsudku] zpochybnili správnost právního posouzení zjištěného skutku tvrzením, že „údajní policisté přijeli autem v civilním provedení a měli na sobě civilní oblečení, nenapadlo je tedy, že se jedná o policisty, a na jejich úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby nelze usuzovat ani z jejich jednání“ , a proto jejich jednání nevykazuje znaky subjektivní stránky zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. I když z textu jejich podání je zřejmé, že uplatněnými námitkami především zpochybňují soudy učiněná skutková zjištění, přece jen lze dovodit, že namítají i své zavinění, tj. úmysl působit na výkon úřední osoby.
K tomu je zapotřebí uvést, že zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, spáchá takový čin se zbraní a ublíží takovým činem jinému na zdraví.
Ve smyslu citovaných znaků objektivní stránky tohoto zločinu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3118 a 3127 až 3128) se násilím rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odbor anebo mu zamezit, výkonem pravomoci je pak třeba rozumět zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob (srov. rozhodnutí č. 48/1972 a č. 19/1981 Sb. rozh. trest.), je v něm vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování, pravomoc úředních osob je vymezena příslušnými zákony a právními normami na základě zákona vydanými a může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích, úřední osoba autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s úřední osobou a obsah rozhodnutí úřední osoby nezávisí na vůli takového subjektu.
Ve smyslu §118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe, zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším .
Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoliv jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
Úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je (mimo jiné) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů . Podle §127 odst. 2 tr. zákoníku se k ochraně úřední osoby podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností .
Rovněž i u trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku je pro spolehlivé posouzení otázky, zda oba dovolatelé zjištěným jednáním v konkrétním případě naplnili veškeré zákonné znaky jeho skutkové podstaty, rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního či druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. V posuzovaném případě lze konstatovat, že skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky předmětného přečinu vykazují.
Z navazující tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se pak podává, že soud považoval za naplněné znaky tohoto přečinu tím, že obviněný Z. G. užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, spáchal takový čin se zbraní a ublížil takovým činem jinému na zdraví [výrok pod bodem I./ 5. b) rozsudku] a obviněný L. M. dílem užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a spáchal takový čin se zbraní a dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, a to užít násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, spáchat takový čin se zbraní a ublížit takovým činem jinému na zdraví, přičemž k úplnému dokonání trestného činu, způsobení ublížení jinému na zdraví, nedošlo [výrok pod bodem I./ 5. c) rozsudku].
S ohledem na předestřená východiska Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nižších stupňů se všemi výše uvedenými zákonnými znaky řádně zabývaly. Dospěly přitom k závěru, že všichni tři obvinění (oba dovolatelé se spoluobviněným R. L.) poté, co se v noci z 29. 2. 2012 na 1. 3. 2012 dopustili násilného vniknutí do prodejny společnosti Global Travell Free Shop v N. V. n. L., byli vyrušeni tříčlennou policejní hlídkou tvořenou policisty por. V. M., Dis., pprap. J. V. a por. Bc. R. T., kteří v rámci plnění služebních úkolů prováděli z povzdálí ostrahu předmětné prodejny. Ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů vyplynulo, že policista V. M. vyzval obviněné uvnitř prodejny hlasitě tak, že bylo zřejmé, že na místě zasahuje Policie ČR, a to povely „Policie, vyjděte ven, dejte ruce vzhůru“, „Stůj, policie, ruce vzhůru“, čímž dal všem obviněným dostatečně najevo, že jde o policejní zásah (takový postup byl i v souladu s ustanovením §12 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). K námitkám dovolatelů je zapotřebí zdůraznit, že při posouzení subjektivní stránky přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není podstatné, že napadení příslušníci Policie ČR nebyli ve služebním stejnokroji, pakliže dovolatelé z jiných okolností (uvedeného slovního prohlášení) věděli, že v daném okamžiku konají službu a plní služební povinnosti. Výpověďmi svědků – poškozených policistů – bylo prokázáno, že se tak stalo. Pokud oba dovolatelé polemizovali se soudy nižších stupňů v úsudku, zda měli vědomost o tom, že proti nim zakročují skutečně policisté, kteří neprokázali svou příslušnost k policii ústním prohlášením „Policie“, je třeba zopakovat, že skutková zjištění soudů, z nich je třeba v dovolacím řízení vycházet, svědčí o opaku.
Skutková zjištění soudů svědčí rovněž o tom, že obviněný L. M. ve snaze zneškodnit zasahujícího policistu J. V. a z místa činu utéci napadl jmenovaného tak, že jej udeřil do oblasti čela až upadl na zem, když jako zbraň použil odlomenou větev o délce 60 cm. Jednal tak v úmyslu ublížit mu takovým činem na zdraví, když dokonání takového záměru nedošlo jen pouhou shodou okolností, které nezávisely na vůli obviněného, protože v dalším fyzickém napadení mu poškozený zabránil (tím, že jej nejprve vyzval, aby v protiprávním jednání nepokračoval a zastavil se, a když této výzvy neuposlechl, zastavil jej použitím služební střelné zbraně). Pokud jde o obviněného Z. G., ten rovněž ve snaze z místa činu utéci, poté, co se odmítl podrobit výzvám policisty V. M., který jej na útěku následoval, se záměrem zmařit zákrok policisty směřující k jeho zadržení jako pachatele trestné činnosti, užil proti němu násilí za pomocí zbraně – dřevorubecké sekery, kterou za tím účelem vyndal ze zavazadlového prostoru vozidla zn. SAAB, a kterou na jmenovaného policistu zaútočil tím způsobem, že její násadu držel v horizontální poloze před sebou a jedním úderem obouruč zaútočil na jeho horní část těla, a při následném zápase s tímto policistou ve vozidle, které se snažil rozjet a odjet z místa činu, čemuž se policista snažil zabránit, uchopil jeho pravou ruku, v níž držel služební pistoli a krátce mu ji přitiskl k hlavě. Policista M. v důsledku napadení a potyčky s obviněným utrpěl zranění ve skutkové větě blíže popsaná, jež si vyžádala pracovní neschopnost v délce kolem tří týdnů.
Nejvyšší soud konstatuje, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily pochybení tvrzeného dovolateli. U obviněného Z. G. dovodily správný a zákonu odpovídající hmotně právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny znaky shora uvedeného zločinu. V případě obviněného L. M. lze sice souhlasit se státním zástupcem, že jednání tohoto dovolatele mělo být kvalifikováno (jen) jako pokus zločinu násilí proti úřední osobě podle §21 odst. 1 k §325 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a nikoliv jako tento zločin zčásti dokonaný a dílem spáchaný ve stadiu pokusu, jak dovodily oba soudy nižších stupňů, nicméně tuto nepřesnost nebylo možné v dovolacím řízení napravit. Dovolatel ji totiž ve svém podání nevytknul a státní zástupce ve vyjádření k podanému dovolání obviněného nemohl rozsah a důvody dovolání dále rozšiřovat (srov. analogicky §265f odst. 2 tr. ř.).
K dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který dále uplatnil obviněný L. M., považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jej lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř.
Dovolatel v této souvislosti namítl, že rozsudek odvolacího soudu postrádá výrok, kterým mělo být rozhodnuto o jeho odvolání do výroku o vině a trestu, když tento soud rozhodl pouze o výroku o náhradě škody. Podle jeho mínění měl odvolací soud odvolání v příslušné části, které nevyhověl, zamítnout, případně ve výroku uvést, že v ostatních částech zůstává rozsudek krajského soudu beze změny. Odvolací soud svým rozhodnutím, ačkoliv tak neučinil ve výrokové části svého rozhodnutí přímo, ve vztahu k výrokům o vině a trestu vytvořil stejný procesní stav, jaký by tu byl, kdyby ohledně těchto výroků odvolání obviněného zamítl.
Ani takovou výhradu Nejvyšší soud nepovažoval za důvodně uplatněnou. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř., a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji od ostatních oddělit, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání, nemusí již samostatným výrokem podle §256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí „zbývající části“ odvolání, ani výrok doplnit tím, že „jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen“ (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).
Vrchní soud v Praze postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. po přezkoumání napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. pouze jeden z výroků, jímž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku na náhradu škody, uplatněném poškozenou JANOUT, s. r. o., Čerpací stanice, 378 41 Jarošov nad Nežárkou, přičemž podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným Z. G. a L. M. povinnost společně a nerozdílně nahradit této poškozené společnosti způsobenou škodu, a podle §229 odst. 2 tr. ř. ji se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Z tohoto výroku rozsudku je tedy zřejmé, že v ostatních výrocích zůstal rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nedotčen. Dovolatelově námitce proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit, neboť v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí, ani není neúplný či neurčitý.
Další obviněným L. M. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočíval v tom, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jeho naplnění spatřoval v tom, že jeho obhájkyni nebylo umožněno účastnit se provádění důkazu, tj. odebrání vzorku a prováděné pachové identifikace, přestože požádala o vyrozumívání o všech procesních úkonech ve věci, a to již při jeho prvním výslechu, který se uskutečnil dne 2. 3. 2013. Proto je přesvědčen, že právo na obhajobu mu orgány činnými v trestním řízení nebylo zajištěno, přestože se tak stát mělo. Z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jde – byť v širším smyslu – o námitku právně relevantní.
Právo na obhajobu patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Tento důvod dovolání se vztahuje na porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. zejména §36 tr. ř.), tedy na případy, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen obhájcem, ačkoliv ho podle zákona měl mít, ale i na případy, kdy obviněný sice zvoleného nebo soudem ustanoveného obhájce má, avšak orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1198/2011, sp. zn. 11 Tdo 636/2002 a sp. zn. 11 Tdo 1286/2003). Popsané skutečnosti ovšem současně značí, že zmíněný důvod není naplněn v případě jakéhokoli porušení práva na obhajobu.
Podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. platí, že obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu (§116 odst. 2 tr. ř.). Ustanovení §36 odst. 3 tr. ř. zakotvuje, že koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení.
Při řešení otázky, zda bylo porušeno právo obviněného na obhajobu u procesního úkonu v přípravném řízení, je třeba poukázat na to, že podle §165 odst. 2 tr. ř. je obhájce již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že u obviněného L. M. byly již od zahájení trestního stíhání dány důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., neboť byl ve vazbě a konalo se řízení o trestném činu, na který trestní zákoník stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala pět let. Pokud jde o posuzované období, tak je zapotřebí uvést, že opatřením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 4 Nt 713/2012, byla obviněnému ustanovena obhájkyní Mgr. Hana Pechoušková, advokátka AK České Budějovice, U Trojice 7. Ta se také účastnila výslechu tohoto obviněného konaného dne 2. 3. 2012, přičemž z protokolu o tomto úkonu vyplývá, že: „Přítomná obhájkyně Mgr. Pechoušková prohlašuje, že žádá být vyrozuměna o případném rozhodování o vzetí obviněného do vazby a zároveň i o dalších procesních úkonech ve věci, a to na tel. č. … “ (č. l. 512 spisu).
Podle §165 odst. 3 věta první tr. ř. oznámí-li obhájce policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu uvedeného v odst. 2, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit. Oprávnění obhájce je i v tomto ustanovení omezeno na vyšetřovací úkony, tedy nikoliv na všechny úkony, které jsou v průběhu přípravného řízení prováděny, ale jen na ty, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem . Nastane-li situace, že takový úkon nelze odložit a vyrozumění o něm zajistit, může být proveden i bez přítomnosti obhájce. Zároveň je však třeba vzít v úvahu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je vymezen poněkud úžeji, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu. To znamená, že i v případech, že obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. např. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. trest.).
Vyšetřovacími úkony, jejichž výsledek může být použit jako důkaz, se rozumí úkony přípravného řízení týkající se dokazování podle hlavy páté trestního řádu, které jsou prováděny po zahájení trestního stíhání v rámci vyšetřování (srov. §160 tr. ř., §161 a násl. tr. ř.). Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu citovaného zákonného ustanovení tak nelze zahrnout postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalisticko technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy IV., oddílu 6 trestního řádu (§113 a §118). Důvodem jejich vydělení je především skutečnost, že takové úkony realizují osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení při provádění shromažďování materiálu později sloužícího za podklad vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován, posouzen, případně vyhodnocen. Teprve výsledek této činnosti může pak být použit jako znalecký posudek nebo kriminalistická expertiza či odborné vyjádření, které se mohou v rámci trestního řízení využít, resp. mají povahu důkazu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 96/2010). S ohledem na výše uvedené tak lze dovodit, že při odběru pachových stop přítomnost obhájce zásadně nutná nebyla, když odlišný závěr neplyne ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02.
Předmětnému úkonu (odběru pachových stop) v uvedeném stadiu trestního řízení proto nemusel být obhájce přítomen (a to ani v případě nutné obhajoby), ani nemusel být o něm vyrozumíván, což vyplývá jak z role obviněného (dovolatele) v uvedeném stadiu trestního řízení, tak především ze skutečnosti, že odběr pachových stop zákon nepovažuje za vyšetřovací úkon podle ustanovení §165 odst. 2 tr. ř.
S výše uvedenými otázkami se ve svém vyjádření k dovolání výstižně vypořádal i státní zástupce, s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožnil i v tom směru, že odlišná situace by mohla být dána ve vztahu k úkonu spočívajícímu v komparaci (identifikaci) pachových stop (srov. citovaný nález). Nicméně jestliže pachová stopa byla vůči obviněnému toliko jedním z důkazů (vedle zejména trasologické stopy, kamerového záznamu a modu operandi) ve vztahu k jedinému útoku (popsanému pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), pak i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení obhájkyni o tomto úkonu i přes její žádost o vyrozumění o všech procesních úkonech ve věci nevyrozuměly [v protokolu o identifikaci pachových stop (č. l. 1727 spisu) není konstatováno vyrozumění obhájkyně a ani její přítomnost], jedná se o takový procesní nedostatek, jehož dopad na postavení obviněného by vzhledem ke všem okolnostem věci byl naprosto minimální [srov. §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.].
Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného L. M., že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, zjevně neopodstatněnou.
Ze všech těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dovolání obou obviněných L. M. a Z. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal