ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1728.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1728/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. Ch. , zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Římská 104/14, proti žalovanému K. Ch. , zastoupenému Mg. Milanem Musilem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 215/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2013, č. j. 21 Co 445/2012-1131, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2013, č. j. 21 Co 445/2012-1131, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2012, č. j. 11 C 215/2007-898, vypořádal společné jmění účastníků (dále též „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal bytový dům, nacházející se na pozemku parc. č. st. 325/2 (dále jen „předmětný dům“), pozemek parc. č. st. 325/2, to vše v katastrálním území a obci H. K., vedené na LV č. 9691 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové – dále jen „předmětné nemovitosti“ (výrok I. 1.), automobil tovární značky Škoda Felicia combi (výrok I. 2.), movité věci tvořící vybavení druhého patra předmětného domu (výrok I. 3.), 3 ks stropních svítidel na chodbě předmětného domu (výrok I. 4.), zůstatek na účtu č. 27-2040530267/0100 ve výši 32 030,96 Kč (výrok I. 5.) a závazek vůči věřiteli Komerční bance, a. s., ze smlouvy o úvěru č. 051099240071 ze dne 24. 5. 1991 ve výši 1 212 573,40 Kč (výrok I. 6.). Dále přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného automobil tovární značky Toyota Carina (výrok II. 1.), automobil tovární značky Nissan Vanette (výrok II. 2.), automobil tovární značky Škoda PICK UP (výrok II. 3.), vybavení bytu v prvním patře předmětného domu (výrok II. 4.), kančí kůži (výrok II. 5.), zůstatek na účtu č. 240446511/0100 vedeném u Komerční banky, a. s., ve výši 14 948,90 Kč (výrok II. 6.), pohledávku vůči společnosti STT, s. r. o., ve výši 896 100 Kč (výrok II. 7.), obchodní podíl ve výši 100 % ve společnosti STT, s. r. o., (výrok II. 8.). Soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému na vypořádacím podílu částku 536 872,30 Kč do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. – VI.).
Soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 10. 12. 1988 manželství. Společné jmění manželů bylo zúženo až na obvyklé vybavení společné domácnosti rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 4. 2005, č. j. 14 C 46/2005-8, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2005. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 3. 2008, č. j. 15 C 50/2005-17, který nabyl právní moci dne 9. 4. 2008. Od počátku roku 2005 již účastníci nežili ve společné domácnosti. Předmětné nemovitosti nabyli účastníci za trvání manželství; při stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí vyšel soud ze znaleckého posudku znaleckého ústavu TOP AUDITING, s. r. o., a vyčíslil ji na 5 514 320 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že hodnota podniku žalovaného, tedy rozdíl mezi aktivy a pasivy jeho podnikání, činí 1 062 000 Kč; vyšel přitom ze stavu podniku v době zániku SJM. V řízení bylo prokázáno i to, že žalovaný pro svou osobní potřebu vybral z bankovního účtu v období od 1. 1. 2005 do 16. 6. 2005 částku 670 610 Kč, a to tak, že 31. 1. 2005 vybral částku 100 000 Kč, dne 22. 2. 2005 částku 150 000 Kč, dne 28. 2. 2005 částku 150 000 Kč, dne 3. 3. 2005 částku 150 000 Kč a dne 9. 3. 2005 částku 100 000 Kč.
Soud prvního stupně provedl vypořádání ke dni zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, které vypořádal ke dni zániku manželství. Vycházel z toho, že podíly účastníků jsou stejné, žádné důvody pro stanovení disparity podílů neshledal. Předmětné nemovitosti soud prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně proto, že v nich spolu s nezletilou dcerou účastníků bydlí a odpovídá to i spravedlivému vypořádání účastníků, neboť v případě přikázání do vlastnictví žalovaného by žalobkyně ze společného jmění do svého vlastnictví nezískala žádnou věc vyšší hodnoty oproti žalovanému, kterému byl přikázán obchodní podíl ve společnosti ve společnosti STT, s. r. o., jakož i pohledávka za touto společností a jeho podnik. Neztotožnil se s názorem žalovaného, že předmětné nemovitosti měly být přikázány jemu, protože sloužily jeho podnikatelskému zázemí, a že platil náklady na odběr energií do těchto nemovitostí a prováděl opravy nemovitostí. Ve prospěch přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobkyně zohlednil i to, že žalobkyní jí doložený příjem prokazuje, že je okamžitě schopna zaplatit žalovanému vypořádací podíl.
Soud dále zohlednil při vypořádání cenu podniku žalovaného, která byla ve stavu ke dni zániku manželství oceněna na částku 1 072 000 Kč. Zohlednil i výběry finančních prostředků z účtu bez souhlasu žalobkyně pro osobní potřebu žalovaného v období od ledna 2005 do 16. 6. 2005. Vzhledem k tomu, že výběry částek nelze považovat za obvyklou správu majetku, zařadil soud tyto částky do SJM a provedl jejich vypořádání. Neztotožnil se s argumentací žalovaného, že tyto finanční prostředky byly žalovaným z účtu vybrány za účelem vrácení dluhu ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi ním a jeho otcem za účelem koupě dodávkového automobilu. Zohlednil také, že v období roku 2004 učinil žalovaný výběr pouze ve výši 10 440 Kč. Vypořádáním těchto finančních částek pak není rozšiřován rozsah vypořádání po uplynutí tříleté zákonné lhůty uvedené v §150 odst. 4 občanského zákoníku, neboť žalobkyně navrhla vypořádání těchto částek již v žalobě v rámci vypořádání podniku žalovaného, který označila jako „hodnota podnikání žalovaného jako fyzické osoby podnikající pod IČ 15643255“. Dospěl k závěru, že žalovaný uvedenými výběry finančních prostředků účelově snížil aktiva svého podniku, na což poukázal i znalecký ústav ve svém znaleckém posudku.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne ze dne 11. 12. 2013, č. j. 21 Co 445/2012-1131, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni přikázal předmětné nemovitosti (výrok I. A. 1.), automobil tovární značky Škoda Felicia combi (výrok I. A. 2), movité věci tvořící vybavení druhého patra předmětného domu (výrok I. A. 3.), 3 ks stropních svítidel na chodbě domu (výrok I. A. 4.), zůstatek na účtu č. 27-2040530267/0100 ve výši 32 030,96 Kč (výrok I. A. 5.). Dále přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného automobil tovární značky Toyota Carina (výrok I. B. 1), vybavení bytu v prvním patře (výrok I. B. 2.), pohledávku vůči společnosti STT, s. r. o., ve výši 896 100 Kč (výrok I. B. 3.), obchodní podíl ve výši 100 % ve společnosti STT, s. r. o. (výrok I. B. 4.). Soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému na vypořádacím podílu částku 2 358 708 Kč do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I. C.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – V.).
Odvolací soud ve vztahu k předmětným nemovitostem vyšel ze znaleckého posudku vypracovaného společností TOP AUDITING, s. r. o. před soudem prvního stupně; protože však znalec při jednání odvolacího soudu nebyl schopen aktualizovat závěry znaleckého posudku tak, aby stanovil tržní cenu v době rozhodování odvolacího soudu, uložil mu odvolací soud, aby tento znalecký posudek doplnil. V doplnění znaleckého posudku znalecký ústav dospěl k částce 7 500 000 Kč, přičemž tyto závěry potvrdil i pracovník znaleckého ústavu ve své výpovědi na jednání před odvolacím soudem. Znalec provedl místní šetření, zjišťoval koeficienty prodejnosti stanovené ministerstvem financí a uzavřel, že ceny nemovitostí se zvýšily o 20 – 25 %. Použil metodu porovnávací, kterou považoval za nepřesnější. Zvýšení ceny předmětných nemovitostí oproti původnímu znaleckému posudku lze přičítat i nárůstu cen pozemků a vzrůstu obliby dané lokality. Přihlížel k tomu, že vyvolávací ceny jsou obvykle vyšší než ceny, za které jsou pak nemovitosti skutečně prodány. Průměrně nabízené ceny proto ve znaleckém posudku byly sníženy o 30 %. Doplnění znaleckého posudku považoval odvolací soud za hodnověrné a dospěl k závěru, že znalci se podařilo pochybnosti vyplývající z námitek žalobkyně rozptýlit. Odvolací soud pak akceptoval znalcem zvolenou metodu, která záleží na jeho uvážení. Sám ji považuje za metodu podávající obraz o tržní ceně nemovitostí.
Ve vztahu k peněžité částce 600 000 Kč, která představuje peněžní prostředky vybrané žalovaným z účtu vedeného na jeho jméno u Komerční banky, a. s., dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně navrhla, aby tato hodnota byla vypořádána až po uplynutí tříleté lhůty od zúžení SJM, a to ve svém podání, které bylo soudu doručeno až 1. 2. 2012. Tříletá lhůta přitom platí i pro vypořádání hodnoty, která představuje peněžní prostředky, se kterými nakládal jeden z manželů způsobem, který je v rozporu s §145 odst. 2 občanského zákoníku. Návrh na vypořádání této částky nelze ztotožňovat s návrhem na vypořádání podniku žalovaného. Peněžní prostředky vybrané ke dni 16. 6. 2005 již do aktiv podniku nepatřily, a nemohly se stát proto předmětem vypořádání v tom směru, že by někomu byly přikázány. Pokud žalobkyně ve tříleté lhůtě navrhla k vypořádání podnik žalovaného, ještě tím nenavrhla vypořádat peněžní prostředky vybrané z jeho účtu.
Proti výroku I. C. rozsudku odvolacího soudu o stanovení výše vypořádacího podílu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasila se stanovením hodnoty předmětných nemovitostí, neboť hodnota předmětných nemovitostí, ze které znalec v odvolacím řízení vyšel, byla téměř o 2 000 000 Kč vyšší než v řízení před soudem prvního stupně, ačkoliv při výslechu před odvolacím soudem znalec uvedl, že ceny nemovitostí spíše klesají. Oba účastníci předložili důkazy ke stanovení hodnoty nemovitostí, které ukazovaly spíše na jejich nižší hodnotu; tyto důkazy však soud neprovedl. Proti znaleckému posudku žalobkyně podala řadu námitek, kde upozorňovala na nesprávné použití metodiky, neověřené a nesprávné výchozí údaje znalce. Znalec na ně však reagoval tak, že nemohou ovlivnit výslednou cenu nemovitostí. Návrh žalobkyně na vypracování revizního znaleckého posudku soud zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, jak se vypořádal s důkazy, které ukazovaly na nižší hodnotu nemovitostí. Soud se tak dopustil procesního pochybení, pokud nenařídil revizní znalecký posudek za situace, kdy vůči sobě stálo několik důkazů o hodnotě nemovitostí, které byly se znaleckým posudkem v rozporu. Dále dovolatelka nesouhlasila s tím, jak odvolací soud posoudil otázku vypořádání částky 600 000 Kč, kterou žalovaný vybral jako peněžní hotovost z účtu, který sloužil jak jeho podnikání, tak i uspokojování potřeb rodiny. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud tuto částku považoval za samostatnou položku vypořádání. Tuto částku je však třeba zohlednit při stanovení hodnoty podniku žalovaného. Výběry finančních částek byly neobvyklou transakcí, kterou žalovaný uměle snižoval hodnotu svého podniku. Vypořádání hodnoty podniku žalobkyně požadovala od počátku řízení. Tím, že požádala následně vypořádat částku 600 000 Kč, neuplatnila žádný nový nárok, pouze shrnula výsledky dokazování a sdělila soudu svou představu o tom, jak by tento účelový „odklon“ majetku měl být vypořádán, resp. zohledněn v rámci podniku žalovaného, a to tak, aby se hodnota podniku o tuto částku navýšila. Navrhla, aby dovolací soud napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolatelkou napadený výrok rozsudku odvolacího soudu považuje za správný. Dovolatelka předně v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu nevymezila otázku přípustnosti dovolání. Z hlediska věcného pak ve vztahu k předmětným nemovitostem v dovolacím řízení toliko zpochybňuje skutkovou stránku věci, její námitky nezasahují právní posouzení odvolacím soudem. Pokud jde o výběry finančních prostředků, nejednalo se účelové výběry, nýbrž o vrácení půjčky, kterou žalovanému poskytl jeho otec. Především ale žalobkyně uplatnila vypořádání částky ve výši 600 000 Kč až po uplynutí tříleté lhůty, během níž neučinila předmětem vypořádání žádné výběry z účtu žalovaného, ani je nenavrhla zohlednit. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Jelikož k zániku (zúžení) společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014 a před tímto datem bylo o žalobě pravomocně rozhodnuto, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o výši vypořádacího podílu, kterou je povinna na vypořádání SJM zaplatit žalovanému. Její dovolací argumentace směřuje k tomu, aby byla žalovanému na vyrovnání jeho podílu stanovena nižší částka, než kterou stanovil odvolací soud. Výše vypořádacího byla odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně stanovena vyšší vzhledem k novému ocenění předmětných nemovitostí, se kterým žalobkyně nesouhlasí. Žalobkyně rovněž požaduje do společného jmění zahrnout a do vypořádacího podílu promítnout částku 600 000 Kč, kterou má představovat žalovaným neoprávněně vybraná hotovost z „podnikatelského“ účtu.
Dovolání je zčásti přípustné a zároveň i důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 (uveřejněném v Souboru pod č. C 3381), uvedl, že „výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též ‚BSM‘), z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (k tomu srovnej Zhodnocení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1972, rozh. obč., str. 243), i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v §143 obč. zák. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle §150 obč. zák. vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003 (dostupném na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že „z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu §150 věty druhé obč. zák. Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklání k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). V případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí – §150 věta třetí obč. zák.). Zjištění takové částky, která by měla být vrácena (nahrazena) do BSM, se jistě neobejde bez odborného znaleckého posudku znalce působícího v oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, oceňování podniků.“
V rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1215/2012, dostupném na www.nsoud.cz , pak Nejvyšší soud vysvětlil, že uvedené závěry se prosadí i v poměrech společného jmění manželů.
Ve vztahu k vypořádání částky 600 000 Kč odvolací soud dospěl k závěru, že tuto částku navrhla žalobkyně k vypořádání až po uplynutí tříleté lhůty od zániku společného jmění manželů, a to dne 1. 2. 2012, a proto ji není možné při vypořádání zohlednit.
Správnost tohoto závěru dovolatelka v dovolání zpochybnila v tom směru, že uvedenou částku navrhla vypořádat již v žalobě ze dne 6. 8. 2007, doručené soudu 9. 8. 2007, a to jako „hodnotu podnikání fyzické osoby – K. Ch. – Karma, IČ: 15643255“.
Tato námitka je částečně důvodná, neboť se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že v řízení o vypořádání BSM (i SJM) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud za využití předchozí judikatury [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněný pod č. C 5061 v Souboru)], kdy v návaznosti na to současně dovodil nepřípustnost uplatnění společné pohledávky v režimu BSM, pokud nebyla uplatněna v tříleté zákonné lhůtě podle §150 odst. 4 obč. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti „pátrá“ po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Z uvedené judikatury dovolacího soudu zřetelně plyne, že tříletá lhůta od zániku zákonného majetkového společenství je hmotněprávní časovou hranicí, ve které mohou účastníci učinit předmětem řízení o vypořádání majetkového společenství jednotlivé věci a hodnoty. Po jejím uplynutí již nelze majetkové hodnoty, které předmětem řízení učiněny nebyly, v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádat.
Správnost závěru odvolacího soudu zjevně předpokládá, že o částce 600 000 Kč musel uvažovat jako o částce tvořící společné jmění manželů. Pokud tato částka součástí SJM nebyla, bylo by bezpředmětné uvažovat o včasnosti uplatnění této částky z hlediska dodržení zákonné tříleté lhůty.
Závěr o tom, že by uvedená částka byla součástí společného jmění manželů, však odvolací soud neučinil a jeho rozhodnutí je zčásti vnitřně rozporné v jeho vlastní argumentaci.
Odvolací soud při úvaze o možnosti vypořádání částky 600 000 Kč v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že „zařazení této hodnoty do vypořádání návrhem účastníka ovšem nelze ztotožňovat s návrhem účastníka na vypořádání podniku (jeho aktiv a pasiv), druhého účastníka (manžela). Podnik jednoho z manželů, který náleží do společného jmění manželů, se vypořádá podle stavu jeho pasiv a aktiv ke dni rozhodnému pro vypořádání, tj. v tomto případě ke dni zúžení společného jmění manželů – 16. 6. 2005. K tomuto dni – dříve z účtu žalovaným vybrané – peněžní prostředky do aktiv podniku již nepatřily a nemohly se z tohoto důvodu stát předmětem vypořádání tak, že by byly jednomu z účastníků přikázány (v rámci rozdílu aktiv a pasiv podniku). Proto pokud žalobkyně včas ve lhůtě dle §150 odst. 4 obč. zák. navrhla k vypořádání podnik žalovaného, nenavrhla tím současně i vypořádání hodnoty z účtu žalovaným vybraných peněžních prostředků, které v době zúžení společného jmění již do podniku žalovaného , a tedy do společného jmění nepatřily a nemohly se stát předmětem vypořádání již z tohoto důvodu.“
Dovolací soud především v této souvislosti uvádí, že dovolatelka neučinila předmětem vypořádání „podnik žalovaného“, ale žalobkyně v žalobě ze dne 6. 8. 2007 navrhla, aby soud vypořádal „hodnotu podnikání fyzické osoby – K. Ch. – Karma, IČ: 15643255“. Z takového vymezení je zřejmé, že předmětem vypořádání učinila obecně výkon podnikatelských aktivit žalovaného; je pak otázkou právního posouzení (na základě učiněných skutkových zjištění), zda je předmětem společného jmění manželů (a tudíž i předmětem vypořádání) podnik jako hromadná věc, anebo toliko, v případě, že podnik je ve výlučném vlastnictví žalovaného, má jít o vypořádání majetkových přesunů ze společného majetku (SJM) na majetek výlučný (podnik žalovaného).
Z výše uvedených závěrů části odůvodnění odvolacího soudu („podnik jednoho z manželů, který náleží do společného jmění manželů, se vypořádá podle stavu jeho pasiv a aktiv“) se zdá být naznačen závěr, že odvolací soud uvažoval o podniku jako součásti společného jmění manželů, čemuž by korespondoval i závěr, že pokud byla vybrána z podniku částka 600 000 Kč, která představovala aktivum podniku, považoval ji odvolací soud za součást společného jmění manželů a její vypořádání poměřoval zákonnou tříletou lhůtou. Tyto závěry vyslovil odvolací soud v té části svého odůvodnění, ve které se zabýval možností vypořádání částky 600 000 Kč, kde také poukazoval na to, že žalobkyně učinila předmětem vypořádání podnik žalovaného.
Naproti tomu v další části odůvodnění, kde se zabýval námitkou žalovaného ohledně ceny jeho podniku, nicméně odvolací soud činí kategorický závěr, že „podnik žalovaného se nestal součástí společného jmění manželů“ a „do společného jmění ovšem náleží výnosy z podnikání“. Zde hovoří opakovaně odvolací soud jednoznačně o „podniku žalovaného“ a o způsobu vypořádání podnikatelské činnosti ve vztahu ke společnému jmění manželů, jestliže je podnik ve výlučném vlastnictví některého z manželů.
I přes tuto vnitřní rozpornost se jeví dovolacímu soud jako zřejmé, že odvolací soud vycházel z toho, že podnik je ve výlučném vlastnictví žalovaného, což je patrno i z jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012 (uveřejněný pod č. C 13 292 v Souboru).
Jestliže však byl podnik ve výlučném vlastnictví žalovaného, pak ani částka 600 000 Kč nemohla být součástí společného jmění manželů, a nemohl ji tak odvolací soud z hlediska vypořádání poměřovat zákonnou tříletou lhůtou. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se totiž – podle názoru dovolacího soudu – bez pochybností podává, že tuto částku odvolací soud považoval za součást aktiv podniku, jestliže uzavírá, že ke dni zúžení společného jmění manželů tyto „ peněžní prostředky do aktiv podniku již nepatřily “ proto, že k jejich výběru žalovaným mělo dojít již před zúžením společného jmění manželů.
Za této situace je pro přezkum správnosti závěrů odvolacího soudu rozhodné, že podnik žalovaného nepovažoval za součástí společného jmění manželů, ale za majetek žalovaného, a částku 600 000 Kč za aktivum podniku žalovaného, tj. za součást výlučného majetku žalovaného. Za této situace ovšem nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že částka 600 000 Kč jako „samostatná hodnota“ byla žalobkyní uplatněna k vypořádání po uplynutí tří let od zúžení společného jmění manželů, jestliže je zřejmé, že odvolací soud tuto částku za součást společného jmění nepovažoval.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení tedy dovolatelka uplatnila právem.
Pro právní posouzení věci tak bude v dalším řízení rozhodné, nakolik se může postup žalovaného spočívající ve výběru a spotřebování částky 600 000 Kč představující aktivum jeho výlučného majetku (podniku) promítnout do vypořádání společného jmění manželů.
Nejvyšší soud v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) připomíná, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod č. C 45 v Souboru)].
Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Odvolací soud konstatoval, že v dané věci neshledal důvod pro odklon od principu rovnosti podílů, tento jeho závěr však bez dalšího nemůže obstát, jestliže okolnosti výběru částky 600 000 Kč nepovažoval pro závěry o vypořádání společného jmění manželů za podstatné z toho důvodu, že je podle jeho názoru žalobkyně uplatnila opožděně a žádným způsobem (ani z hlediska disparity) odvolací soud tuto částku do vypořádání nepromítl.
Podle §149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Z uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že v rámci vypořádání SJM, a možných úvah o disparitě podílů, je potřeba zohlednit mimo jiné to, že jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného jmění.
Byť podnik žalovaného součástí společného jmění není, ze skutkových zjištění se podává, že žalovaný zahájil výkon podnikatelské činnosti až za trvání manželství (1992) a odvolací soud do vypořádání promítl rozdíl mezi aktivy a pasivy podniku. Vyšel ze skutkových zjištění, že aktiva podniku žalovaného činila 1 016 000 Kč a pasiva podnik žalovaného nevykazoval.
Dovolací soud rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 10, str. 374), vysvětlil, že i u podniku, který je ve výlučném vlastnictví některého z manželů, lze uvažovat o disparitě podílů, jestliže je hodnota podniku záporná a do vypořádání se tak nemůže promítnout žádnou částkou. Poukázal na to, že v případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není „co do BSM nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí – §150 věta třetí obč. zák.).“
Z uvedeného je zřejmé, že nakládání s věcí ve výlučném vlastnictví některého z manželů (podnik), z níž plynou příjmy do společného jmění manželů, se může promítnout do vypořádání společného jmění manželů. Závěr dovolacího soudu, že důvodem pro úvahu o disparitě podílů může být záporná hodnota podniku, se co do základu může prosadit i v případě, kdy hodnota podniku není záporná, ale rozdíl mezi aktivy a pasivy je výrazně snížen jednáním podnikajícího manžela, který bude v rámci posouzení individuálních okolností vyhodnocen jako jednání, které je v rozporu se zákonným kritériem na „zasloužení se o udržení společných věcí.“
Tímto způsobem však odvolací soud nepostupoval a i potud je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
V dalším fázi řízení bude proto na odvolacím soudu, aby se „částkou 600 000 Kč“ zabýval i z výše naznačeného hlediska možné disparity podílů. Tento postup je namístě tím spíše, že podle zjištění odvolacího soudu činila hodnota podniku 1 016 000 Kč a byla tvořena výhradně aktivy a nikoliv pasivy. Jestliže podle zjištění soudu prvního stupně, od nichž se odvolací soud neodchýlil, pak měla být částka 670 610 Kč vybrána žalovaným v období od 31. 1. 2005 do 9. 3. 2005 a použita pro jeho osobní potřebu, jedná se o výběr v řádu cca 5 týdnů. Vybraná částka pak představuje fakticky 3/5 hodnoty podniku, ve vztahu ke kterému žalovaný vykonával podnikatelskou činnost od roku 1992, a nejedná se tak o částku v žádném ohledu zanedbatelnou z hlediska hodnoty aktiv podniku.
Dovolatelka dále nesouhlasila s cenou předmětných nemovitostí, neboť hodnota nemovitostí, ze které znalec v odvolacím řízení vyšel, byla téměř o 2 000 000 Kč vyšší než v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud nezohlednil stranami překládané důkazy, které znalcovy závěry vyvracely. Na místě bylo nařízení revizního znaleckého posudku.
Dovolatelka svou námitkou nepřípustně směřuje do zjištěného skutkového stavu, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení cen předmětných nemovitostí, a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o jiné ceně nemovitostí, případně svou výhradou vystihuje procesní pochybení, kterého se měl odvolací soud dopustit při procesu dokazování. Jelikož je v dané věci dovolání přípustné, dovolací soud se zabýval otázkou, zdali je řízení zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.).
V nálezu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), Ústavní soud vyslovil, že „zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí totiž vždy dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.“
V rozsudku ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001 (uveřejněném pod č. C 1186 v Souboru), se Nejvyšší soud zabýval předpoklady přezkoumání závěrů znaleckého posudku. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že přezkoumání závěrů znaleckého posudku ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, když znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí.
Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). Je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011 (dostupný na www.nsoud.cz )].
V dané věci byla původně hodnota předmětných nemovitostí zjištěna znaleckým posudkem znaleckého ústavu Appraisal services – Znalecký ústav, s. r. o. Ještě v řízení před soudem prvního stupně byl vypracován revizní znalecký posudek znaleckým ústavem – TOP AUDITING, s. r. o. Odvolací soud provedl důkaz doplněním znaleckého posudku znaleckého ústavu ze dne 19. 7. 2013 a následně i výslechem znalce. V odůvodnění rozsudku pak odvolací soud velmi podrobně vysvětlil, z jakých důvodů vzal za základ pro určení ceny předmětných nemovitostí právě uvedený revizní znalecký posudek znaleckého ústavu.
V jeho postupu dovolací soud neshledal žádné pochybení, které by mělo zakládat vadu řízení, tím spíše pak takovou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť hodnocení důkazů je úvahovou záležitostí soudu, a v hodnocení znaleckého posudku společnosti TOP AUDITING, s. r. o., v řešené věci nelze spatřovat nepřiměřenou úvahu soudu. Rovněž pak nelze odvolacímu soudu vytknout, že nenechal vypracovat další revizní znalecký posudek, pokud neměl pochybnosti o správnosti doplněného revizního znaleckého posudku společnosti TOP AUDITING, s. r. o.
Podle dovolatelky odvolací soud pochybil procesně v tom, že nebyly provedeny jí navržené důkazy. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl [srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku téhož soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008 (všechny dostupné na www.nsoud.cz ), dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999 a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, zohlednil při hodnocení důkazů i vyjádření realitních kanceláří, které žalobkyně předložila. Jeho rozhodnutí je proto v tomto směru v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nicméně vzhledem k době vypracování doplnění znaleckého posudku (červenec 2013) bude na odvolacím soudu, aby posoudil jeho použitelnost především s ohledem na dobu, která uplynula a z hlediska posouzení, nakolik mohou tyto závěry jako aktuální ještě obstát v době, kdy odvolací soud bude ve věci následně rozhodovat.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu částečně spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)]. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu