ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2341.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2341/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. S., zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 79/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 11. 2013, č. j. 69 Co 28/2013-698, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 11. 2013, č. j. 69 Co 28/2013-698, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, č. j. 10 C 79/2008-604, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovitosti, a to budovu č. p. (rodinný dům), postavenou na pozemku parc. č. st. 190, budovu bez č. p./č. e., postavenou na pozemku parc. č. st. 308, dále pozemky parc. č. st. 190, parc. č. st. 308 a parc. č. 604/3, vše zapsáno na LV č. 568, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc pro k. ú. S. na H., obec S., v ceně 2 400 000 Kč (dále rovněž jako „rodinný dům“), a finanční hotovost ve výši 157 000 Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nemovitosti, a to byt č. 209/1, nacházející se v budově č. p. postavené na pozemku parc. č. st. 241, 242, 243, zapsán na LV č. 1462 vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc pro k. ú. N., obec O., včetně podílu o velikosti 630/13078 na společných částech budovy č. p. 209, 210, 211, postavené na pozemcích parc. č. st. 241, 242, 243, a podílu o velikosti 630/13078 na pozemcích parc. č. st. 241, 242, 243, vše zapsáno na LV č. 930, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc pro k. ú. N., obec O., v ceně 1 230 000 Kč (dále rovněž jako „byt č. 209/1“). Žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění částku 663 500 Kč. Zamítl návrh žalobkyně na vypořádání úspor ve výši 1 238 280 Kč a vzájemnou žalobu o povinnosti žalobkyně vydat žalovanému starožitnou skříň a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společné jmění účastníků zaniklo 14. 6. 2007, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2007, č. j. 20 C 77/2006-23, kterým bylo manželství účastníků řízení rozvedeno. Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále rovněž jako „SJM“) žalobou ze dne 19. 2. 2008, v níž požadovala vypořádat označené nemovitosti, úspory ve výši 1 238 280 Kč a vnosy z její strany na společný majetek.
Výše shora uvedených úspor odpovídá ceně, za kterou žalovaný na základě kupní smlouvy ze dne 7. 8. 2006 prodal nemovitosti zapsané na LV č. 975 pro k. ú. a obec H., a které tvořily součást společného jmění účastníků. Tyto prostředky si měl žalovaný ponechat a za jejich část dne 15. 3. 2007 koupit (bez souhlasu žalobkyně) byt č. 239/4, nacházející se v budově č. p. včetně podílu na společných částech budovy č. p. a na pozemcích parc. č. st. 332, 333/ a 334/2, vše v k. ú. N., obec O. (dále rovněž jako „byt č. 239/4“). Byt žalovaný převedl na syna účastníků M. S. darovací smlouvou uzavřenou dne 16. 7. 2007. Žalobkyně se 15. 7. 2010 dovolala relativní neplatnosti této darovací smlouvy podle §145 odst. 2 a §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Žalovaný uplatnil své vnosy na společný majetek a žádal vypořádat hotovost ve výši 157 000 Kč. Dále požadoval vydání starožitné skříně, která byla v jeho výlučném vlastnictví.
Soud prvního stupně konstatoval, že je vázán návrhy účastníků ohledně předmětu vypořádání, které může překročit pouze v otázce stanovení ceny majetku a způsobu jeho rozdělení mezi účastníky a nemůže vypořádat majetek, který účastníci vypořádat nepožadovali. Označit majetek k vypořádání mohli účastníci pouze ve lhůtě tří let od zániku manželství, tedy do 14. 6. 2010.
K bytu č. 239/4 uvedl, že jeho vypořádání navrhla žalobkyně po uplynutí zákonné lhůty dne 27. 9. 2012. Byt tvořil součást SJM účastníků (neboť byl pořízen i za prostředky náležející do SJM, které byly získány prodejem nemovitostí v k. ú. H., jež rovněž byly, vyjma dvou pozemků, součástí SJM), nyní je v jejich podílovém spoluvlastnictví (§150 odst. 4 obč. zák.). Žalobkyně požadovala vypořádat úspory ve výši 1 238 280 Kč (tedy prostředky získané za prodej nemovitostí v k. ú. H.) a dále hodnotu bytu, který byl převeden na syna účastníků M. S., nikoliv byt samotný. Do dovolání se relativní neplatnosti darovací smlouvy žalobkyní dne 15. 7. 2010 bylo nutné na darování bytu M. S. hledět jako na platné a do 14. 6. 2010 tedy žalobkyně ani nemohla byt č. 239/4 k vypořádání navrhnout.
K tvrzeným vnosům účastníků uvedl, že nebylo prokázáno, že by účastníci výlučné prostředky vůbec měli, a dále ani to, že by takové prostředky byly investovány do společného majetku.
Jako nedůvodný zamítl nárok žalovaného na vydání starožitné skříně, neboť neprokázal, že byla tato skříň v jeho výlučném vlastnictví.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 69 Co 28/2013-698, změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a III. tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně rodinný dům, do výlučného vlastnictví žalovaného byt č. 209/1 a byt č. 239/4 a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku ve výši 46 000 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. o zamítnutí návrhu žalobkyně na vypořádání úspor ve výši 1 238 280 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Potvrdil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o vydání starožitné skříně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že byt č. 239/4 byl součástí společného jmění manželů, neboť byl koupen žalovaným během trvání manželství za cenu 1 340 000 Kč, přičemž nebylo prokázáno, že by tato částka byť i jen z části byla placena z finančních prostředků mimo rámec společného jmění manželů. Žalobkyně se 15. 7. 2010 dovolala relativní neplatnosti darovací smlouvy, kterou žalovaný uzavřel 16. 7. 2007, a na základě které daroval byt č. 239/4 synu M. S. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud byt č. 239/4 vypořádal a přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Uvedl, že žalobkyně ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství učinila předmětem vypořádání „hodnotu bytu, který žalovaný daroval synovi po rozvodu (stalo se tak v rámci jednání soudu prvního stupně dne 22. 1. 2010)“ a soud změnu žaloby připustil. V takovém případě podle odvolacího soudu lze konstatovat, „že v důsledku pozdějšího jednání žalobkyně se požadavek na vypořádání aktiva dříve společné věci v hodnotovém vyjádření prosazovaný do uplynutí lhůty tří let od zániku majetkového společenství transformoval tak, že soud měl v důsledku neplatnosti úkonu darování od počátku vypořádat majetek, jehož se takový úkon týkal. Ačkoliv v době dovolání se relativní neplatnosti uplynula již doba tří let od zániku společného jmění účastníků, není byt jako předmět vypořádání novou hodnotou“.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že nebyly prokázány žalovaným tvrzené vnosy z jeho výlučného majetku na majetek společný. Uvedl, že vzhledem ke skutkovým zjištěním nelze stanovit výši vnosů žalovaného na společný majetek ani podle §136 o. s. ř., a tyto vnosy tak vypořádat.
K žalobě na vydání starožitné skříně uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno o výlučném vlastnictví této věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byt č. 239/4 byl součástí společného jmění účastníků, neboť tento závěr odporuje skutkovým zjištěním a provedenému dokazování. Navíc žalovaná byt učinila předmětem vypořádání až po uplynutí lhůty tří let od zániku SJM, a to dne 27. 9. 2012. Do té doby požadovala žalobkyně vypořádat pouze „hodnotu bytu“. Stanovisko odvolacího soudu, že v důsledku pozdějšího jednání se požadavek žalobkyně na vypořádání „hodnoty bytu“ č. 239/4 transformoval tak, že soud měl v důsledku neplatnosti úkonu darování vypořádat majetek, jehož se takový právní úkon týkal, nemá oporu v zákoně a tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
Dovolatel namítá i nesprávné právní posouzení jeho vnosů do společného jmění manželů, a to zejména pokud jde o sbírku starožitností, která byla prodána v souvislosti s koupí nemovitostí v k. ú. S. a H. Odvolací soud měl stanovit hodnotu sbírky volnou úvahou podle §136 o. s. ř., neboť z provedeného dokazování vyplývá alespoň přibližná hodnota majetku, přičemž dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na vydání starožitné skříně je zcela v rozporu s provedenými důkazy. Podle žalovaného z provedeného dokazování vyplývá, že starožitná skříň je v jeho výlučném vlastnictví.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014).
K bytu č. 239/4:
Podle §150 odst. 4 obč. zák. „nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné“.
Dovolací soud opakovaně zdůraznil, že předmětem soudního řízení o vypořádání se mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství, a to např. v rozsudku ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011 (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012). Překročit jejich návrhy může jen ohledně ceny vypořádávaného majetku a toho, jak jej mezi manžely rozdělí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004). V řízení o vypořádání společného jmění proto účastník musí alespoň jednoznačně identifikovat majetek, jehož vypořádání požaduje.
V projednávané věci zaniklo společné jmění manželů 14. 6. 2007. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně v žalobě ze dne 19. 2. 2008 žádala vypořádat částku 1 238 280 Kč, kterou si žalovaný ponechal, a která představovala cenu za prodej nemovitostí v k. ú. H., jež byly součástí SJM. Uvedla, že „tyto finanční prostředky investoval žalovaný do nákupu bytové jednotky (pozn. bytu č. 239/4) pro již zletilého syna M. S.“ (č. l. 2). Při jednání dne 18. 5. 2008 poznamenala, že „nemovitosti v k. ú. H. byly pořízeny z prostředků náležejících do SJM, následně prodány, avšak žalobkyně nikdy nedala souhlas s použitím těchto prostředků na nákup bytu č. 294/3, tudíž požaduje, aby byla tržní hodnota bytu č. 293/4 zahrnuta do SJM a vypořádána“ (č. l. 40 verte). Rovněž při jednání ze dne 22. 1. 2010 žalobkyně žádala vypořádat „hodnotu bytu č. 293/4“ (č. l. 246 verte). Žalobkyně se dne 15. 7. 2010 dovolala relativní neplatnosti smlouvy, kterou byl darován byt č. 293/4 synu M. S. Následně v podání ze dne 27. 9. 2012 adresovaném soudu prvního stupně žádala vypořádat byt č. 293/4.
Ze shora uvedené se podává, že žalobkyně neučinila byt č. 293/4 předmětem vypořádání společného jmění účastníků řízení ve lhůtě tří let od zániku SJM, ale poprvé navrhla vypořádat tento byt až v podání ze dne 27. 9. 2012. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně především sledovala zájem na vypořádání částky 1 238 280 Kč získané za prodej nemovitostí v k. ú. H., kterou si žalovaný ponechal. Protože za tyto prostředky žalovaný následně koupil byt č. 293/4, který daroval společnému synovi účastníků, navrhovala vypořádání „hodnoty“ tohoto bytu. Návrhy žalobkyně „na vypořádání hodnoty bytu č. 293/4“, kterými však sledovala zájem na vypořádání výše uvedené částky, proto nelze hodnotit jako návrhy na vypořádání bytu samotného.
Žalobkyně ani nemohla navrhnout byt k vypořádání do 15. 7. 2010, neboť až tohoto dne se dovolala relativní neplatnosti právního úkonu – darovací smlouvy – kterým žalovaný byt převedl na syna (do 15. 7. 2010 bylo nutné pohlížet na darovací smlouvu jako na platný právní úkon). Jestliže se žalobkyně rozhodla uplatnit relativní neplatnost darovací smlouvy až po uplynutí tří let od zániku SJM, musela si být vědoma toho, že byt jako majetková hodnota již nemůže být vypořádán v soudním řízení. Byl-li takový byt součástí SJM, je nadále v podílovém spoluvlastnictví účastníků (§150 odst. 4 obč. zák.).
Jestliže přesto odvolací soud vypořádal byt č. 293/4 v rámci řízení o vypořádání SJM, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť byt č. 293/4 nebyl navržen k vypořádání některým z účastníků řízení ve lhůtě tří let od zániku SJM. Dovolání žalovaného je tak v této části důvodné.
Neobstojí ovšem námitka dovolatele, že odvolací soud v rozporu s provedeným dokazování uzavřel, že byt č. 293/4 byl pořízen „za kupní cenu 1 300 000 Kč, o níž nebylo prokázáno, že by byla byť i jen z části placena z finančních prostředků mimo rámec společného jmění manželů, a náleží tedy do společného jmění účastníků řízení“.
Výše uvedená námitka dovolatele představuje polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Ze shora uvedeného vyplývá, že námitka žalovaného ohledně financování bytu č. 239/4, tedy skutková námitka, není v dovolacím řízení přípustná.
Nedůvodnými jsou rovněž námitky žalovaného, že žalobkyně udělila souhlas s darováním bytu č. 239/4 synu M. S., či námitky, že se žalobkyně nedovolala relativní neplatnosti darovací smlouvy. Tyto námitky představují také polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a nejsou v dovolacím řízení přípustné.
Přiléhavou není ani námitka žalovaného, že nebyly vypořádány dva závazky, které existovaly ke dni zániku SJM a které vznikly v souvislosti s koupí bytu č. 239/4. Uvádí, že pokud se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti darovací smlouvy až po uplynutí tří let od zániku SJM, nemohl ani dovolatel navrhnout tyto závazky k vypořádání právě v zákonné lhůtě.
Soudy nižších stupňů uzavřely, že nebylo prokázáno, že by na koupi bytu č. 239/4 byly použity prostředky žalovaného získané na základě dvou výše uvedených závazků, tedy nebylo prokázáno, že by prostředky získané na základě těchto dvou závazků žalovaného byly vynaloženy na společný majetek. Shora uvedená námitka dovolatele je tedy opět námitkou skutkovou a není v dovolacím řízení přípustná.
Pokud má žalovaný za to, že předmětné závazky byly součástí SJM, z obsahu spisu i z dovolání žalovaného vyplývá, že tyto nenavrhl ve lhůtě tří let od zániku SJM k vypořádání.
K tvrzeným vnosům žalovaného na společný majetek:
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebylo možné ani podle §136 o. s. ř. stanovit volnou úvahou výši finanční částky, kterou vynaložil z jeho výlučných prostředků získaných prodejem věcí z výlučného vlastnictví žalovaného na společný majetek, neboť se nepodařilo takové věci identifikovat a zjistit alespoň jejich přibližnou hodnotu, přičemž takový postup odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004.
V rozsudku ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004, Nejvyšší soud dovodil, že pokud soud na základě dokladů předložených účastníkem řízení nemůže zcela přesně zjistit a zohlednit, co konkrétně z oddělených prostředků z doby před manželstvím některý z manželů vnesl do manželství, je na místě výši této částky stanovit volnou úvahou ve smyslu §136 o. s. ř. Takové volné úvaze musí předcházet zjištění alespoň přibližné hodnoty majetku jednoho z manželů, který měl před vznikem společného jmění a který získal v průběhu manželství mimo zdroje společného jmění. V rámci uvedené volné úvahy by měl být učiněn úsudek, nakolik mohly být prostředky, náležející jen jednomu z manželů, jím použity k jiným účelům než na společný majetek a nakolik ve prospěch společného jmění účastníků.
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že není možné stanovit výši vnosů ze strany žalovaného, neboť se nepodařilo zjistit rozsah výlučného majetku žalovaného (starožitností), a tedy ani částku, kterou měl žalovaný prodejem takového majetku získat a následně vložit do majetku společného.
Namítá-li žalovaný, že je možné na základě provedeného dokazování zjistit přibližnou hodnotu jeho výlučného majetku před vznikem manželství, jedná se opět o skutkovou námitku, která přípustnost dovolání v této části založit nemůže. Není-li ovšem možné zjistit rozsah výlučného majetku žalovaného před vznikem manželství a tedy ani jeho přibližnou hodnotu, je správný závěr odvolacího soudu, že nebylo možné stanovit výši vnosů na společný majetek, a jeho rozhodnutí tak není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004.
Námitky dovolatele vůči závěrům odvolacího soudu ohledně financování nemovitostí v k. ú. Hněvotín, vnosů na pořízení družstevního bytu a vnosů dovolatele na splátky úvěru jsou rovněž námitkami skutkovými, které nemohou přípustnost dovolání v této části založit.
Ke starožitné skříni:
Dovolatel rovněž uvádí, že odvolací soud v rozporu se skutkovou a důkazní situací zamítl žalobu na vydání starožitné skříně, která je podle tvrzení dovolatele v jeho výlučném vlastnictví. I tato námitka dovolatele představuje polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, kterými je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Tedy ani tato skutková námitka není v dovolacím řízení přípustná.
Z výše uvedeného se však podává, že rozhodnutí odvolacího soudu částečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolání je tak důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu