ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.51.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 51/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. V. V. , bytem ve V., Š. 754, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci III – Jeřáb, Tř. 1. máje 535/50, proti žalované H. B. , bytem v L., K. S. 580/11, zastoupené JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Klášterní 15, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 107/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 7. června 2010, č. j. 36 Co 491/2009-268, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. července 2010, č. j. 36 Co 491/2009-275, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 40 656,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Jarmily Holovčákové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2009, č. j. 16 C 107/99-225, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen ,,BSM“) tak, že ve výroku I. A. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce dům č. p. 67, nacházející se na pozemku parc. č. st. 36 spolu s tímto pozemkem, v obci a katastrálním území B. n. P. (dále jen ,,dům č. p. 67“), a movité věci uvedené ve výroku I. B. tohoto rozsudku. Do výlučného vlastnictví žalované pak ve výroku II. A. přikázal dům č. p. 524, nacházející se na pozemku parc. č. st. 671 spolu s tímto pozemkem, v obci a katastrálním území B. n. P. (dále jen ,,dům č. p. 524“), a movité věci uvedené ve výroku II. B. tohoto rozsudku. Ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku polovinu částky 184 500,- Kč, kterou vybrala z účtu u České spořitelny, a.s. a dále částku ve výši 945.000,- Kč, kterou žalobce získal jako půjčku od věřitele V. Š. na koupi domu č. p. 524. V témže výroku soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku ve výši 735 102,-Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Ve výroku IV. soud prvního stupně zamítl žalobu na vypořádání BSM co do movitých věcí uvedených v tomto výroku a ve výrocích V. - VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že BSM účastníků zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu jejich manželství dne 17. srpna 1996. Movité věci přikázal účastníkům podle toho, kdo je držel po zániku BSM. U movitých věcí uvedených ve výroku IV. rozsudku pak konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že žalovaná jím tvrzené věci z bytu odvezla, a žalovaná neunesla důkazní břemeno o tom, že věci zůstaly u žalobce. Účastníci shodně prohlásili, že do BSM patří půjčka od J. C. Půjčku od obchodní společnosti KOOD, spol. s r. o. soud prvního stupně do BSM nezařadil, protože je v této společnosti sám žalobce ekonomicky vázán a působí v ní. Uhradit dluh V. Š. ve výši 945 000,- Kč uložil žalované, neboť jí byl přikázán dům č. p. 524, o který měla mít žalovaná zájem. Žalovaná potvrdila, že ze společného účtu vybrala částku ve výši 184 500,-Kč, která spadala do BSM, proto jí soud uložil polovinu této částky zaplatit žalobci. Dům č. p. 67 přikázal žalobci z toho důvodu, že v něm podniká.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. června 2010, č. j. 36 Co 491/2009-268, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. července 2010, č. j. 36 Co 491/2009-275, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. A. změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal dům č. p. 524 (výrok I. rozsudku) a ve výroku I. B. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku). Výrok II. A rozsudku soudu prvního stupně změnil odvolací soud tak, že do výlučného vlastnictví žalované přikázal dům č. p. 67 (výrok III. rozsudku). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. B. v bodě č. 5 odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítl, ve zbytku výrok II. B. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV. rozsudku). Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně pak změnil tak, že žalobu žalobce na vypořádání ,,pohledávky“ (správně ,,závazku“) ve výši 945 000,- Kč zamítl (výrok V. rozsudku). Ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok VI. rozsudku) a dále uložil každému z účastníků zaplatit J. C. částku ve výši 72 500,-Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok VII.). Odvolací soud rovněž vyčíslil i vypořádací podíl ve výši 268 928,-Kč, který byla žalovaná zavázána žalobci zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok VIII. rozsudku). Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud ve výroku V. potvrdil (výrok IX. rozsudku). Ve výrocích X. - XI. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a doplněného v odvolacím řízení. Konstatoval, že podle právní úpravy BSM nebyly jeho předmětem závazky vzniklé za trvání manželství, nicméně mohly být vypořádány společně s aktivy spadajícími do BSM, pokud souvisely se společným hospodařením manželů. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který přikázal dluh vůči věřiteli V. Š. ve výši 945 000,- Kč k úhradě žalované. Na základě doplněného dokazování zjistil, že účelem poskytnutí půjčky žalobci ze strany věřitele V. Š. bylo nabytí domu č. p. 524 do vlastnictví věřitele. Proto také žalobce s V. Š. uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, na základě které se žalobce zavázal dům č. p. 524 prodat věřiteli. Mezi oběma účastníky smlouvy o smlouvě budoucí byl sepsán i dlužní úpis, který dokládal půjčku žalobci. Odvolací soud návrh žalobce na vypořádání této půjčky zamítl s tím, že nemá nic společného s majetkem účastníků a byl jí vázán pouze žalovaný, neboť se nejednalo o běžnou záležitost vzhledem k majetkovým poměrům účastníků. Z tohoto důvodu také změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do vlastnictví žalobce přikázal právě dům č. 524 a do vlastnictví žalované dům č. p. 67. Rozhodl dále o dluhu účastníků vůči panu J. C. z titulu půjčky, neboť ačkoliv ji účastníci shodně uznali, soud prvního stupně o ní opomněl rozhodnout. Vzal za prokázané i to, že půjčka na dům č. p. 524 byla poskytnuta V. Š., nikoliv – oproti tvrzení žalované – jejími příbuznými. Ohledně půjčky ve výši 10 000,- Kč poskytnuté společností, ve které byl žalobce společníkem, se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a současně namítl, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je ,,nepřehlednost rozsudečných výroků, kdy z podaného odůvodnění není zřejmé, z jakých skutečností soud při formulaci konkrétního výroku vycházel“. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné a nejasné. Dovolatel dále brojí proti zamítnutí návrhu na vypořádání dluhu vůči věřiteli V. Š. ve výši 945 000,- Kč. V řízení bylo bezpečně prokázáno, že uvedená částka poskytnutá V. Š. byla vynaložena k úhradě kupní ceny domu č. p. 524, který byl účastníky zakoupen v rámci privatizace. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že převzetí závazku ze smlouvy o půjčce dovolatelem bylo mimo rámec obvyklého hospodaření manželů, a půjčka tak do BSM nespadá. Považuje za nesprávný výklad odvolacího soudu, že součást BSM tvoří nemovitost a nikoliv již závazek z půjčky, za níž byla pořízena. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 149/2003, a konstatuje, že pokud byly půjčkou dotčeny společné věci (dům č. p. 524), jedná se společný závazek nebo o vnos jednoho z manželů do BSM, který musí být po zániku BSM druhému manželu nahrazen. Dovolatel brojí i proti rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání obou nemovitostí účastníkům, neboť nesouhlasí, aby mu byl přikázán dům č. p. 524, když v domě č. p. 67 se nachází archiv jeho obchodní společnosti a žalovaná uvedla, že k tomuto domu nemá žádný vztah.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Nesouhlasí s názorem dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu není jasné, přezkoumatelné a řádně odůvodněné. Popřela, že by cokoli věděla o půjčce od V. Š.. S přikázáním domu č. p. 67 do jejího vlastnictví souhlasila a uvedla, že argumentace žalobce o tom, proč by tento dům měl být přikázán do jeho vlastnictví, je účelová, neboť se v domě nenachází žádný archiv společnosti, která je navíc již v likvidaci. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8042 (dále jen „Soubor“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Dovolatel v dovolání především napadá způsob, jakým odvolací soud do svého rozhodnutí promítl požadavek žalobce na vypořádání dluhu ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a věřitelem V. Š. na částku 945 000,- Kč.
Zatímco soud prvního stupně tento závazek předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví učinil, odvolací dospěl k závěru, že závazek v rámci řízení vypořádat nelze. Potud práva a povinnosti účastníků ve vztahu k uvedenému závazku nalézací soudy posoudily odlišně a dovolání je v daném směru přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §143 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Předmětem bezpodílového spoluvlastnictví bylo vše, co mohlo být předmětem vlastnictví, tj. vzhledem k zákonem přijaté koncepci vlastnického práva toliko věci. Ohledně závazků převážil výklad, k němuž se přiklání také dovolací soud, že závazky netvořily předmět bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale za určitých podmínek se vypořádávaly při zániku tohoto majetkového společenství (jednalo se o tzv. vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví v širším smyslu).
Soudní praxe vycházela z toho, že „občanský zákoník nemá výslovné ustanovení o tom, jak mají být vypořádány pohledávky a dluhy manželů, které jsou spojeny s jejich bezpodílovým spoluvlastnictvím a vznikly za jeho trvání. Tyto pohledávky a dluhy nepatří totiž podle ustanovení §143 obč. zák. a ve smyslu ustanovení §127 obč. zák. do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, takže se na ně nevztahují ustanovení §149 a §150 obč. zák. Nejsou-li tyto vztahy zvlášť upraveny, pak nutno vyjít ve smyslu ustanovení §496 obč. zák. z ustanovení, která upravují vztahy jim obsahem a účelem nejbližší, použít přiměřeně ustanovení §149 a §150 obč. zák. a provést i vypořádání společných pohledávek a dluhů manželů, pokud vznikly za trvání jejich bezpodílového spoluvlastnictví a v souvislosti s jejich hospodářským a spotřebním společenstvím. Vypořádání těchto společných práv a povinností se ovšem týká vztahů mezi manžely a nezasahuje do práv a povinností třetích osob, které nejsou účastníky řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů“ (k tomu srovnej z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1972, pod pořadovým č. 42). Tyto závěry pak převzala jako správné i komentářová literatura (k tomu srovnej: Občanský zákoník. Komentář. Díl I. Panorama, Praha, 1987, str. 528).
Uvedená východiska následně odborná literatura upřesnila a precizovala tak, že společně s vypořádáním věcí tvořících předmět bezpodílového spoluvlastnictví manželů je nutno vypořádat i společné pohledávky a dluhy manželů vzniklé za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví v souvislosti s jejich hospodářským a spotřebním společenstvím. Stejným způsobem však nelze postupovat ohledně dluhu, který sice vznikl za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak z půjčky uzavřené toliko jedním z manželů. Závazek vzniklý na základě takto uzavřené smlouvy o půjčce není společným závazkem, nýbrž závazkem pouze toho z manželů, který smlouvu uzavřel (k tomu srovnej: Bičovský, J.: Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Aktualizované vydání dle právního stavu k 1. 1. 1994. Linde Praha, 1994, str. 181, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz 122/81). Jestliže se právní úkon netýkal společných věcí, nýbrž se jednalo např. o smlouvu o půjčce uzavřenou jedním z manželů, stal se dlužníkem právě jen tento manžel (k tomu srovnej : Dvořák, J. – Spáčil, J. : Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 90).
Tyto závěry pak akceptovala i současná judikatura, na kterou ostatně odkázal i odvolací soud, vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 149/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod pořadovým č. C 3588, ve kterém dovolací soud v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů vyložil, že „závazky jednoho z manželů vzniklé za trvání manželství samy o sobě bez dalšího nebyly závazky obou manželů, neboť pasivní solidarita manželů byla stanovena pouze pro právní úkony, týkající se společných věcí. Pak smlouvou o půjčce nebyly ještě dotčeny společné věci, neboť touto smlouvou byly teprve peníze do bezpodílového spoluvlastnictví manželů získávány. Jestliže tuto smlouvu uzavřel jen jeden z manželů, byl z ní zavázán nebo oprávněn jen on sám. Samotné uzavření smlouvy o půjčce a z ní vzniklý dluh neodůvodňuje uvedený právní závěr odvolacího soudu a jím vyvozené, že „polovinu hradí zůstavitelova manželka z titulu vypořádání SJM. Druhá polovina pak patří do dědictví.“ Pokud soud dovodil, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobcem a zemřelým manželem prvé žalované, pak toto neodůvodňuje jiný závěr než ten, že celý takto vzniklý dluh náleží do dědictví po zemřelém.“
Dovolatel nedůvodně vytýká odvolacímu soudu odkaz na toto rozhodnutí s tím, že závěry z rozhodnutí plynoucí svědčí naopak názoru dovolatele, že se jedná o společný závazek, neboť jím byly dotčeny společné věci. Aby o společnou půjčku dotýkající se společných věcí v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví mohlo jít, muselo by se jednat o případ, kdy v době uzavření půjčky se jednalo o závazek vztahující se k majetku, který již součástí bezpodílového spoluvlastnictví byl. Tak by tomu mohlo být např. tehdy, pokud by manželé uzavřeli smlouvu o úvěru sloužícím k rekonstrukci nemovitosti nacházející se v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů apod. Nejde však o případy, kdy v době uzavření půjčky jedním z manželů by se tato půjčka pouze mohla následně vztahovat k majetku, jenž má být teprve získán za finanční prostředky půjčkou opatřené.
Odvolací soud svůj závěr, že uvedenou půjčku ve výši 945 000,- Kč nelze učinit předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, odůvodnil nejenom poukazem na to, že z této půjčky byl zavázán pouze dovolatel (byť v této souvislosti odvolací soud nesprávně uvedl, že se tak stalo proto, že se „jednalo o jinou, než běžnou záležitost“), ale i závěrem, že tato půjčka „neměla nic do činění s bezpodílovým spoluvlastnictvím účastníků“, jinými slovy netýkala se jejich hospodářského a spotřebního společenství.
Tento závěr odůvodnil odvolací soud - s argumentací podrobně rozvedenou v odůvodnění jeho rozsudku - poukazem na skutečnost, že peníze byly poskytnuty svědkem V. Š., který je měl v hotovosti na svém devizovém účtu, ze kterého je vybral dne 20. října 1995, na zakoupení nemovitosti (domu č. p. 524) pro něho samého, nikoliv pro zákonné majetkové společenství účastníků – bezpodílové spoluvlastnictví. Argumentoval především odkazem na smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 20. října 1995 (uzavřenou téhož dne jako smlouva o půjčce), podle níž kupující (svědek V. Š.) půjčuje prodávajícímu (dovolateli) finanční hotovost ve výši 945 000,- Kč za účelem koupě nemovitosti ve prospěch svědka Š.
Tento stěžejní závěr pak dovolatel v dovolání žádným způsobem nezpochybnil. Za této situace je závěr odvolacího soudu, že se nejednalo o závazek, který by bylo možné vypořádat v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, správný.
Dovolatel dále v dovolání namítá, že pokud by měl v dovolacím řízení obstát závěr odvolacího soudu o tom, že se nejedná o společný závazek, který lze v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů důvodně navrhnout k vypořádání, měl odvolací soud věc posoudit jako „vnos jednoho z manželů do BSM, který mu má být po jeho zániku nahrazen“.
Tato námitka není důvodná.
Uplatňuje-li dovolatel až v dovolání zohlednění obsahu předmětného závazku jako vnosu z výlučného majetku jednoho manžela na majetek společný, jedná se o novou skutečnost, jejíž uplatnění je v dovolacím řízení nepřípustné (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Nadto dovolací soud dodává, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5055, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8045 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8310, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Žaloba o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů byla u soudu prvního stupně podána dne 11. srpna 1999, přičemž podle zjištění nalézacích soudů došlo k zániku bezpodílového spoluvlastnictví dne 17. srpna 1996. Předmětem řízení se tak mohly stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu do 17. srpna 1999.
Požadavek na vypořádání tzv. vnosu z výlučného majetku do společného (tj. zohlednění případu, kdy některý z manželů vynaloží své výlučné prostředky do společného majetku) však v uvedené tříleté lhůtě uplatněn nebyl.
V žalobě dovolatel ve vztahu k předmětu dovolacího řízení uplatnil požadavek na vypořádání dluhu z půjčky vůči věřiteli V. Š. ve výši 945 000,- Kč výslovně toliko tím způsobem, aby mu byl tento dluh přikázán k úhradě (z čehož dovolatel dovozoval, že žalované bude uložena povinnost zaplatit mu v souvislosti s vypořádání této půjčky jednu polovinu její hodnoty). Naproti tomu vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá tvrzení, že výlučné finanční prostředky jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství (zde bezpodílového spoluvlastnictví manželů) a současně požadavek, „aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek“ (§150 věta první občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.). Takový požadavek dovolatel v žalobě ani do 17. srpna 1999 neuplatnil.
Dovolací soud ostatně nemá pochybnosti o tom, že dovolací argumentace směřující k aplikaci institutu tzv. vnosu je zjevnou reakcí na závěr odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že závazek z půjčky vůči V. Š. nelze považovat za závazek, který by bylo možné v daném případě zohlednit v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a dovolatel se při vědomí tohoto právního názoru odvolacího soudu snaží dosáhnout pro něj příznivého výsledku řízení.
Odvolací soud přikázal do vlastnictví žalované dům č. p. 67 a do vlastnictví žalobce dům č. p. 524, a rozhodl tak odlišně oproti soudu prvního stupně, který do vlastnictví žalovaného přikázal dům č. p. 524 a do vlastnictví žalobce dům č. p. 67. Proto i v této části je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani zde však není důvodné.
Podle §150 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Stávající právní úprava nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány, ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přihlédnout, což judikatura výslovně zdůraznila (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1404, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 444/2009 – www.nsoud.cz). Hlediska uvedená v §149 odst. 3 obč. zák. představují podle závěrů vyslovených v odborné literatuře spíše hlediska rozhodná pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej : Dvořák, J., Spáčil, J., Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 245). Judikatura sama pak za jedno z hledisek rozhodných pro přikázání považuje účelné využití věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 259). Jednou ze zásad, z níž soud při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vychází, je i zásada, podle které se věci ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1404). Jestliže v řízení o vypořádání majetkového společenství manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C. 8062, C 8268, přičemž zde vyslovené závěry v poměrech společného jmění manželů jsou plně použitelné i při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví).
Odvolací soud při úvaze o přikázání jednotlivých nemovitostí účastníkům zohlednil, že dům č. p. 524 byl nemovitostí, k níž se vázala smlouva o smlouvě budoucí, na základě které se dovolatel zavázal tuto nemovitost koupit „pro svědka“ V. Š., a s tím spojená půjčka V. Š. dovolateli. Za situace, kdy odvolací soud uzavřel, že uvedená půjčka se žádným způsobem nevázala k hospodářskému společenství účastníků a představuje výlučný závazek dovolatele, jeví se dovolacímu soudu logickou úvaha, že tuto nemovitost (považoval-li ji za součást bezpodílového spoluvlastnictví) přikázal do výlučného vlastnictví dovolatele. Přikázání domu č. p. 67 žalované je pak naplněním judikatorního požadavku, aby byla minimalizována částka na vyrovnání podílů, která by byla výrazně vyšší v případě, že by obě nemovitosti odvolací soud přikázal dovolateli.
Této úvaze odvolacího soudu nelze nic vytknout, tím spíše v rovině zjevné nepřiměřenosti závěru o tom, kterému z účastníků má být ta která nemovitost přikázána. Odvolací soud správně reflektoval, že jeho úvaha o přikázání nemovitostí není dotčena nutností řešení bytové potřeby účastníků, neboť tito se „zřetelem na zrušení společného soužití a přestěhování účastníků do jiných měst“ mají bytovou potřebu vyřešenu. Podle názoru dovolacího soudu také zvolený způsob vypořádání koresponduje procesním stanoviskům účastníků v průběhu řízení. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který dovolatel v daném směru nezpochybnil, žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně až do závěrečného návrhu navrhoval, aby obě nemovitosti byly přikázány jemu; žalovaná v průběhu odvolacího řízení navrhla, aby jí do vlastnictví byl přikázán dům č. p. 67, když o dům č. p. 524 v průběhu řízení neprojevila zájem. Rozhodnutí odvolacího soudu tak i ve vztahu k přikázání jednotlivých nemovitostí obstojí.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když vadu řízení považuje „nepřehlednost rozsudečných výroků, kdy z podaného odůvodnění není zřejmé, z jakých skutečností soud při formulaci konkrétního výroku vycházel, přičemž některé části rozsudečného výroku odvolacího soudu mají při odkazu na znění rozsudku nalézacího soudu takovou povahu, že jsou ze své podstaty nepřezkoumatelné či nejasné a soud zde tak zřetelně nedostál své povinnosti formulovat rozsudečný výrok jasně a přehledně a jeho znění přesvědčivě odůvodnit“.
Protože uvedená dovolací námitka není žádným způsobem v dovolání blíže rozvedena, není zřejmé, jaké konkrétní výhrady vůči rozsudku odvolacího soudu dovolatel uplatňuje. Z hlediska uplatněných dovolacích námitek však rozhodnutí odvolacího soudu naplňuje požadavky předvídané ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. Z výrokové části rozsudku odvolacího soudu je jednoznačně patrno, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně nevypořádal závazek ve výši 945 000,- Kč založený smluvním vztahem s V. Š. (výrok V. rozsudku odvolacího soudu) a v odůvodnění rozhodnutí odvolací soud důvody tohoto postupu zcela jasně a srozumitelně vyložil. Ve výrocích I. a III. rozsudku je zřetelně vyjádřena změna rozsudku soudu prvního stupně ohledně toho, které nemovitosti byly účastníkům přikázány do výlučného vlastnictví; v odůvodnění rozsudku pak odvolací soud jasně vyložil důvody, které ho ke změně rozsudku soudu prvního stupně vedly.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a tvrzené vady řízení nebyl naplněn, rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalované představují odměnu advokáta za vypracování vyjádření k dovolání při krácení odměny za jeden úkon právní služby a činí podle §3 odst. 1 bodu 5, §4 odst. 1, 3, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 33 580,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 399/2010 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalované k dovolání žalobce, tj. 300,- Kč; náklady dovolacího řízení na straně žalované činí 33 880,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 6 776,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) a její celkové náklady dovolacího řízení činí 40 656,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení 40 656,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu