ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3379.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3379/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. K., zastoupeného Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 14, proti žalované D. L., zastoupené JUDr. Zuzanou Běťákovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 40/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2014, č. j. 8 Co 99/2014-226, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2014, č. j. 8 Co 99/2014-226, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 10. 2013, č. j. 6 C 40/2010-187, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 6 C 40/2010-187, z věcí náležejících do zaniklého společného jmění účastníků řízení přikázal do výlučného vlastnictví žalobce movité věci blíže specifikované ve výroku I. v celkové hodnotě 56 000 Kč, podnik Z. K., S. 97, IČO 41048156, v hodnotě 2 339 000 Kč a pozemek parc. č. 612/2, v obci a k. ú. S., zapsaný u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín na LV č. 977, v hodnotě 34 970 Kč (výrok I.). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal z věcí náležejících do zaniklého společného jmění manželů movité věci blíže specifikované ve výroku II. v celkové hodnotě 37 000 Kč (výrok II.). Stanovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na vypořádacím podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 1 195 985 Kč (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, č. j. 6 C 17/2007-9, který nabyl právní moci 5. 2. 2007, bylo zúženo společné jmění žalobce a žalované až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, č. j. 18 C 180/2007-7, který nabyl právní moci dne 26. 6. 2007, bylo manželství účastníků řízení rozvedeno, čímž došlo k zániku společného jmění manželů (dále rovněž jako „SJM“).
V průběhu řízení učinili účastníci řízení nespornými tvrzení ohledně movitých věcí, které v průběhu manželství nabyli, dohodli se na jejich zůstatkových cenách i na tom, komu mají být přikázány. Soud prvního stupně vypořádal movité věci na základě shodného návrhu účastníků.
Předmětem vypořádání soud učinil rovněž podnik Z. K., S. 97, IČO 4104815 (dále rovněž jako „podnik žalobce“), jehož obvyklá cena byla znaleckým posudkem stanovena na 2 339 000 Kč, a přikázal jej do výlučného vlastnictví žalobce.
Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by byl žalobce povinen zaplatit M. K. částku 1 614 496 Kč jakožto závazek z vypořádání sdružení žalobce a M. K., které vzniklo na základě smlouvy o sdružení uzavřené dne 1. 1. 1993. Tento závazek měl vzniknout na základě Dohody o rozpuštění sdružení ze dne 18. 11. 2004. Soud prvního stupně hodnotil tvrzení žalobce i Dohodu o rozpuštění sdružení ze dne 18. 11. 2004 jako „účelové“. I v případě prokázání existence závazku vůči M. K. by nebylo možné závazek vypořádat, neboť žalovaná o jeho vzniku nevěděla, a žalobce tak zatížil SJM způsobem nepřiměřeným poměrům účastníků. Takové jednání žalobce nemůže požívat právní ochrany.
Nevypořádal ani tvrzený vnos žalobce ve výši 350 000 Kč s tím, že nebylo prokázáno, že by tyto prostředky (získané z prodeje nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalobce) byly do SJM vloženy.
K částce 90 000 Kč zaslané M. K. v průběhu trvání manželství účastníků na jejich účet a ke vkladu, který M. K. poskytla účastníkům na stavební spoření, uzavřel, že M. K. tyto prostředky účastníkům řízení darovala, proto je v rámci tohoto řízení nevypořádal jako společný závazek vůči M. K.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 8 Co 99/2014-226, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit M. K. z titulu půjčky částku 127 535 Kč. Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 1 132 718 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV., V. a VI.).
Odvolací soud nepovažoval za správný závěr nalézacího soudu ohledně částek poskytnutých M. K. účastníkům řízení (ve výši 91 535 Kč a vklad na stavební spoření ve výši 36 000 Kč), které soud prvního stupně hodnotil jako dar M. K. účastníkům. Uvedl, že výše uvedené částky nelze hodnotit jako dar, ale jako půjčku M. K. Tudíž je nutné tento dluh vypořádat, přičemž jej přikázal k úhradě žalobci. Ve zbytku se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a považoval je za správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel především namítá, že předmětem řízení o vypořádání SJM neučinil podnik žalobce. Navrhoval pouze vypořádat některá aktiva a pasiva vážící se k jeho podniku, přičemž soud prvního stupně nechal podnik ocenit znaleckým posudkem jako celek a přikázal jej do výlučného vlastnictví dovolatele. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, je soud oprávněn v rámci řízení o vypořádání SJM vypořádat jen ty věci, resp. majetek, náležející do SJM, který účastníci učinili předmětem řízení. Pokud soud vypořádal i podnik žalobce, překročil v projednávané věci návrh účastníků řízení.
Dále namítá, že jeho podnik není součástí SJM. Žalobce začal podnikat jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění dne 10. 4. 1992. Manželství účastníků řízení bylo uzavřeno 31. 8. 1995 a v podnikání pokračoval rovněž po uzavření manželství. Podle §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 7. 1998, nebyly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále rovněž jako „BSM“) věci, které sloužily podle své povahy výkonu povolání jen jednoho z manželů. Podnik žalobce se tak nestal součástí BSM, jelikož sloužil pouze k výkonu povolání žalobce. Namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebyl-li podnik vzniklý za trvání BSM jeho součástí, nestal se ani součástí společného jmění manželů.
Dovolatel dále uvádí, že závazky vůči České spořitelně, a. s., byly vypořádány v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jelikož nebylo vypořádáno i příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006).
Za předčasný považuje dovolatel závěr odvolacího soudu, že jeho závazek vůči M. K. přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, neboť nebylo ani prokázáno, jaké jsou majetkové poměry manželů. Dále uvádí, že žalovaná dala souhlas žalobci k podnikání a jelikož závazek vznikl v souvislosti s podnikáním žalobce, tvoří součást SJM, i kdyby žalovaná o jeho vzniku nevěděla.
Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyl prokázán jeho vnos do společného jmění ve výši 345 000 Kč. Z provedených důkazů naopak vyplývá, na jaké konkrétní součásti SJM byla tato částka použita a vnos tak měl být vypořádán.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a považuje jej za správný. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Soudy nižších stupňů nepřekročily návrh dovolatele, pokud vypořádaly podnik, který je součástí SJM. Nelze přisvědčit námitce, že věci spadající do podnikání žalobce nebyly součástí BSM, a tedy ani součástí SJM. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce „zamítl“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
K podniku žalobce:
Není důvodná námitka, že soudy nižších stupňů překročily návrh žalobce, pokud vypořádaly podnik žalobce a nikoliv jednotlivá aktiva a pasiva vážící se k podniku, která byla navržena dovolatelem k vypořádání v žalobě ze dne 4. 2. 2010.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011).
V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.“ Dále poznamenal, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo.
V projednávané věci je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že dovolatel v žalobě ze dne 4. 2. 2010 navrhl k vypořádání podstatnou část aktiv a pasiv vztahujících se k podniku. Následně na základě výzvy soudu prvního stupně ze dne 25. 2. 2010 k upřesnění identifikace jednotlivých položek navržených k vypořádání předložil inventární soupisy zásob prodejny železářství či inventární karty drobného majetku, ze kterých jednoznačně vyplývá, že jednotlivé položky navržené k vypořádání v žalobě tvoří podnik žalobce. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 12. 5. 2010 poznamenala, že žalobce podnikal na základě živnostenského listu (č. l. 30). Nalézací soud na jednání konaném dne 9. 5. 2012 uvedl, že je nutné ustanovit znalce k ocenění podniku žalobce pro potřeby vypořádání SJM, jelikož žalobce podniká na základě živnostenského oprávnění (č. l. 92 verte). Žalobce ničeho proti takovému postupu nenamítal a předložil soudu další důkazy vztahující se k jeho podnikání (č. l. 93).
Z výše uvedeného se podává, že žalobce v žalobě navrhl k vypořádání podstatnou část aktiv a pasiv vážících se k jeho podniku a následně (i když po uplynutí lhůty tří let od zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti) byla tato tvrzení ze strany žalobce i žalované doplňována a uváděny další důkazy ohledně podniku. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že jako předmět vypořádání byl navržen dovolatelem podnik žalobce, nepovažuje dovolací soud jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou.
Dovolatel dále namítá, že jeho podnik nebyl součástí BSM, resp. SJM, a pokud soudy nižších stupňů podnik vypořádaly, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998, „v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka“.
V rozsudku ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, Nejvyšší soud k podniku uvedl, že „věc hromadnou definuje právní teorie, např. Učebnice občanského práva hmotného. Díl I. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 227, jako ‚soubor věcí, které tvoří jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jedním celkem, a to podle okolností hospodářsky nedílným nebo dělitelným‘. Podnik, byť je výslovně uváděn jako věc hromadná teprve novelou zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ‚obch. zák.‘) provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., již i podle původního vymezení v §5 odst. l obch. zák., jako soubor nejen hmotných, ale také i osobních a nehmotných složek, k němuž náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, věcí hromadnou byl. Podnik byl i v době před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. způsobilým předmětem převodu, když již např. §476 obch. zák. upravoval smlouvu o prodeji podniku, podnik byl i předmětem dědění (§11 odst. l obch. zák.). Není tedy žádný důvod k tomu, aby nemohl být i předmětem BSM, tj. majetkového společenství manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. To však jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM.“
V rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014, Nejvyšší soud dovodil, že „jestliže tedy podnik vzniklý za trvání bezpodílového spoluvlastnictví nebyl jeho součástí, nestal se ani součástí společného jmění manželů, a předmětem vypořádání tak nemohou být ani jednotlivé složky podniku coby hromadné věci právě proto, že jsou součástí výlučného majetku podnikatele.“
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014, „podnikateli vzniká podnik coby hromadná věc ze zákona, a to v okamžiku, kdy podnikatel nabude věci, práva či jiné majetkové hodnoty, které slouží či alespoň mají sloužit k provozování podniku. Jelikož rozsah věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které připadají v úvahu, aby společně tvořily podnik, je velmi obsáhlý, v zásadě platí, že podnikatel fakticky vykonávající soustavnou výdělečnou činnost ji nemůže vykonávat, aniž by mu při této činnosti vznikl podnik.“
Závěr soudů nižších stupňů, že podnik žalobce je součástí SJM, je předčasný. Odvolací soud ani soud prvního stupně neposoudily, kdy podnik vznikl (tedy kdy žalobce jakožto podnikatel začal fakticky vykonávat soustavnou výdělečnou činnost) a zda se stal součástí BSM, resp. SJM, či zda se jednalo o podnik ve výlučném vlastnictví žalobce (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1053/2012). Jelikož se odvolací soud (ani soud prvního stupně) výše uvedeným nezabýval, je jejich právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává, že i kdyby bylo dovozeno, že podnik žalobce není součástí SJM, je nutné při vypořádání SJM zohlednit i výnosy z podnikání, neboť i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do SJM (srov. R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 243). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, přijal a odůvodnil závěr, že „výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM (resp. SJM), z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle §150 obč. zák. vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu §150 věty druhé obč. zák. Ze sporu o vypořádání BSM nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud zaujímá názor, že podnikající manžel je povinen nahradit do BSM takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla je cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela).“
K závazkům žalobce vůči České spořitelně, a. s.:
Dovolatel rovněž namítá, že závazky vůči České spořitelně, a. s., byly vypořádány v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jelikož nebylo vypořádáno i příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006).
Z provedeného dokazování vyplývá, že tyto závazky se váží k podniku žalobce a jako takové musí být vypořádány v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to s ohledem na právní závěr soudů nižších stupňů, zda byl podnik žalobce součástí SJM.
Bude-li dovozeno, že podnik žalobce není součástí SJM, nejsou závazky vážící se k podniku součástí SJM a z tohoto důvodu nemohou být v rámci vypořádání SJM zohledněny. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014, uvedl, že „odborná literatura dovodila, že závazky podnikatele [na rozdíl od obchodního závodu podle o. z. (srov. §502 o. z.)] netvoří složku podniku [srovnej např. Horáček, Tomáš. §5 (Podnik). In. POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, xxxv, 1079 s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-807-3574-918.]. Ačkoliv tedy závazky podnikatele netvoří podnik, netvoří závazky vážící se k podniku, který je ve výlučném vlastnictví podnikatele, předmět společného jmění manželů, a to z toho důvodu, že se na tyto závazky vztahuje zákonná výjimka. Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. totiž společné jmění manželů netvoří závazky týkající se majetku (tedy i podniku), který náleží výhradně jednomu z nich.“
K tvrzenému závazku vůči M. K. ve výši 1 614 496 Kč:
Odvolací soud předně uzavřel, že nebyly prokázány skutkové okolnosti, na základě kterých měl vzniknout závazek žalobce vůči M. K. ve výši 1 614 496 Kč. Nad to poznamenal, že i kdyby se žalobce zavázal zaplatit M. K. částku 1 614 496 Kč, jedná se o závazek neodpovídající majetkovým poměrům účastníků řízení a převzatý bez souhlasu druhého manžela. Takový závazek není neplatný, ale netvoří součást SJM a je výlučným závazkem manžela, který jej převzal.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
V podstatné části představují námitky žalobce k tomuto závazku polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Dovolací soud je ovšem těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je přezkoumávat. Pokud nebyl vznik závazku vůči M. K. ve výši 1 614 496 Kč prokázán, nezabýval se dovolací soud pro nadbytečnost dalšími námitkami žalobce k tomuto závazku.
K závazku vůči M. K. ve výši 127 535 Kč:
Odvolací soud ve výroku II uvedl, že „žalobce je povinen zaplatit M. K. z titulu půjčky částku 127 535 Kč.“ Dovolatel uvádí, že M. K. nebyla účastníkem řízení o vypořádání SJM, a tudíž odvolací soud nebyl oprávněn výše uvedeným způsobem rozhodnout.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. „nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení“ a práva třetích osob jím nejsou dotčena.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího se podává, že závazek ve výši 127 535 Kč vůči M. K. měl být v rámci vypořádání SJM přikázán žalobci. Jestliže odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit shora uvedenou částku M. K., jedná se o zřejmou nesprávnost, neboť i z odůvodnění vyplývá, že tento závazek měl být přikázán žalobci. V rámci dalšího řízení soud prvního stupně ve výroku nerozhodne o povinnosti vůči M. K., ale vypořádá tento závazek ve vztahu k účastníkům.
K závazku vůči VZP:
Odvolací soud uvedl, že není zřejmé, z čeho tento závazek žalobce vznikl, zda se jedná o závazek sdružení nebo o závazek podniku, vznik tohoto závazku tedy podle odvolacího soudu nebyl prokázán. Námitky žalobce ohledně tohoto závazku jsou námitkami skutkovými, kterými není oprávněn se dovolací soud zabývat.
Ke tvrzeným vnosům žalobce do SJM:
Rovněž námitky dovolatele ohledně vnosů do SJM představují pouhou polemiku s hodnocením skutkového stavu, která není v dovolacím řízení přípustná.
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání je částečně přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.) a je rovněž důvodné, protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu