ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1821.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1821/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce M. P. , B., zastoupeného JUDr. Pavlínou Urbancovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 52, proti žalovanému Ing. P. P. , L., zastoupenému JUDr. Rudolfem Kupkou, advokátem se sídlem v Ostopovicích, Polní 14, o zaplacení částky 250.760 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 233 C 79/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2015, č. j. 70 Co 148/2015-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.664,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Pavlíny Urbancové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 233 C 79/2010-164, žalovanému uložil zaplatit žalobci 250.760 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 207.762 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Žalobce si na předmětné plnění činil nárok s tvrzením, že se žalovaným uzavřel ústní smlouvu o dílo, v souladu s níž zaplatil zhotoviteli za provedení stavebních prací na domě s adresou B., celkovou úhradu 730.000 Kč, žalovaný však dílo nedokončil a objednatel byl povinen zadat provedení zbývajících výkonů třetí osobě, přičemž nyní se domáhá vrácení té části poskytnutého obnosu, jež přesahuje hodnotu prací, které žalovaný skutečně realizoval. Soud však neshledal prokázaným, že by mezi účastníky došlo k uzavření kontraktu upravujícího provádění sporného díla (respektive více smluv, jejichž existenci tvrdil žalovaný), s výjimkou dílčích výkonů spočívajících v opravě střechy zmíněné budovy, v jejichž případě existenci a určitosti relevantních smluvních ujednání stran nasvědčovaly zápisy ve stavebním deníku a příjmové doklady. Ve zbývajícím rozsahu se žalovanému dostalo bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jelikož v řízení nebyl bezpečně doložen titul, jenž by uvedený přesun majetkových hodnot činil opodstatněným. Při výpočtu obohacení žalovaného vyšel soud ze zhotovitelem přijaté sumy, již ponížil o řádně smluvenou cenu opravy střechy a dále též o obvyklou hodnotu dalších žalovaným uskutečněných prací.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 70 Co 148/2015-186, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil v upřesněném znění výroku I. (výrok I.), respektive též ve výrocích III., IV. i V. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že uzavření smlouvy o provedení většiny sporných prací mezi účastníky prokázáno nebylo, současně ovšem konstatoval, že žalobce nebyl vlastníkem objektu, na němž žalovaný bez právního důvodu provedl stavební práce. Zatímco žalovaný se tedy na úkor žalobce obohatil, převzal-li od něj určitý finanční obnos, žalobce od žalovaného realizací předmětných výkonů majetkovou hodnotu nezískal, neboť touto investicí byla zhodnocena nemovitost třetí osoby. Ve vyhovujícím výroku I., jenž byl na rozdíl od zamítavého výroku II. zpochybněn odvoláním, je nicméně napadené rozhodnutí ve výsledku správné, neboť i ve světle právního názoru zaujatého odvolacím soudem byl žalovaný povinen žalobci přijatou částku 250.760 Kč vrátit.
Proti tomuto rozsudku brojí žalovaný dovoláním, jež pokládá za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s ohledem na existenci Nejvyšším soudem dosud neřešené procesněprávní otázky, zda je soud vázán shodným tvrzením účastníků o existenci smlouvy o dílo, nebo zdali je oprávněn vycházet jen z části souhlasných tvrzení, jak to učinil v přezkoumávané kauze soud prvního stupně, který dovodil sjednání řádně uzavřené smlouvy ve vztahu k opravě střechy, zatímco zbytek díla pokládal za bezdůvodně poskytnuté plnění. Dovolatel upozorňuje, že žalobce se projednávanou žalobou domáhal přeplatku ceny díla, soud však předmětný nárok posoudil dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, a to aniž by strany poučil, že věc bude posuzovat odchylně od jejich právního názoru. Důsledkem tohoto postupu soudu byla i skutečnost, že v řízení nebyly navrhovány žádné důkazy k existenci smlouvy či smluv o dílo, jelikož účastníci zaměřovali své procesní návrhy toliko na doložení rozsahu provedeného díla. Za podstatnou označuje žalovaný též skutečnost, že podstata sporného díla spočívala zejména v demoličních pracích, respektive přípravě pozemku pro stavbu novou, přičemž se táže, zda lze náklady na podobné výkony pokládat za investice do nemovitosti. Své podání pak uzavírá návrhem, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc Krajskému soudu v Brně vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podal žalobce vyjádření, v němž reagoval na shora shrnutou dovolací argumentaci a Nejvyššímu soudu navrhl jeho odmítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného však přípustné není.
Na první dovolatelem nastolené otázce, jež se týká vázanosti soudu shodnými tvrzeními procesních stran, napadené rozhodnutí nespočívá, jelikož účastníci přezkoumávané pře identická tvrzení ohledně smluvního podkladu pro provedení předmětných prací dle obsahu spisu nepřednesli. Namátkou lze poukázat na vyjádření žalovaného ze dne 25. 7. 2011 na č. l. 51, v němž tento explicitně popírá žalobní tvrzení o existenci smlouvy o dílo spočívající v přístavbě domu, a naopak předestírá vlastní stanovisko, dle něhož bylo mezi účastníky sjednáno několik smluv, jejichž předmětem byly pouze zemní a určité další práce. Není přitom pravdou, že by navzdory předeslanému soudy nižších stupňů pokládaly uzavření smlouvy o provedení opravy střechy shora označeného domu za zjištěné toliko na základě souhlasného tvrzení účastníků, jelikož z rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že existenci smluvní opory pro zmíněné střešní práce dovodil s ohledem na výstupy provedeného dokazování, nikoli z toho důvodu, že by o ní mezi účastníky nebylo sporu. Toliko pro úplnost lze dovolatele upozornit na opakovaně zdůrazněný názor judikatury, dle něhož z §120 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 nevyplývalo, že by skutečnosti, kterých se týkají shodná skutková tvrzení účastníků, nemohl učinit předmětem dokazování (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 240/2000, ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 312/2005, ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010, a ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2924/2012).
Žalovaný dále naznačuje, že by snad přípustnost jeho dovolání měla zakládat otázka, zda provedení bouracích prací a následná úprava pozemku mohou představovat investici do cizí věci. Z tohoto problému však nevyvozuje žádné jednoznačné konsekvence pro řešenou kauzu a nenabízí konkrétní argumentaci, která by Nejvyššímu soudu, vázanému uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), umožňovala nazřít závěry odvolacího soudu v projednávané věci jako nepřiléhavé. Ve zcela obecné rovině, na níž dovolatel svými myšlenkami ulpívá, lze nicméně podotknout, že kvalifikaci zmíněných výkonů jako zhodnocení cizí věci nelze a priori označit za nepřiléhavou, neb kupříkladu odstranění neuživatelné budovy mající v podstatě zápornou ekonomickou hodnotou a uvedení pozemku do stavu způsobilého nové výstavby může představovat objektivní zlepšení majetkového stavu vlastníka věci z hlediska jejího tržního ocenění, nemluvě již o tom, že demoliční práce bývají nezřídka součástí komplexnějších přestaveb a jiných stavebních zásahů, jež ve svém celku nemovitost rovněž bezesporu zhodnocují.
Označuje-li dovolatel rozhodnutí městského soudu za překvapivé a předestírá-li, že v důsledku tohoto pochybení v řízení předcházejícím vydání prvoinstančního rozsudku nezacílil svou důkazní aktivitu na doložení tvrzených smluv sjednaných mezi ním a žalobcem, je v první řadě třeba podotknout, že tím vznáší pouhou námitku procesní vady, jež se nemůže stát základem přípustnosti dovolání, není-li provázána s právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5076/2015, ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4969/2015, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5742/2015). Nadto se jedná o výtku zcela nepřípadnou, jelikož kupříkladu dle protokolu o jednání konaném před městským soudem dne 20. 6. 2011 na č. l. 47 byl žalovaný vyzván, aby předložil důkazy o uzavírání jednotlivých jím tvrzených smluv na konkrétní práce, a současně poučen o procesních následcích, jež pro něj bude mít nesplnění tohoto pokynu. Je tedy zjevné, že závěr soudu prvního stupně o neprokázání existence smluvního vztahu mezi účastníky a aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení nemohly být pro dovolatele z hlediska dosavadního vývoje řízení neočekávanými. Nad rámec uvedeného lze konečně konstatovat, že i kdyby náhled nalézacího soudu žalovaný neanticipoval, jen stěží by se jednalo o ústavněprávně neakceptovatelnou překvapivost rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu vzhledem k tomu, že proti prvoinstančnímu rozhodnutí mohl účinně brojit podáním odvolání, a nebyl tak zkrácen na svém právu skutkově a právně argumentovat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 3222/11, či ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 360/15, bod 12).
Ve světle shora uvedeného nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání žalovaného odmítnout coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.340 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.664,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu