ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3836.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3836/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce F. H. , zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 5, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Ing. Františka Hakla, narozeného dne 6. 12. 1960, bytem v Českých Budějovicích, Pražská 1255/19, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3201/6, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Římskokatolické farnosti - děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 71/4, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Za Hřištěm 1141/2, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2016, č. j. 5 Co 2082/2015-858, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2016, č. j. 5 Co 2082/2015-858, se v části výroku I., jíž ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 6. 2015, č. j. 2 C 93/2006-819, mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 6. 2015, č. j. 2 C 93/2006-819, se ve výroku II., jímž bylo ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou rozhodnuto tak, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, č. j. 2 C 93/2006-819, zamítl žalobu (kterou se žalobce jako oprávněná osoba domáhal, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu specifikovaných pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, za pozemky, jež mu nebyly rozhodnutím pozemkového úřadu vydány), a dále rozhodl, že žalované, vedlejší účastnici na straně žalované a České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že základ nároku žalobce na bezúplatný převod náhradních pozemků „byl v základu dán“, neboť v průběhu tohoto řízení (trvajícího od roku 2006) bylo prokázáno, že Pozemkový fond ČR (žalovaná) postupoval při vyřizování restitučního nároku žalobce „bezprecedentně liknavě“, přičemž tento nárok žalobce byl uspokojen teprve na základě pravomocných rozsudků soudů obou stupňů vydaných v tomto řízení, jimiž žalované byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků parc. č. 3931/1 a č. 3933 v katastrálním území Č. B. (pouze ve vztahu k pozemkům parc. č. 458/1 a č. 458/3 v katastrálním území H. Ch. nebylo žalobě vyhověno). Žaloba však musela být zamítnuta proto, že pozemky parc. č. 3931/1 a č. 3933 v katastrálním území Č. B. žalobce převedl darovací smlouvou na svého syna Ing. F. H. (vedlejšího účastníka na jeho straně), jehož vlastnické právo k nim, zapsané v katastru nemovitostí, nemůže být dotčeno (§243g odst. 2 o. s. ř.) ani následně vydaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, jímž rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny (z důvodu porušení ustanovení §29 zákona o půdě) a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Protože právě v těchto okolnostech dané věci spatřoval soud prvního stupně důvody hodné zvláštního zřetele, rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §150 o. s. ř. tak, že úspěšné žalované, vedlejší účastnici řízení na straně žalované a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
K odvolání žalované a vedlejší účastnice na její straně proti nákladovým výrokům Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 3. 2016, č. j. 5 Co 2082/2015-858, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že bylo namístě žalované, vedlejší účastnici na straně žalované i České republice náhradu nákladů řízení nepřiznat, ač byla žaloba zamítnuta. Poukázal na skutečnost, že celý spor byl „de facto“ vyvolán žalovanou, která byla od srpna roku 1994 nečinná, a že „až do podání žaloby oprávněný nárok žalobce neuspokojila“. Podle názoru odvolacího soudu pak pochybení žalobce, k němuž došlo při výběru konkrétních náhradních pozemků, nedosahuje svojí intenzitou takové závažnosti jako nečinnost žalované. K námitce žalované i vedlejší účastnice na její straně, že žalobce mohl vzít žalobu zpět, odvolací soud uvedl, že i kdyby po zrušení rozsudků soudů obou stupňů rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, vzal žalobce žalobu zpět, i „v takové situaci by nebylo možno se vyhnout výše nastíněným úvahám“. Dále odvolací soud přisvědčil námitce žalobce zpochybňující účelnost vynaložených nákladů na zastoupení žalované coby státního orgánu advokátem. V tomto ohledu odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 474/13, v němž vyslovil názor, že „je-li subjekt (v posuzované věci veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky a plnící převážně veřejný účel) vybaven příslušnými organizačními složkami (finančně i personálně zajištěnými z veřejných prostředků), není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát. Pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a není vyloučeno náhradu nákladů řízení přiznat, neboť předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s hlavní činností subjektu, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuelně jazykové znalosti a podobně“. Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení této otázky je podstatné, že žalovaná disponuje právním oddělením, které by mělo být schopno danou problematiku řešit. V dané věci žádné z nastíněných hledisek pro posouzení účelnosti vynaložených nákladů splněno nebylo, když jde naopak o spor plynoucí ze zcela běžné, pravidelné činnosti žalované (a jejího právního předchůdce), která žádný z uvedených znaků nevykazuje. Dle odvolacího soudu tak bylo namístě i z tohoto důvodu náhradu nákladů řízení žalované nepřiznat, a to pro neúčelnost jejich vynaložení.
Proti části výroku I. usnesení odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), jež pokládá za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, „zda je možné zamítnutí žalobního nároku žalobce z důvodu tvrzeného faktického uspokojení nároku na základě následně zrušeného rozsudku považovat ve vztahu k úplnému nepřiznání práva procesně úspěšného účastníka na náhradu nákladů řízení za důvod zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř.“, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a dále právní otázky „účelnosti vynaložených nákladů na zastoupení žalované coby státního orgánu advokátem“, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka se domnívá, že v dané věci se nejedná o „důvod zvláštního zřetele, resp. o postup, který by bylo možné hodnotit vůči procesně neúspěšnému účastníkovi jako nepřiměřeně tvrdý, tj. v dané věci je podle jejího názoru nutné postupovat podle obecné zásady úspěchu ve věci ve smyslu §142 o. s. ř.“. Poukázala na skutečnost, že „ze strany žalobce šlo v průběhu řízení již o několikátý účelový převod mezi žalobcem a jeho synem, jehož zřejmým úmyslem bylo dosáhnout stavu předjímaného §243g odst. 2 o. s. ř., tj. zabránit meritornímu posouzení věci soudem první instance, u něhož se dalo objektivně očekávat zamítnutí žalobcova nároku“. Není proto důvod, aby „takovýto opakovaný účelový postup žalobce požíval ve vztahu k právu na náhradu nákladů řízení právní ochrany, resp. byl ve vztahu k právu žalované jako procesně úspěšného účastníka na přiznání práva na náhradu nákladů řízení vykládán k její tíži a faktické uspokojení žalobce na základě zrušeného soudního rozhodnutí nemůže být důvodem hodným zvláštního zřetele, resp. mimořádně tvrdým postupem vůči procesně neúspěšnému účastníku, tak jak nesprávně konstatoval soud prvního stupně, resp. odvolací soud“. Dále dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 304/2016, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 1172/12, a ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2049/11, majíc za to, že v dané věci se jedná o problematiku velmi specializovanou, obtížnou či dosud neřešenou, když „byl předmětný spor řešen mj. právě i Nejvyšším soudem ČR a dosud není ani po deseti letech zcela skončen“, a že „není personálně vybavena k tomu, aby v takto specifickém a komplikovaném sporu mohla hájit svá práva. V tomto kontextu se jí tudíž jeví zastoupení specializovaným právním zástupcem ve vztahu k právu na náhradu nákladů řízení jako zcela legitimní“. Soudům obou stupňů dále vytýká, že nevzaly v potaz, že na straně žalované po převážnou část řízení vystupoval její právní předchůdce, tj. Pozemkový fond České republiky, který organizační složkou státu nebyl, neboť šlo o soukromoprávní právnickou osobu, a taktéž „nebyl pro hájení svých zájmů v rámci takto specifického a komplikovaného soudního řízení jak personálně, tak ani finančně vybaven“. Je proto logické, že se právní předchůdce žalované rozhodl v uvedeném sporu využít právních služeb specializovaných advokátů, a že je „přirozené, že se s ohledem na obeznámenost stavu věci po trvání téměř sedmi let soudního řízení rozhodnula využít služeb téhož právního zástupce“ i právní nástupkyně Pozemkového fondu České republiky, tj. žalovaná. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, pokud neshledá důvody pro změnu uvedeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání směřující proti části výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání podle ustanovení §237 není přípustné a) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, b) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, c) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství, d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, e) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, f) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4, g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném.
V projednávané věci odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně jednak k závěru, že v dané věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalované, a dále k závěru, že náhradu nákladů řízení nelze žalované přiznat i z důvodu neúčelnosti jejich vynaložení; správnost obou těchto právních závěrů dovolatelka v dovolání zpochybnila. Odvolací soud tudíž při svém rozhodnutí řešil otázku procesního práva, zda je namístě nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalované podle ustanovení §150 o. s. ř. za situace, kdy současně dospěl k závěru, že náklady, které v řízení před soudem prvního stupně vynaložila na právní zastoupení advokátem, nejsou účelně vynaloženými náklady na bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.). Protože tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a protože v souzené věci nejde o případ uvedený v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované proti napadenému výroku usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci plný úspěch neměl.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení založena na principu odpovědnosti za výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Právo na náhradu nákladů řízení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, a odpovídající povinnost k zaplacení této náhrady zatěžuje účastníka, který ve věci úspěch neměl. Úspěšný účastník ovšem nemá právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které mu v řízení vznikly, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Podle ustanovení §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Z ustanovení §150 o. s. ř. vyplývá, že soudu umožňuje, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, vedlejším účastníkům nebo státu, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal.
K otázce účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení státního orgánu advokátem se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usneseních ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 323/2011, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4082/2011, ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1589/2012, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2501/2011, či ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, ve kterých poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž „tam, kde je stát (jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto činí, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených“, a dle níž přiznat státu náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly tím, že se nechal zastupovat advokátem, lze pouze v případech mimořádně složitých (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, nebo ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10). Právo státu nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem tak není zcela vyloučeno, toto právo však musí být vykládáno přísně restriktivním způsobem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4463/2010).
V posuzované věci ovšem nejde o případ, kdy by předmětem sporu byla právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem (předmětem sporu je uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků s osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, což se řadí k jeho hlavním činnostem), případně, kdy by se jednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. Projednávaný spor tedy charakter věci mimořádně složité ve smyslu odkazované judikatury Ústavního soudu nevykazuje.
Pokud dovolatelka namítá, že „v řízení po převážnou část vystupoval její právní předchůdce, tj. Pozemkový fond České republiky, který organizační složkou státu nebyl, neboť byl soukromoprávní právnickou osobou, a tudíž nebyl pro hájení svých zájmů v rámci takto specifického a komplikovaného soudního řízení jak personálně, tak ani finančně vybaven, a že je proto logické, že se rozhodl při zastupování v daném sporu využít právních služeb specializovaných advokátů“, Nejvyšší soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 1172/12, v němž vyslovil, že „ačkoli Pozemkový fond vykazoval některé rysy osoby soukromého práva, šlo o veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky, neboť plnil převážně veřejný účel (§2 odst. 2 zákona č. 569/1991 Sb., §17, §18 a §18a zákona č. 229/1991 Sb.), byl zřízen zákonem (§1 zákona č. 569/1991 Sb.), jeho orgány byly kreovány státem (§4, §9, §10 citovaného zákona) a stát vykonával dohled nad jeho činností (§6 odst. 2, §10, §15 odst. 8, §16 citovaného zákona). Ústavní soud dále považuje za notorietu (§121 o. s. ř.) skutečnost, že Pozemkový fond k výkonu své rozsáhlé agendy disponoval specializovanými orgány a odborným aparátem“.
Závěr odvolacího soudu, že v dané věci nejsou náklady vynaložené žalovanou na právní zastoupení advokátem před soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účelně vynaloženými náklady na bránění práva, je tudíž správný.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3262/2014, dospěl k závěru, že nepřiznání náhrady nákladů řízení je na místě podle ustanovení §150 o. s. ř. pouze v případě, kdy procesně úspěšnému účastníkovi v řízení určité účelně vynaložené náklady vznikly. V případě dovození neúčelnosti vynaložených nákladů řízení účastníkem, jemuž by jinak z pohledu procesního výsledku svědčil nárok na jejich náhradu, není aplikace ustanovení §150 o. s. ř. namístě. Náhradu takových nákladů prostě jen nelze přiznat v rámci aplikace ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. (popř. §142 odst. 3 o. s. ř.), a to právě pro neúčelnost jejich vynaložení. Odvolací soud měl proto rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, jakož i v řadě dalších [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3927/2014, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3264/2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2014, sp. zn. 30 Cdo 3741/2014, sp. zn. 30 Cdo 3633/2014, ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1178/2015, či ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5079/2014 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2161/2015)].
Z uvedeného vyplývá, že nebyly-li žalovanou náklady na právní zastoupení advokátem v řízení před soudem prvního stupně vynaloženy účelně, nepřichází v úvahu rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §150 o. s. ř., když žalovaná na jejich náhradu z uvedeného důvodu nemá právo, a nelze jí tudíž ani jejich náhradu nepřiznat (odepřít).
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu v části výroku I., jíž ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. mění tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou se opírá o ustanovení §243b o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka na jejich náhradu nemá právo, a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu