ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4535.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4535/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovanému občanskému sdružení FC TEMPO PRAHA, o. s. , se sídlem v Praze 4 - Lhotce, Ve Lhotce 1045/3, IČ 005 36 288, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 119/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 35 Co 37/2015-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s . ř.):
Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 3. 3. 2015, č. j. 35 Co 37/2015-172, změnil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 2014, č. j. 18 C 119/2013-111, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 224/1 - ostatní plocha o výměře 13.085 m 2 v katastrálním území L., zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 2164; dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 36.460,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním názorem, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k označenému pozemku, neboť v katastru nemovitostí je jako jeho vlastník zapsán žalovaný, a to na základě ustanovení §14 a §15 zákona č. 290/2002 Sb., o čemž byl dne 1. 9. 2003 mezi Českou republikou - Ministerstvem financí, jako předávajícím, a Fotbalovým klubem FC TEMPO PRAHA, o. s., jako přejímajícím, sepsán „Protokol o předání a převzetí majetku“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl - po částečném doplnění dokazování - k závěru, že žaloba (podaná dne 27. 3. 2013) o určení vlastnického práva k označenému pozemku, využívanému žalovaným jako fotbalové hřiště, podle ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), není důvodná. Především dovodil, že z ustanovení §2 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že předmětem restituce majetku obcí (historického majetku, jehož vlastníky byly obce k 31. 12. 1949, jako v daném případě, kdy bylo zjištěno, že rozhodnutím Osidlovacího úřadu a fondu národní obnovy ze dne 31. 12. 1949, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci, byly vyňaty ve prospěch obce Praha nemovitosti uvedené v připojeném seznamu, tvořícím nedílnou součást tohoto rozhodnutí, mezi nimiž byl uveden i předmětný pozemek, a že tyto nemovitosti byly odevzdány do vlastnictví obce Praha) nemůže být ten majetek, jenž přechází do vlastnictví obcí podle ustanovení §1 tohoto zákona, což v daném případě bylo splněno, neboť předmětný pozemek měl žalovaný v trvalém užívání a žalobce s ním nehospodařil, jak v řízení bylo prokázáno. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je dále založeno na těchto právních závěrech:
1) Pozemek parc. č. 224/1 - ostatní plocha o výměře 13.085 m 2 v katastrálním území L. je pozemkem zastavěným [a nedopadá na něj tudíž ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.], neboť se na něm nachází drobná stavba - oplocení [v tomto ohledu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009, v němž byl vysloven právní názor, podle kterého jde o zastavěný pozemek také v případě, že na něm stojí drobná stavba ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. b) tehdy platné vyhlášky č. 85/1976 Sb. - oplocení].
2) Zároveň lze na předmětný pozemek parc. č. 224/1 hledět jako na zastavěný i ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., neboť ve funkčním celku s fotbalovým hřištěm na pozemkové parcele č. 224/1 je stavba oplocení zde se nacházející, a dále ve funkčním celku s fotbalovým hřištěm na pozemkové parcele č. 224/1 a budovou (šatny) na pozemkové parcele č. 232/8 bylo k roku 1991 užíváno malé sportoviště na severní části pozemkové parcely č. 224/1 a pozemková parcela č. 232/1 jako přístupová a manipulační plocha (podle katastrálních map se jižní cíp fotbalového hřiště nachází na pozemkové parcele č. 232/1, jak bylo prokázáno žalovaným předloženým znaleckým posudkem znaleckého ústavu EQUITA Consulting s. r. o.). Uvedený celek byl k roku 1991 pod společným oplocením, pozemky byly ve vlastnictví státu a „následně pozemek pod šatnami a přilehlý pozemek byly žalovanému vydány Ministerstvem financí, stejně tak jako pozemek, na kterém se nachází hřiště“ (tento závěr týkající se otázky pozemků tvořících se stavbou jeden funkční celek není podle odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou - viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009, a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3282/2010).
3) Pakliže žalovaný nabyl pozemek parc. č. 224/1 do vlastnictví na základě zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, o čemž byl dne 1. 9. 2003 sepsán mezi Českou republikou - Ministerstvem financí, jako předávajícím, a Fotbalovým klubem FC TEMPO PRAHA, o. s., jako přejímajícím, „Protokol o předání a převzetí majetku podle ustanovení §14 a §15 zákona č. 290/2002 Sb.“, byl žalovaný v dobré víře v nabytí vlastnictví k tomuto pozemku. Důvody, které žalobce vedly k uplatnění jeho nároku u žalovaného dopisem v roce 2008, a u soudu až v roce 2013, navzdory ustanovení §8 tohoto zákona, je podle odvolacího soudu třeba interpretovat k tíži žalobce [obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4041/2011, v němž dovolací soud dovodil, že jestliže obec uplatnila restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) a neučinila návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku (§8 téhož zákona), pak nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která toto vlastnictví v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu (veřejné dražby)].
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení a „procesní vady“, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to:
1) „posouzení přechodu pozemku dle §2 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., kdy odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný pozemek nepřešel do vlastnictví žalobce podle §2 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., neboť pozemek měl žalovaný v trvalém užívání a žalobce s ním nehospodařil“,
2) „otázky zastavěnosti pozemku, neboť odvolací soud v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu uzavřel, že na předmětný pozemek parc. č. 224/1 lze hledět jako na pozemek zastavěný ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) zákona, neboť je ve funkčním celku s budovou šaten na pozemku 232/8“,
3) otázky dobré víry, která „dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. by se mohla pojit pouze s vydržením, přičemž v daném případě k vydržení pozemku nedošlo“,
4) „odvolací soud též v rámci řízení pochybil i procesně, když provedl důkaz znaleckým posudkem, který soud I. stupně zamítl, přičemž tento znalecký posudek nechal zpracovat žalovaný a žalobci nebyl před odvolacím soudem dán prostor ke zpochybnění posudku, neboť až do té doby otázka zastavěnosti byla nastolena zcela jednoznačně, kdy nebylo pochyb o tom, že se o zastavěný pozemek nejedná“.
Dovolatel ohledně první nastíněné otázky namítá, že ji odvolací soud řešil v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, z nichž vyplývá závěr, že restituce historického majetku byla v §2 zákona č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario konstrukci přechodu vlastnického práva podle §1 téhož zákona). Pokud jde o řešení druhé otázky, pak dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, „sp. zn. III. ÚS 4201“, podle jehož závěru „ani zpevněnou plochu, tedy parkoviště, nelze považovat za stavbu, jež by bránila k vydání pozemku dle zákona o půdě“, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, v němž bylo vysloveno, že na tenisové dvorce nelze pohlížet jinak, než stejně jako v případě parkoviště, tj. na věc, která není stavbou ve smyslu §119 odst. 2 a §120 odst. 2 obč. zák. Z toho dovozuje, že hřiště, které v době přechodu vlastnického práva na žalobce mělo pouze škvárový povrch, a až v pozdějších letech bylo zpevněno, „lze zcela jistě posoudit v souladu s touto judikaturou“. Ohledně posouzení otázky funkčního celku s budovou šaten na pozemku parc. č. 232/8 odkazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007, z něhož se podává, že pozemek, který je samostatnou parcelou, nelze považovat za součást stavby, která se nachází na jiném pozemku, neboť takový pozemek sám o sobě není zatížen stavbou a představuje samostatně způsobilý předmět majetkových vztahů. Ke třetí otázce pak dovolatel namítá, že uplatnil-li své vlastnické právo k předmětnému pozemku u žalovaného dopisem ze dne 23. 9. 2008, nemohlo dojít k vydržení, přesto však odvolací soud aplikoval judikaturu, kterou nelze v daném případě použít s ohledem na ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 147/96, ze kterého vyplývá, že původní lhůta stanovená v tomto ustanovení je lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (Katastru nemovitostí ČR), k jehož přechodu na obce došlo ex lege ke dni 24. 5. 1991, má účinky deklaratorní. Dále poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ze kterého je zřejmé, že podle právního řádu účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz §3064 o. z.) nemohlo (nemůže) dojít - vyjma zákonem stanovených způsobů - k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
První dovolatelem nastíněná otázka přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá, jelikož odvolací soud - jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá - v něm neučinil závěr, že předmětný pozemek nepřešel do vlastnictví žalobce podle „ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.“ proto, že ho měl žalovaný v trvalém užívání a že žalobce s ním nehospodařil, nýbrž proto, že na základě těchto nezpochybněných skutkových zjištění pouze na danou věc vyloučil aplikaci ustanovení §1 zákona č. 172/1992 Sb.
Taktéž druhá dovolatelem nastíněná otázka přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud dospěl s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009, k závěru, že předmětný pozemek je pozemkem zastavěným, neboť se na něm nachází drobná stavba - oplocení, a že tudíž na něj nedopadá ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., z čehož vyplývá, že se při řešení otázky zastavěnosti tohoto pozemku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přitom již tento závěr postačoval k zamítnutí žaloby, když ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. stanoví, že do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí nezastavěné pozemky , které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1). Poukaz dovolatele na judikaturu Ústavního soudu stran možnosti vydání zpevněné plochy (parkoviště) podle zákona o půdě, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, v němž byl přijat závěr, že tenisové dvorce nejsou stavbou ve smyslu ustanovení §119 odst. 2 a §120 odst. 2 obč. zák., a dále na to, že předmětné fotbalové hřiště mělo v minulosti pouze škvárový povrch a až v pozdějších letech bylo zpevněno, je tudíž zcela nepřípadný.
Kromě toho dospěl odvolací soud k dalšímu závěru, že na předmětný pozemek lze z jím uvedených důvodů zároveň hledět jako na zastavěný i ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., a to nejen proto, že tento pozemek „je ve funkčním celku s budovou šaten na pozemku 232/8“, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá. Taktéž tento závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009, v němž dovolací soud vyslovil, že funkčním celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení; přitom také konstatoval, že zastavěným pozemkem je třeba rozumět rovněž pozemek, na němž se nachází drobná stavba, kterou může být i oplocení pozemku. K citovanému závěru - ve vztahu k ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. - se pak znovu přihlásil např. i v rozsudku ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3282/2010, a v usnesení ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1437/2015. Právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007, na nějž dovolatel poukázal, se na danou věc nevztahují, neboť dovolací soud v dané věci neřešil otázku, zda pozemek, který je samostatnou parcelou, lze či nikoliv považovat za součást stavby, která se nachází na jiném pozemku, nýbrž posuzoval otázku zastavěnosti pozemku podle zákona č. 172/1991 Sb., dle jehož ustanovení §2 odst. 2 písm. a) se pro účely tohoto zákona za zastavěné pozemky považují též pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek.
Ani třetí dovolatelem nastíněná otázka dobré víry, která by se podle jeho názoru mohla „dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. pojit pouze s vydržením“, přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4041/2011, nebo rozsudek ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3028/2012 - ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 3969/2012, resp. usnesením ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 838/13) v případech, kdy obec uplatnila restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a neučinila-li návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku stanovené ustanovením §8 téhož zákona, v jeho původním znění, nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která toto vlastnictví v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu. V tomto směru nebyla judikatura dovolacího soudu dotčena ani pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13), jež se sice staví odmítavě k možnosti vydržení vlastnického práva státem v situaci, kdy obec nesplnila povinnost podle ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., avšak současně chrání dobrou víru třetích osob, které nemovitosti nabyly od státu po uplynutí zmíněné jednoroční lhůty (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5683/2015). Ohledně tohoto závěru je možno poukázat i na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, podle nichž „...podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je princip dobré víry ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať již v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci“.
Pakliže v daném případě bylo zjištěno, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byla vlastníkem předmětného zastavěného pozemku Česká republika, pak tento pozemek dnem účinnosti tohoto zákona na žalobce nepřešel. Jeho vlastníkem se stal žalovaný, který jej měl v trvalém užívání, jak v řízení bylo prokázáno, a to na základě ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb. (podle kterého dnem 1. ledna 2003 přecházejí do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu z vlastnictví České republiky sportovní zařízení, u kterých trvají vztahy trvalého užívání, nebo se změnily na výpůjčku), přičemž o předání a převzetí tohoto majetku státu byl dne 1. 9. 2003 podle ustanovení §15 tohoto zákona sepsán mezi Českou republikou - Ministerstvem financí, jako předávajícím, a Fotbalovým klubem FC TEMPO PRAHA, o. s., jako přejímajícím, „Protokol o předání a převzetí majetku“ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 940/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 787/2011, či ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2551/2013). Nelze tak dovodit, že žalovaný nabyl vlastnictví k předmětnému pozemku od nevlastníka, jak dovolatel nesprávně namítá.
Již nad rámec shora uvedeného je možno uvést, že právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, na něž dovolatel poukázal, byly překonány rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku neuplatnil žádnou dovolací argumentaci.
Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu
předsedkyně senátu