ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1175.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1175/2016 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněného M. N. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 13 To 35/2016, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 39/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 2 T 39/2015, byl obviněný M. N. uznán vinným v bodech 1) a 2) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v bodech 3) a 4) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky popsanými tak, že
1) dne 12. 3. 2015 v době od 10.00 hod. do 10.30 hod. přelezl 150 cm vysoké souvislé oplocení pozemku rodinného domu v obci K., okres P., majitele J. M., které poškodil, a způsobil tak J. M. škodu ve výši 1000 Kč, dále vnikl na zahradu domu, kde se domáhal vstupu do přízemí domu, kde bydlí v podnájmu společně se svým přítelem L. L. jeho matka L. N., tím způsobem, že klepal na okno v přízemí domu, když mu nebyl umožněn vstup do domu, neboť v předcházejícím období mu matka opakovaně sdělovala, že si nepřeje, aby ji v domě navštěvoval, a rovněž mu toto sděloval majitel nemovitosti J. M., místo stejnou cestou opustil,
2) dne 1. 4. 2015 v přesně nezjištěné době od 00.00 hod. do 00.30 hod. přelezl vrata u 150 cm souvislého oplocení pozemku rodinného domu v obci K., okres P., majitele J. M., dále vnikl na zahradu domu, kde se domáhal vstupu do přízemí domu, kde bydlí v podnájmu společně se svým přítelem L. L. jeho matka L. N., tím způsobem, že velmi silně opakovaně klepal na okno v přízemí domu, jeho matka L. N. mu z obavy, aby nepoškodil zařízení domu, otevřela a vpustila ho dovnitř, jeho přítomnost si však v bytě nepřála, což mu opakovaně v minulosti sdělovala stejně tak jako majitel nemovitosti J. M., po vstupu do domu se choval obviněný agresivně, a opustil ho až poté, když se L. L., druh matky, vrátil ze zaměstnání, a matka zavolala policii, obviněný dům opustil teprve po zajištění jeho osoby policejním orgánem dne 1. 4. 2015 v 06.20 hod.,
3) dne 24. 4. 2015 v době od 18.20 hod. do 18.30 hod. po otevření nezajištěné brány vnikl na zahradu rodinného domu v obci K., okres P., majitele J. M., kde se domáhal vstupu do přízemí domu, kde bydlí v podnájmu společně se svým přítelem L. L. jeho matka L. N., tím způsobem, že velmi silně opakovaně bouchal na okno a vstupní dveře v přízemí domu, jeho matka L. N. mu vstup do domu neumožnila, neboť má z něho strach a zavolala Policii České republiky, policejní hlídka obviněného zajistila na místě činu a následně odvezla,
4) dne 24. 4. 2015 v době od 23.25 hod. do 23.30 hod. přesně nezjištěným způsobem, pravděpodobně po otevření nezajištěných vrat souvislého oplocení pozemku o výšce 150 cm, vnikl na uvedený pozemek domu v obci K., okres P., majitele J. M., a domáhal se vstupu do přízemí domu, kde bydlí v podnájmu společně se svým přítelem L. L. jeho matka L. N., a to tím způsobem, že začal bouchat na okna v přízemí domu, když mu matka sdělila, že ho do domu nepustí a vyzvala ho k okamžitému odchodu, začal vyhrožovat tím, že vše rozmlátí, přičemž přešel ke vstupním dveřím do domu, na jejichž skleněnou výplň začal bouchat takovou silou, že ji rozbil, o tuto se pořezal na ruce a silně krvácel, proto ho matka s L. L. vpustili do domu, kde mu poskytli prvotní ošetření a zavolali policii a lékařskou záchrannou službu, kterou byl obviněný následně odvezen na ošetření, obviněný svým jednáním způsobil poškozenému J. M. rozbitím skleněné výplně vstupních dveří domu škodu ve výši 500 Kč,
2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 13 To 35/2016, odvolání obviněného M. N. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně i navazujícímu usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. N. prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Oběma rozhodnutím vytknul, že spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a též nesouhlasil s právní kvalifikací jednotlivých skutků popsaných v napadeném rozsudku ani s výší trestu, která se mu jevila jako nepřiměřeně přísná. Obviněný k výhradě proti použité právní kvalifikaci poukázal na to, že se snažil matku navštívit, vidět ji, protože mu dělá starosti její zdravotní stav, o němž se dověděl, že téměř nechodí. Neměl jinou možnost ji vidět, a aby tento záměr mohl uskutečnit, musel překonat oplocení, jelikož brána byla uzavřena a matka mu nemohla otevřít, a nechtěl ji ani obtěžovat. Negativní postoj matky, která tvrdila něco jiného, si nedokázal vysvětlit, protože si myslel, že jej ráda uvidí, a nyní v něm spatřuje její snahu zavděčit se L. L., na jehož péči je odkázaná, a J. M., u něhož je v podnájmu. Obviněný tak nejednal v úmyslu spáchat trestný čin, ale v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku, protože měl strach, že jeho matka je ohrožená na životě, když se mu neozývala ani neotvírala dveře.
5. Výhrady proti nepřiměřenosti uloženého trestu obviněný odůvodnil tím, že nesouhlasil jak s výší trestu, tak i se zařazením do věznice s ostrahou. V té souvislosti požádal Nejvyšší soud, aby využil moderační právo a v případě, kdyby měl za to, že by mohl být zařazen do věznice s ostrahou, aby jej zařadil do věznice s dozorem, neboť při takto krátkém trestu (osmnáct měsíců) by neměl téměř žádnou šanci ve věznici s ostrahou pracovat.
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 2 T 39/2015, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 13 To 35/2016, a přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc vedenou pod sp. zn. 2 T 39/2015 znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání a napadených rozhodnutí se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
9. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
10. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
11. Za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
IV. K námitkám obviněného proti výroku o vině
12. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že obviněný brojil proti výroku o vině, s nímž se neztotožnil proto, že podle něj nejde o trestné jednání. Tento svůj argument však založil na vlastní verzi o průběhu činu, v níž tvrdil, že matku navštívil, jelikož měl strach o její zdraví a věděl, že mu nemůže umožnit vstup do domu, a že tam tedy šel v souladu s její vůlí. Sice nepopřel překonávání oplocení, avšak činil tak proto, aby nemocnou matku neobtěžoval nutností vstávat a dojít otevřít bránu. Na základě tohoto svého postoje namítal, že nejednal v úmyslu spáchat trestný čin, ale naopak tvrdil, že šlo o jednání v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku, když měl strach, že je jeho matka, která se mu neozývala a neotevírala dveře, ohrožena na životě.
13. Z obsahu tohoto dovolání je zřejmé, že obviněný v něm, sice vytýkal vady v hmotněprávním posouzení činu, ale činil tak na podkladě vlastního líčení skutkového stavu věci, které nekoresponduje se skutkovými zjištěními, jež soudy učinily. Tvrzením, že chtěl pouze navštívit matku, předkládal obviněný verzi, že do domu vstupoval se souhlasem jeho majitele i matky jako uživatelky. Takové okolnosti však nekorespondují s tím, co soudy na podkladě učiněného dokazování ve věci prokázaly, neboť podle jeho výsledku nebyl obviněný v domě vítán, naopak si jeho vstup do obydlí nepřála ani matka ani vlastník domu. Rovněž z tohoto důvodu také obviněný proto, aby se k domu dostal, musel překonat oplocení zahrady. Z uvedené obhajoby, jakožto i z uplatněných námitek je patrné, že obviněný své závěry o nesprávné právní kvalifikaci vystavěl na zcela jiných skutkových okolnostech, než jsou ty, které jsou uvedeny v popise jednotlivých útoků v bodech 1) až 4) rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný se domáhal, aby soudy uvěřily jeho tvrzení, proč se opakovaně dopouštěl vstupu do předmětného domu, a v rozporu se skutkovými poznatky argumentoval, že důvodem předmětného jednání byl strach o matku a její život, event. že takto jednal v krajní nouzi, což jsou závěry zcela v rozporu s tím, jak byl soudy skutkový stav zjištěn a ve výroku o vině popsán.
14. Na podkladě obsahu spisu a uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud shledal, že ve vztahu k výroku o vině obviněný nevytýkal vady právní v souladu se zákonnými požadavky vymezenými §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterém nedostál, neboť žádné jím uváděné pochybení netkví v hmotněprávní problematice, jak zmíněný důvod požaduje. Vzhledem k tomu, že obviněný nenamítal právní vady, ale jiné skutečnosti, než které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, Nejvyšší soud nemohl na jejich podkladě správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.
15. Nejvyšší soud však i přesto nad rámec těchto výhrad, které nedopadají na žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. toliko pro úplnost konstatuje, že soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Lze poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který posuzoval výpovědi majitele nemovitosti J. M. a přítele matky obviněného L. L., z nichž jejich postoje k obviněnému a jeho snaze se přes jejich výslovný nesouhlas dostat do domu dostatečně vyplynuly, a soud se jimi zabýval. V dostatečné míře je popsal, a to včetně důvodů, pro které si uvedené osoby vstup obviněného do jejich obydlí nepřály, což obviněnému dávaly dostatečně důrazně najevo např. tím, že na něj v předchozích případech volaly hlídku policie (viz strany 4 až 6 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, který se při rozhodování o odvolání obviněného vypořádal s obdobnými námitkami, potvrdil jako správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho úvahami vztahujícími se právě k odmítavým postojům matky i vlastníka k nevítaným vniknutím obviněného na pozemek i do domu (viz strany 3 a 4 usnesení odvolacího soudu).
16. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř.
17. Pro úplnost lze jen zmínit, že jestliže obviněný v rámci uvedených výhrad brojil proti právní kvalifikaci (ať tím, že tvrdil nedostatek subjektivní stránky nebo že jednal v krajní nouzi), činil tak až druhotně, neboť uvedené vady nevystavěl na soudy učiněných skutkových zjištěních, ale až na podkladě jiného průběhu skutku, který si sám mimo výsledky provedeného dokazování vykonstruoval. Jeho námitky proto mají zásadně skutkový základ, a proto Nejvyšší soudu uzavřel, že obviněný nevytýkal žádné pochybení, jež by bylo možné podřadit pod „hmotněprávní posouzení“, neboť tyto své výhrady zaměřil primárně proti nedostatkům skutkovým, od nichž odvíjel námitku proti této právní kvalifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 613/2016). Takto vznesené argumenty nesměřují proti pochybením v oblasti aplikace hmotného práva, nýbrž proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a jsou mimo jakýkoliv dovolací důvod.
V. K námitkám obviněného proti výroku o trestu
18. Obviněný vznesl výhrady i proti výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti a v té souvislosti požádal Nejvyšší soud, aby mu uložil trest mírnější a zařadil jej ve smyslu §56 odst. 3 tr. zákoníku do mírnějšího typu věznice.
19. Těmito výhradami směřujícími proti výroku o trestu obviněný brojil proti jeho nepřiměřenosti, což jsou námitky, jak již bylo výše uvedeno, jež nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat.
20. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž však obviněný v dovolání neuvedl, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že ten se vztahuje na případy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
21. Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
22. Pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž neopomněly uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou (viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně a strana 3 a 4 usnesení odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
23. Z těchto důvodů je potřeba k požadavku obviněného, aby Nejvyšší soud výrok o trestu i způsobu jeho výkonu změnil, uvést, že stojí zcela mimo jím uvedený dovolací důvod, a to nejen s ohledem na skutečnosti výše rozvedené, ale i proto, že Nejvyšší soud nemohl postupovat podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož je možné napadené rozhodnutí nebo jeho vadnou část zrušit, je-li podané dovolání důvodné. V daném případě však uvedenému postupu bránilo to, že Nejvyšší soud nemohl věcnou správnost napadených rozhodnutí přezkoumat, neboť obviněný v něm neuvedl takové námitky, které by s jím označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondovaly. Tímto závěrem se Nejvyšší soud pro jinou argumentaci a okolnosti, na nichž se obviněný v dovolání domáhal změny zařazení pro výkon trestu za použití ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku neodklonil od procesních závěrů učiněných v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1088/2015, nebo ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 810/2010.
24. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu