ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.68.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 68/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání obviněného A. D. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 3 To 81/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 73/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 6 T 73/2015, byl obviněný A. D. uznán vinným jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
v měsíci říjnu 2012 společně s obviněným I. P. po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu vylákat mobilní telefony, SIM karty a modem k následnému bezplatnému využívání telekomunikačních služeb oslovili K. Ř., které oba zajistili, předali a obviněný I. P. také částečně vyplnil padělanou plnou moc od společnosti SAVA RMZ, s. r. o. IČ 29228557 (dále jen „společnost SAVA“), s padělanou notářskou ověřovací doložkou týkající se podpisu jednatele A. S., podle které byla zmocněna k jednání za společnost SAVA, aby uzavřela se společností T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, IČ 64949681 (dále jen „společnost T-Mobile“), smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb, s čímž K. Ř. souhlasila, a na základě toho dne 17. 10. 2012 v B. jako údajný zástupce společnosti SAVA uzavřela se společností T-Mobile smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb, která zavazovala k úhradě měsíční paušální ceny a dále sjednané ceny podle využitých služeb, přičemž uzavření smlouvy obvinění předjednali s obchodním zástupcem společnosti T-Mobile a obviněný I. P. následně doprovodil K. Ř. na místo uzavření této smlouvy a byl přítomen jejímu uzavírání, na jejímž základě bylo objednáno a následně dne 25. 10. 2012 v provozovně České pošty, s. p., Brno prostřednictvím K. Ř. odebráno celkem 11 ks mobilních telefonů včetně SIM karet, a to 6 ks mobilních telefonů značky Sony Ericsson Xperia Active, 2 ks mobilních telefonů značky Sony Xperia U, 2 ks mobilních telefonů značky BlackBerry 9320a, 1 ks mobilního telefonu značky Samsung I9100 Galaxy SII, a dále 1 ks modemu značky Huawei E 173, přestože od počátku obvinění věděli, že smlouva o poskytování telekomunikačních služeb se společností T-Mobile je uzavírána pouze za účelem vylákání mobilních telefonů, modemu a telekomunikačních služeb, že SIM karty budou využívány a že sjednané ceny za poskytnuté telekomunikační služby nebudou nikým hrazeny, takto získané mobilní telefony včetně SIM karet a modem ihned po jejich získání od K. Ř. obvinění převzali a následně si je rozdělili a prodali za účelem získání finančních prostředků či je dále užívali, ceny za poskytnuté telekomunikační služby nebyly ani částečně hrazeny, čímž společnosti T-Mobile způsobili škodu v celkové výši 110.810 Kč, která se skládá z rozdílu mezi tzv. dotovanou cenou mobilních telefonů a modemu a cenou prodejní ve výši 63.476 Kč a z ceny využitých a neuhrazených telekomunikačních služeb ve výši 47.334 Kč.
2. Za tyto přečiny byl obviněný A. D. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného I. P. a o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 3 To 81/2016, z podnětu odvolání obviněného A. D. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení znovu v souladu s okolnostmi činu podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. D. prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř. dovolání, jímž namítal, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, jímž by bylo rozhodnuto o vině a trestu, porušení práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny a z něj plynoucí zásady in dubio pro reo , a existenci tzv. opomenutých důkazů.
5. Za chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel považoval v rozhodnutí odvolacího soudu absenci takového výroku, z něhož by vyplývalo, jak se odvolací soud vypořádal s jeho odvoláním, jímž vytýkal i vady ve výroku o vině a trestu, když takový výrok v jeho rozsudku zjevně chybí. Za vadu v tomto smyslu považoval, že odvolací soud na podkladě jím podaného odvolání zrušil pouze výrok o náhradě škody, aniž by současně rozhodl o vině a trestu.
6. Další výhrady (vady spočívající v zásadě v porušení práva na spravedlivý proces) obviněný soustředil pod další jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. a brojil jimi proti zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů, i když vyjádřil přesvědčení, že takto odvolací soud vůbec nepostupoval.
7. Obviněný v dovolání vyjádřil názor, že zjištěný skutkový stav je chybný především proto, že soudy se řádně nezhostily své povinnosti provést dokazování v rozsahu a způsobem, který jim zákon ukládá, a v té souvislosti odkázal i na teze uvedené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1592/2006, na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb. Především však vytýkané vady ve zjišťování skutkového stavu věci spatřoval v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, mimo jiné i ve věrohodnosti osob vyslechnutých v trestním řízení za situace, kdy proti sobě stojí „tvrzení proti tvrzení“, jak deklaroval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, jehož závěry obviněný aplikoval na jemu za vinu kladený čin, který podle něj soudy v důsledku porušení práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny řádně neobjasnily. Díky vytýkaným pochybením soudy nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když soud prvního stupně navíc postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo , zejména při hodnocení výpovědí spoluobviněného I. P. a K. Ř. Nepodařilo se vyvrátit verzi dovolatele, že to byl jen obviněný I. P., kdo byl tím, kdo celou věc inicioval, kdežto dovolatel jej v jeho záměru jen podpořil, aby od něj získal částku 800.000 Kč, kterou mu spoluobviněný dlužil.
8. Za nesprávné obviněný považoval, že soudy jeho výpověď posoudily jako nevěrohodnou, kdežto spoluobviněnému I. P. a K. Ř. uvěřily. Přitom neuvážily v potřebné míře, že nikdy nepřevzal ani jedinou SIM kartu, nýbrž v roce 2012 se domníval, že obviněný I. P. chce začít poctivě podnikat, aby mohl splatit dluh. Jestliže soudy své závěry vystavěly na výpovědích spolupachatelů I. P. a K. Ř., které jsou v příkrém rozporu s jeho obhajobou, nehodnotily veškeré důkazy jako celek v jeho prospěch, a při stavu, kdy jde o „tvrzení proti tvrzení“, není závěr soudů o tom, komu uvěřily, přesvědčivý. Proto obviněný navrhl, aby byl ve veřejném zasedání proveden jako důkaz výslech svědkyně K. Ř., úřední záznam o podaném vysvětlení svědka K. a protokol o hlavním líčení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 T 82/2014, neboť výpověď I. P. z přípravného řízení se podstatně liší od té, kterou učinil v hlavním líčení před soudem. Je z ní zřejmé, že se snažil částečně sám sebe vyvinit na úkor dovolatele. Obviněný ve vztahu k nevěrohodnosti K. Ř. zmínil její výpověď, již učinila jako obviněná ve věci Městského soudu v Brně proti ní vedené pod sp. zn. 3 T 82/2014, v hlavním líčení dne 20. 8. 2014, v níž o osobě obviněného ve spojitosti se svou trestnou činností nehovořila, a to na rozdíl od výpovědí, které uváděla v postavení svědkyně v trestní věci vedené proti dovolateli, kde již o jeho účasti vypovídala s tím, že jeho jméno jí bylo předestřeno policejním orgánem. Od toho okamžiku na něj začala svalovat vinu za veškeré jednání, na což soudy dostatečně nereagovaly, a v tomto směru se žádný ze soudů nevypořádal s námitkami obhajoby, zcela je ignoroval a bezvýhradně, v rozporu se zásadou in dubio pro reo uvěřil svědkyni K. Ř .
9. Za porušení práva na spravedlivý proces obviněný považoval i závěry, o něž se soudy opíraly při ukládání trestu. Ustanovení §36, 37, 38 tr. zákoníku jako hmotněprávní ustanovení soudy nerespektovaly, pokud dospěly k rozhodnutí o nutnosti uložit obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody s ohledem na jeho trestní minulost, ačkoli z důvodu zahlazení předchozích odsouzení na něj měly nahlížet jako na osobu bezúhonnou a aplikovat ustanovení §41 písm. o) tr. zákoníku. Uložený trest odnětí svobody tudíž považoval za nepřiměřený co do jeho výše i způsobu výkonu, když soudy nedostatečně zohlednily jeho osobní poměry, zejména jeho dvě vyživovací povinnosti, a vyměřily mu trest výrazně tvrdší, než jaký byl uložen spoluobviněnému I. P. Odvolacímu soudu vytkl, že tyto nedostatky k jeho odvolání nenapravil.
10. Výhrady obviněného směřovaly proti napadenému rozhodnutí i s ohledem na jím vytýkanou existenci tzv. opomenutých důkazů, které spatřoval v tom, že soudy neprovedly jím navrhovaný výslech K. Š., která byla osobní přítelkyní obou spoluobviněných a T. B. (jak obviněný sám zjistil), jemuž v minulosti rovněž dělala „bílého koně“, měla být podle zjištění obviněného původně též T. B. do obdobné trestní věci zapojena a ona navrhla, aby se do věci zapojila K. Ř. Protože žádný ze soudů obhajobou navrhovaný důkaz výslechem této klíčové svědkyně neprovedl, obviněný opatřil alespoň písemné prohlášení této svědkyně, které však soudy rovněž odmítly provést.
11. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 3 To 81/2016, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 6 T 73/2015, a poté aby přikázal Krajskému soudu v Brně, případně soudu prvního stupně, aby ve věci znovu rozhodl.
12. K podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo písemné vyjádření, v němž u něj působící státní zástupce námitku podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. označil za nedůvodnou, neboť o dovolání jednoho obviněného je nutno rozhodnout jako o celku a není možné, aby bylo takové odvolání dílem podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné (viz rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.). Shledal, že v rozhodnutí odvolacího soudu žádný výrok nechybí a zamítnutí odvolání v předmětné části směřující do viny a trestu je dostatečně patrno ze skutečnosti, že odvolací soud v této části obviněnému nevyhověl. V té části považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.
13. Státní zástupce k námitkám obviněného o porušení práva na spravedlivý proces, principu in dubio pro reo a presumpce neviny poukázal na kusé výhrady, které obviněný k těmto zásadám vytýkal, a připomenul, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného, jak vyslovil například v usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014, jakož i to, že rozšiřovat či měnit rozsah dovolání obviněného nesmí ani státní zástupce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003). S poukazem na další judikaturu Nejvyššího soudu však zmínil především to, že uvedené námitky obviněného jsou procesní povahy, a nikoliv hmotněprávní, a že byly proto podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Obhajobu obviněného ohledně činnosti „šedého operátora“ státní zástupce označil za účelovou a zdůraznil jako správnou úvahu soudů, že opatření ani prodej mobilů dovolatelem nemohlo být v žádné souvislosti s legálním podnikáním obviněného I. P.
14. Výhrady obviněným uplatněné vůči trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti a nevyužití §41 písm. o) tr. zákoníku státní zástupce označil za argumenty neodpovídající žádnému z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Obdobně za podané mimo rámec dovolání považoval i námitku směřující proti opomenutým důkazům. K ní uvedl, že nalézací soud neprovedení předmětného důkazu odůvodnil na straně 8 svého rozsudku, kde popsal konkrétní důvody, proč nepovažoval za potřebné tuto obviněným navrhovanou osobu jako svědkyni slyšet. Podle státního zástupce se z hlediska judikatury Ústavního soudu o opomenutý důkaz nejedná, a tudíž nedošlo ani k porušení zásad spravedlivého procesu.
15. Státní zástupce z těchto důvodů Nejvyššímu soudu navrhl dovolání jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
16. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání o podaném dovolání neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., podal jej obviněný jako osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. a učinil tak v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Z obsahu podaného dovolání rovněž zjistil, že dovolání splňuje i další formální požadavky vymezené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
IV. K výhradám uplatněným podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
18. Obviněný v dovolání uplatnil celkem čtyři dovolací důvody, avšak jen u §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odůvodnění ve vztahu k tomuto dovolacímu výslovně vymezil, kdežto další své argumenty, jež podřadil pod důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., nekonkretizoval, a proto je ve stejně obecné rovině zapotřebí ke každému z nich konstatovat zásady, o které se každý z těchto důvodů opírá, což má opodstatnění zejména proto, že dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, a proto jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z nich mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
19. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud odvolání obviněného považoval za nedůvodné i přesto, že obviněný v předcházejícím řízení shledal vady zakládající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř.
20. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
22. Tato zásada může být prolomena výhradami o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
23. Pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. platí, že podle něj lze dovolání uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, anebo v případě kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, T-701-1. ]. Výrok o trestu může být spíše výjimečně napaden dovoláním i z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak z jeho dikce (viz výše body 20. až 22.) je zřejmé, že v případě trestu lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat vady jen v případě nesprávného hmotněprávní posouzení ve vztahu k podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu apod., nikoli však vady směřující proti nepřiměřenosti trestu ve smyslu nevyužití polehčujících okolností nebo k nepřihlédnutí ke všem skutečnostem, které obviněný považuje za vhodné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
24. Jak bylo výše zmíněno, obviněný většinu svých výhrad v dovolání rozvedených soustředil ke všem těmto důvodům a s ohledem na jejich vymezení včetně zásad, podle nichž je třeba je vykládat, je třeba předeslat, že obviněný námitkami k nim rozvedenými uvedeným zásadám nedostál, protože vytýkal vady, které na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ani písm. h) tr. ř. nedopadají.
25. Obviněný výhrady o porušení procesních postupů v rámci dokazování soustředil do námitek o porušení pravidel spravedlivého procesu, v souvislosti s nímž vytýkal nerespektování zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo a tzv. opomenutých důkazů. V zásadě s odkazem na ně vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav věci, jelikož soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi spolupachatelů (dříve či jinde odsouzených) I. P. a K. Ř. Zásadně popíral, že by se na popsaném jednání jakkoli podílel, a namítal, že dokazování nebylo provedeno správně, když soudy svá skutková zjištění opřely o výpovědi výše jmenovaných svědků, které obviněný považoval za nevěrohodné při zdůrazňování rozporů v jejich výpovědích. Přitom prosazoval vlastní verzi skutku a vytýkal, že soudy nevyhověly jeho požadavku na provedení některých důkazů, konkrétně na výslech svědkyně K. Š., jež měla jeho odlišnou verzi tvrzení potvrdit, v čemž spatřoval opomenutý důkaz, a namísto toho se bezdůvodně přiklonily k verzi předkládané spoluobviněnými, ač ve věci šlo o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Tyto námitky stojí mimo označené dovolací důvody, neboť je v této části obviněný soustředil pouze proti procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů, případně se snažil navodit dojem, že skutek se odehrál jinak, zásadně však bez jeho účasti, než zjistily a popsaly soudy v napadených rozhodnutích. Jelikož takto formulované výhrady směřují výhradně proti procesním postupům stanoveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř., s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jakýmkoli jiným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nekorespondují, a proto nebyly ani způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
a) K výhradám proti porušení zásad spravedlivého procesu
26. Nejvyšší soud se zřetelem na vyloučení vad, které by se mohly dotýkat spravedlivého procesu, jehož porušení obviněný v dovolání výslovně vytýkal, se zabýval posuzováním, resp. vyloučením existence extrémního nesouladu, a tedy nesprávnosti skutkových zjištění, k čemuž námitky obviněného směřovaly. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že o takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť soudy obou stupňů dodržely všechny zákonem předepsané podmínky pro řádné objasnění věci ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud posuzoval především odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž zejména je pověřen zákonem k tomu, aby na základě vlastního provedení důkazů zkoumal jejich věrohodnost, a shledal, že nalézací soud provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností, které byly podstatné pro řádné objasnění trestného jednání, jímž by obviněný A. D. uznán vinným. Především je třeba zdůraznit, že právě za účelem posouzení míry účasti dovolatele na činu, jehož se účastnili i další spolupachatelé, byla vyslechnuta řada svědků, vedle spoluobviněného I. P., jenž nebyl jedinou osobou, která oproti obviněnému A. D. vypovídala odlišně, soud provedl výslech jak svědkyně K. Ř., tak i dalších, a to M. Č., L. H., byli též slyšeni J. K., T. B., M. S. a S. K. Vedle toho provedl též řadu listinných důkazů (sdělení společnosti T-Mobile, předmětné smlouvy s touto společností, plné moci předložené obviněnými, kupní smlouvy, důkaz spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 82/2014 a 11 T 61/2013, sdělení České pošty, s. p., směnku, zprostředkovatelské smlouvy, aj.). V kontextu těchto důkazů je proto třeba poukázat na to, že všechny soud hodnotil nejen jednotlivě, ale především v jejich vzájemném souhrnu a v souvislostech, které z nich vyplývaly, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, což koresponduje se zákonnými požadavky zakotvenými v §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně obviněným tvrzené skutečnosti nepominul, ale hodnotil je s ohledem na všechny provedené důkazy, a zcela logicky vysvětlil, z jakých důvodů obhajobu obviněného nepovažoval za věrohodnou, a naopak proč výpovědím spoluobviněného a svědkyně K. Ř. uvěřil. Je třeba vyzdvihnout, že především s odkazem na logiku všech rozvedených souvislostí vyplývajících ze všech důkazů vyloučil výpověď obviněného z řad těch, které by byly ve vzájemném souladu a kontextu s dalšími důkazními prostředky a z nich plynoucím obsahem. Skutkový stav, který byl na podkladě toho procesu soudem utvořen, je zcela v souladu s pravidly, které proces určují nejen na podkladě ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ale nevybočuje ani z pravidel, která ovládají zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Provedené důkazy a jejich obsah soud prvního stupně shrnul na stranách 4 až 8 svého rozsudku, konkrétní argumenty a úvahy týkající se jejich hodnocení a na jejich základě učiněných skutkových zjištění rozvedl na stranách 9 až 11 téhož rozsudku. Neopomenul přitom reagovat ani na obhajobou předkládané návrhy na doplnění dokazování, když zejména na straně 8 rozsudku vysvětlil, proč jim nevyhověl, a to nejen konstatováním jejich nadbytečnosti, nýbrž i uvedením důvodů, v nichž tuto nadbytečnost spatřoval.
27. Odvolací soud správnost všech závěrů vztahujících se k výroku o vině a trestu, a to jak procesních postupů, tak i právních argumentací potvrdil, a přitom uvedl i svá vlastní stanoviska, která vyjadřovala úvahy korespondující s těmi, které učinil již soud prvního stupně. Jedinou částí rozsudku soudu prvního stupně, vůči níž se odvolací soud výslovně odlišně vymezil, byl výrok o náhradě škody, přičemž svá odlišná stanoviska vyjádřil i ve výroku, který sám ve svém rozhodnutí nově koncipoval. K výhradám obviněného, že odvolací soud jím uplatněné námitky v odvolání řádně nepřezkoumal a že se s nimi řádně nevypořádal a nerozhodl ve vztahu k nim o správnosti výroku o vině a trestu, je třeba zdůraznit, že nemají v přezkoumávaném rozhodnutí odvolacího soudu oporu. Naopak z jeho odůvodnění je dostatečně patrna správnost právních závěrů výroku o vině, jíž potvrdil odvolací soud přezkoumávající rozsudek soudu prvního stupně k obdobným výhradám obviněného, jaké uplatnil i v nyní podaném dovolání, jakož i to, že neshledal žádné z obviněným vytýkaných pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně při provádění dokazování či při hodnocení důkazů. Rovněž odvolací soud přitom k výhradě o opomenutých důkazech vyložil, z jakých důvodů ani on nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování (viz strany 4 a 5 jeho rozsudku).
28. Pokud se obviněný domáhal porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že soudy při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. V dané trestní věci se nejevila přiléhavým srovnání s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, protože zde nešlo o případ, kdy by proti sobě stály jen dvě zásadní výpovědi, které by bylo možné považovat za „tvrzení proti tvrzení“, neboť výpověď obviněného byla v rozporu nikoliv s jedním, ale s více důkazními prostředky, a to ať ústními či listinnými. Naopak se soudy obou stupňů v dovoláním napadené věci k výhradám obviněného důsledně zabývaly věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily i ty důkazy, jež vyznívaly ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, o čemž svědčí argumenty uvedené v odůvodnění jeho rozsudku na stranách 8 až 11, kde jsou veškeré jeho potřebné a podstatné úvahy o hodnocení důkazů a výsledném skutkovém stavu náležitě vysvětleny. V posuzované věci výpověď obviněného sice byla osamocena, ale proti ní stál řetězec jeho osobu usvědčujících důkazů, jež soudy měly k dispozici, a šlo o několik dalších důkazů, na jejichž základě mohly dospět ke skutkovým zjištěním, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud tedy soudy po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěly k závěru o věrohodnosti výpovědí I. P. a K. Ř. (alespoň v podstatných okolnostech případu), nevznikají ani pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, přičemž navíc soudy, zejména soud prvního stupně své úvahy vedoucí k závěru o věrohodnosti jednotlivých svědků zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, a tudíž podmínky pro využití zásady „v pochybnostech ve prospěch“ zde nebyly dány (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
29. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností, a to ani v podobě tzv. opomenutých důkazů, protože veškeré důkazní prostředky, které soud prvního stupně prováděl s veškerou pečlivostí, a když návrhy obviněného na doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítl, vysvětlil, z jakých důvodů tak učinil. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že ani podle ustálené judikatury Ústavního soudu obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)].
30. Jelikož soudy všem svým povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
31. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)], jak je tomu i v nyní posuzované věci.
32. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ani §125 tr. ř., a tudíž nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
b) K výhradám proti nepřiměřenosti trestu
33. Obviněný své námitky soustředil i proti výroku o trestu, a to především proto, že jej považoval za nepřiměřený. Důvodem bylo, že soudy nezohlednily polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. o) tr. zákoníku, a nepřihlížely ke všem podle obviněného důležitým okolnostem, které měly sloužit v jeho prospěch. K tomu je zapotřebí uvést, že takto vymezené výhrady nejsou slučitelné ani s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle prvního citovaného dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Obviněný však nenamítal nesprávný druh či výměru uloženého trestu, ale nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu. Takové okolnosti nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., tedy ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
34. Obviněný uvedené důvody (ani jiné podle §265b tr. ř.) obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám zákonem vymezeným pro jejich uplatnění, když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh a výměru trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013). Z pohledu takto mimo dovolací důvody uplatněné námitky nebylo možné výrok o trestu přezkoumávat.
35. Přesto Nejvyšší jen pro úplnost poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž neopomněly uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s dozorem (viz strany 11 až 12 rozsudku soudu prvního stupně a strany 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s dozorem lze považovat za správný [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
V. K relevantně uplatněné námitce podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
36. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že v něm chybí výrok o tom, jak odvolací soud rozhodl o jím podaném odvolání v části brojící proti výroku o vině a trestu, protože se omezil jen na rozhodnutí ohledně výroku o náhradě škody, aniž by jakkoli své závěry o vině a trestu v tomto výroku vyjádřil, v čemž spatřoval důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nebylo možné této námitce též přisvědčit.
37. Chybějícím výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle §56 tr. zákoníku, apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).
38. K námitkám obviněného je v dané souvislosti třeba připomenout, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok a případně učiní výrok nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Zásadně platí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. To znamená, že co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně. Odvolání je totiž z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jedinému konkrétnímu obviněnému [k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 (uveřejněné pod č. T 417 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, roč. 2002)]. Z těchto důvodů, když odvolací soud považoval za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodl tak, že zrušil jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě není rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází do úvahy [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 (uveřejněné pod č. T 531 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, roč. 2003)].
VI. Závěr Nejvyššího soudu
39. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal dovolací námitky obviněného zčásti stojícími mimo označený, ale i jakýkoli jiný dovolací důvod, zčásti pak nedůvodnými, a protože mohl své závěry učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 15. 3. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu