ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2029.2017.2
sp. zn. 28 Cdo 2029/2017-574
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy, v sídle Magistrátu hlavního města Prahy, v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti 1) M. J. , zastoupené Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, a 2) Technické správy komunikací hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, identifikační číslo osoby 63834197, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 159/6 , o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 62/2010, o dovolání žalobce a účastnice 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2016, č. j. 24 Co 93/2016-498, takto:
I. Dovolání účastnice 1) se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2016, č. j. 24 Co 93/2016-498, se v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 12. 2009, č. j. PÚ 285/96 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu“), bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), mimo jiné rozhodnuto tak, že účastnice 1) je vlastnicí nemovitostí, ost. pl. o výměře 4.363 m 2 v k. ú. S. (role v k. ú. J.), ost. pl. o výměře 1.384 m 2 v k. ú. S. (role v k. ú. J.), ost. pl. o výměře 1.480 m 2 v k. ú. S. (role v k. ú. J.), ost. pl. o výměře 155 m 2 v k. ú. S. (role v k. ú. J.), ost. pl. o výměře 284 m 2 v k. ú. S. (role v k. ú. J.), ost. pl. o výměře 665 m 2 v k. ú. S. (role v k. ú. J.) a ost. pl. o výměře 651 m 2 v k. ú. S. (role v k. ú. J.), dosud vedených u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště P., na listech vlastnictví pro obec P. a katastrální území S. (dále jen „předmětné pozemky“). V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán uvedl, že předmětné pozemky lze vydat, neboť se na nich nachází parkoviště, a nelze je tudíž považovat za zastavěné stavbami, které by ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě jejich vydání oprávněné osobě bránily.
Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení podle části páté občanského soudního řádu (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 16 C 62/2010-465, určil, že účastnice 1) je vlastníkem předmětných pozemků, vyjma pozemku, ostatní plocha, o výměře 152 m 2 , odděleného z pozemku, ost. pl., geometrickým plánem č. 4904-22/2014 ze dne 14. 1. 2015, který tvoří nedílnou součást rozsudku; v tomto rozsahu soud nahradil rozhodnutí správního orgánu (výrok I.); dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit účastnici 1) na náhradě nákladů řízení částku 45.254,- Kč k rukám Mgr. Tomáše Mařatky (výrok II.), že žalobce je povinen zaplatit účastníku 2) na náhradě nákladů řízení částku 16.456,- Kč k rukám JUDr. Jarmily Cenklové (výrok III.) a že žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 11 274,- Kč (výrok IV.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2016, č. j. 24 Co 93/2016-498, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že určil, že účastnice 1) není vlastnicí předmětných pozemků (výrok I.), ve výrocích II. a III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), ve výroku IV. tak, že se České republice nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud založil po doplnění dokazování měnící výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé (s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014. sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14) na závěru, že předmětné pozemky, jež se nacházejí v sídlišti N. B., jsou veřejností užívány pro veřejné účely (jako parkoviště, veřejná zeleň a chodníky), takže jejich individuální využití oprávněnou osobou je objektivně nereálné; v případě jejich vydání by totiž nastal stav příčící se účelu restituce, jenž je deklarován v preambuli a v §1 zákona o půdě, jelikož oprávněné osobě by zůstalo jen tzv. holé vlastnictví. Vztah mezi funkcí předmětných pozemků jako součástí veřejného statku a potencionální realizací restitučního nároku je proto nutné rozhodnout ve prospěch veřejného statku, byť existence takové překážky není uvedena v §11 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že nelze přihlédnout k závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4128/2013, neboť to se nikterak nevypořádává s citovanými nálezy Ústavního soudu. Nákladové výroky ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1) odvolací soud odůvodnil s odkazem na §142 odst. 1 a §245 o. s. ř. tím, že účastnice 1) byla v řízení úspěšná z jedné poloviny, neboť bylo zjištěno, že byl naplněn restituční titul uvedený v §6 odst. 1 zákona o půdě, avšak „o určení vlastnictví k předmětným pozemkům soud rozhodl negativně s ohledem na překážku uvedenou v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě“. Žalobce byl v tomto řízení úspěšný též z jedné poloviny, protože tvrdil, že není naplněn restituční „titul“ (v tomto směru byl neúspěšný), a že vydání pozemku brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (z tohoto hlediska byl úspěšný). Žalobce a účastnice 1) byli tedy v tomto řízení úspěšní každý z jedné poloviny a žádný z nich proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a totéž platí i pro náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice 1) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to „zda vedle důvodů uvedených v §11 odst. 1 zákona o půdě existují i jiné překážky vydání pozemků, a zda lze pozemky nevydat oprávněné osobě z důvodu, že se jedná o veřejný statek“. Dále ohledně přípustnosti dovolání uvedla, že „odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy zásadním způsobem upřednostnil při aplikaci zákona o půdě veřejný zájem před právy účastnice 1), coby oprávněné osoby, čímž se dostal do rozporu s judikaturou dovolacího soudu, zejména rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 4128/2013“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi ním a účastnicí 1), podal žalobce z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř, neboť závisí na vyřešení právní otázky posouzení úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel s odkazem na komentář k občanskému soudnímu řádu, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, a na usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2718/2015, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3268/2015, namítá, že podle právní teorie i ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že „žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví, a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne; částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně“. Jestliže tedy se žalobce v dané věci domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu a jestliže odvolací soud této žalobě v plném rozsahu vyhověl, pak dovolatel byl zcela úspěšný, a proto mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, kterou vyčíslil částkou 63.900,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. změnil tak, že účastnici 1) uloží povinnost zaplatit mu náhradu nákladů před soudy obou stupňů v uvedené částce, a dále, aby účastnici 1) uložil povinnost zaplatit mu náhradu nákladů dovolacího řízení, event., aby rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Účastnice 1) v písemném vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že není objektivně přípustné, neboť výše náhrady nákladů řízení, která mohla být rozhodnutím odvolacího soudu přiznána, nedosahuje částky 50.000,- Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]; kromě toho má za to, že s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu nelze žalobci náhradu nákladů přiznat, když u něj lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Připomněla, že žalobce disponuje personálně početným právním oddělením a od účinnosti zákona o půdě se vyřizování restituční agendy stalo běžnou součástí správy jeho majetku. Navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno dne 26. 2. 2010 (srov. část první, čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty, v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání účastnice 1) není podle §237 o. s. ř. přípustné a že dovolání žalobce je dle tohoto ustanovení přípustné a důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Právní otázka formulová účastnicí 1), tedy „zda vedle důvodů uvedených v §11 odst. 1 zákona o půdě existují i jiné překážky vydání pozemků, a zda lze pozemky nevydat oprávněné osobě z důvodu, že se jedná o veřejný statek“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu (jakož i v judikatuře Ústavního soudu) již byla vyřešena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, vyložil, že důvodem výluk podle §11 zákona o půdě je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v tom kterém případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví, nicméně zdůraznil, že i při zohlednění restituční úpravy je třeba volit takovou interpretaci citovaného ustanovení, která nebude opomíjet princip efektivity aplikace základního práva. Koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a v §1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí, a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě.
K zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku (že je zatížen veřejným užíváním), lze v režimu zákona o půdě odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo v jeho usneseních ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud aktuálně znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí (vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě).
Ze závěrů uvedených v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, vycházel Ústavní soud i v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, v němž taktéž odmítl vydání takové věci (veřejně přístupné travnaté plochy s porostem), která podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. V tomto nálezu Ústavní soud (mimo jiné) dovodil, že „realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius utendi et fruendi, possidendi, disponendi). Konkrétní okolnosti tohoto případu však restituentovi brání ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Individuální užívání veřejně přístupné travnaté plochy s porostem nepřipadá v úvahu. Totéž platí o držbě pozemku - ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemku permanentně rušena. Jako relevantní se může jevit možnost s pozemkem disponovat, což by se dalo extenzivně dovodit ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/2000. Není však reálné ani právně přípustné, kdyby měl restituent využívat pozemek, který by mu byl vydán ve výše popsaném stavu, k právnímu obchodu. Pak by nezbývalo než dovodit, že v případě převodu pozemku z restituenta na jinou osobu by šlo o prodej spekulativní, uskutečňovaný s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje. Převod pozemku by se ocitl v rozporu s dobrými mravy, což v aktuální podobě zapovídá ustanovení §2 odst. 3 občanského zákoníku. Takto vytyčené premisy platí tím spíše, že ani po případné naturální restituci, ale ani po případném převodu pozemku by se nedala očekávat změna jeho účelového určení. Je-li pozemek veřejným statkem, pak je vysoce nepravděpodobné, že by restituent či jiný vlastník pozemku dosáhl v budoucnu změny územního plánu, která by jediná mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnických oprávnění. Shrnuto: rozhodnutím ve prospěch oprávněné osoby s následnou restitucí předmětného pozemku by došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), což není účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám totalitní mocí v rozhodném období. Pro vyprázdněný obsah konkrétního vlastnického práva vede analýza prvního kroku testu proporcionality k závěru o výlučném naplnění funkce veřejného statku a nemožnosti výkonu vlastnických oprávnění jednotlivce. Jak ke kolizi základního práva a veřejného statku uvádí plenární nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96, je nutné stanovit podmínky, při jejichž splnění má prioritu buď základní právo, nebo veřejný statek. Základem je tedy maxima, podle níž lze omezit základní právo pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo - což je relevantní nyní - v zájmu veřejného statku jako hodnoty. Výsledek testu proporcionality v jeho prvním kroku tedy nezbývá než vyhodnotit tak, že účel omezení základního práva, jehož předpokladem je nabytí vlastnického práva k pozemku formou restituce, nemůže být naplněn. Zjištěné skutečnosti a jejich právní důsledky svědčí ve prospěch zachování veřejného statku a užívání pozemku dosavadním způsobem“.
V nálezu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, dále Ústavní soud vyslovil mimo jiné názor, podle kterého nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem vydání podle zákona o půdě, nastává v tomto případě právní stav neslučitelný s účelem restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě; vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) nebyl účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že předmětné pozemky, jež se nacházejí v sídlišti N. B., jsou užívány pro veřejné účely - jako parkoviště, veřejná zeleň a chodníky, pak jde o obdobnou situaci, která již byla řešena v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Přípustnost dovolání účastnice 1) podle §237 o. s. ř. nezakládá ani její poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4128/2013, a to již proto, že toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15. Nepřiléhavý je rovněž její odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 127/2012, neboť v něm byla řešena otázka určení výše restitučního nároku podle zákona o půdě za odňaté pozemky, stejně jako na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 999/2012, ve kterém byla řešena otázka, zda komplex tvořený budovou zámku se sousedící budovou tělocvičny a administrativní budovou s kotelnou, šatnami, jídelnou a prodejnou, pozemky a drobnými stavbami, vše v užívání střední školy, představuje dělitelný celek. V odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03), pak byla řešena otázka, zda stavba označená jako autobusové obratiště H. M. zahrnuje nejen vlastní okružní komunikaci, ale i zařízení a plochy, které jsou s ní provozně propojeny a funkčně ji doplňují a společně s ní tvoří jeden stavební celek.
V hypotetické rovině se pak nesou námitky dovolatelky o možném jiném využití předmětných pozemků či jejich části v budoucnu, až ztratí povahu veřejného statku. Pro rozhodnutí ve věci je však - v souladu s pravidlem obsaženým v §154 odst. 1 o. s. ř. - určující skutkový stav, který existuje v době rozhodování, a ten implikuje závěr o tom, že předmětné pozemky jsou dotčeny veřejným užíváním, které vylučuje jejich využitelnost pro restituční účel.
Namítá-li dovolatelka, že je rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s principem legitimního očekávání nabytí majetku, a odkázala-li přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 642/03, a ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04, pak zřejmě přehlédla, že v obou věcech se jednalo o jinou právní problematiku, kdy prosazení principu legitimního očekávání nabytí majetku v jednom případě souviselo s nesplněním smluvního závazku převést na jiného vlastnické právo k nově zhotovené stavbě, a uvedený princip byl poměřován s ochranou vlastnického práva toho, kdo smluvní závazek porušil, a ve druhém případě s postavením oprávněné osoby, jejíž restituční nárok byl založen nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb., nicméně v mezidobí od jeho přijetí do publikace ve Sbírce zákonů povinná osoba majetek, na něhož vydání mohla oprávněná osoba nárok uplatnit, převedla na třetí osobu.
Relevantní není ani námitka dovolatelky, jíž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozsudek je rozhodnutím nepředvídatelným; překvapivým či nepředvídatelným je totiž jen takové rozhodnutí soudu, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005). Jestliže v poměrech projednávané věci žalobce již v řízení před správním orgánem, jakož i v řízení před soudy argumentoval existencí překážky pro vydání předmětných pozemků, pak pro dovolatelku nemohlo být žádným překvapením, že některý ze soudů správnosti této argumentace přisvědčil, neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Argumentuje-li dovolatelka přesvědčením, že rozsudek odvolacího soudu násobí v jejím případě křivdy, jichž se v minulosti dopustil totalitní režim, pak je třeba poukázat na to, že v případě překážky bránící naturální restituci obnovením vlastnického práva k původně vlastněnému pozemku má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a a §16 odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků by nemohla vlastnické právo realizovat, což v řadě případů může vést pouze ke sporům mezi vlastníkem a obcí stran poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Ačkoliv dovolatelka uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, ve vztahu k výrokům II. až V. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. - nevznesla, a ani neformulovala žádnou právní otázku, na které by tyto výroky závisely, a pro jejíž řešení by mohla být založena přípustnost dovolání.
Jelikož dovolání účastnice 1) není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v části výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi ním a účastnicí 1). Dovolací soud se tudíž nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání objektivně přípustné dle §238 odst. 1 písm. d) o s. ř. Při posouzení, zda se neuplatní omezení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud vycházel ze závěru přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněném pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu odvolací soud dovolateli podle dovolání odepřel. Uvedený judikatorní závěr je třeba v poměrech projednávané věci doplnit o konstatování, že odvolací soud mohl s ohledem na rozsah dovolání, kterým je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), odepřít dovolateli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně nikoliv žalobcem požadovanou částku 63.900,- Kč, ale částku nižší, neboť úkony právní služby spočívající v sepisu odvolání ze dne 25. 2. 2016 a v účasti u jednání odvolacího soudu dne 10. 10. 2016 se váží k výroku IV. o nákladech odvolacího řízení, který dovoláním žalobce napaden nebyl. Výše náhrady vynaložených nákladů, která odpovídá předmětným dvěma úkonům právní služby (s připočtením paušální náhrady hotových výdajů a soudního poplatku z odvolání), činí částku 8.986,- Kč. Rozdíl vyjádřený částkou 54.914,- Kč tudíž částku 50.000,- Kč překračuje.
Dovolání žalobce je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním dotčeném rozsahu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 445/2013, Nejvyšší soud uvedl, že „žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví, a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy, posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí ve věci, uspěl.“ Dovolací soud v tomto rozhodnutí rovněž připomněl i závěr vyplývající z rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle něhož „soud musí rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01). Tento závěr je konstantně přijímán rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k tomu dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2718/2015, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3268/2015).
Odvolací soud v části dovoláním dotčeném výroku II. rozsudku změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů. Argumentoval přitom ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř. a kritériem poměrného (shodného) úspěchu a neúspěchu žalobce a účastnice 1) v řízení před soudem prvního stupně. Neúspěch žalobce ztotožnil s nedůvodností jeho argumentace o tom, že účastnici 1) nesvědčí restituční titul uvedený v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Naopak, za úspěšného žalobce považoval, pokud šlo o jeho procesní stanovisko, že „vydání pozemků brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě“.
S ohledem na závěry shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže závěr odvolacího soudu obstát, neboť nesprávně zaměnil výsledek řízení o věci samé s právní relevancí jednotlivých argumentů, na nichž žalobce založil důvodnost žaloby podle části páté občanského soudního řádu. Jestliže však žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno, pak zásadně nepřichází v úvahu při rozhodování o nákladech řízení aplikace jiného ustanovení než §142 odst. 1 o. s. ř., a tedy kritéria plného procesního úspěchu ve věci.
S ohledem na předmět řízení a na právní postavení žalobce jako statutárního města připomíná dovolací soud pro potřeby dalšího řízení před soudem odvolacím judikatorní závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení územně samosprávné jednotky advokátem. Soudní praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy účastníkem je územní samosprávná jednotka, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná územní samosprávná jednotka je schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastupována advokátem. V případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).
Protože rozsudek odvolacího soudu v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1), není správný, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl žalobcem uplatněn právem, a protože nejsou podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, neboť na odvolacím soudu bude, aby s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci zkoumal otázku účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení žalobce advokátem ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu