ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4095.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4095/2015-432
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně B. S. , zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 15/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva , se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2015, č. j. 13 Cmo 5/2014-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. října 2013, č. j. 196 Cm 15/2009-126, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh na přerušení řízení (bod I. výroku), zamítl žalobu na vyloučení ve výroku specifikovaných nebytových jednotek – garáží (dále též jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Insolvenční soud vyšel především z toho, že:
1/ V květnu 1997 uzavřel pozdější insolvenční dlužník jako budoucí prodávající s původním žalobcem (B. S. – dále též jen „B. S.“) jako budoucím kupujícím smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní č. 815/046. Budoucí prodávající s budoucím kupujícím se dohodli, že uzavřou kupní smlouvu týkající se jednotky – nebytového prostoru – garážového boxu (dále též jen „garážový box“) včetně příslušného podílu na společných částech stavby a pozemku, a to do 9 měsíců ode dne, kdy nabude právní moci kolaudační rozhodnutí. Předpokládaná cena byla stanovena ve výši 173 200 Kč (dále také jen „smlouva č. 815/046“).
2/ Ve shodné době uzavřely stejné smluvní strany nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl garážový box. Doba nájmu byla sjednána na dobu určitou do okamžiku vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nájem byl dohodnut jako bezúplatný. Ve smlouvě bylo uvedeno, že stavba byla kolaudována dne 26. června 1997 odborem výstavby místního úřadu Městské části Praha 13, a to kolaudačním rozhodnutím č. j. OVý.N.B.gar-15307/97-K-Rk, které nabylo právní moci dne 30. června 1997.
3/ B. S. zaplatil na účet pozdějšího insolvenčního dlužníka dne 21. května 1995 částku 155 000 Kč a dne 21. května 1997 částku 18 200 Kč. V reakci na dopis realitní kanceláře ze dne 5. prosince 1998 uhradil B. S. za pozemek spojený s garážovým boxem na účet pozdějšího insolvenčního dlužníka částku 26 782 Kč složenkou ze dne 8. ledna 1999.
4/ Dne 15. října 1997 uzavřel pozdější insolvenční dlužník jako budoucí prodávající s B. S. jako budoucím kupujícím smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní č. 815/139. Budoucí prodávající s budoucím kupujícím se dohodli, že uzavřou kupní smlouvu týkající se jednotky – nebytového prostoru – garážového boxu (dále jen „garážový box “) včetně příslušného podílu na společných částech stavby a pozemku, a to do 9 měsíců ode dne, kdy nabude právní moci kolaudační rozhodnutí. Předpokládaná cena byla stanovena ve výši 173 200 Kč (dále také jen „smlouva č. 815/139“).
5/ Dne 15. října 1997 uzavřely stejné smluvní strany nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl garážový box. Doba nájmu byla sjednána na dobu určitou do okamžiku vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nájem byl dohodnut jako bezúplatný. Ve smlouvě bylo uvedeno, že stavba byla kolaudována dne 26. června 1997 odborem výstavby místního úřadu Městské části Praha 13, a to kolaudačním rozhodnutím č. j. OVý.N.B.gar-1568/97-K-Rk, které nabylo právní moci dne 30. června 1997.
6/ B. S. zaplatil na účet pozdějšího insolvenčního dlužníka dne 15. října 1997 částku 173 200 Kč. V reakci na dopis realitní kanceláře ze dne 5. prosince 1998 uhradil B. S. za pozemek spojený s garážovým boxem na účet pozdějšího insolvenčního dlužníka částku 26 782 Kč složenkou ze dne 8. ledna 1999.
7/ Nemovitosti byly v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnictví dlužníka.
8/ U Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo pod sp. zn. 11 C 188/2008 vedeno řízení „o určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu“ (o nahrazení projevu vůle), jejímž předmětem jsou sporné nemovitosti. Ke dni vydání rozsudku insolvenčního soudu bylo řízení přerušeno.
9/ Současně probíhaly spory o vyklizení nemovitostí, přičemž v době rozhodnutí insolvenčního soudu byla proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 64 Co 300/2011-268 a č. j. 64 Co 301/2011-268, podána dovolání.
10/ Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.
11/ Nemovitosti byly zapsány do soupisu majetkové podstaty dlužníka; soupis byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku dne 17. června 2009 (B-158).
Insolvenční soud nejprve zamítl návrhy na přerušení řízení do doby skončení řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle a do doby rozhodnutí dovolacího soudu v řízení o vyklizení předmětných nemovitostí.
Ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé insolvenční soud předeslal, že nemovitosti byly stále sepsány v majetkové podstatě, včasnou vylučovací žalobu podala osoba odlišná od dlužníka, žalovaným byl insolvenční správce a trvaly účinky prohlášeného konkursu. Zabýval se tak pouze tím, zda původní žalobce dostatečně prokázal, že nemovitosti neměly být zařazeny do soupisu majetkové podstaty a že právo, které vylučovalo jejich zařazení do soupisu, svědčilo jemu.
K jednotlivým argumentům původního žalobce uvedl insolvenční soud následující.
1/ K vydržení.
Původní žalobce nemohl nemovitosti vydržet, neboť nebyl (nemohl být) oprávněným držitelem v dobré víře. Insolvenční soud měl totiž za to, že původní žalobce si byl vědom obligačního právního titulu, který vedl k užívání nemovitostí, a nechoval se tudíž jako vlastník věcí. Tvrdil-li, že se za vlastníka považoval, nemohl být v dobré víře, která by vycházela z objektivních okolností. Prostým nahlédnutím do katastru nemovitostí by zjistil, že vlastníkem byl někdo jiný.
K problematice vydržení na základě uzavření „smlouvy o smlouvě budoucí“ a nájemní smlouvy insolvenční soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 1164/10.
2/ Ke smlouvě o smlouvě budoucí/nájemní smlouvě jako smlouvě kupní.
Insolvenční soud zdůraznil, že na „smlouvu o smlouvě budoucí/nájemní smlouvu“ nelze nahlížet jako na smlouvu kupní, neboť tyto smlouvy jsou odlišné po stránce věcné i formální a zakládají i rozličné účinky. Poukázal na to, že si původní žalobce nemohl myslet, že uzavřel smlouvy kupní, když vzápětí uzavřel na tytéž nemovitosti nájemní smlouvy (k tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 1908/11).
3/ K právu na ochranu legitimního očekávání a „institutům“ zmíněným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. května 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10.
Insolvenční soud k této námitce nejdříve uvedl, že zahrnul-li žalovaný insolvenční správce nemovitosti do soupisu majetkové podstaty proto, že dlužník byl veden v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, nebyl tento postup v rozporu s dobrými mravy.
Za nepřiléhavou považoval insolvenční soud argumentaci závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. června 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04. Spatřoval-li původní žalobce skutkovou podobnost věci v tom, že vlastnické právo nenabyl jen proto, že pozdější insolvenční dlužník porušil svou smluvní povinnost nemovitosti převést, šlo by o „podobnost“ pouze tehdy, kdyby žalovaný podal žalobu, kterou by se domáhal ochrany vlastnického práva dlužníka v rozporu s dobrými mravy. K tomu, že vlastnickému právu existujícímu jen za současného porušení zásady pacta sunt servanda nebylo možné poskytnout ochranu, uvedl, že bylo třeba tuto námitku nahlížet z hlediska jejích možných důsledků. Kdyby totiž bylo žalobě vyhověno, došlo by pouze k tomu, že by se nemovitosti dostaly z dispozice žalovaného insolvenčního správce do dispozice dlužníka (protože byly v jeho vlastnictví).
Insolvenční soud dále s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1908/11, připomněl, že ochranou vlastnictví je míněna ochrana vlastnického práva buď již vzniklého, nebo legitimního očekávání, nikoli však pouze tvrzeného majetkového nároku vzniklého ze závazkového právního vztahu. Zdůraznil, že řízení o vylučovací žalobě není primárně určeno k realizaci práva legitimního očekávání. Z pohledu poskytnutí ochrany legitimnímu očekávání bylo možné v daném řízení uzavřít, že ochranu insolvenční soud poskytl tím, že nemovitosti nevrátil do dispozice dlužníka.
Insolvenční soud tak dospěl k závěru, že původní žalobce nedisponoval (v tu dobu) takovým právním titulem, na jehož základě by bylo možno provést změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a neprokázal, že nemovitosti neměly být zařazeny do soupisu majetkové podstaty, ani že mu svědčilo (jiné) silnější právo. Proto žalobě nevyhověl.
K odvolání původního žalobce proti bodům II. a III. výroku rozsudku insolvenčního soudu ze dne 10. října 2013, č. j. 196 Cm 15/2009-126, Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek insolvenčního soudu v tomto rozsahu potvrdil (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a zamítl návrh na přerušení řízení do rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání původního žalobce proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 64 Co 300/2011-268 a č. j. 64 Co 301/2011-268 (třetí výrok).
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti soudkyně insolvenčního soudu a senátu odvolacího soudu. K podjatosti soudců odvolacího soudu uvedl, že kromě třetího člena senátu bylo o jejich nepodjatosti (z pohledu „tzv. objektivního kritéria“) již rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2014, sp. zn. 28 Nd 94/2014 (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu).
K námitce původního žalobce, který namítl podjatost podle „tzv. subjektivního kritéria“, vycházeje ze závěrů rozsudku druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. A. proti Turecku, ze dne 4. března 2014, stížnost č. 36073/04, odvolací soud uvedl, že šlo o účelově vznesenou námitku. V citované věci totiž Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že o některých opravných prostředcích rozhodoval tentýž senát, který vydal původní rozhodnutí, a v dalších řízeních o opravných prostředcích byly stejné osoby součástí rozhodujícího senátu. Bylo shledáno porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tam, kde soud rozhodoval o meritu věci a kde součástí rozhodujícího senátu byly tři osoby, které se podílely na rozhodování ve věci na nižším stupni, aniž by byla jejich účast z jakéhokoli důvodu nutná. Podle odvolacího soudu však taková ani obdobná situace v projednávané věci nenastala. Jinou argumentaci pak původní žalobce (ani ve vztahu k třetímu členu odvolacího senátu JUDr. Petru Trebatickému, Ph.D) nepředložil.
Odvolací soud shledal nedůvodnou rovněž námitku podjatosti soudkyně insolvenčního soudu. Konstatoval, že námitky dovozující podjatost soudkyně insolvenčního soudu v jejím postupu v řízení a v jejím rozhodování v jiných věcech, nemohou být podle §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), důvodem k vyloučení soudce. Nadto uvedl, že ze spisu se ani nepodávalo, že by soudkyně insolvenčnímu správci „stranila“.
K věci samé pak odvolací soud uvedl, že považuje skutková zjištění insolvenčního soudu a z něj odvozené právní závěry za dostatečné a správné.
Odvolací soud odmítl argumentaci původního žalobce o tom, že uzavřel s pozdějším insolvenčním dlužníkem kupní smlouvy dle §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“). Neměl pochyb o tom, že smlouvy č. 815/046 a 815/139 byly uzavřeny jako smlouvy podle §50a obč. zák., neboť vůle smluvních stran v nich obsažená bezpochyby směřovala k uzavření budoucích kupních smluv za stanovených podmínek, což potvrzovaly i uzavřené nájemní smlouvy.
Podle odvolacího soudu nebylo sporu o tom, že nemovitosti byly ve vlastnictví dlužníka, a bylo na původním žalobci, aby prokázal, že mu svědčí silnější právo, jež by vylučovalo jejich sepis do soupisu majetkové podstaty. Jediné právo, o které opíral svůj nárok a legitimní očekávání, že se stane vlastníkem nemovitostí, dovozoval původní žalobce ze smluv č. 815/046 a 815/139, z nájemních smluv a ze zaplacení částky 199 982 Kč za každou nemovitost. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2011, pod číslem 56, odvolací soud uzavřel, že bylo na původním žalobci, aby se včas odpovídajícím způsobem domáhal nahrazení projevu vůle.
Shodně s žalovaným měl odvolací soud za to, že je namístě aplikace závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 22. Proto neobstojí jakékoli úvahy původního žalobce o „dofinalizování“ ústních kupních smluv, když navíc v případě nemovitostí mohly být kupní smlouvy o jejich převodu uzavřeny jen v písemné formě a projevy účastníků musely být na téže listině (§46 obč. zák.). Odvolací soud dále zdůraznil, že v případě nemovitostí se kupující nestává vlastníkem již uzavřením kupní smlouvy, ale až věcněprávními (translačními) účinky, které nastanou teprve vkladem do katastru nemovitostí. Samotným uzavřením smlouvy věcné právo nevzniklo.
Na podporu své argumentace odvolací soud odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13, z něhož citoval pasáž, podle níž „z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10, nikterak nevyplývá, že by se osoby oprávněné ze smlouvy o smlouvě budoucí (účastníci žalob na straně žalované o vyklizení těchto nemovitostí a současně oprávnění uživatelé těchto nemovitostí) automaticky staly vlastníky takových nemovitostí. Jinými slovy, bylo řečeno, že uživatele nebylo lze s odkazem na vlastnické právo vystěhovat, užívání nemovitosti se dělo po právu, vlastnické právo k nemovitosti však nenabyli“.
Závěrem se odvolací soud vypořádal s námitkou rozporu s Dohodou mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Švýcarskou konfederací o podpoře a vzájemné ochraně investic vyhlášenou pod číslem 459/1991 Sb. jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí (dále jen „Dohoda“). Měl za to, že vztah mezi účastníky, jenž je předmětem tohoto řízení, nespadal do působnosti této dohody a námitka tak nemohla být opodstatněná. Nadto zdůraznil, že spor ze zahraniční investice vzniklý mezi hostitelským státem a zahraniční osobou není „občanskoprávním či obchodním sporem“, nýbrž sporem majícím původ v mezinárodním právu veřejném a případné konkrétní nároky investora je třeba uplatňovat odpovídajícím způsobem před příslušným fórem.
Původní žalobce podal proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, anebo které mají být dovolacím soudem posouzeny „jinak“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu „zrušil a změnil“ rozsudek insolvenčního soudu dle jeho návrhu, případně aby zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc přikázal k projednání jinému soudu prvního stupně.
Dovolatel formuluje a rozvádí následující otázky „zásadní právní významnosti“.
1/ Jednalo se podle občanského zákoníku o koupi, když prodávající (budoucí insolvenční dlužník) prokazatelně předal předmět koupě („garážový box“) kupujícímu (původnímu žalobci) do držby (ze strany kupujících tedy nedošlo k okupaci jednotky) a kupující za předmět koupě zaplatil prodávajícímu celou sjednanou kupní cenu?
Otázku dovolatel následně rozvádí s tím, že nesouhlasí s „tvrdohlavým“ setrváním soudů obou stupňů na právním názoru, že „prokazatelně zjištěný skutkový stav“ (podle dovolatele situace, kdy „prokazatelně“ uhradil „celou sjednanou kupní cenu“ a převzal „protokolárně“ do držby nemovitosti, k čemuž odkazuje i na smlouvy, které byly podle něj pouze označeny jako „nájemní“ a jimiž byly nemovitosti dovolateli bezúplatně přenechány) koupí není. Cituje §588 obč. zák. trvá na tom, že šlo o koupi, přičemž zdůrazňuje, že neuhradil pouze „zálohu“, nýbrž kupní cenu, nemovitosti mu byly předány do oprávněné držby a tímto „reálným právním jednáním“ tak došlo ke koupi nemovitostí. S poukazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 3236/2006, a nálezu Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, argumentuje tím, že „reálné právní jednání“ je rozdílné od případného sepisu listiny, coby „listiny vkladové“ a že je-li smlouva perfektní, pak je i účinná bez ohledu na to, že samo vlastnictví se nabývá až intabulací.
K uvedenému doplňuje, že byl „skutečným investorem“ výstavby nemovitostí a pozdější insolvenční dlužník byl a je pouze vlastníkem zdánlivým. Podle dovolatele byly kupní smlouvy uzavřeny ústní formou a písemné smlouvy č. 815/046 a č. 815/139 obsahují „platný závazek k dofinalizování“ již zrealizované koupě formou vyhotovení „písemné“ kupní smlouvy, což bylo způsobeno skutečností, že v době podpisu ještě předmět koupě fakticky a právně neexistoval. Povinnost „dofinalizovat“ převod vlastnictví má žalovaný, který to odmítá učinit. K tomu dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003, uveřejněný pod číslem 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1211/2009.
Podle dovolatele neexistuje žádný legitimní důvod, aby i nadále byly nemovitosti v dispoziční sféře žalovaného. Vyhověním podané žalobě by totiž došlo k tomu, že by se osobou s dispozičním oprávněním stal opět dlužník, čímž by mohlo být pokračováno v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 188/2008 (podle dovolatele neprávem přerušeném), čímž by došlo k „faktickému dofinalizování“ převodu vlastnictví k předmětu koupě a tím by soudní moc poskytla ochranu legitimnímu očekávání dovolatele.
Dovolatel míní, že nemovitosti nepatří do majetkové podstaty, neboť nemohou sloužit k uspokojení věřitelů. Je přesvědčen o tom, že má právní nárok na přednostní nabytí nemovitostí, a proto je dán důvod vyhovět vylučovací žalobě.
2/ „Má oprávněný (tj. budoucí kupující) ze smlouvy o smlouvě budoucí (tj. ze smlouvy o vzájemném plnění) povinnost k prosazení svých nároků z této smlouvy o vzájemném plnění (tj. z dosud nezrealizované smlouvy) podávat proti insolvenčnímu správci dlužníka (tj. proti povinnému) po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (tj. budoucího prodávajícího) samostatnou (novou a svým obsahem další) žalobu na nahrazení projevu vůle i v tom případě, kdy oprávněný (tj. budoucí kupující) již před prohlášením konkursu na majetek dlužníka podal u věcně a místně příslušného soudu přímo proti dlužníku obsahově totožnou žalobu na nahrazení projevu vůle, a ke dni prohlášení konkursu nebylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto?“
Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů aplikací výše zmíněné judikatury vybudovaly své závěry také na tom, že dovolatel měl podat novou žalobu na nahrazení projevu vůle, ačkoli ji již podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 (řízení je vedeno pod sp. zn. 11 C 188/2008). Domnívá se, že je vyloučeno, aby podával obsahově totožnou samostatnou (další) žalobu na nahrazení projevu vůle proti insolvenčnímu správci dlužníka. Insolvenční správce měl do označeného řízení ze zákona vstoupit na místo dlužníka. Poukazuje také na to, že zmíněné řízení bylo přerušeno a nebylo v něm dosud rozhodnuto ani přes dovolatelovy návrhy na pokračování v řízení.
Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož se měl nejprve domáhat „dofinalizace“ převodu vlastnictví k nemovitostem žalobou na nahrazení projevu vůle a až poté podat znovu excindační žalobu, tedy že měl postupovat dle závěrů obsažených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 1838/2007, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3147/2011, a to proto, že tato judikatura je dle přesvědčení dovolatele neaplikovatelná na poměry insolvenčního zákona, neboť se vztahuje k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“).
3/ Je insolvenční soud povinen poskytnout ochranu legitimnímu očekávání kupujícího přímo v řízení o žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, tedy v řízení o incidenčním sporu vedeném podle §159 odst. 1 písm. b/ a §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)?
Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů nerespektovaly závěry rozhodnutí Ústavního soudu – nálezů sp. zn. I. ÚS 353/04 a sp. zn. I. ÚS 3571/10, usnesení ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12, ze dne 14. března 2013, II. ÚS 3942/12, ze dne 4. září 2013, sp. zn. IV. ÚS 2085/13, ze dne 3. října 2013, sp. zn. III. ÚS 2514/13, ze dne 3. října 2013, sp. zn. III. ÚS 2267/13, nálezu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13, a usnesení ze dne 30. října 2014, sp. zn. II. ÚS 3044/14, a ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3544/13.
V této souvislosti poukazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na usnesení ze dne 19. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 3372/2012, rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“), usnesení ze dne 20. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, a rozsudek ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 1224/2014, které podle dovolatele akcentují ochranu legitimního očekávání kupujícího, kterou jim soudy nižších stupňů neposkytly a vůbec se jí nezabývaly.
K této otázce zdůrazňuje, že kdyby došlo ke zpeněžení předmětného majetku, ztratila by ochrana legitimního očekávání kupujícího svého smyslu, čímž by došlo „k faktickému vyprázdnění“ označené judikatury Ústavního soudu.
Dovolatel dále uvádí, že disponuje též tzv. „vlastnickým zájmem“, který rovněž měly soudy ochránit a i na základě tohoto titulu žalobě vyhovět. K tomu odkazuje na rozsudek páté sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žáková proti České republice, ze dne 3. října 2013, stížnost č. 2000/09.
4/ Je s ohledem na čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky insolvenční soud povinen zabývat se ochranou majetkových zájmů zahraničního investora (tj. subjektu, který byl kupujícím majetku od insolvenčního dlužníka) podle mezinárodních dohod (smluv) o podpoře a vzájemné ochraně investic i v řízení o incidenčním sporu vedeném podle §159 odst. 1 písm. b/ a §225 insolvenčního zákona?
Dovolatel zde opakuje svou výhradu, podle níž při posuzování předmětné věci měla být vzata do úvahy i Dohoda. Tvrdí, že je občanem Švýcarské konfederace a že investoval do nemovitostí jakožto zahraniční investor. Má za to, že se soudy obou stupňů nezabývaly ochranou jeho legitimních majetkových zájmů, přestože je přesvědčen, že Česká republika je povinna zabránit tomu, aby bez poskytnutí adekvátní náhrady nedošlo k jakémukoliv faktickému „odnětí majetku“, který zahraniční investor oprávněně užívá.
Nad rámec argumentace k výše předestřeným otázkám dovolatel, cituje usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, vyjadřuje přesvědčení, že dovolání je přípustné rovněž proto, že napadeným rozhodnutím či postupem odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, přičemž konkrétně mělo být zasaženo do ústavně zaručených práv na spravedlivé řízení, jakožto součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Dovolatel namítá celou řadu vad dosavadního řízení, které podle jeho názoru mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Předně namítá podjatost rozhodujících soudců odvolacího soudu a také soudkyně insolvenčního soudu, přičemž poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. A. proti Turecku a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012.
Konkrétně namítá, že odvolací soud mu nebyl schopen poskytnout odpověď na otázku, „zda má na věc již definitivně utvořen právní názor, nebo zda je připraven rozhodovat až na základě toho, co v tomto řízení a v rámci provedeného ústního jednání teprve vyjde najevo“. Podle jeho názoru nebylo možno aplikovat §15b odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť bylo povinností odvolacího soudu předložit věc před započetím vlastního projednání merita k rozhodnutí „námitkovému senátu“ Nejvyššího soudu, neboť se námitkou argumentačně opřenou o zmíněný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 Nd 94/2014 nezabýval.
V dané souvislosti zpochybňuje interpretaci závěrů rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. A. proti Turecku odvolacím soudem. Uzavírá, že námitka podjatosti je „důvodná, racionální a nemá zjevně charakter námitky obstrukční“.
Dovolatel rovněž namítá nesprávné obsazení odvolacího soudu (namítá tak zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) z důvodu, že jeden člen rozhodujícího senátu odvolacího soudu byl k odvolacímu soudu přidělen jako stážista až po podání odvolání. K tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. III. ÚS 504/01.
Dovolatel také má za to, že (s ohledem na zamítnutí žaloby) měly soudy obou stupňů zavázat žalovaného k vrácení kupní ceny.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž je považuje za nepřípustné, případně za nedůvodné, a navrhuje jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Úvodem zdůrazňuje, že dovolatel se stejně jako v celém řízení a jako v dalších případech snaží ryze účelově vyvolat dojem jakési zvláštní a komplikované povahy sporu a zároveň řízení obstrukčně komplikuje. Na úkony dovolatele je třeba hledět optikou §6 o. s. ř. a v něm obsaženého zákazu zneužití práva. Dále upozorňuje, že zástupkyně dovolatele do řízení uměle vtahuje otázky, které s předmětem řízení nesouvisí a na jejichž řešení napadené rozhodnutí ani nebylo vystavěno. Poukazuje též na to, že popis věci je v dovolání založen i na nepravdivých informacích.
Žalovaný má za to, že dovolatel stále opakuje svou argumentaci, že smlouvy o smlouvách budoucích kupních jsou smlouvami kupními a že dovolatel je tak vlastníkem nemovitostí. To však žalovaný zcela odmítá, s tím, že vlastníkem je od počátku dlužník a dovolatel se mohl svých nároků domáhat výhradně žalobou na nahrazení projevu vůle, přičemž odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1908/11 a sp. zn. I. ÚS 1164/10, a také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008. Podle žalovaného vylučovací žaloba není právním institutem k vymožení tvrzeného nároku ze smlouvy o smlouvě budoucí, který není silnějším nárokem nežli právo vlastnické, neboť jde pouze o obligační nárok na uzavření smlouvy kupní. Dodává, že je tedy pouze jeho odpovědností jako insolvenčního správce, jak posoudí dané obligační vztahy a jak bude dále postupovat.
K druhé otázce uvádí, že se netýká předmětu řízení a napadené rozhodnutí na ní není založeno. Nad rámec toho sděluje, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 188/2008 bylo přerušeno ze zákona prohlášením konkursu a o pokračování nebylo rozhodnuto. Poznamenává však, že stejně jako v jiných obdobných sporech je nárok dovolatele již dávno promlčen a i kdyby bylo možné hypoteticky v řízení pokračovat, meritorní posouzení věci by bylo totožné (dovolatel by v řízení neuspěl).
Ke třetí otázce žalovaný podotýká, že zástupkyně dovolatele „tradičně“ dezinterpretuje judikaturu, která navíc s projednávanou věcí nesouvisí, neboť tzv. legitimní očekávání v judikatuře Ústavního soudu ve vztahu k dlužníku (dovolatelem citované) má výhradně podobu okolností významných pro možnost zamítnutí žaloby na vyklizení, a to jako jednoho z aspektu dobrých mravů. Ústavní soud nikdy nekonstatoval, že osobám v postavení obdobném žalobcovu svědčil či svědčí nárok na uzavření kupních smluv. Jiný obsah má tento institut v řízení o nahrazení projevu vůle; k tomu žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04. Opět jiný význam má otázka legitimního očekávání v řízení o vyloučení z majetkové podstaty; potud žalovaný znovu poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008, a zdůrazňuje, že v excindačním řízení lze pouze zkoumat, zda k uzavření kupních smluv již došlo.
Žalovaný konečně argumentuje ve prospěch závěru, že dovolateli již marně uplynula lhůta k uplatnění práva na uzavření kupních smluv; to se promlčelo. Dodává, že dovolatel se po celou dobu o jednotky, o užívací tituly ani o smlouvy o smlouvě budoucí relevantním způsobem nezajímal a údajných nároků na uzavření smluv se nikdy nedomáhal. Uzavírá, že pokud dovolatel tzv. „zaspal“ a své údajné nároky dosud neuplatnil, tak v jeho neprospěch hovoří i zásady vigilantibus iura scripta sunt a ignoratia legis non excusat. K tomu doplňuje, že dlužník u převážné většiny jednotek smlouvy uzavřel a ve zbylých případech, kde osoby ze smluv o smlouvách budoucích nebyly aktivní a pokusily se opožděně svou situaci zvrátit žalobami na nahrazení projevu vůle, došlo k zamítnutí žalob s tím, že právo žalobců v těchto sporech buď prekludovalo, anebo se promlčelo.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud zjistil, že původní žalobce (dovolatel) B. S. dne 14. dubna 2016 zemřel. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 3. ledna 2018, č. j. 29 Cdo 4095/2015-400, rozhodl, že v dovolacím řízení bude namísto původního žalobce pokračováno s B. S., která byla jedinou v úvahu připadající dědičkou, jež neodmítla dědictví.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. V jednotlivostech lze k dovoláním otevřený otázkám uvést následující:
K otázkám ad 1/ až 3/.
V projednávané věci je podstatné, že soudy nižších stupňů vyšly z následujícího skutkového stavu.
Pozdější insolvenční dlužník uzavřel v roce 1997 s dovolatelem smlouvy o budoucích kupních smlouvách, a to ohledně budoucího prodeje sporných nemovitostí, přičemž pozdějšímu insolvenčnímu dlužníkovi uhradil dovolatel zálohy na kupní ceny včetně později vyžádaných doplatků. Podle údajů v katastru nemovitostí byl vlastníkem nemovitostí (a stále jím je) dlužník.
Klíčové je v dané věci posouzení, zda na základě daného skutkového stavu mohl být dovolatel úspěšný s žalobou na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, a to zejména se zohledněním tvrzené „ochrany legitimního očekávání“ vázaného na výše uvedené smlouvy o smlouvách budoucích.
Nejvyšší soud se obdobnou problematikou zabýval v incidenčním sporu vyvolaném stejným insolvenčním řízením v usnesení ze dne 28. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 3386/2015, v němž uzavřel, že závěry formulované v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ke vztahu žaloby excindační (§19 ZKV) a přímusové (§80 b/ a §161 odst. 3 o. s. ř.) v poměrech práva konkursního (ve sporech vyvolaných konkursem) se beze zbytku uplatní i v právu insolvenčním (ve sporech vyvolaných insolvenčním řízení, v řízení o excindační žalobě podle §225 insolvenčního zákona). Přitom není podstatné, že nejde o vztahy mezi členy družstva – nájemci nemovitostí a družstvem, ale o vztahy založené smlouvami o budoucích kupních smlouvách podle §50a obč. zák. I v tomto případě je jedinou cestou pro budoucí kupující domáhat se splnění povinnosti z takové smlouvy žalobou o nahrazení projevu vůle (přímusovou žalobou) [k tomu, že lze danou povinnost vymáhat pouze touto žalobou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. 33 Cdo 4789/2009, či ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1960/2011].
Tento závěr nemůže zvrátit ani argument dovolatele, že má být vyhověno excindační žalobě z důvodu ochrany jeho legitimního očekávání ve smyslu a významu jím citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k otázce 3/. Tato rozhodnutí totiž vycházejí z jiných okolností, neboť se vztahují k případům, ve kterých tamější žalobci uplatnili vůči řadě subjektů (včetně dovolatele) žaloby na vyklizení nemovitostí. Již z tohoto důvodu nejsou takové závěry uplatnitelné v této věci, neboť účel a cíl žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty je odlišný od žaloby na vyklizení nemovitosti.
Ostatně Ústavní soud se k otázce vztahu ochrany legitimního očekávání a ochrany vlastnictví velmi pregnantně vyslovil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1908/11, k němuž se následně přihlásil v nálezu sp. zn. II. ÚS 1355/13.
V označeném usnesení Ústavní soud vysvětlil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. května 2011 (na který poukazuje i dovolatel), byly stanoveny mantinely žalobcům, kteří hodlali docílit vyklizení nemovitostí (přičemž tamější stěžovatelé se nacházeli v potenciálně podobné situaci) toliko s poukazem na vlastnické právo k nim. Ústavní soud stanovil, že se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu. Tím ovšem nebylo nikterak stanoveno, že by se osoby oprávněné ze smlouvy o smlouvě budoucí (účastníci žalob na straně žalované o vyklizení těchto nemovitostí a současně oprávnění uživatelé těchto nemovitostí) automaticky stali vlastníky takových nemovitostí, jak se stěžovatelé snažili v této ústavní stížnosti neúspěšně dovodit; řečeno jinými slovy: uživatele nebylo lze s odkazem na vlastnické právo vystěhovat, užívání nemovitosti se dělo po právu, vlastnické právo k nemovitosti však nenabyli.
Ústavní soud zdůraznil, že ochranou vlastnictví (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) se rozumí především ochrana vlastnického práva buď již konstituovaného, a tedy již existujícího, nebo legitimní očekávání, a nikoli jen tvrzený majetkový nárok. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu zasahuje nejenom existující majetek, ale také majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (např. rozsudek senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii, ze dne 20. listopadu 1995, stížnost č. 17849/91); to však není posuzovaný případ, neboť v něm nešlo o dostatečně doložený předpoklad nabytí vlastnického práva – tak by tomu bylo, kdyby stěžovatelé včas (resp. neprodleně po porušení sjednaných podmínek) požádali soud, aby svým rozhodnutím nahradil chybějící vůli budoucího prodávajícího; takto jde jen o tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu.
Uvedené závěry se prosadí i v projednávané věci pro poměry excindační žaloby. Dovolatelem tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu, respektive pouhé obligační nároky (k tomu, že dovolatel měl jen obligační nároky, srov. např. již závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1505/97), nejsou v tomto případě dostačujícím důvodem pro vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka. To ze stejného důvodu platí i pro namítaný „právní nárok na přednostní nabytí nemovitostí“, stejně jako pro „nároky“ z nájemních smluv.
Řečené platí i pro dovolatelem tvrzený tzv. „vlastnický zájem“, neboť jeho „zájem“ nedosahoval intenzity věcného zájmu a tedy „majetku“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, protože měl pouhý nárok ze závazkového právního vztahu, jenž není „majetkem“ ve smyslu odůvodnění jím odkazovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žáková proti České republice. Totéž se podává i z argumentace Ústavního soudu uvedené výše. Navíc nelze přehlédnout, že citované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se týká zcela jiné skutkové situace, když především tamější stěžovatelka byla po nějakou dobu vlastnicí sporných věcí a jako k vlastnici se k ní choval i stát, což u dovolatele (ani dovolatelky) nikdy nenastalo, stejně jako nebyl nikdy oprávněným držitelem, jak je uvedeno dále.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož se dovolatel měl bránit žalobou na nahrazení projevu vůle a až v případě jejího úspěchu podat vylučovací žalobu, se nijak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu shrnuté v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3386/2015. Důvod připustit dovolání pro zodpovězení otázek ad 1/ až 3/ proto nebyl dán.
K otázce ad 2/ zbývá dodat, že odvolací soud (oproti mínění dovolatele) nepostavil své rozhodnutí na závěru, že dovolatel měl podat (novou) přímusovou žalobou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí naopak plyne, že odvolací soud vycházel z toho, že není možné uspět s excindační žalobou za situace, kdy původnímu žalobci (dosud) nebylo vyhověno s žalobou na nahrazení projevu vůle.
Nejvyšší soud dále poznamenává, že veškeré dovolací námitky, které vycházejí z tvrzeného skutkového stavu ohledně uzavření „kupních smluv“ a jejich „dofinalizování“, je třeba bez dalšího odmítnout (nemohou založit přípustnost dovolání), neboť nerespektují skutková zjištění soudů nižších stupňů. K tomu Nejvyšší soud dodává, že jakékoli úvahy o ústním či faktickém sjednání kupních smluv na nemovitosti by s ohledem na §46 odst. 1 ve spojení s §40 odst. 1 obč. zák. tak jako tak nemohly vést k úspěchu excindační žaloby.
Pro úplnost lze doplnit, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu není ani závěr soudů nižších stupňů, podle něhož dovolatel nemohl nemovitosti vydržet, neboť nebyl vzhledem k povaze smluv o smlouvách budoucích objektivně v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí, ani nemohl mít s ohledem na pouhý obligační titul oprávněnou držbu. K tomu srov. výstižné odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1164/10.
Nejvyšší soud též konstatuje, že mu není srozumitelné, proč by neměly (nemohly) nemovitosti sloužit k uspokojení věřitelů. Nemovitosti jsou ve vlastnictví dlužníka (nikoli dovolatele/dovolatelky), nejsou vyloučeny z možnosti zpeněžení a jsou způsobilým předmětem prodeje. Zpeněžení nebrání samo o sobě ani pravomocné zamítnutí žaloby o vyklizení nemovitostí.
K otázce ad 4/.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani poslední z formulovaných otázek. Dovolatel namítal, že se „ochranou jeho legitimních zájmů“ s ohledem na Dohodu soudy obou stupňů nezabývaly a že Česká republika byla povinna zabránit odnětí jeho majetku.
Nejvyšší soud nemá na základě této argumentace důvod dovolání připustit, neboť je postavena na (pouhém) přesvědčení, že je napadeným rozhodnutím dovolateli „fakticky odnímán majetek“. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů avšak vyplývá, že původní žalobce (ani dovolatelka) neměli nikdy sporné nemovitosti ve vlastnictví – vždy je vlastnil a nadále vlastní dlužník, tedy jim nemohly být nijak odejmuty.
K tomu je nutné – ve shodě s odvolacím soudem – poznamenat, že Dohoda upravuje právní vztahy mezi stranami dohody (smluvními státy) a neřeší soukromoprávní vztahy, jež jsou předmětem tohoto řízení.
Založit přípustnost dovolání konečně nemůže ani námitka, jejímž prostřednictvím je odvolacímu soudu vytýkáno, že současně (se zamítnutím žaloby) nerozhodl o „vrácení kupní ceny“. Potud je přehlíženo, že předmětem excindačního sporu je pouze požadavek na vyloučení dotčeného majetku ze soupisu konkursní podstaty.
Lze tak uzavřít, že dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Je-li namítáno, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, pak tím (posuzováno podle obsahu) je uplatňována tzv. zmatečnostní vada řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím §237 o. s. ř. je tudíž tato námitka právně bez významu.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu další procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
Závěrem nelze než poznamenat, že výtky dovolatele v tomto směru jsou ryze účelové a obstrukční. Rozhodnutí odvolacího soudu a předcházející řízení vytýkanými vadami zjevně netrpí. Se shodnými námitkami vad se Nejvyšší soud vypořádal již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3386/2015, na které v podrobnostech ohledně namítaných vad odkazuje.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. července 2015), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud přiznal žalovanému insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů řízení (tj. k možnosti insolvenčního správce dlužníka požadovat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem), srov. např. důvody R 15/2015. K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalovaného podle advokátního tarifu, pak srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 8. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu