ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.144.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 144/2018-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 4 To 535/2017, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 78/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 3 T 78/2017, byl obviněný M. B. uznán vinným v bodech 1) a 2) pokračujícím zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 1) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky popsanými tak, že
1) dne 5. 4. 2017 v době od 20.00 do 20.10 hodin vstoupil do bytu poškozeného A. M., v ulici H. č. p. … ve S., poté, co mu poškozený sám otevřel, šel za ním do obývacího pokoje a požadoval půjčku ve výši 1.400 Kč, když poškozený vyndal peněženku a dával mu požadované peníze, řekl, „máš víc“, vzal nůžky, které ležely na stole a přiložil je poškozenému na krk a říkal „já tě zabiju, už jsem jednou zabil“, načež poškozený vyndal taštičku, v níž měl celkem 75.000 Kč, ze které si obviněný peníze vzal, přičemž jej poškozený opakovaně žádal, aby z bytu odešel, protože se obával, že by jej mohl skutečně zabít, následně při odchodu obviněný z bytu odcizil poškozenému A. M. mobilní telefon zn. Senior Aligátor v hodnotě 200 Kč, který mu vytrhl z ruky, do poškozeného strčil, až upadl, čímž mu způsobil zranění popsané v lékařské zprávě jako „contusio dorsi“ (zhmoždění zad), které si vyžádalo lékařské ošetření, poté z bytu odešel a svým jednáním tak způsobil poškozenému A. M. škodu v celkové výši 75.200 Kč,
2) dne 10. 4. 2017 v době od 20.00 do 20.24 v B. B. ve V., okres S., požadoval po poškozené barmance Z. E., za použití makety krátké střelné zbraně, kterou jí přiložil k hlavě, vydání finanční hotovosti z trezoru, umístěného ve spodní části barového pultu, kdy jí nejprve vzal 5.000 Kč, které měla připravené na pultu na rozměnění, jak po ní nejprve požadoval, poté jí pak vyzval, aby otevřela trezor a dala mu další peníze, načež mu poškozená Z. E. ze strachu vydala částku ve výši 80.000 Kč, neboť se obávala fyzického napadení, ke zranění poškozené nedošlo, a svým jednáním tak způsobil poškozené majitelce baru E. B. škodu ve výši 85.000 Kč.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci makety plastové pistole a podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 4 To 535/2017, odvolání obviněného M. B. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nesprávně uložený trest, který měl za nepřiměřeně vysoký, a za postačující považoval trest mírnější.
5. Obviněný rozsudku soudu prvního stupně vytýkal, že výrok pod bodem 1) byl nesprávně založen na výpovědi poškozeného A. M., přestože byl jeho výslech proveden jako neopakovatelný úkon, protože je rozporuplná a nelogická. Pochybnosti ve výpovědi poškozeného shledal např. v údaji o době trvání útoku, způsobu, jakým výhrůžky popisoval, a za nelogické také označil, že poškozený na jedné straně hovořil o obavách z obviněného a že bude okraden, a na druhé straně uváděl, že se podíval kukátkem a věděl, kdo stojí za dveřmi, a přitom dveře otevřel a šel si sednout do obývacího pokoje. Obviněný upřednostňoval svou výpověď, v níž uváděl, že spolu pili alkohol, nůžkami poškozeného neohrožoval, ale mohlo to být naopak v rámci nutné obrany poškozeného. K pádu poškozeného zmínil, že šlo o nešťastnou náhodu, přičemž mu pomáhal vstát, což znamená, že z místa neutekl, a ujistil se, že je poškozený v pořádku. Ve svých výpovědích se vždy přiznal a neměl tak důvod cokoli zamlčet. Naopak ze strany poškozeného mohla být výpověď ovlivněna studem a obavou, co by vyslýchající osoby nebo členové rodiny poškozeného řekli. Právě z respektu a ohleduplnosti vůči poškozenému jeho výpověď obviněný nezpochybňoval.
6. Z uvedených důvodů obviněný ve vztahu k trestu vyjádřil přesvědčení, že pro nápravu je u něj nejdůležitější podstoupení protialkoholní léčby, neboť kdyby nebyl pod vlivem alkoholu, předmětných trestných činů by se nikdy nedopustil. Trestné činnosti velice lituje, nedokáže si své jednání dodnes vysvětlit a špatně tuto skutečnost nese.
7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, popřípadě sám ve věci rozhodl a snížil délku trestu odnětí svobody.
8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, písemné stanovisko nedoručilo.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve posuzoval, zda je dovolání obviněného přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podle něhož je přípustnost stanovena jednak tím, že jde o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V dané věci má pro toto posouzení význam, že obviněný odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně zaměřil výhradně proti výroku o trestu, a přípustnost dovolání je v takovém případě odvozena od toho, zda odvolací soud v posuzované věci podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost pouze výroku o trestu, anebo všech výroků, a tedy i správnost postupu řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo.
10. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že i když obviněný v odvolání (č. l. 255 až 256) uplatnil jen námitky proti výroku o trestu, tedy nikoliv proti výroku o vině (viz strana 3 usnesení odvolacího soudu), odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýkal, ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumal i jiný než napadený výrok, tedy výrok o vině, v němž měl výrok o trestu svůj původ, byť nebyl napaden odvoláním. To vše za předpokladu, že obviněný mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. Rozsah, resp. přesah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. byl tedy podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady výroku rozsudku.
11. S ohledem na tento rozsah, v němž věc odvolací soud přezkoumal, byla splněna podmínka §265a odst. 1 tr. ř., proto, aby obviněný mohl podat dovolání proti výroku o vině, protože odvolací soud v projednávané věci z podnětu odvolání obviněného přezkoumal i výrok o vině [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 To 82/2003 (uveřejněné pod č. 20/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 532/2016]. Nejvyšší soud na podkladě nyní podaného dovolání zaměřeného i proti výroku o vině mohl posuzovat, zda obviněný označený dovolací důvod naplnil, když své výhrady proti tomuto výroku vymezil toliko skutkovými, a nikoliv právními okolnostmi.
12. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Protože dovolání splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., posuzoval, zda bylo uplatněno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podkladem pro přezkum správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
14. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
15. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením. §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud.
16. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
17. Dovolatel vznesl námitku i proti výroku o trestu. Nejvyšší soud připomíná, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012).
IV. K námitkám obviněného
18. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný v dovolání uplatnil námitky s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti výroku o vině i trestu, které na podkladě uvedeného, ale ani žádného jiného důvodu uplatňovat nelze, tedy v rozporu s výše uvedenými hledisky.
19. Výhrady obviněného soustředěné proti výroku o vině se týkaly zásadně hodnocení výpovědi poškozeného A. M. a jeho vlastní, což jsou námitky, které vyplývaly z procesního postupu soudů, a nikoliv z hmotněprávního posouzení věci.
20. I přes tyto zásady Nejvyšší soud to nad rámec těchto výhrad proti zjištěnému skutkovému stavu, posuzoval, zda nebylo rozhodnutí soudů nižších stupňů zatíženo projevy libovůle nebo svévole, a z tohoto důvodu z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, že soud prvního stupně posuzoval doznání obviněného, výpověď poškozeného, svědkyně Z. E., svědka J. H., znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví genetika zpracovaný kpt. Ing. Pavlou Kardovou (č. l. 158 až 160) a další ve věci zajištěné důkazy. Zejména výpověď poškozeného A. M. hodnotil v souladu se všemi ve věci provedenými důkazy a vysvětlil, z jakých důvodů mohl jím tvrzeným skutečnostem uvěřit (strana 8 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., zjistil skutkový stav, o kterém netřeba mít pochybností a ze kterého vyvodil logické závěry o vině poškozeného (viz strana 3 usnesení odvolacího soudu).
21. Nejvyšší soud konstatuje, že při dokazování soudy shromáždily potřebné důkazy, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného. Soud druhého stupně ohledně všech základních skutečností majících vliv na posouzení trestnosti obviněného se s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho úvahy ohledně hodnocení důkazů v mnohém odkázal. Když Nejvyšší soud nezjistil žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
22. Vzhledem k tomu, že obviněný vznesl i výhrady proti výroku trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný, je třeba uvést, že ani v této části dovolatel dovolání neuplatnil v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože vytýkal vady, které pod něj podřadit nelze. Jak bylo uvedeno výše, pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
23. Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
24. Pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž neopomněly uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou a uložení propadnutí věci a ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě (viz strany 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně a strana 3 a 4 usnesení odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
25. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani vady, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu