ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.236.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 236/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání obviněného V. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 14 To 177/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 34/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 6 T 34/2017, byl obviněný V. M. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tak, že
1) v době od druhé poloviny měsíce března 2016 do 6. 2. 2017 v obci R., v kempu O., okres T., pod smyšlenou záminkou získání finančních prostředků na úhradu dluhu vůči poškozenému J. S., z předchozí doby, a dosažení odblokování účtu svého známého u finančního úřadu, u něhož má uloženy své peníze, dále na právní služby spojené s vypořádáním předchozích dluhů, na vyplacení exekucí, případně na spekulativní nákupy bytů a pozemků, v nejméně 40 případech postupně od poškozeného J. S. vylákal půjčky finanční hotovosti ve výši od 2.000 do 90.000 Kč, když uvedené finanční prostředky poškozený vybral ze svých 3 bankovních účtů vedených u Komerční banky, a. s., dále u téhož bankovního domu sjednal úvěr ve výši 70.000 Kč, který obratem vyplatil obviněnému, jenž takto od poškozeného získal celkově finanční částku ve výši 1.074.500 Kč, přičemž zapůjčené finanční prostředky poškozenému ve sjednaných lhůtách u jednotlivých zápůjček nevrátil a neučinil ani tak později k výzvám poškozeného, čímž poškozeným manželům J. S. a A. S., způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 1.074.500 Kč,
2) v první polovině měsíce listopadu 2016 v S., okres T., opakovaně celkem ve třech případech pod smyšlenou záminkou potřeby peněz na úhradu nákladů k tomu, aby mohl ve Švýcarsku vyzvednout uložené finanční prostředky v hotovosti v bezpečnostní schránce u blíže nespecifikované švýcarské banky, vyžádal od poškozeného J. W., jemuž z minulosti peníze dlužil, a kterému přislíbil z takto získaných finančních prostředků veškeré dlužné peníze vrátit, ve třech splátkách celkem 57.000 Kč, přičemž jednotlivé zápůjčky přislíbil vrátit v termínu do 18. nebo 30. 11. 2016, což ve sjednané lhůtě ani později neučinil, a poškozeným manželům J. W. a H. W., způsobil škodu v celkové výši 57.000 Kč,
3) v přesně nezjištěných dnech druhé poloviny měsíce listopadu 2016 v T., přestože věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude kvůli svému předlužení schopen dostát svým závazkům a poškozenému tuto skutečnost zamlčel, vylákal od poškozeného M. S., v jednom případě zápůjčku finanční hotovosti ve vši 15.000 Kč, a zavázal se ji vrátit do 30. 11. 2016, toto neučinil ve sjednané lhůtě ani později, a poškozenému M. S., způsobil škodu v celkové výši nejméně 15.000 Kč,
přičemž obviněný se uvedených jednání dopustil poté, co byl pro trestný čin podvodu v posledních třech letech odsouzen či potrestán, a to konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 6 T 7/2013, který nabyl právní moci dne 31. 10. 2013, jímž byl ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře sp. zn. 14 To 298/2013, pravomocně uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §209 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, dále rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 12. 2013. sp. zn. 6 T 101/2013, který nabyl právní moci dne 10. 1. 2014, jímž byl odsouzen jednak za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, a jednak za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za který a další trestné činy byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody byl rozhodnutím Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 35 PP 441/2015, podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a to do 12. 1. 2020, za současného vyslovení přiměřených omezení a povinností.
2. Za shora uvedený zločin byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. a A. S. částku 1.074.500 Kč, a J. W. částku 52.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 14 To 177/2017, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a náhradě škody odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině v bodě 3), proti výroku o náhradě škody vztahujícímu se k bodu 1) a proti výroku o trestu, když v těchto částech přezkoumávaná rozhodnutí považoval za hmotněprávně nesprávná.
5. Výroku o vině v bodě 3) obviněný vytýkal nesprávnost skutkového zjištění, že před poškozeným zamlčel, že nebude kvůli svému zadlužení schopen dostát svým závazkům, protože jsou v rozporu s provedenými důkazy, zejména s výpovědí poškozeného M. S., obviněného a dalšími listinnými důkazy. Naopak z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný chtěl dluh vrátit, a tak by také učinil, kdyby nebyl vzat do vazby. Poukázal na výpověď poškozeného, který při hlavním líčení vypověděl, že neřešil, na co si obviněný půjčuje, neptal se ho, z čeho to má vrátit, o čemž svědčí, že dluh vůči M. S. byl v částce 3.000 Kč splacen, a že z provedeného dokazování vyplynulo, že v průběhu roku 2017 poškozenému uhradil značný finanční obnos (částku 275.500 Kč), a tudíž považoval částku 15.000 Kč za bagatelní. Jednání obviněného tak nesměřovalo k podvodu, ale k splacení dlužné částky. O trestný čin podvodu se tak nejednalo a obviněný měl být obžaloby zproštěn.
6. Vůči výroku o náhradě škody v bodě 1) obviněný namítal, že pro tento výrok nemá oporu ve zjištěných skutečnostech, protože poškozený J. S. obviněnému půjčil pouze 650.000 Kč. Skutečnost, že by si půjčoval vyšší částku, obviněný popírá. V rozsahu nesporných skutečností bylo možné dovodit pouze závěr o půjčení částky ve výši 650.000 Kč, nikoliv 1.074.500 Kč, kterou soud dovodil toliko z výběrů z účtů, kdy sečetl neoznačené výběry hotovosti poškozeného J. S. z bankomatů. Samotná skutečnost, že byla vybrána finanční hotovost z bankomatu, však nemůže prokázat půjčku finančních prostředků. Takto učiněný závěr o výši škody je postaven pouze na tvrzení poškozeného, aniž by byl doložen jinými důkazy. Soudem uvedené zjištění o vyšší částce je vadné, protože tato okolnost je s ohledem na obsah výpovědí poškozeného a obviněného sporná. Správně měl výrok o škodě znít na nespornou částku 650.000 Kč, ve zbylém rozsahu měl být poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Výhrady proti výroku o trestu obviněný zaměřil vůči nepřiměřenosti výše trestu a že byl učiněn v rozporu s §39 tr. zákoníku, když nebylo přihlédnuto ani ke všem polehčujícím okolnostem. Odvolací soud nezohlednil podle §41 písm. n) tr. zákoníku upřímnou lítost obviněného, který se všem poškozeným omluvil a svého jednání veřejně a upřímně litoval. Od počátku přiznával, že toto jednání považuje za své osobní selhání, a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Trestná činnost obviněného se týkala pouze majetkové sféry poškozených a majetkového zájmu chráněného trestním zákonem, a proto bylo nutné preferovat restorativní přístup před represí. Zdůraznil též, že mu je 34 let, a pokud má být způsobená škoda splácena, výkon trestu odnětí svobody tuto jeho povinnost oddaluje. Soudy nepřihlédly ani k tomu, že dluh obviněného vůči poškozeným manželům W. a M. S. byl částečně uhrazen.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 14 To 177/2017, ve výroku o trestu, i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 6 T 34/2017, co do výroku o vině označeným pod bodem 1) a 3) a navazujícím výroku o povinnosti nahradit poškozeným škodu, a dále aby postupoval v souladu s §265m tr. ř.
9. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která se s námitkami dovolatele neztotožnila. Zejména poukázala na to, že soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal v souladu s pravidly vyjádřenými v §2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a koresponduje se zásadami formální logiky. Soud vyhodnotil obsah jednotlivých důkazů a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a proč obhajobu obviněného považoval za vyvrácenou. Na uvedené závěry navázal i odvolací soud, který se vypořádal se všemi námitkami obviněného. Nelze tedy konstatovat, že by v posuzované trestní věci byl skutkový stav zjišťován povrchně, nebo že by byl výsledek řízení projevem nepřípustné soudní libovůle. Takto vyjádřené námitky obviněného považovala za uplatněné v rozporu s označeným dovolacím důvodem.
10. Za jedinou výhradu uplatněnou v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně označila námitku, že vůči poškozenému M. S. není podvodným jednáním, pokud si od tohoto poškozeného půjčoval opakovaně v průběhu roku 2017 peníze, když mu značnou část dluhu představovanou částkou 275.500 Kč uhradil. S touto námitkou se však podle státní zástupkyně odpovídajícím způsobem vyrovnal odvolací soud, který vycházel z toho, že si obviněný půjčoval od poškozeného M. S. opakovaně finanční prostředky delší dobu, přičemž nikdy neměl jistotu, zda je bude schopen ve smluveném termínu vrátit, neboť spoléhal na budoucí nejistou událost, a to že se mu nějakým způsobem podaří peníze na splacení těchto půjček sehnat, případně jejich půjčením od jiných osob. Za situace, kdy obviněný měl množství dluhů a žádný pravidelný příjem, jednal v eventuálním podvodném úmyslu, neboť musel být srozuměn s tím, že se mu nepodaří sehnat půjčený obnos a dluh vrátit. I v případě poškozeného M. S. státní zástupkyně považovala závěr soudu o podvodném jednání za adekvátní.
11. K přílišné tvrdosti uloženého trestu odnětí svobody státní zástupkyně poukázala na to, že takovou námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podřadit, a nedopadá na ni ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému byl sice uložen přípustný trest v rámci trestní sazby stanovené pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, jenž odvolací soud po zhodnocení rozhodných okolností zmírnil, ale nebylo možno odhlédnout od speciální recidivy obviněného, stejně tak jako od skutečnosti, že se trestné činnosti dopustil v době, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody pro obdobnou trestnou činnost. Z činu, jenž mu je kladen za vinu, je možné seznat, že se z předchozích odsouzení nikterak nepoučil. Vzhledem k uvedeným důvodům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno právnímu zástupci obviněného, z jehož strany neobdržel Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání žádnou reakci.
III. Přípustnost a důvody dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud odvolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť jen na základě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkoumání.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Důvodem dovolání zde nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
16. I přesto, že obviněný v dovolání nenamítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, vznesl proti jeho průběhu výhrady, a bylo třeba posoudit, na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], a zda by mělo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. K tomu však lze přikročit jen tehdy, je-li zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. O takovou situaci se však v přezkoumávané věci nejedná.
IV. K námitkám obviněného
17. Obviněný v dovolání vymezil jeho rozsah v zásadě tak, že své výhrady nevznesl proti výroku pod bodem 2), ale soustředil se zásadně jen na výrok o vině v bodech 1) a 3) a na výrok o trestu, když se ve vztahu k bodu 1) domáhal změny i výroku o náhradě škody. Tímto rozsahem dovolání byl Nejvyšší soud vázán (srov. §265i odst. 3 tr. ř.), a proto posuzoval důvodnost takto vyjádřených námitek.
a) K výhradám proti činu pod bodem 1)
18. Obviněný proti výroku pod bodem 1) brojil tvrzením o nesprávné výši způsobené škody, resp. jakou celkovou sumu od poškozeného J. S. vylákal, protože tvrdil, že uvedená částka nečinila více než 650.000 Kč. Soudům vytknul, že pokud dospěly k závěru, že částku 1.074.500 Kč, učinily tak na základě nesprávných skutkových zjištěních, protože se opíraly zejména o zjištění plynoucí z hotovostí, které byly vybrány z bankomatu, což podle něj nemůže obstát, protože jde o tvrzení, které nebylo důkazně doloženo a je postaveno jen na výpovědi poškozeného.
19. Takto vyjádřené námitky obviněného však s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, protože obviněný soudům v zásadě vytýkal pouze nedostatky vycházející z nedostatečných důkazů podle §2 odst. 5 tr. ř., případně nesprávnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Těmito námitkami brojil proti soudy realizovanému procesnímu postupu, což je v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží zásadně k nápravě vad právních, nikoliv skutkových.
20. I přesto, že obviněný v dovolání nevytýkal vady spravedlivého procesu a Nejvyšší soud se těmito výhradami po věcné stránce nemohl zabývat, lze jen pro úplnost uvést, že soudy uvedený závěr, o výši celkové škody způsobené poškozenému J. S. v bodě 3) učinily na podkladě dokazování, které je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně patrné. Jednak v něm tento soud vysvětlil, o které důkazy se opíral, jakož i to, jak hodnotil výpovědi obviněného a poškozeného. Soud prvního stupně na straně 4 až 7 svého rozsudku rozvedl skutečnosti, k nimž přihlížel a ze kterých vycházel, a to zejména k tomu, o jakou výši škody se v tomto bodě trestného jednání obviněného jednalo.
21. Pro stručnost je možné jen odkázat na to, že soud prvního stupně plně neakceptoval výpověď obviněného, který připouštěl a doznával jen část trestné činnosti, která mu v tomto činu byla kladena za vinu. Své závěry o nevěrohodnosti výpovědi obviněného dovozoval nejen výpovědi poškozeného, z níž v zásadě pro svá skutková zjištění vycházel, ale rovněž i ze smluv připravených obviněným, který, jak z dokazování vyplynulo, ani nevěděl, jakou skutečnou částku od poškozeného vylákal, a to mimo jiné i proto, že půjčky šly za sebou rychle v řádu dnů a obviněný si žádnou evidenci nevedl, pouze uzavíral smlouvy o jednotlivých půjčkách, které však neodpovídaly zcela skutečnosti. Soud rovněž zvažoval patologické hráčství obviněného. Pokud na základě všech zjištěných skutečností uvěřil poškozenému J. S., který o výši dluhu vypovídal od počátku v podstatě shodně, nezpronevěřil se zásadám vyplývajícím z §2 odst. 6 tr. ř., a jeho závěry odpovídají i obsahu provedených listinných důkazů (viz č. l. 89, 91, 94, 96, 97, 99, 101, 107 až 155, 156 až 179, 180 až 187, 188 až 191).
22. Odvolací soud rozhodující z podnětu odvolání obviněného se v přezkoumávaném rozsudku jím uplatněnými odvolacími námitkami zabýval a konstatoval, že skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně netrpí nedostatky, které by svědčily o nedůsledném postoji soudu prvního stupně, a ztotožnil se s ním (viz strana 5 rozsudku odvolacího soudu).
23. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud výhrady obviněného považoval ve vztahu k výroku o vině v bodě 1) za nedůvodné, neboť skutkový stav, jak byl soudy prvního i druhého stupně zjištěn, zejména co do výše škody, kterou způsobil poškozenému J. S., netrpí žádnými nedostatky. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Přezkoumávaná rozhodnutí nesvědčí o libovůli nebo snaze soudů vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Skutkové závěry, které soudy uzavřely v rámci svých rozhodnutí, jsou výsledkem procesu, při němž byly respektovány všechny zásady trestního řádu.
24. Jestliže obviněný u bodu 1) vytýkal, že neměl být ve výroku o náhradě škody zavázán k povinnosti poškozenému zaplatit celou škodu uvedenou ve výroku o náhradě škody, je třeba zdůraznit, že uvedená výše je výsledkem dokazování a má podklad ve výroku o vině, kde je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (srov. §228 odst. 1 tr. ř.). Rovněž z průběhu řízení vyplynulo, že se poškození manželé S. s celou jimi požadovanou škodou připojili k trestnímu řízení řádně a včas (viz č. l. 330 a 354), a obviněný poškozenému do doby, kdy soudy v této věci rozhodovaly, nic z dlužné částky neuhradil (srov. rozhodnutí č. 32/1963 Sb. rozh tr.).
25. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že rozvedené námitky s obviněným označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují.
b) K výhradám proti činu pod bodem 3)
26. Obviněný výroku o vině v bodě 3) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že neměl být uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, protože poškozeného M. S. neuváděl v omyl. Poukazoval na to, že si od tohoto poškozeného půjčoval peníze opakovaně, a pokud si v tomto případě vypůjčil částku 15.000, a zavázal se ji vrátit do 30. 11. 2016, tak by tak jako u jiných dluhů učinil, kdyby nebyl vzat do vazby. Těmito výhradami obviněný vytýkal nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, tedy brojil proti správnosti použité právní kvalifikace, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou opodstatněné.
27. Nejprve je vhodné zmínit, že obdobnou obhajobou se již soudy obou stupňů zabývaly. Zejména soud prvního stupně na straně 8 až 9 svého rozsudku uvedl, jaké skutečnosti zjistil z výpovědi obviněného i poškozeného. Z toho učinil závěr, že k vylákání peněz došlo zamlčením celkové finanční a osobní situace obviněného, při jejímž pravdivém náhledu by poškozený obviněnému peníze nepůjčil. Svá zjištění přitom opíral primárně o listinné důkazy podepřené výpověďmi obviněného a poškozeného.
28. Odvolací soud na obsahově shodné výhrady obviněného uplatněné v odvolání rovněž reagoval, a vyjádřil se k nim na straně 5 a 6 odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, kde přisvědčil závěrům učiněným soudem prvního stupně a konstatoval, že „Za situace, kdy obviněný měl velké množství dluhů a neměl žádné zaměstnání, z něhož by mu plynul pravidelný příjem, se spoléhal na značně nejistou budoucí událost“. Rovněž odvolací soud poukázal na to, že schopnost obviněného vracet poškozenému M. S. vypůjčené peníze byla závislá na širším záběru trestné činnosti, tedy na tom, zda bude, či nebude schopen vylákat finanční prostředky od jiného poškozeného. Proto shledal, že okresní soud správně dovodil, že i v případě poškozeného M. S. obviněný naplnil znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu.
29. Nejvyšší soud v takto uvedených závěrech neshledal pochybení a pro úplnost nad rámec soudy uvedeného dodává, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen či potrestán a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
30. Posoudí-li se popsaná skutková zjištění, i závěry, které soudy obou stupňů učinily ve vztahu k činu pod bodem 3), je zřejmé, že obviněný předstíral okolnosti, které nebyly pravdivé, především o tom, že zamlčel skutečný stav svých financí, a přestože peníze neměl, a i když věděl, že je poškozenému nebude moci vrátit, tvrdil, že tak učiní ve velmi krátké době. Tím od poškozeného částku 15.000 Kč vylákal, spáchal dílčí útok, jenž je součástí dalších útoků pokračujícího zločinu podvodu posouzeného podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
31. Vzhledem k tomu, že soudy shledaly, že obviněný poškozeného v omyl uvedl tím, že mu podstatnou skutečnost zamlčel, o tuto alternativu objektivní stránky podvodu jde tehdy, když pachatel neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tj. podstatné, pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (k tomu výkladu srov. např. rozhodnutí č. 24/2006, č. 51/2011 nebo č. 45/2008 Sb.). Právě uvádění v omyl zamlčením se děje ohledně platební schopnosti dlužníka či o možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka takovou půjčku splácet [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 1968, sp. zn. 4 Tz 76/68 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/1969) či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1977, sp. zn. 1 Tz 1/77 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/1978)] tak, jako tomu bylo i v tomto případě.
32. Jak z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, skutečnost, že obviněný poškozeného neinformoval, o tom, že nemá žádné vlastní finanční zdroje, že nepracuje, trpí gamblerstvím, a má velké dluhy, šlo o podstatné skutečnosti, které poškozenému nesdělil, a tedy je zamlčel, jakož i to, že pokud mu v předešlých případech peníze vracel, bylo proto, že je podvodně vylákával od jiných osob, a tedy je získal trestnou činností. Tím vším obviněný poškozeného uváděl v omyl, protože nebyl schopen mu půjčenou částku uhradit, obzvláště pak v době dvou týdnů.
33. Z tohoto důvodu nemůže obstát výhrada obviněného, že poškozenému M. S. by dluh splatil, kdyby nebyl vzat do vazby, protože si od poškozeného M. S. půjčil peníze v druhé polovině měsíce listopadu 2016 se slibem, že je uhradí do konce listopadu. Do vazby byl obviněný vzat 8. 2. 2017. Je tedy zřejmé, že po době slíbené splatnosti měl možnost ještě více jak jeden měsíc svůj slib splnit, což však neučinil. Ostatně ani nemohl, protože věděl, že má závazky vůči poškozeným J. S. a J. W. pohybujících ve stotisícových částkách. Rozhodné však bylo, že většinu prostředků, jak sám uvedl, asi 90 %, použil na svou hráčskou vášeň, v níž většinu peněz prohrál. Proto i když si od poškozeného M. S. půjčoval peníze již před částkou 15.000 Kč a zapůjčené peníze mu určitým způsobem vracel, neznamená to, že by obviněného neuváděl uvedeným způsobem v omyl.
34. Nejvyšší soud považuje k námitce, že 3.000 Kč obviněný poškozenému splatil, za nutné připomenout, že došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2004)]. Podvod je totiž dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobou v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoli třetí osobu. Z hlediska skutkové podstaty podvodu je proto lhostejné, zda lstivým předstíráním a jednáním pachatelovým byla poškozena přímo osoba uvedená v omyl nebo jejím prostřednictvím jiná osoba. K dokonání trestného činu podvodu došlo v projednávané věci již uvedením poškozeného v omyl, tedy že je obviněný poškozenému schopen vrátit půjčenou částku ve smluveném termínu.
35. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že obviněný jednal po subjektivní stránce v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Nejvyšší soud proto na podkladě všech uvedených skutečností shledal, že soudy nepochybily, jestliže obviněného uznaly vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
c) Námitky proti výroku o trestu
36. Vzhledem k tomu, že obviněný vznesl i výhrady proti výroku o trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný, a že soud při jeho ukládání nepřihlédl jako k upřímné lítosti obviněného jako k polehčující okolnosti, je třeba uvést, že v této části dovolatel dovolání neuplatnil v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože vytýkal vady, které pod něj podřadit nelze. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž však obviněný v dovolání neuvedl, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že ten se vztahuje na případy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
37. Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami proti výši trestu nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
38. Nejvyšší soud jen dodává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud, jenž výši trestu uloženého soudem prvního stupně zmírnil, zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když uvedl okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž neopomněl uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou (viz strana 6 rozsudku odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
V. Závěr
39. Nejvyšší soud poté, co z rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, když šlo o námitky sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně obsahově podřaditelné, avšak nedůvodné, jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože tak mohl učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž je nedůvodnost podaného dovolání zřejmá.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu