ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.752.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 752/2019- 595
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovoláních obviněných J. U. U., nar. XY, státního příslušníka Nigérie, trvale bytem XY, XY, a F. T. F. , nar. XY, státního příslušníka Spolkové republiky Německo, trvale bytem XY, XY, Spolková republika Německo, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 218/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 8 T 13/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. U. U. a F. T. F. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 8 T 13/2018, byl obviněný J. U. U. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a F. T. F. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku Za to byl obviněný J. U. U. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci blíže specifikovaných na str. 2 rozsudku. Obviněný F. T. F. byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §80 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest vyhoštění z území České republiky na dobu čtyř roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest, který byl podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku stanoven v 20 denních dávkách s denní sazbou 1.265 Kč, celkem 25.300 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, blíže specifikované na str. 3 rozsudku.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
dne 17. 10. 2017 kolem 17:45 hod. v Praze 1, ulici XY, po předchozí domluvě obžalovaný U. prodal za částku 1.200,- Kč osobě M. M., nar. XY, 4 kusy zlatnických sáčků s obsahem zelené rostlinné sušiny, které získal od obžalovaného F. jako svého dodavatele, který se pohyboval v okolí na jízdním kole a disponoval igelitovou taškou obsahující zásobu několika druhů omamných a psychotropních látek, a se kterým se obviněný sešel v čase 18:15 hod. v ulici XY, vyzvedl si od něj 4 sáčky obsahující každý po jednom gramu zelenou rostlinnou sušinu, které poté předal osobě M. M., nar. XY v restauraci V C. tím způsobem, že drogy umístěné v krabičce od cigaret upustil na zem tak, aby si je M. M. mohl ihned zvednout, kdy po tomto uskutečněném obchodě se oba obžalovaní sešli, obžalovaný U. předal obžalovanému F. do úschovy 600,- Kč, kdy po zadržení obžalovaných policejní hlídkou bylo zjištěno, že v prodaných čtyřech sáčcích stejně jako v tašce obsažených čtyřech plastových sáčcích byla zjištěna droga marihuana obsahující účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabinol, dále v tašce bylo zjištěno 9 plastových sáčků s obsahem ampulí s zažloutlou práškovitou látkou, ve které byla následnou expertízou zjištěna přítomnost 4,8 gramů látky metamfetamin a jeden plastový sáček s nažloutlou hrudkou, dle výsledků chemické expertízy metamfetamin o hmotnosti 1,1 gramů, jeden plastový sáček s bílou hrudkou dle chemické expertízy obsahující 1,1 gramů kokainu a dva plastové sáčky s nahnědlou práškovitou látkou, ve které byla chemickou expertízou zjištěna přítomnost 1,4 gramů heroinu, kdy účinná látka delta-9-tetrahydrocannabinol je uvedena v příloze č. 4 a látka metamfetamin v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., jako látky psychotropní a látka kokain v příloze č. 1 a droga heroin v příloze č. 3 stejného nařízení jako látka omamná, kdy nebylo vyvráceno, že obsah tašky byl určen pro osobní spotřebu obžalovaného F., a obžalovaný J. U. U. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 8 T 116/2016, který nabyl právní moci dne 7. 6. 2017, odsouzen pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 5 let, tj. s pravděpodobným koncem zkušební doby dne 7. 6. 2022.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. U. U. a F. T. F., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 218/2018 tak, že z podnětu odvolání obviněného F. T. F. zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, znovu rozhodl tak, že jej odsoudil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu čtyř roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výši 20 denních dávek s denní sazbou 1.265 Kč, celkem 25.300 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému rovněž trest propadnutí věci, blíže specifikované na str. 1 rozsudku.
Odvolání obviněného J. U. U. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Citované rozhodnutí Městského soudu v Praze napadli obvinění J. U. U. a F. T. F. prostřednictvím svých obhájců dovoláním, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž obviněný F. T. F. uplatnil rovněž dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., tedy, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k).
5. Pokud jde o obviněného J. U. U. , s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04. Podle jeho názoru došlo v průběhu celého trestního řízení k procesním pochybením, když orgány činné v trestním řízení shromažďovaly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Rovněž má za to, že postupem soudu prvního stupně došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
6. Dále vytýká, že v posuzované věci šlo o policejní provokaci, když byl k předmětnému činu vyprovokován příslušníky policie – tzv. agenty provokatéry, což podle judikatury Ústavního soudu (kupř. nálezu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, uveřejněného pod č. 97 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) představuje porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“). Je přesvědčen o tom, že se svědek M. za restaurací sešel s policisty a domlouval s nimi další postup, což je možno prokázat kamerovými záznamy ze dne 17. 10. 2017, pořízenými z okolí obchodu N. Y. na M. a dále z okolí restaurace V C. Postup orgánů činných v trestním řízení je tak v dané věci extra legem a důkazy takto získané jsou od počátku nezákonné a v trestním řízení nepoužitelné. Byli to svědci M. a M., kdo jej oslovili a marihuanu poptávali, na což zareagoval a snažil se vyhovět.
7. Podle policejního protokolu o vydání věci svědek M. vydal 4 ks sáčků s obsahem zelené rostlinné sušiny, v níž byl odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie zjištěn obsah látky konopí včetně delta-9-tetrahydrokannabinolu. Soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu Tpjn 301/2013 k výkladu pojmu „množství většího než malého“ u omamných a psychotropních látek a přípravků nebyla provedena kvantitativní analýza v předloženém rostlinném materiálu, a nebylo tak stanoveno skutečné množství drogy, která měla být prodána, když celkové brutto množství sušiny bylo stanoveno na 2,7 g. Vzhledem k malému množství marihuany, o níž při prodeji mělo jít, při současné neznalosti její „kvality“, tedy reálného množství tetrahydrokannabinolu v marihuaně skutečně obsaženého se obviněný domnívá, že spáchaný čin není natolik společensky škodlivý, aby bylo nutné použití prostředků trestního práva. Je přesvědčen, že v jeho případě nebyly soudem posuzovány skutečnosti, svědčící pro i proti němu ve stejné míře a nebyla jim přisuzována stejná váha, čímž byla hrubě porušena jedna ze základních zásad trestního řízení. Soudy obou stupňů tak dospěly k závěru o jeho vině na základě nezákonných důkazů, přičemž v návaznosti na tato pochybení došlo též k nesprávnému právnímu posouzení věci. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a zprostil jej obžaloby.
8. Obviněný F. T. F. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
9 . Pokud jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. obviněný předně namítá, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, které s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 1641/08, shledal v tom, že mu soud prvního stupně odepřel právo na pronesení posledního slova ve smyslu §217 tr. ř., přičemž ani Městský soud v Praze jako soud odvolací tuto procesní vadu nenapravil.
10. S odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněný namítá, že uložené tresty neodpovídají povaze a závažnosti přečinu, kterým byl uznán vinným. Podle jeho názoru soudy při ukládání druhu trestu a jeho výměry nepostupovaly v souladu s ustanoveními §38, §39 a §41 tr. zákoníku a zcela opomenuly zohlednit základní hlediska pro výměru trestu. Zejména nesouhlasí s trestem vyhoštění, který považuje s ohledem na okolnosti případu za neadekvátní a nepřiměřeně přísný. Má za to, že jeho uložením soudy porušily princip proporcionality a aplikaci trestního práva jako tzv. ultima ratio. Uvádí, že trestní sankci je třeba ukládat tak, aby i ze strany pachatele byla pociťována jako spravedlivá, co nejméně postihující a přitom splňovala účel trestu, který by měl být ukládán na základě individualizace osobnosti pachatele a jeho osobních poměrů. Trest vyhoštění tedy shledává nepřiměřeně přísným, když jeho nápravy bylo možno dosáhnout i trestem jiného druhu, kupř. trestem odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, který vnímá jako trest pro něj příznivější. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09. Vytýká, že odvolací soud jeho uložení nijak nezdůvodnil ani se nijak nezabýval okolnostmi týkajícími se jeho aktuálního života v České republice, v níž pobývá zcela legálně. Přitom uvádí, že svého jednání hluboce lituje, má v úmyslu vést řádný život o čemž svědčí fakt, že po propuštění z vazby si v České republice našel stabilní zaměstnání, od 1. 3. 2018 nastoupil do pracovního poměru, kde je svým zaměstnavatelem kladně hodnocen a má též zajištěno bydlení na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 3. 2018 s tím, že uložení trestu vyhoštění mu vedení takového života znemožňuje.
11. Po připomenutí zákonného vymezení ustanovení §80 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dovolatel namítá, že ačkoliv své jednání nebagatelizuje a uvědomuje si jeho společenskou škodlivost, nebyla jeho trestná činnost způsobem provedení a rozsahem natolik závažná, aby opodstatňovala uložení trestu vyhoštění. Je přesvědčen, že soudy obou stupňů nezkoumaly základní kritéria (proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele, poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele a prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu), která je dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1056/2014) při výměře trestu v konkrétním případě nutno zvážit. Pokud takto soudy nepostupovaly, dopustily se porušení čl. 39 Listiny zakazujícího ukládání trestu jiným než zákonným způsobem. Soudy naopak trest vyhoštění aplikovaly automaticky, bez dostatečného zkoumání podmínek, pro které tento trest ve vztahu k jeho osobě nebylo možno uložit, jak shledal i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015, a rovněž se dostatečně nezabývaly, zda nejsou dány překážky uvedené v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. (nyní §80 tr. zákoníku) – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 741/2010. Opětovně tak poukazuje, že v České republice vykonává řádnou výdělečnou činnost, z níž si opatřuje finanční prostředky pro svou obživu a nemá důvod páchat další trestnou činnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 6 Tdo 968/2007). Je přesvědčen, že uložení samotného trestu odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen, by bylo trestem zcela dostačujícím a po subjektivní stránce pro něj příznivějším a dostatečně motivujícím, než trest vyhoštění, jímž by ztratil jakýkoliv kontakt s Českou republikou a byl vytržen z prostředí, které mu umožnilo žít řádným životem.
12. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 218/2018, ve výroku o trestu a sám ve věci rozhodl, event. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 218/2018, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. 8 T 13/2018, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 218/2018, proti němuž dovolání směřuje, když neprodlený výkon trestu vyhoštění by pro jeho osobu znamenal citelnou újmu na jeho právech.
13. K podaným dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která provedla stručnou rekapitulaci průběhu trestního řízení ve věci obou dovolatelů, jakož i námitek, kterými brojí proti napadeným rozhodnutím. K podaným dovoláním obviněných uvedla, že mimo meze uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002 ). V dané věci s oudy obou stupňů postupovaly v souladu s požadavky vyplývajícími jak z §2 odst. 5 tr. ř., tak i §2 odst. 6 tr. ř.
14. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení důkazů přichází v úvahu v případě extrémního nesouladu provedených důkazů a na jejich podkladě přijatých skutkových zjištění, který může být shledán tehdy, když skutkové závěry soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Jedná se o situace, v nichž zejména Ústavní soud v rámci řízení o ústavních stížnostech přistupuje k výjimečnému zásahu do skutkových zjištění, ke kterým dospěly obecné soudy, pokud má nesprávná realizace důkazního řízení na jejich úrovni za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Zásah do skutkových zjištění je přitom v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
15. V předmětné věci však extrémní nesoulad provedených důkazů a na jejich podkladě přijatých skutkových zjištění podle státní zástupkyně není dán, navíc obviněný F. T. F. jeho existenci ani výslovně nenamítl. Ze spáchání přisouzeného jednání usvědčují oba obviněné zejména výpovědi svědků M. M. a I. M., jakož i listinné důkazy (zejména protokol o vydání věci). Skutkový stav věci popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině prvostupňového rozsudku logicky vyplývá z důkazů provedených v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených v souladu se zásadami v §2 odst. 6 tr. ř. Provedené důkazy zcela jednoznačně svědčí o tom, že obvinění jinému prodali omamnou a psychotropní látku a obviněný J. U. U. byl navíc za takový čin v posledních třech letech odsouzen. Z podrobného odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními a jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými.
16. Za námitku procesního charakteru, která směřuje proti postupu orgánů činných v trestním řízení, nikoli proti nesprávnosti hmotněprávního posouzení skutku označila státní zástupkyně námitku obviněného J. U. U., týkající se policejní provokace, která by mohla naplnit odpovídající dovolací důvod jen tehdy, pokud by způsob použití policejní provokace svojí intenzitou skutečně znamenal porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V opačném případě taková námitka zcela vybočuje z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což platí v nyní posuzované věci.
17. K tomu státní zástupkyně uvedla, že právní řád České republiky policejní provokaci obecně nevymezuje, ani nehovoří o její přípustnosti či nepřípustnosti. Touto problematikou se zabývá pouze judikatura, na kterou poukázala (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 728/01, nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4185/16, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 2/2015 Sb. rozh. tr., stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.) a odborná literatura (viz např. Púry, F., Kouřil, I. Úvahy nad provokací, a to nejen policejní. Státní zastupitelství, č. 3/2014, str. 17 a násl.). Jen výjimečně se i v právním řádu počítá s policejními agenty a s možnou provokací z jejich strany – srov. například §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, o beztrestnosti policejního agenta se zmiňuje např. §363 tr. zákoníku, úprava nasazení agenta je obsažena v §158e tr. ř.
18. V návaznosti na to konstatovala, že v dané věci se v žádném případě o policejní provokaci nejednalo, neboť společné jednání obou obviněných vedené trestným záměrem ve smyslu přisouzené právní kvalifikace předcházelo jednání se svědky M. M. a I. M. i následnému kontaktu s policisty v civilním oděvu, aniž by tito jakkoliv určovali podmínky mající vliv na právní posouzení skutku. K porušení čl. 39 Listiny a čl. 7 Úmluvy, jak obviněný J. U. U. namítá, tedy nedošlo.
19. Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu státní zástupkyně označila námitku obviněného J. U. U. týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe, s níž se však neztotožnila. Dovodila, že zjištěné jednání tohoto obviněného se nevymyká běžně se vyskytujícím případům jednání, naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy ve smyslu §283 tr. zákoníku a tudíž případům postihovaným prostředky trestního práva. V posuzované trestní věci nebylo zjištěno nic výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému a ani on žádné významné skutečnosti, které by odůvodňovaly takovou výjimku, neuvedl. Způsob jeho jednání, jakož i další okolnosti posuzovaného případu naopak svědčí o takové míře společenské škodlivosti činu, která vyžaduje k ochraně společnosti uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu, jakož i trestněprávních důsledků s ní spojených (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). V posuzované trestní věci byly proto prostředky trestního práva použity zcela důvodně, neboť šlo o protiprávní čin natolik společensky škodlivý, na který nepostačovalo uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu.
20. Za obsahově relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně neopodstatněné, státní zástupkyně označila námitky obviněného F. T. F., jimiž zpochybnil uložený trest vyhoštění, a z jejichž obsahu je zřejmé, že jimi brojil proti nesprávnému použití ustanovení §80 tr. zákoníku.
21. Po připomenutí zákonného vymezení ustanovení §80 tr. zákoníku a s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/2011 Sb. rozh. tr.), státní zástupkyně uvedla, že obviněný F. T. F., který je státním občanem Spolkové republiky Německo, má sice na území České republiky zajištěno bydlení a zaměstnání, avšak tyto okolnosti nastaly až po spáchání činu a svědčí o účelovosti jeho počínání. Nalézací soud rovněž poukázal, že obviněný má sklony k páchání drogové trestné činnosti, což svědčí o tom, že uložení trestu vyhoštění bylo v daném případě spojeno s požadavkem ochrany společnosti a lidí proti možnému ohrožení, vyplývajícímu z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Odvolací soud, který správně vyhodnotil všechna zákonná hlediska pro ukládání tohoto druhu trestu ve smyslu §39 až 41 tr. zákoníku, naopak postupoval ve prospěch obviněného, pakliže mu na rozdíl od soudu prvního stupně vedle ostatních druhů trestů znovu neuložil i trest odnětí svobody. Navíc z výpovědi obviněného vyplynulo, že v České republice pobývá jen přechodně a rodinné vazby má na území Spolkové republiky Německo. Jím spáchaný protiprávní čin není možné bagatelizovat, neboť neoprávněné nakládání s omamnými a psychotropními látkami představuje velmi závažný druh kriminality s nepříznivým dopadem do života jednotlivců, potažmo pak celé společnosti, jež je řazena mezi trestné činy obecně nebezpečné. V daném případě převažuje zájem společnosti na ochraně státu před pácháním trestné činnosti cizími státními příslušníky pobývajícími na území České republiky. Námitky obviněného F. T. F. tudíž státní zástupkyně shledala neopodstatněné, neboť trest vyhoštění byl uložen v souladu se zákonem.
22. Obviněný dále uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který založil na tvrzení, že odvolací soud nepřezkoumal nesprávný postup soudu prvního stupně spočívající v neudělení posledního slova v hlavním líčení.
23. S námitkou tvrzeného porušení práva obviněného na poslední slovo ve smyslu §217 tr. ř. se nicméně státní zástupkyně neztotožnila, když uvedla, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 3. 2018 je patrno, že oběma obviněným bylo před závěrečnou poradou senátu uděleno právo posledního slova, kterého oba ve větší či menší míře využili. Zjevně tedy nalézací soud právo posledního slova respektoval a nemohlo tak dojít k obviněným namítanému porušení práva na spravedlivý proces.
24. Pokud jde o citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., k jeho naplnění nedošlo v žádné z jeho alternativ. První z nich předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem projednáno ve veřejném zasedání a podle §254 tr. ř. rovněž věcně přezkoumáno, přičemž Městský soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu rozsudkem, k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě tudíž nedošlo. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože však svými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nenaplnil, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.
25. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
28. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
29. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku.
30. Nejvyšší soud je dle ustálené judikatury Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek pouze v takovém případě, kdy v rozhodování soudů předchozích stupňů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
31. Ohledně dovolání obviněného J. U. U. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že povahu právně relevantních námitek ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou mít námitky, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, které zakládá na tvrzení, že přisouzené jednání mu „nebylo prokázáno“, neboť uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména tvrzením, že neexistují žádné důkazy o tom, že se dopustil protiprávního jednání ani nebylo objektivně stanoveno množství a kvalita drogy, která měla být prodána, ani nebylo prokázáno, že by z opatření drogy získal majetkový prospěch). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti kladené mu za vinu, nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
32. Povahu právně relevantních námitek podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají samy o sobě ani výhrady, že k jemu přisouzenému trestnému činu byl vyprovokován příslušníky policie – tzv. agenty provokatéry a rozhodnutí o vině se tedy opírá o nezákonným způsobem opatřený a následně použitý důkazní prostředek, tedy o tzv. nedovolenou policejní provokaci, resp. o důkaz takto nezákonně získaný. Jedná se sice o námitku procesního charakteru, když obviněný zpochybňuje zákonnost provedených důkazů a na nich založených skutkových zjištění na podkladě tvrzeného nezákonného postupu policejních orgánů ve vztahu k použitým operativně pátracím prostředkům, Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Pokud by však byla existence policejní provokace zjištěna, jednalo by se v konkrétním případě o vadu (rozhodnutí by se pak opíralo o důkaz, ke kterému by nebylo možno přihlédnout v procesu dokazování), která by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces.
33. K uvedené problematice Nejvyšší soud tak jen ve stručnosti konstatuje, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, uveřejněné pod č. 2/2015-III. Sb. rozh. tr.) se o policejní provokaci nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami, a dále i aktivní účastí policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě tzv. „předstíraného převodu“ podle §158c tr. ř. a „použití agenta“ podle §158e tr. ř. Naopak, za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta.
34. Pokud jde o případy předstíraného převodu, je v této souvislosti třeba připomenout řešení otázky vyloučení nepovolené ingerence státní moci ve smyslu tzv. policejní provokace v aplikační praxi soudů. V tomto směru lze zejména odkázat na podrobné zpracování judikatorních hledisek rozhodných pro posouzení zákonnosti operativně pátracích prostředků vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012. K tomu lze uvést též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014 (uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.), jež se sice primárně týká provádění zkoušky spolehlivosti, ale současně přehledně shrnuje celou dosavadní judikaturu k problematice policejní provokace. Problematika provokace ze strany policie ve vztahu k institutu předstíraného převodu je předmětem některých dalších rozhodnutí jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu. Lze odkázat zejména na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, podle něhož je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Nadto Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 291/03, judikoval, že pokud má být výsledku předstíraného převodu užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že i v případech předstíraného převodu (§158c tr. ř.) se příslušní policisté vždy určitým způsobem zapojují do skutkového děje a nemohou tedy vystupovat pod svou skutečnou identitou, ale nepřípustný je především takový jejich zásah, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 458/2004). Obecně lze tedy uvést, že nelze připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin.
35. Dále je třeba zdůraznit, že při předstíraných převodech nesmí být použito takových metod, jako je jednání bezprostředně vedoucí jiného k spáchání či dokonání trestného činu, ale i zneužívání přátelství, sympatií nebo podobného druhu náklonnosti, neobvyklých lákadel a příležitostí, poskytnutí záruk nebo přesvědčování, že jeho čin nebude trestně stíhán apod. Stát – a jeho jménem jednající policie – nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit však nelze ani to, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala. Z hlediska toho, zda je namístě považovat určitou aktivitu policie za nepřípustnou provokaci trestné činnosti, je zásadní, co vedlo osobu, která se následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání: jestli se rozhodla sama či společně s dalšími spolupachateli nebo zda k jejímu rozhodnutí výlučně přispěla skrytá aktivita policie, resp. zda ve chvíli, kdy se s takovou osobou dostal do kontaktu policista, již měla záměr dopustit se určitého konkrétního jednání naplňujícího znaky některého trestného činu, a zda policie přistoupila např. k provedení předstíraného převodu věci až v době, kdy taková osoba již podnikala kroky, které směřovaly ke spáchání trestného činu, anebo dokonce již poté, co dokonce započala s jeho pácháním.
36. Nejvyšší soud k tomuto shrnuje, že pokud jde o případy předstíraného převodu, je třeba vždy pečlivě vyhodnotit, zda je bezpečně vyloučeno, že se nejedná o nepovolenou ingerenci státní moci. Soudy se tak při svém hodnocení musí zabývat tím, zda nebyl u obviněného podněcován a usměrňován do té doby neexistující úmysl spáchat trestný čin, neboť je nepřípustné, aby policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom napomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich přičinění trestné činnosti dopouští. Nelze ani připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Stát a jeho jménem jednající policie nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Podstatným faktorem v celé věci je i okamžik, ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly. Zároveň je třeba zkoumat důvody, pro které byla tajná operace nařízena a chování policejních orgánů, které ji prováděly. Je přitom třeba vyhodnotit, zda existovalo objektivní podezření, že obviněný je zapojen do trestné činnosti, nebo zda je predisponován k páchání trestné činnosti (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 11. 2010, č. 18757/06, Bannikov proti Rusku, §38). Jakákoli předběžná informace, o již existujícím záměru spáchat trestný čin, musí být ověřitelná, státní orgány musejí být kdykoli schopné prokázat, že měly dobré důvody tajnou operaci zahájit (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 7. 2008, č. 10071/04, Malininas proti Litvě, §3).
37. Ohledně tvrzení dovolatele, že ze strany M. M., jehož označil za agenta – provokatéra, realizujícího předstíraný převod, byl k trestné činnosti provokován, je naopak nutno zdůraznit, že tento jeho trestnou činnost nijak nevyvolal. V posuzované věci je totiž rozhodující zjištění, že setkání obviněného J. U. U. se svědky M. M. a I. M. a kontaktu policistů v civilním oděvu předcházelo společné protiprávní jednání obou obviněných, kteří se již podstatně dříve dopouštěli protiprávního jednání spočívajícího v obchodu s drogami, který však bylo reálné uskutečnit i bez přispění policie. Zjevně tedy dovolatel nepojal úmysl spáchat trestný čin až v důsledku aktivity údajného policejního agenta a nebyla to tedy policie, kdo zavdal podnět ke spáchání předmětné trestné činnosti obviněným. Na základě těchto zjištění je možné učinit závěr, že v žádném případě nešlo o situaci, kdy až kontakt policie s obviněným v něm vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin a prodej drogy byl uskutečněn na základě nepřípustné policejní provokace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1366/2003). Z toho lze jednoznačně vyvodit, že dovolatel nebyl po dobu realizace obchodu pod žádným přímým či nepřímým tlakem ze strany policejního orgánu, a jednání spočívající v prodeji M. M. 4 sáčků obsahujících každý po jednom gramu zelenou rostlinou sušinu obsahujících účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabinol učinil svobodně, vážně a z vlastní vůle. Je tedy zjevné, že v daném případě se o zákonem reprobovanou policejní provokaci nejednalo a k namítanému porušení práva čl. 39 Listiny a čl. 7 Úmluvy postupem orgánů činných v trestním řízení, jež by v dovolacím řízení odůvodňovalo průlom do skutkových zjištění soudů, podle Nejvyššího soudu nedošlo. Z těchto důvodů je také nepřípadný poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99.
38. Oproti tomu za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat námitku dovolatele, že jeho jednání nedosahovalo požadovanou míru společenské škodlivosti potřebnou k vyvození trestní odpovědnosti, a že v tomto případě je namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud nicméně shledal, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
39. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
40. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
41. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, zjištěné jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, což jak výše uvedeno, samo o sobě obsahuje premisu minimální hranice společenské škodlivosti činu. Společenská škodlivost jednání obviněného je v posuzovaném případě navíc zvýšena tím, že se posuzované trestné činnosti dopouštěl v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení pro shodnou trestnou činnost v jeho dřívější trestní věci. Za této situace argumentace dovolatele, že nebylo stanoveno, v jakém množství a v jaké kvalitě byla droga určená k prodeji ani nebylo zjištěno, že by z opatření drogy získal majetkový prospěch, nemá takovou relevanci, aby to mohlo vést k závěru, že ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, není potřeba v tomto případě uplatňovat trestní odpovědnost obviněného.
42. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
43. Pokud jde o dovolání obviněného F. T. F. , ten uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítá, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu – trest vyhoštění, který rovněž shledal nepřiměřeně přísným, přičemž postupem soudů došlo též k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný rovněž uplatnil i důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. opírající se o tvrzení, že odvolací soud nepřezkoumal nesprávný postup soudu prvního stupně spočívající v neudělení mu posledního slova v hlavním líčení.
44. Dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
45. Pokud se jedná se o námitku nepřiměřené přísnosti trestu vyhoštění z území České republiky na dobu čtyř roků, kterou obviněný uvedl ve svém dovolání, tato uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu, neodpovídá.
46. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
47. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
48. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
49. Oproti tomu, pokud obviněný F. T. F. v této souvislosti dále namítá, že mu byl uložen nepřípustný trest vyhoštění z území České republiky v rozporu s ustanovením §80 odst. 1 tr. zákoníku, potažmo s čl. 39 Listiny, když se neřídil závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, tato námitka dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově odpovídá. Nejvyšší soud však zároveň shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
50. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se v praxi rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007).
51. Trest vyhoštění z území České republiky může soud uložit podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu, může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
52. Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.
53. Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v §80 odst. 3 tr. zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností.
54. Podle §80 odst. 3 tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže:
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu,
c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo
g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.
55. Stručně shrnuto, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky podle §80 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud současně není dána některá z negativních podmínek podle §80 odst. 3 tr. zákoníku. Je tak patrné, že soud nejprve zjišťuje, zda jsou v konkrétním případě u obviněného splněny podmínky podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v kladném případě pak zjišťuje, zda na straně obviněného není dána některá z okolností uvedených v §80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze. Jelikož jsou tyto negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich.
56. Mezi tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění patří, jak bylo výše již uvedeno, okolnost, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku].
57. Tímto ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly, přestože pachatel není občanem České republiky ani azylantem – trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Ze znění tohoto ustanovení současně plyne, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně, musí tedy existovat zároveň. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014 (uveřejněné pod č. 22/2015 Sb. rozh. tr.).
58. V závislosti na konkrétní osobě pachatele je samozřejmě nezbytné zabývat se i dalšími překážkami v §80 odst. 3 tr. zákoníku, pro které nelze uložit trest vyhoštění. V této souvislosti nutno dodat, že ve vztahu k občanům Evropské unie je zvláštní úprava trestu vyhoštění, resp. stanovení negativních podmínek bránících jeho uložení, obsažena v ustanoveních §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku. Jedná se o implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004. Privilegovaná úprava, která občanům Evropské unie poskytuje zvýšenou ochranu před trestem vyhoštění, se tak nevztahuje na jiné občany Evropské unie, než kteří jsou uvedeni v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku. To tedy znamená, že občané Evropské unie, na které nedopadají negativní podmínky uvedené v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, jsou postaveni naroveň ostatním cizincům, tj. občanům jiných než členských států Evropské unie, a vztahuje se na ně ustanovení §80 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom platí, že ve vztahu k nim musí soud při ukládání trestu vyhoštění podle okolností zvažovat negativní podmínky obsažené v §80 odst. 3 písm. a) až d) tr. zákoníku.
59. Uložení trestu vyhoštění občanům Evropské unie, na které nedopadají důvody uvedené v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, je tedy podle §80 odst. 1 tr. zákoníku přípustné, jestliže se tak stane z důvodu ochrany bezpečnosti lidí nebo majetku, anebo jiného obecného zájmu.
60. K předpokladům ukládání trestu vyhoštění se opakovaně ve své judikatuře vyjádřil i Ústavní soud. Podle jeho závěrů obsažených kupř. v nálezu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, musí soud při výměře trestu vyhoštění v konkrétním případě zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Pokud tato úvaha soudu není řádně provedena a odůvodněna, dochází tím i k porušení čl. 39 Listiny, zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem. Při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou musí soud nejen zkoumat prognózu nápravy pachatele, která se má pojmově blížit nemožnosti, respektive velmi vysoké míře nepravděpodobnosti nápravy, ale musí též kvalifikovaně zohlednit bezpečnostní riziko pobytu pachatele na území České republiky, tedy shledat, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Českou republiku nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území České republiky pachatel mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou činností. Trest vyhoštění na dobu neurčitou může být pojmově uložen jen v nejzávažnějších případech, kde nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro Českou republiku bezpečnostní hrozbou (viz body 32., 34. nálezu).
61. Jak se z obsahu trestního spisu a ze zjištění obou soudů podává, obviněný F. T. F. je občanem Spolkové republiky Německo, tedy cizím státním příslušníkem, který se předmětné trestné činnosti dopustil dne 17. 10. 2017 při svém krátkodobém pobytu na území České republiky, kam přicestoval brzy poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody pro trestnou činnost spáchanou ve Spolkové republice Německo. V tomto ohledu není bez významu skutečnost, že v Německu byl též vyšetřován i pro drogový trestný čin. Ve své dovolací argumentaci obviněný zejména poukazuje na své stabilní pracovní a sociální zázemí, když uvádí, že po propuštění z vazby v posuzované věci dne 18. 1. 2018, nastoupil dne 1. 3. 2018 do stálého a perspektivního pracovního poměru, kdy jeho pracovní výsledky jsou jeho zaměstnavatelem hodnoceny velmi kladně. Od června 2018 pak ze svého příjmu pravidelně přispívá Středisku prevence a léčby drogových závislostí DROP IN, o. p. s. a od 22. 5. 2018 začal navštěvovat kurzy českého jazyka. Též si zajistil bydlení na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 3. 2018.
62. Soud prvního stupně, který obviněnému vedle trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženému na dobu tří roků uložil podle §80 odst. 2 tr. zákoníku rovněž trest vyhoštění z území České republiky na dobu čtyř roků, tento svůj závěr odůvodnil tím, že obviněný F. T. F. má sice vazbu na Českou republiku v podobě jednak bydlení a zaměstnání, k těmto okolnostem však nepochybně došlo až po spáchání trestné činnosti, navíc ve velmi krátké době před vyhlášením rozsudku a zjevně tak vypovídají o účelovosti jednání obviněného, který uložení trestu vyhoštění mohl reálně očekávat. Jeho další pobyt na území České republiky nemůže opodstatnit ani jeho tvrzení, že v Německu není možné pro něj nalézt zaměstnání. Navíc vazba v podobě bydlení je pouze pronájem objektu na krátkou dobu, nejedná se o žádný jeho vlastní objekt. Od svého zaměstnavatele sice získal velmi kladné hodnocení své práce, to však podle soudu není zcela objektivní, neboť zahrnuje dobu kratší jednoho měsíce. Vytvoření podmínek k tomu, aby k uložení trestu vyhoštění nedošlo, tak soud shledal jednoznačně účelovým. Navíc obviněný podle jeho tvrzení má zkušenost s odsouzením pro drogovou trestnou činnost, a uložení trestu vyhoštění je tak podle soudu prvního stupně namístě, když se jako cizinec dopustil na našem území poměrně závažné trestné činnosti. Za nerozhodný soud označil rovněž poukaz obviněného na jeho rodinné poměry (str. 10-11 rozsudku soudu prvního stupně).
63. Oproti tomu odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vedle ostatních druhů trestů ve prospěch obviněného znovu neuložil i podmíněný trest odnětí svobody, který shledal nepřiměřeně přísným, když za adekvátní, kromě peněžitého trestu, shledal uložení toliko trestu vyhoštění z území České republiky na dobu čtyř roků. Jak z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, obviněný do České republiky přicestoval po odpykání trestu odnětí svobody pro trestnou činnost spáchanou ve Spolkové republice Německo, kde byl též vyšetřován i pro drogový trestný čin, kterážto skutečnost v budoucnu představuje riziko opětovného páchání stejnorodé trestné činnosti na území České republiky.
64. Jak výše uvedeno, je uložení trestu vyhoštění občanům Evropské unie, na které nedopadají důvody uvedené v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, podle §80 odst. 1 tr. zákoníku přípustné, stane-li se tak z důvodu ochrany bezpečnosti lidí nebo majetku, anebo jiného obecného zájmu. Zneužil-li tedy obviněný jako cizí státní příslušník svůj pobyt v České republice k páchání závažné trestné činnosti, rovněž Nejvyšší soud shledal správnými závěry soudů nižších stupňů, že uložení trestu vyhoštění bylo v daném případě spojeno s požadavkem ochrany společnosti a lidí proti možnému ohrožení, vyplývajícímu z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, když nelze též přehlédnout, že se z jeho strany jednalo o neoprávněné nakládání s více druhy těchto látek (metamfetamin, marihuana, kokain, heroin), a proto pobyt tohoto obviněného na území České republiky s ohledem na závažnost a charakter spáchané trestné činnosti a dále i s ohledem na chráněné zájmy občanů České republiky se jeví značně rizikový ani není v obecném zájmu, aby v České republice dále pobýval. Uložený trest vyhoštění není ani v rozporu s §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť u obviněného není mimo jiné splněna podmínka existence trvalého pobytu.
65. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že Nejvyšší soud v posuzované věci nezjistil existenci vad, které obviněný v dovolání vytkl ve smyslu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., když ve vztahu k námitce směřující proti nepřiměřenosti trestu vyhoštění lze odkázat na podrobné úvahy v tomto usnesení shora již uvedené, ani nebyl s ohledem na výše rozvedené skutečnosti obviněnému uložen trest vyhoštění v rozporu s ustanovením §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy takový druh trestu, který mu nebylo možno uložit – tzn. nepřípustný druh trestu, ani jeho uložením nedošlo k porušení čl. 39 Listiny, jak je jím namítáno. Nad rámec odůvodnění soudů nižších stupňů lze s ohledem na výše uvedené konstatovat, že nejsou namístě ani úvahy obviněného, jimiž se domáhá namísto trestu vyhoštění uložení toliko trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, který shledává subjektivně příznivější. Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněné.
66. Obviněný rovněž uplatnil i důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. jež založil na tvrzení, že odvolací soud nepřezkoumal nesprávný procesní postup soudu prvního stupně spočívající v neudělení mu posledního slova ve smyslu §217 tr. ř.v hlavním líčení, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
67. Podle §217 tr. ř. po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo. Během tohoto projevu nesmějí být obžalovanému ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky.
68. Co se týče tvrzení, že obviněnému bylo v řízení před soudem prvního stupně odepřeno právo na poslední slovo, z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněnému bylo umožněno poslední slovo před soudem prvního stupně pronést, a že takto též učinil. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 3. 2018 (č. l. 311-313 spisu) vyplývá, že před závěrečnou poradou oběma obviněným bylo právo na poslední slovo uděleno, a tohoto svého práva oba využili. K namítané vadě a k obviněným namítanému porušení práva na spravedlivý proces tedy postupem soudu prvního stupně nedošlo. V těchto souvislostech není od věci poznamenat, že soud prvního stupně sice důsledně neodlišil závěrečnou řeč obviněného ve smyslu §216 tr. ř. a jeho poslední slovo podle §217 tr. ř., a patrně spojil oba tyto instituty, což ale v posuzovaných souvislostech neznamenalo žádnou újmu na právech obviněného.
69. V obou případech jde o projev přednášený s cílem ovlivnit soud v jeho úvahách před meritorním rozhodnutím a naposled v průběhu hlavního líčení shrnout a prezentovat vlastní stanovisko k věci. Obviněnému se tak zároveň umožňuje, aby v zájmu co nejširšího uplatnění práva na obhajobu promluvil jako poslední a případně tak reagoval na argumenty svých předřečníků, a tím jako poslední ovlivnil rozhodování soudu. Závěrečnou řečí, popř. posledním slovem tedy obviněný rovněž realizuje své ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, a to vedle práva zakotveného v §214 tr. ř. (viz čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Obviněný má právo na poslední slovo vždy bezprostředně předtím, než senát odejde k závěrečné poradě. Slovo se mu udělí i v případě, že předtím nevyužil práva na závěrečnou řeč nebo za něj přednesl tuto řeč jeho obhájce. Účelem posledního slova je umožnit obviněnému uplatnění vlastní obhajoby v těch směrech, které považuje za důležité, a naposled tak ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodováním (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2702 až 2705). Z protokolu o hlavním líčení je zjevné, že obviněnému byla dána možnost uplatnit vlastní obhajobu, že jeho projev byl posledním před poradou senátu, tudíž smysl a účel obou těchto institutů byl jasně naplněn. Lze dodat, že právo obviněného na „poslední slovo“ nebylo porušeno ani v rámci odvolacího řízení, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání o projednání odvolání obou obviněných ze dne 20. 6. 2018 (č. l. 412 spisu). Nedošlo tak k namítanému porušení práva na spravedlivý proces.
70. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
71. Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu je nicméně zjevné, že tento obviněným uplatněný důvod v dané věci naplněn být nemohl, a to v žádné z jeho alternativ. Předpokladem jeho naplnění v první alternativě je totiž rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí či odmítnutí odvolání, k čemuž však v posuzované věci nedošlo, když odvolací soud na podkladě odvolání obviněného F. T. F. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně jeho osoby rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o jemu uloženému trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu o tomto výroku rozhodl, přičemž přistoupil k jeho modifikaci v jeho prospěch. Nebyl tedy v jeho případě naplněn ani základní procesní předpoklad pro uplatnění uvedeného dovolacího důvodu v prvé alternativě.
72. Protože dovolací námitky obviněného F. T. F. uplatněné pod dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, už proto by nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který by byl na jejich existenci založen.
IV.
Závěrečné shrnutí
73. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněných J. U. U. a F. T. F. proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
74. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného F. T. F. na odložení výkonu uloženého trestu vyhoštění, když s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu