ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2913.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2913/2021-438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. H., narozené XY, bytem v XY, proti žalovanému Z. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 144/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2021, č. j. 10 Co 72/2021-386, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2021, č. j. 10 Co 72/2021-386, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 5 C 144/2018-341, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 1. 2021, č. j. 5 C 144/2018-353, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného členský podíl v bytovém družstvu – S. b. d. v K., IČO XY, se sídlem v XY, jehož součástí je nájemní právo k bytu č. 3 umístěnému ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. XY v XY, v ceně 1 930 000 Kč (dále rovněž jako „členský podíl v bytovém družstvu“), dále movité věci specifikované ve výroku I pod položkami č. 2 – 8 a finanční prostředky ve výši 51 365 Kč (výrok I). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 349 882,50 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II). Ve výrocích III – VII rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 10 Co 72/2021-386, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli manželství 6. 8. 2005. Toto manželství bylo rozvedeno na základě rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 5. 2015, č. j. 8 C 40/2015-39, který nabyl právní moci 18. 6. 2015. K tomuto dni rovněž zaniklo společné jmění žalobkyně a žalovaného.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že součástí společného jmění účastníků řízení je členský podíl v bytovém družstvu. Členský podíl nabyli účastníci řízení na základě smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřené dne 5. 1. 2009 mezi R. P. R. a M. R. jako převodci a účastníky řízení jako nabyvateli, a to za částku 1 250 000 Kč. Odvolací soud vzal za prokázané, že finanční prostředky ve výši 800 000 Kč vynaložené na získání členského podílu náležely do výlučného vlastnictví žalovaného, a proto představují vnos z jeho výlučného majetku na společné jmění. Částku 450 000 Kč si žalovaný za trvání manželství půjčil od bratra V. H., a takto získané finanční prostředky se staly součástí společného jmění manželů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který nevypořádal žalobcem tvrzený vnos ze společného jmění manželů na výlučný majetek žalobkyně či další, žalovaným tvrzené části společného jmění manželů, jelikož je žalovaný uplatnil u soudu po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a na právní otázce, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že členský podíl v bytovém družstvu je součástí společného jmění manželů. Má za to, že veškeré finanční prostředky (částka 800 000 Kč i částka 450 000 Kč) vynaložené na jeho nabytí byly v jeho výlučném vlastnictví, a proto se nemohl stát členský podíl v bytovém družstvu součástí společného jmění manželů. V souvislosti s částkou 450 000 Kč nabyté původně na základě smlouvy o půjčce uzavřené s V. H. namítá, že následně se smluvní strany dohodly na tom, že tyto finanční prostředky budou žalovanému darovány. Smlouva o půjčce tak na základě privativní novace ve smyslu §570 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), zanikla a finanční prostředky se staly výlučným vlastnictví žalovaného. Z obsahu dovolání se podává, že žalovaný považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za nevyřešenou otázku právní povahy finančních prostředků, které byly poskytnuty žalovanému na základě smlouvy o půjčce, avšak následně se smluvní strany dohodly na ukončení tohoto závazku a jeho nahrazení závazkem novým, a to darováním.
Podle žalovaného rovněž neodpovídá principům spravedlivého vypořádání společného jmění manželů, je-li možné navrhnout k vypořádání jednotlivé součásti společného jmění pouze ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Takový výklad příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zejména §741 o. z., je příliš extenzivní, nemá přímou oporu v zákoně a znemožňuje spravedlivé vypořádání tohoto majetkového společenství. A to především za situace, kdy jeden z manželů podá žalobu na vypořádání společného jmění poslední den tříleté lhůty, a proto druhý z manželů nemá žádnou možnost uplatnit k vypořádání jiné součásti společného jmění manželů či vnosy, které nenavrhl k vypořádání žalující manžel. V takovém případě by mělo být žalovanému manželovi alespoň umožněno uplatnit k vypořádání aktiva a pasiva tvořící společné jmění manželů do okamžiku koncentrace řízení. S ohledem na výše uvedené má dovolatel za to, že právní otázka, zda mohou být v řízení o vypořádání společného jmění manželů zohledněny rovněž součásti tohoto majetkového společenství navržené k vypořádání po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, má být Nejvyšším soudem posouzena jinak oproti ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (vyjádřené kupř. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3227/2017).
Pokud by i přes shora uvedenou argumentaci setrval Nejvyšší soud na závěru, že lze vypořádat jen součásti společného jmění manželů uplatněné u soudu ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, měla by být hodnota těchto součástí společného jmění manželů zohledněna při úvahách o disparitě podílů bývalých manželů na vypořádávaném společném jmění.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a nesouhlasí s důvody dovolání žalovaného.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci po 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění účastníků řízení a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) [k tomu srovnej §3028 odst. 2 o. z., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K námitce, že členský podíl v bytovém družstvu je ve výlučném vlastnictví žalovaného, protože byl pořízen výhradně za finanční prostředky náležející žalovanému:
Žalovaný v této souvislosti namítá, že i částka 450 000 Kč vynaložená na nabytí členského podílu v bytovém družstvu náležela do jeho výlučného vlastnictví. Tyto finanční prostředky získal na základě smlouvy o půjčce uzavřené s V. H. Následně se však smluvní strany dohodly na ukončení závazku a jeho nahrazení závazkem novým, a to darováním (tedy došlo k tzv. privativní novaci ve smyslu §570 obč. zák.). Proto i finanční prostředky ve výši 450 000 Kč byly ve výlučném vlastnictví žalovaného, stejně jako finanční prostředky ve výši 800 000 Kč (tento závěr soudů nižších stupňů žádný z účastníků řízení v dovolacím řízení nezpochybňuje). V takovém případě se i členský podíl v bytovém družstvu stal výlučným vlastnictvím žalovaného, a nikoliv součástí společného jmění manželů.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva k členskému podílu v bytovém družstvu, přede dnem 1. 1. 2014, je nutno pro posouzení vlastnického režimu této součástí společného jmění manželů aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej §3028 odst. 1, 2 o. z.).
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008, přijal a odůvodnil závěr, že „jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví; to platí i pro společné jmění manželů. Pohnutky, které v takovém případě manžele vedly k tomu, že věc nabyli do společného jmění, jsou zásadně nevýznamné; ani skutečnost, že tak (snad) učinili v omylu o právní úpravě, nemůže být důvodem pro vyloučení nabytí do společného jmění“ (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3797/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1168/2019).
V usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2654/2012, k tomu Nejvyšší soud doplnil, že jelikož je členský podíl v bytovém družstvu majetkovou hodnotou, tedy předmětem práv a povinností, musí se shora uvedený závěr nutně týkat i případů, ve kterých manželé nabydou členský podíl v bytovém družstvu za výlučné prostředky jen jednoho z nich.
V posuzované věci se z provedené dokazování podává, že smlouvu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřeli dne 5. 1. 2009 R. P. R. a M. R. jakožto převodci na straně jedné a žalobkyně a žalovaný (v té době manželé) jako nabyvatelé na straně druhé. Z uvedeného vyplývá, že v takovém případě se členský podíl v bytovém družstvu stal součástí společného jmění účastníků řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, zda byla cena za tento členský podíl zaplacena z výlučných prostředků žalovaného, či část prostředků tvořila společné jmění manželů.
Z tohoto důvodu nemůže v souvislosti s vypořádáním této položky založit přípustnost dovolání ani právní otázka formulovaná žalovaným, a to jaká je právní povaha finančních prostředků, které byly poskytnuty žalovanému na základě smlouvy o půjčce, avšak následně se smluvní strany dohodly na ukončení tohoto závazku a jeho nahrazení novým, a to darováním. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018). Jak již bylo shora uvedeno – na základě smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ze dne 5. 1. 2009 se stal tento členský podíl v bytovém družstvu součástí společného jmění manželů, a to bez ohledu na skutečnost, zda částka ve výši 450 000 Kč byla součástí společného jmění manželů, či nikoliv. Proto řešení právní otázky vlastnického režimu těchto finanční prostředků by bylo čistě akademické, protože ani její zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) není způsobilé pro žalovaného přinést příznivější rozhodnutí ve sporu, tedy ani případné zodpovězení této otázky v souladu s požadavkem dovolatele nemůže vést k závěru, že členský podíl v bytovém družstvu byl ve výlučném vlastnictví žalovaného.
K námitce žalovaného, že soud měl v řízení zohlednit rovněž součásti společného jmění manželů a vnosy navržené žalovaným k vypořádání po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů:
Podle §741 o. z. nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že
a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá,
b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné,
c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 968/2021, vyložil, že i v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádávaného podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, lze zohlednit pouze to, co bylo navrženo procesně relevantním způsobem k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Po uplynutí této lhůty nastává nevyvratitelná domněnka vypořádání a soud již nemůže společné jmění vypořádat (srovnej §741 o. z.).
V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na ustálenou rozhodovací praxi řešící tuto právní otázku v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť úprava tohoto aspektu vypořádání společného jmění manželů obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se co do základních hmotněprávních souvislostí zásadně neliší od úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Z této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je s ohledem na výše uvedené aplikovatelná i pro vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů, vyplývá, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku tohoto majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008]. Tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se účastníci po uplynutí této lhůty domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014).
Důvodná není námitka žalovaného, že nevypořádání věcí a vnosů navržených žalovaným po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů zakládá nerovnost účastníků řízení, neboť žalobkyně podala žalobu zcela na konci tříleté lhůty ve smyslu §741 o. z., čímž znemožnila dovolateli domáhat se vypořádání dalších hodnot. Tato argumentace nemůže vést k opuštění shora uvedeného názoru. V soukromém právu se tradičně uplatňuje zásada „vigilantibus iura scripta sunt“; žalovaný měl dostatečnou dobu k tomu, aby se sám pokusil o vypořádání zaniklého společného jmění manželů ať již dohodou, nebo v soudním řízení. Jestliže se spoléhal na to, že žalobkyně, se kterou se na vypořádání nedohodl, žalobu nepodá, musí nést důsledky toho, že ji podala na samém konci lhůty. Ostatně lhůta uvedená v §741 o. z. plní částečně stejnou funkci jako promlčení a prekluze nároku; nutí totiž účastníky k tomu, aby právo na vypořádání jednotlivých věcí uplatnili co nejdříve, neboť s odstupem času nejenže přetrvává nežádoucí nejistota ohledně právního stavu, ale náročnějším se stává i dokazování (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 159/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 23/2017).
Soud není zásadně v takovém případě ani oprávněn zohlednit při vypořádání společného jmění manželů taková aktiva a pasiva, která byla navržena k vypořádání po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů a kupříkladu přihlédnout k nim při stanovení vypořádacího podílů. Jak již bylo uvedeno, jestliže se jeden z bývalých manželů spoléhá na to, že druhý z manželů, se kterým se na vypořádání nedohodl, žalobu nepodá, musí nést důsledky toho, že ji druhý z manželů podal na samém konci lhůty. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že vztahy mezi účastníky řízení nebyly zcela nekonfliktní a nebyly prokázány skutečnosti odůvodňující uzavřít, že se na vypořádání společného jmění manželů dohodli. I proto nebylo možné v tomto řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení zohlednit položky navržené k vypořádání žalovaným po lhůtě tří let od zániku tohoto majetkového společenství, a to ani při stanovení vypořádacího podílu.
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této části na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce žalovaného, že pokud v dovolacím přezkumu obstojí závěr o tom, že nelze vypořádat části společného jmění manželů navržené k vypořádání žalovaným po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů, měl soud přistoupit k aplikaci disparity podílů účastníků řízení na vypořádaném společném jmění, a to s ohledem na postup žalobkyně, která podala žalobu na vypořádání společného jmění manželů na konci lhůty tří let od zániku tohoto majetkového společenství, s přihlédnutím k zásluhám žalovaného na nabytí majetku tvořícího společné jmění a se zohledněním důvodů rozpadu manželství:
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).
Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
V projednávané věci dovolatel neformuluje v souvislosti s namítanou disparitou podílů na vypořádávaném společném jmění žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být založeno, ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této souvislosti za naplněný. Obsahem dovolání je pouhá polemika žalovaného s právním posouzením věci samé provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení mělo být podle názoru dovolatele jiné (tedy takové, že podle žalovaného mělo být rozhodnuto o disparitě podílů účastníků řízení na vypořádávaném společném jmění).
K tomu dovolací soud poznamenává, že žalovaný v této části dovolání ani nepoukazuje na žádnou právní normu, na základě které mělo být rozhodnuto o disparitě podílů. Dovolatel tedy dostatečně nevymezuje v této části dovolání ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jelikož Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného, zamítl rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu