ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.599.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 599/2022-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2022 o dovolání obviněného E. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, adresa označená pro účely doručování XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 4 To 133/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 98/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 2 T 98/2018, byli obvinění E. F., K. F. a J. J. uznáni vinnými jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný E. F. byl za tyto trestné činy a za sbíhající se dva přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl již odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 2. 2017, č. j. 29 T 174/2012-460, podle §210 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 2. 2017, č. j. 29 T 174/2012-460, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný K. F. byl podle §210 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §46 odst. 2 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání obviněného J. J. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem třem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené E. L., IČ: XY, na náhradě škody částku 416 250 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění E. F. a K. F. do všech jeho výroků, obviněný J. J. do výroku o náhradě škody a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově v neprospěch obviněného E. F. do výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 4 To 133/2021, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. ohledně obviněných E. F. a K. F. a podle §261 tr. ř. i ohledně obviněného J. J. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. byli obvinění nově uznáni vinnými jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku. Za to byl obviněný E. F. podle §210 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Obviněný K. F. byl podle §210 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle §46 odst. 2 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání obviněného J. J.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění dopustili shora označených přečinů tím, že po předchozí domluvě, v úmyslu neplatit splátky leasingu, získat pojistné plnění a získat zbylé funkční díly traktoru, naplánovali, z podnětu E. F., založení požáru lesního kolového traktoru zn. Landini Vision 100, reg. zn. XY, výrobní číslo XY (dále jen „traktor“), ve vlastnictví leasingové společnosti S M. l., IČ: XY (dnes E. L.), který byl na základě smlouvy o finančním pronájmu ze dne 28. 12. 2010 oprávněn užívat J. J. jako nájemce a jemuž se, v návaznosti na kupní smlouvu (smlouvu o převzetí smlouvy o finančním pronájmu) ze dne 21. 7. 2014 uzavřenou mezi J. J. jako prodávajícím a společností F. S.., IČ: XY, jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej traktoru za částku 423 500 Kč za současného převzetí leasingové smlouvy, E. F. ústně zavázal, že společnosti S M. l., doplatí splátky leasingu, kdy následně dne 13. 11. 2014 okolo 17:30 hod. traktor zapálili na lesní pasece v katastru obce XY, přičemž E. F. zajistil hořák a hasicí přístroj, K. F. hořákem zapálil traktor v místě pojistkové skříně a J. J. požár ohlásil na linku 150 a do příjezdu hasičů sám hasil požár hasicím přístrojem, následně J. J. oznámil požár traktoru jako pojistnou událost, v důsledku čehož poté, kdy byla jako příčina požáru určena technická závada v elektroinstalaci, vyplatila pojišťovna A. s. S M. l. pojistné plnění ve výši 416 250 Kč představující škodu na traktoru způsobenou jeho zapálením K. F., která z této částky zaslala J. J. částku 92 567 Kč jako finanční přeplatek, který tuto částku následně předal E. F. a který mu z ní vyplatil 20 000 Kč na úhradu dluhu, který vůči němu měl za odvedenou práci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 4 To 133/2021, podal obviněný E. F. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel v úvodu svého mimořádného opravného prostředku namítl extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy a vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí. Poté poukázal na zarážející postup orgánů činných v trestním řízení, které nezahájily trestní stíhání obviněného J. J., přestože ze samotné skutkové věty rozsudku odvolacího soudu je naprosto zřejmé, že jmenovaný spoluobviněný se ve vztahu k předmětnému traktoru dopustil zpronevěry, když leasingový stroj prodal družce dovolatele Simoně Zábranské, aniž by kohokoliv informoval, že není jeho vlastníkem. Tímto jednáním se na úkor této fyzické osoby obohatil o částku 423 500 Kč, která byla jako kupní cena traktoru uhrazena bankovním převodem. Obhájce dovolatele se s poukazem na povinnost uvedenou v §2 odst. 3 tr. ř. u hlavního líčení konaného dne 26. 8. 2019 státního zástupce dotazoval, zda je příslušné trestní řízení vedeno, odpovědi se však do dnešního dne nedočkal.
6. Výpovědi obviněného J. J. podle dovolatele postrádaly logický základ. Ačkoliv spoluobviněný potvrdil, že kupní smlouva předložená obhájcem dovolatele je tou pravou a jím podepsanou smlouvou, přišel v rámci posledního hlavního líčení s kopií kupní smlouvy, která však s tou prvně zmíněnou nekoresponduje. Navíc již jen z kopie druhé smlouvy je patrné, že se jedná o podvrh, neboť ani podpis S. Z. ani razítko společnosti F. S. nejsou pravé. Soudy obou stupňů tak zcela rezignovaly na zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností i na zásadu vyšetřovací, když nezajistily originál této listiny, nezkoumaly její pravost a neobjasnily, proč se takový dokument náhle objevil až na samém konci hlavního líčení. Současně rezignovaly i na zásadu logiky, poněvadž dovolatel se v oblasti dřevařství pohybuje celý život, jsou mu známy ceny strojů určených pro dřevařskou výrobu, a nelze proto předpokládat, že by své přítelkyni doporučil zakoupení stroje za částku 423 500 Kč s doplacením leasingu ve výši 323 683 Kč, když újma byla znaleckým posudkem vypočtena na částku 462 500 Kč, tedy cena uvedená ve smlouvě předložené dovolatelem zcela korelovala s cenou stroje na trhu. Jako další nelogická se jeví situace, kdy požár hasil obviněný J. J., který také přijal přeplatek z pojistného plnění, a to opět zcela neoprávněně, neboť měl traktor i s leasingem převést na společnost F. S. Dalším nelogickým jednáním spoluobviněného bylo údajné vybrání a předání těchto finančních prostředků v hotovosti dovolateli, byť mu bankovní spojení na majitele stroje bylo známo. Nelogická je rovněž skutečnost, že podle oné zfalšované kupní smlouvy měla vlastnická práva k traktoru nabýt ke dni 21. 7. 2014 společnost F. S., která se však dnem 15. 8. 2014 dostala pod kontrolu obviněného J. J.
7. Dovolatel dále namítl, že kopie v pořadí druhé kupní smlouvy je jednoznačně soukromou listinou ve smyslu §134 o. s. ř. a contrario . Zdůraznil přitom, že u soukromé listiny stačí formální popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdí skutečnosti, jež by měly být prokázány soukromou listinou. V daném směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 2670/98, sp. zn. 22 Cdo 2727/99 či sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 a doplnil, že v tomto se trestní řízení od civilního neodlišuje, neboť před soudem stojí strana obžaloby a obhajoby. V projednávané trestní věci však soud rezignoval na zjištění pravosti a správnosti listiny předkládané v prosté kopii, která navíc zcela odporuje předcházejícím tvrzením spoluobviněného J. J. a zásadám logiky. Soud rovněž provedl a hodnotil důkaz zvukovými záznamy, z kterých se nepodává, kdy, kde, kým a k jakému účelu byly pořízeny. Jejich přepis byl vyhotoven za blíže nezjištěných podmínek. Dovolatel k nahrávkám sdělil, že na nich není nahrán jeho hlas a že nikdy nedával pokyn k zapálení traktoru, neboť by tím způsobil škodu především své družce. Logickou se proto jeví jeho verze skutkového děje, kdy poté, co obviněný J. J. prodal traktor S. Z., a bylo zjištěno, že fakticky nedošlo k převodu vlastnických práv a k doplacení leasingu zbývala nemalá částka, byl spoluobviněný vyzván k vrácení převedených finančních prostředků, které však již k dispozici neměl, řešil nastalou situaci zapálením traktoru ve snaze obdržené peníze vrátit.
8. Ve vztahu k trestnému činu poškození cizí věci dovolatel poznamenal, že soudy měly najisto postavit nejprve osobu, která samotný čin realizovala. Dále měly spolehlivě zjistit subjekt majitele předmětného stroje, neboť napadená rozhodnutí jsou v tomto směru vnitřně rozporná; na jednu stranu měla být majitelem stroje společnost S M. L. (dnes E. L.), avšak pokud se to hodilo, byla jako majitel označována společnost F. S. Přitom podle kupní smlouvy odsouhlasené všemi stranami měla být nabyvatelem traktoru fyzická osoba S. Z., čímž by se změnily podmínky řízení, jelikož by k trestnímu stíhání dovolatele byl potřeba souhlas poškozeného ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř. K trestnému činu pojistného podvodu obviněný uvedl, že byl zcela přesvědčen, že vlastníkem stroje je právě jeho družka a že ta jej neučinila předmětem pojistné smlouvy. Proto u něj absentuje subjektivní stránka daného trestněprávního jednání. Jediný, kdo věděl, že traktor byl pojištěn, byl obviněný J. J., jenž také stroj zapálil, hlásil pojistnou událost a přijal plnění z pojistné události. Jako naprostý nonsens je možné vnímat situaci, kdy S. Z. uhradila za traktor částku 423 500 Kč a po proplacení pojistného plnění mělo dojít k jakémusi dělení takto obdržené částky s tím, že obviněný J. J., který se již obohatil o právě uvedenou částku, by se měl ještě dále obohacovat na úkor S. Z. V závěru svého podání ještě dovolatel obsáhle citoval judikaturu Ústavního soudu týkající se situace „tvrzení proti tvrzení“, zásady presumpce neviny, práva navrhnout doplnění dokazování a odpovídající povinnosti soudů o takovém návrhu rozhodnout a své rozhodnutí odůvodnit, čemuž ale v projednávané věci soudy nedostály, a porušily tím zásady řádného a spravedlivého procesu.
9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 4 To 133/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 2 T 98/2018, stejně tak další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Chomutově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že uplatněné námitky neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci předvídanou pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021. Napadený rozsudek odvolacího soudu navíc není zatížen vadou tzv. extrémního nesouladu, která by dovolovala dát průchod zcela výjimečnému zásahu Nejvyššího soudu do již učiněných skutkových zjištění. Kromě toho jsou námitky obviněného pouhým opakováním jeho obhajoby známé již z předcházejících fází řízení, s nimiž se soud druhého stupně vypořádal dostatečně přesvědčivě v bodech 10. až 16. odůvodnění jeho rozsudku. S přihlédnutím k těmto skutečnostem státní zástupce necítil potřebu detailněji reagovat na argumentaci obsaženou v mimořádném opravném prostředku obviněného. Ještě doplnil, že soubor uplatněných námitek by neobstál ani v rámci nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jsou pro dovolací soud i nadále závazná a ten není ani teď oprávněn k jejich revizi kromě zvláštních a identifikovaných výjimek, podle nichž by se nižší soudy v rámci realizovaného dokazování dopustily vyloženě flagrantních pochybení. To však není nyní posuzovaný případ. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož svůj mimořádný opravný prostředek podal dne 25. 12. 2021 (č. l. 396), tedy před novelizací trestního řádu a dalších předpisů zákonem č. 220/2021 Sb., je zřejmé, že právě uvedený dovolací důvod uplatnil v jeho znění účinném do 31. 12. 2021. Nelze si ovšem nepovšimnout, že zvolená dovolací argumentace (kterou je vytýkán extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními) ve svém jádru odpovídá nově formulovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
14. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nesouhlasil se skutkovými závěry soudu prvního stupně potvrzenými i soudem stupně druhého. Jednotlivá skutková zjištění považoval za nelogická, dovozená pouze z „vyprávění obviněného J. J.“, některé důkazní prostředky zpochybňoval stran jejich pravosti či původu a namítal také neprovedení obhajobou navržených důkazů. Předložil svou vlastní verzi skutkového děje, podle níž měl čin spáchat toliko obviněný J. J., jenž se navíc jednáním popsaným ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku dopustil i trestného činu zpronevěry, který ovšem orgány činné v trestním řízení bez rozumných důvodů nestíhaly. Takto pojaté dovolací výhrady by byl Nejvyšší soud přede dnem 1. 1. 2022 povolán posoudit z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces, a z tohoto důvodu není nijak limitován projednat je v rámci aktuálně účinného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož vymezení víceméně kopíruje předchozí praxi dovolacího řízení zavedenou v reakci na judikaturu Ústavního soudu. Tímto postupem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vznesené námitky nejsou opodstatněné.
15. Hned v úvodu je důležité zdůraznit, že dovolací soud neshledal v procesním postupu soudů nižších instancí spočívajícím v provádění důkazů (včetně konkrétního rozsahu dané činnosti), v jejich hodnocení a následném vyvození odpovídajících skutkových závěrů jakékoliv pochybení či dovolatelem tolik vyzdvihovanou nelogičnost, pro kterou by vyvstala nutnost zasahovat do již ustáleného skutkového stavu. Mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a přijatými závěry soudů na straně druhé neodhalil Nejvyšší soud ani drobný rozpor, natož aby se jednalo o nesoulad zjevný či extrémní, který by znamenal také porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Naopak v posuzované trestní věci lze konstatovat (v porovnání s jinými případy) až nezvykle jednoznačnou důkazní situaci, v níž veškeré provedené důkazy v téměř dokonalé harmonii podporují zjištění o shora popsaném průběhu skutkového děje, stejně jako nepochybný závěr o vině dovolatele i dalších dvou obviněných.
16. Nejdůležitější je bezesporu výpověď obviněného J. J., kterou soudy zcela logicky považovaly za věrohodnou, neboť je v plném rozsahu podpořena ostatními provedenými důkazy. Navíc je podstatné si uvědomit, že tento obviněný (označený jako spolupracující ve smyslu §178a tr. ř.) usvědčoval nejen oba své spolupachatele (bratry F.), ale též sám sebe z trestné činnosti, která by bez jeho (velmi významného) přispění nebyla s nejvyšší pravděpodobností vůbec odhalena. Za takové situace se eventualita nepravdivé výpovědi nejeví příliš reálně. Především ale stejné skutečnosti k okolnostem projednávané trestné činnosti jako ze zmiňované výpovědi obviněného vyplývají také z jím předložených zvukových záznamů. O velmi důležitých právních i faktických vztazích k poškozenému traktoru (přesně tak, jak je obviněný J. J. popisoval) svědčí i četné listinné důkazy (kupní smlouvy sepsané obviněnými, smlouva o finančním pronájmu, další listinné materiály předložené společnostmi E. L. a A. p., výpisy z účtů apod.). Spoluobviněným popisovaný způsob spáchání činu byl kromě zvukových nahrávek prokázán ještě zprávou Hasičského záchranného sboru XY kraje (č. l. 15) a listinou označenou jako znalecký posudek č. 1082/2014 objednavatele A. p. (č. l. 16–20).
17. Za právě nastíněného důkazního stavu dospěly soudy obou instancí zcela logicky a odůvodněně k závěru o vině dovolatele (i dalších dvou obviněných) skutkem popsaným ve výrokové části druhoinstančního rozsudku. Požadavky ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. byly bezezbytku splněny. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud povinen dopodrobna rozebírat obsah veškerých provedených důkazů a znovu opakovat ty samé hodnotící úvahy, které již rozvedly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Postačuje proto, aby na ně vždy v podrobnostech odkázal a pouze ve stručnosti se vyjádřil k jednotlivým námitkám dovolatele, s nimiž se navíc již vypořádaly oba nižší soudy v předchozích fázích tohoto trestního řízení. K tomu je potřeba dále poznamenat, že takový přístup odvolacího a analogicky též dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
18. Soudy nižších stupňů se vyčerpávajícím způsobem a především správně po věcné stránce vypořádaly s četnými výhradami dovolatele ohledně druhé kupní smlouvy ze dne 21. 7. 2014 (č. l. 273). Lze ve zkratce připomenout, že jejími stranami byli obviněný J. J. a společnost F. S., kupní cena traktoru byla dojednána na částku 423 500 Kč (včetně DPH) a byla zde obsažena taktéž informace o zatížení předmětu koupě leasingovou smlouvou s tím, že kupující se zavázal převést leasingový závazek na sebe do jednoho měsíce od podpisu této smlouvy. Vedle toho byla uzavřena ještě jedna kupní smlouva z téhož dne mezi obviněným J. J. a družkou dovolatele S. Z. („první smlouva“), týkající se rovněž prodeje předmětného traktoru za tutéž cenu, nicméně bez jakékoliv zmínky o existenci leasingového závazku a povinnosti jeho převzetí kupující stranou (č. l. 245). Soudům obou stupňů rozhodně nelze ničeho vytknout, pokud dospěly k závěru, že právě ona shora připomínaná „druhá kupní smlouva“ byla tou, kterou se zúčastněné osoby (primárně obvinění J. J. a E. F.) fakticky řídily. Sjednané smluvní podmínky, včetně způsobu zaplacení kupní ceny nebo hrazení leasingových splátek, totiž strany plnily v intencích „druhé“ a nikoliv „první“ kupní smlouvy, což soud prvního stupně rozebral podrobně v bodě 40. svého rozsudku a odvolací soud stručněji zopakoval v bodě 12. svého rozhodnutí, na které Nejvyšší soud v detailech odkazuje.
19. Dovolatel k danému tématu argumentoval též zásadami logiky v tom smyslu, že by nad rámec kupní ceny a zároveň skutečné hodnoty stroje určitě nehradil ještě leasing ve výši přibližně 323 000 Kč, resp. že by nic takového nedoporučil své družce S. Z. Přehlédl ovšem, že skutečná hodnota traktoru byla vyšší než sjednaná kupní cena ve výši 423 500 Kč včetně DPH, což je zřejmé z listinných důkazů založených ve spise. Konkrétně jde o smlouvu o finančním pronájmu ze dne 28. 12. 2010 uzavřenou mezi obviněným J. J. a tehdejší společností S M. L. (č. l. 6), v níž je uvedena pořizovací cena traktoru ve výši 1 645 200 Kč. Rovněž ve znaleckém posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny, odhady věcí movitých, stroje, zařízení, č. 1082/2014 (majícím v tomto řízení povahu listiny), vyhotoveném po požáru traktoru, se podává, že celková hodnota využitelných zbytků stroje je ve výši 528 000 Kč bez DPH, zatímco hodnota majetkové újmy a výše škody ke dni pojistné události činí 462 500 Kč bez DPH (č. l. 19, 20). Pokud tedy dovolatel argumentoval zásadami logického myšlení, nelze než předpokládat, že obviněný J. J. by se jistě nesnažil prodat traktor v hodnotě okolo jednoho milionu Kč (za který od roku 2011 uhradil nemalé finanční prostředky), takto nevýhodně – hluboko pod cenou, jak by vyplývalo z podmínek první kupní smlouvy na č. l. 245. Proto s přihlédnutím k těmto matematickým údajům i zjištěným okolnostem případu musely soudy vycházet jedině z druhé kupní smlouvy na č. l. 273, poněvadž ta základním normám racionálního uvažování (na rozdíl od první smlouvy) odpovídá (srov. dále bod 13. rozsudku odvolacího soudu).
20. V posuzovaném případě bylo na základě provedeného dokazování postaveno na jisto, že obvinění jednali v intencích druhé kupní smlouvy. Toto zjištění je zcela dostačující k objasnění tohoto aspektu skutkového děje, aniž by vyvstala potřeba dokazování v daném ohledu jakkoliv doplňovat a dále zkoumat či prokazovat pravost zmiňovaného listinného důkazu. Dovolatel ovšem vyčítal soudům, že rezignovaly na svou povinnost vyšetřovací, což se snažil podpořit také odkazem na občanskoprávní nauku a judikaturu, v jejímž světle přirovnával stranu obžaloby k tomu účastníkovi řízení, který „z pravosti listiny pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky“, a proto na něm leží také důkazní povinnost a důkazní břemeno. Předně je nutno zdůraznit, že procesní postupy využívané v civilním řízení nelze analogicky aplikovat na řízení trestní, proto se Nejvyšší soud nebude blíže zabývat ani odkazovanou civilistickou judikaturou, ani otázkou komu v občanskoprávním řízení náleží důkazní břemeno ohledně skutečností uvedených v soukromé listině, které jsou z hlediska tohoto dovolacího – trestního řízení zcela bezpředmětné (k tomu dále srov. bod 14. rozsudku odvolacího soudu). Namísto toho zůstane u zásady vyšetřovací projevené v §2 odst. 5 tr. ř., která (jak již bylo podrobně vysvětleno výše) v daném případě porušena nebyla, poněvadž validita kupní smlouvy na č. l. 273 byla v řízení bez důvodných pochybností prokázána.
21. Dovolatel se domáhal dalšího dokazování, když do závěru svého podání začlenil zcela nekonkrétní, teoretické pojednání o problematice opomenutých důkazů, přičemž z předchozích pasáží jeho mimořádného opravného prostředku bylo možno usuzovat, že požadoval právě znalecké zkoumání pravosti podpisu S. Z. na druhé kupní smlouvě, případně zajištění originálu předmětné listiny. Soudy obou stupňů ovšem (v bodě 40. prvoinstančního a v bodě 9. druhoinstančního rozsudku) zcela správně vysvětlily, že o pravosti předložené kopie smlouvy nevznikly žádné pochybnosti, proto by další dokazování nemohlo poskytnout jakékoliv nové informace, které by měly význam pro meritorní rozhodnutí. Je nutno zdůraznit, že jejich postup plně odpovídal požadavkům Ústavního soudu na provádění dokazování (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle nichž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě tato posledně uvedená alternativa dopadala i na posuzovaný případ, proto k zamítnutí důkazních návrhů obhajoby nestála soudům v cestě žádná překážka.
22. Jako zjevně neopodstatněné lze označit také dovolací výhrady, že nebyl spolehlivě zjištěn vlastník traktoru a že ani soudy nebyly v této otázce konstantní. K tomu je třeba podotknout, že v uvedeném směru lze v posuzovaném případě identifikovat dvě roviny: jednak tu oficiální, kdy je mimo jakoukoliv pochybnost, že legitimním vlastníkem stroje v době činu byla na základě příslušných norem občanského práva společnost S M. L. (dnes E. L.), a dále rovinu neoficiální, kdy si obvinění (nutno dodat, že v rozporu s právními předpisy) „upravili“ vlastnické vztahy k traktoru jinak, což následně také všichni respektovali. Je přitom významné, že předmětem tohoto řízení je posouzení skutečného jednání obviněných naplňujícího znaky dvou trestných činů a nikoliv přímo otázka majetkoprávních vztahů k předmětnému traktoru, proto musely soudy reagovat na obě shora popsané roviny, aby plně vystihly podstatu projednávané trestné činnosti. Žádné zmatečnosti, nejasnosti či rozpory však v jejich přístupu shledat nelze. Nadto z provedeného dokazování zcela jasně vyplynulo, že obvinění si byli obou dvou zmíněných rovin dobře vědomi, a přestože tedy mezi nimi samotnými platilo, že vlastníkem stroje je dovolatel, bylo jim na druhou stranu zřejmé, že dosud nedošlo k převzetí leasingového závazku, a tudíž „na venek“ je majitelem leasingová společnost, která je ve smluvním vztahu toliko s obviněným J. J. (srov. bod 39. rozsudku nalézacího soudu). Ostatně neochota obviněného E. F. (oficiálně) vstoupit do právního postavení leasingového nájemce a hradit pravidelné splátky byla jedním z jeho motivů, proč inicioval spáchání posuzovaného skutku.
23. V popsaných souvislostech není vůbec nic nelogického na tom, že požár traktoru ohlásil obviněný J. J. a že právě on obdržel přeplatek na pojistném plnění vyplaceném A. p., společnosti S M. L. Stejně tak není vzhledem k (prokázaným) faktickým vztahům obviněných mezi sebou i k poškozenému traktoru nijak zvláštní, že spoluobviněný následně předal tento přeplatek dovolateli, přičemž je zcela bez významu, zda tak učinil v hotovosti či případně převodem na bankovní účet (srov. bod 13. rozsudku odvolacího soudu). Podstatnou roli nehraje ani skutečnost, že krátce po uzavření kupní smlouvy ze dne 21. 7. 2014 byla společnost F. S. dne 15. 8. 2014 převedena na obviněného J. J. Z provedených důkazů (výpověď spoluobviněného, zvukové záznamy) totiž vyplynulo, že všichni zúčastnění (bez ohledu na oficiální právní vazby) považovali traktor stále za majetek dovolatele, který v podstatě ze svých finančních prostředků zaplatil obviněnému J. J. kupní cenu traktoru ve výši 423 500 Kč (srov. bod 40. rozsudku nalézacího soudu, druhá polovina odstavce).
24. Soudy obou stupňů se taktéž důsledně vypořádaly s opakujícími se námitkami zaměřenými proti zvukovým záznamům. Nejvyšší soud se s úvahami uvedenými v bodě 41. prvoinstančního a v bodě 15. druhoinstančního rozsudku bez výhrad ztotožnil. Ve stručnosti považuje za vhodné zopakovat, že využití nahrávek tohoto druhu není v řízení před soudem (včetně řízení trestního) v obecné rovině zapovězeno, což soud prvního stupně správně podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 4071/17. Tvrdil-li dovolatel, že z dotčených zvukových záznamů se nepodává, kdy, kde, kým a k jakému účelu byly pořízeny, neodpovídá taková jeho argumentace z převážné části skutečnosti a z další části postrádá na významu. Ve věci totiž není pochyb o tom, že nahrávky pořídil obviněný J. J., jenž věrohodně vysvětlil, proč a jakým způsobem tak učinil. Přesné místo pořízení nahrávek opravdu není pro posouzení věci nijak podstatné, čas jejich zaznamenání je uveden na CD na č. l. 41 a lze jej alespoň přibližně odhadnout také z obsahu konkrétních nahrávek – především u záznamu označeného jako „hlas 003“ lze spolehlivě dovodit, že byl pořízen v době, kdy se obvinění J. J. a K. F. bezprostředně chystali stroj zapálit, záznamy nazvané „hlas 001“ a „hlas 002“ zachycují plánování činu všemi třemi obviněnými, zatímco nahrávka „hlas 004“ zaznamenává jejich rozhovor krátce po činu ještě předtím, než obviněný J. J. kontaktoval leasingovou společnost (další dvě nahrávky již souvislost s posuzovanou trestnou činností nemají, srov. též přepisy na č. l. 42–70). Skutečnost, že je na záznamech zachycen hlas dovolatele a obviněných K. F. a J. J., pak kromě výpovědi posledně jmenovaného obviněného jednoznačně vyplývá z obsahu těchto nahrávek, z faktu, že se obvinění občas oslovovali jmény nebo např. z toho, že dovolatel se nejednou zmínil o S. Z., kdy v jednom případě o ní hovořil jako o své partnerce.
25. Lze proto uzavřít, že skutková zjištění soudů nižších instancí Nejvyšší soud akceptoval v celém jejich rozsahu. Z tohoto důvodu se již nebude v podrobnostech vyjadřovat k dalším námitkám, které jsou v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, např. že činu se dopustil výlučně obviněný J. J., že nebyla „najisto postavena“ osoba, která stroj zapálila (k tomu srov. bod 39. rozsudku nalézacího soudu) anebo že na straně dovolatele nebylo prokázáno úmyslné zavinění (bod 38. téhož rozsudku). Taktéž se dovolací soud nebude blíže zabývat obecnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu k principům spravedlivého procesu, neboť dovolatelem citované nálezy nejsou na posuzovaný případ vůbec aplikovatelné. V této věci byl skutek prokázán bez důvodných pochybností na základě celé řady vzájemně souladných přímých i nepřímých důkazů, proto nelze v žádném případě hovořit o situaci „tvrzení proti tvrzení“ nebo povinnosti v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného.
26. V neposlední řadě není Nejvyšší soud jakkoliv oprávněn posuzovat, zda mělo být zahájeno trestní stíhání obviněného J. J. pro skutek vykazující znaky trestného činu zpronevěry, resp. proč tak orgány činné v trestním řízení neučinily. To je otázka, která se zcela vymyká ze zákonného rámce dovolacího přezkumu, proto ani k danému tématu nezaujme zdejší soud své stanovisko (v podrobnostech může odkázat také na bod 11. rozsudku odvolacího soudu). Zásadní je ovšem fakt, že i kdyby byl spoluobviněný J. J. (teoreticky) pravomocně odsouzen za trestný čin zpronevěry (spáchaný jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v této trestní věci), nemělo by to žádný vliv na skutkové i právní posouzení jednání dovolatele, které se stalo předmětem tohoto dovolacího řízení.
27. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu