ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1120.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1120/2022-571
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně LINDASTAV, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Ježkova 963/2, identifikační číslo osoby 27181294, zastoupené JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem se sídlem v Písku, Na Boubín 203, proti žalované Kateřině Schwippelové , narozené dne 15. 8. 1941, se sídlem v Zadní Třebani, U Mlýna 8, identifikační číslo osoby 16165357, zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Werichova 1145/29, o zaplacení částky 312 207 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 177/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 Cmo 86/2021-546, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 Cmo 86/2021-546, vyjma té části jeho prvního výroku, jíž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-480, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-501, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-513, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 312 207 Kč s úrokem z prodlení coby smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo, uzavřené dne 24. 2. 2004 mezi žalovanou jako objednatelem a společností MIGO, s. r. o., jako zhotovitelem, jejímž předmětem bylo dodání a zapojení rozvaděčů na stávající elektrické vývody a potřebná výměna elektroinstalace v objektu v areálu pekárny. Tuto pohledávku, představující smluvní pokutu ve výši 0,5 % z částky 44 505,60 Kč za každý den prodlení po dobu od 1. 9. 2008 do 4. 4. 2012 a vyúčtovanou fakturou č. 0021, měla žalobkyně získat postoupením na základě smlouvy uzavřené dne 10. 8. 2012 se zhotovitelem, který postoupení pohledávky žalované oznámil dopisem ze dne 14. 8. 2012.
2. Žalovaná se bránila námitkou, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná, neboť neplatná pro neurčitost sjednání předmětu díla je smlouva o dílo, smlouva o postoupení byla antidatována, postupovaná pohledávka v ní není určitě a srozumitelně označena, vymáhání smluvní pokuty je vzhledem k okolnostem šikanózním výkonem práva a smlouva o postoupení byla uzavřena v rozporu s §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Tvrdila též, že jí nebylo oznámeno postoupení pohledávky podle předložené smlouvy o postoupení pohledávky, a podpůrně navrhla, aby smluvní pokuta byla podle §301 obch. zák. moderována na 1 Kč.
3. Poté, co Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, č. j. 56 Cm 177/2012-121, žalobě vyhověl, Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 Cmo 223/2014-145, změnil tak, že žalobu zamítl. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky není neplatná pro neurčitost. Důvod neplatnosti neshledal ani v nedodržení podmínek §196a obch. zák., neboť usoudil, že prodej a koupi pohledávek mezi podnikateli lze považovat za právní úkony činěné v rámci běžného obchodního styku a vztahuje se tedy na ně ustanovení §196a odst. 4 obch. zák. Platnou shledal též smlouvu o dílo a smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,5 % z fakturované částky posoudil jako přiměřenou. Usoudil však, že žalobkyně ujednání o smluvní pokutě zneužívá na úkor žalované, a uzavřel, že takové jednání odporuje poctivému obchodnímu styku, a proto ve smyslu §265 obch. zák. nemůže požívat právní ochrany.
4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 1749/2015-203 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že podmínky pro nepřiznání smluvní pokuty podle §265 obch. zák. v tomto případě splněny nejsou. Vysvětlil, že jednání, jímž žalobkyně požaduje po žalované zaplacení smluvní pokuty, nesměřuje k poškození dlužníka ze strany věřitele; skutečnost, že věřitel se po dlužníku domáhá výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty, není zneužitím práva.
5. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 Cmo 223/2014-232, přisuzující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyjádřil názor, že na posuzovanou věc se vztahuje §196a odst. 4 obch. zák., neboť prodej a koupi pohledávek mezi podnikateli lze považovat za právní úkony činěné v rámci běžného obchodního styku. Nelze proto ani z tohoto důvodu považovat smlouvu o postoupení pohledávky za neplatnou, na žalobkyni tak předmětná pohledávka přešla a žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována.
6. Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 32 Cdo 4887/2016-261, jak toto rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 56 Cm 177/2012-121, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že se při řešení otázky, zda postoupení pohledávky lze považovat za nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku ve smyslu §196a odst. 4 obch. zák., odchýlil od jeho judikatury, podle níž úplatné postoupení pohledávky nelze považovat za nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku, jestliže v řízení nebylo zjištěno, že by předmětem podnikatelské činnosti účastníků postupní smlouvy podle živnostenského oprávnění bylo úplatné postupování pohledávek (rozsudek ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 613/2005), a závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti (rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007). Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud pochybil svým závěrem o aplikaci §196a odst. 4 obch. zák., neboť žádné konkrétní okolnosti vztahující se k předmětnému úplatnému převodu pohledávek nezkoumal a otázku předmětu podnikání účastníků předmětné postupní smlouvy zcela pominul.
7. Následně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-501, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení žalované ve výši 332 191 Kč (výrok pod bodem II) a České republice ve výši, jež bude určena dodatečně (výrok pod bodem III), což učinil v usnesení ze dne 27. 5. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-513, v němž výši náhrady stanovil částkou 17 951 Kč.
8. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou jako objednatelem a společností MIGO, s. r. o., zastoupenou jednatelem Janem Jarošem, jako zhotovitelem, byla dne 20. 11. 2003 uzavřena smlouva o dílo č. 031120, v jejímž článku V byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % z fakturované částky za každý den prodlení, která se měla uplatnit v případě nedodržení termínu splatnosti faktury. Žalovaná dílo převzala dne 24. 2. 2004, avšak částku 109 470,60 Kč, která jí byla fakturována zhotovitelem fakturou č. 0005, splatnou dne 8. 3. 2004, nezaplatila. Zaplacení částky 289 549,73 Kč jako dlužné části ceny díla ve výši 109 470,60 Kč a smluvní pokuty za dobu od 9. 3. 2004 do 31. 1. 2008 ve výši 180 079,13 Kč, spolu s úrokem z prodlení z částky 109 470,60 Kč, bylo předmětem sporu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 211/2004, v němž byla žalobkyní společnost MIGO, s. r. o. Toto řízení bylo skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č. j. 1 Cmo 68/2012-297, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2012 a jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 117 717,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 44 505,60 Kč od 9. 3. 2004 do zaplacení. Co do nároku na zaplacení částky 171 832,42 Kč spolu s příslušenstvím z částky 64 965 Kč byla žaloba zamítnuta. Žalovaná přisouzenou částku zaplatila dne 4. 7. 2012. Nato MIGO, s. r. o., vystavila žalované fakturu č. 0021 na částku 312 207 Kč splatnou dne 1. 8. 2012, coby smluvní pokutu z důvodu pozdní úhrady ceny za dílo, vyúčtované fakturou č. 0005 podle smlouvy č. 031120 ze dne 20. 11. 2003, a to za dobu od 1. 9. 2008 do 4. 7. 2012 s tím, že smluvní pokuta do 31. 8. 2008 byla žalované odpuštěna. Celková výše smluvní pokuty 0,5 % denně z částky 44 505,60 Kč za 1 403 dní prodlení činila 312 207 Kč. Smlouvou ze dne 10. 8. 2012 postoupila MIGO, s. r. o., předmětnou pohledávku žalobkyni, přičemž jednatelem obou společností byl v době postoupení Jan Jaroš. Žalované bylo postoupení oznámeno dopisem ze dne 18. 4. 2012. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě pohledávky dopisem ze dne 17. 8. 2012 ve lhůtě do 22. 8. 2012, žalovaná však ničeho nezaplatila.
9. Při posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně se soud prvního stupně zabýval platností smlouvy o postoupení pohledávky se zřetelem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4887/2016 a zjistil, že úplatné postupování pohledávek předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně bylo, společnosti MIGO, s. r. o., však nikoliv, a nebylo ani zjištěno, že by žalobkyně v oblasti úplatného postupování pohledávek podnikala fakticky. Na základě toho dovodil, že k postoupení pohledávky nedošlo v rámci běžného obchodního styku postupitele, a zkoumal proto, zda byla splněna podmínka stanovená v §196a odst. 3 obch. zák. Vzhledem k tomu, že MIGO, s. r. o., měla ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 8. 2012 základní kapitál ve výši 100 000 Kč, z čehož jednu desetinu představuje částka 10 000 Kč, dovodil, že bylo třeba stanovit hodnotu postupované pohledávky na základě posudku znalce jmenovaného soudem, což nebylo dodrženo. Vyšel však ze závěru přijatého v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod č. 67/2012 Sb. rozh. obč., podle něhož předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá. Ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem PRAGUE ACCOUNTING SERVICES, s. r. o., vzal za prokázané, že obvyklá hodnota předmětné pohledávky činila k datu ocenění, tj. k 10. 8. 2012, částku 305 841 Kč. Návrhům žalobkyně na doplnění dokazování „novým“ znaleckým posudkem a výslechem osob ze společnosti OK dražebník, a. s., která vypracovala dokument označený jako „revize odhadu obvyklé ceny“, vyhovět odmítl s odůvodněním, že relevantní skutečnosti již byly zjištěny jinými důkazy. Konstatoval, že cena sjednaná ve smlouvě o postoupení pohledávky ve výši 230 000 Kč byla o 75 841 Kč nižší a pro společnost MIGO, s. r. o., méně výhodná, než cena v daném místě a čase obvyklá, a uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. Usnesením ze dne 25. 3. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-480, pak přiznal znaleckému ústavu znalečné za účast jeho pověřených pracovníků při jednání ve výši 2 178 Kč.
10. Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 Cmo 86/2021-546, v prvním výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II a jeho usnesení č. j. 56 Cm 177/2012-480, ve druhém výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem III ve znění usnesení č. j. 56 Cm 177/2012-513 tak, že žalobkyně je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 20 129 Kč, a ve třetím výroku uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 9 880 Kč.
11. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej podle jeho názoru správně a úplně zjistil soud prvního stupně (včetně poznatku, že postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem postupitele ze dne 14. 8. 2012), a ztotožnil se též s jeho právním posouzením. Konstatoval, že nárok zhotovitele na zaplacení části ceny díla ve výši 44 505,60 Kč a smluvní pokuty sjednané ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za období od 9. 3. 2004 do 31. 1. 2005 ve výši 73 211,71 Kč byl mezi smluvními stranami postaven na jisto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č. j. 1 Cmo 68/2012-297, a pokračující prodlení žalované s úhradou části ceny díla je dáno tím, že k úhradě přistoupila dne 4. 7. 2012; těžištěm právního posouzení je tak otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva netrpí absencí určitosti, vztahuje se na ni však §196a odst. 3 obch. zák., a protože postupitel neměl v rozhodné době živnostenské oprávnění k úplatnému postupování pohledávek podnikatelským způsobem a nepodnikal v této oblasti ani fakticky, předpoklady pro aplikaci výjimky uvedené v §196a odst. 4 obch. zák. nebyly prokázány. Správným shledal i postup soudu prvního stupně při dokazování tržní (v místě a čase obvyklé) hodnoty pohledávky znaleckým posudkem. Poté, co poukázal na specifika dokazování znaleckým posudkem vysvětlená v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konstatoval, že znalecký posudek byl zpracován znaleckým ústavem se specializací přiléhavou pro zodpovězení položené znalecké otázky. Vyjádřil názor, že absenci údajů o osobách, které písemný znalecký posudek za znalecký ústav vypracovaly, lze hodnotit jako rozpor formálních náležitostí posudku s požadavkem §22 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, který nezakládá nezákonnost nebo nevěrohodnost tohoto důkazního prostředku, a uvedený formální nedostatek byl navíc znaleckým ústavem zčásti reparován plnou mocí ze dne 17. 3. 2021 vystavenou pro potřeby výslechu před soudem L. V. a R. H. Zdůraznil, že znalecký ústav byl v souladu s §127 odst. 1 občanského soudního řádu prostřednictvím pověřených osob dne 19. 3. 2021 před soudem prvního stupně vyslechnut, a to s přesvědčivým setrváním na závěrech o obvyklé hodnotě postupované pohledávky ke dni jejího postoupení ve výši 305 841 Kč. Důkazy předložené žalobkyní, z nichž plyne jiná obvyklá výše hodnoty postupované pohledávky (60 % nominální hodnoty či 207 611 Kč) vyhodnotil „v porovnání s provedeným důkazem dle ust. §127 o. s. ř.“ jako méně věrohodné a navržený důkaz výslechem jejich zpracovatelů posoudil shodně se soudem prvního stupně jako nadbytečný. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, neshledal důvodným ani návrh žalobkyně na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem. Uzavřel, že tržní cena pohledávky, postupované smlouvou ze dne 10. 8. 2012, činila 305 841 Kč a byla tedy o 75 841 Kč vyšší oproti ceně dohodnuté mezi postupitelem a postupníkem v částce 230 000 Kč, a že takto významný rozdíl obou částek k újmě postupitele má za následek absolutní neplatnost postupní smlouvy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 13. 12. 2013, a §196a odst. 3 obch. zák., žalobkyně proto není oprávněným věřitelem z uplatněné pohledávky a v řízení není aktivně věcně legitimována.
12. Závěrem odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně nepochybil přiznáním znalečného v celkové výši 2 178 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. V záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, podle obsahu však jen v té části prvního výroku, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné podle §237 občanského soudního řádu proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva dovolacím soudem dosud neřešených a otázek posuzovaných dovolacím soudem rozdílně.
14. Jako dovolacím soudem dosud neřešené předkládá dovolatelka jednak otázku „absentující povinné náležitosti znaleckého posudku“, resp. otázky, „zda lze přihlížet k posudku, který není podepsán a není tak zřejmé, kdo jej vyhotovil, když nesplňuje ty nejzákladnější požadavky kladené přímo zákonem“, a „zda lze zhojit takovýto nedostatek plnou mocí vystavenou o rok a půl později, než kdy měl být znalecký posudek vypracován“, jednak otázku „způsobilosti osob k vypracování posudku“, resp. „zda je v souladu s právem skutečnost, že osoby, které posudek údajně vypracovaly, nejsou znalci z oboru (odvětví), který soud prvního stupně určil“, „zda lze přihlížet k posudku, který vypracovala osoba, která ani není soudním znalcem“, a „zda je v souladu s právem, když soud prvního stupně ustanoví znalce z oboru ekonomika, odvětví oceňování pohledávek, a posudek byl zpracován osobami, které nejsou znalci v příslušném odvětví.“
15. Avizované otázky posuzované dovolacím soudem rozdílně, tj. otázky, jejichž rozdílná řešení se podávají z judikatury dovolacího soudu, dovolatelka nevymezila, namísto toho předkládá otázky „řešené v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“, konkrétně otázku nesprávného hodnocení důkazů, otázku nesprávného zhodnocení běžného obchodního styku a otázku neodůvodnění neprovedení důkazu.
16. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud se při posouzení, zda k postoupení pohledávky došlo v rámci běžného obchodního styku, odchýlil od závěru přijatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 753/2009, podle něhož „výklad pojmu běžná obchodní činnost nelze ztotožňovat (jen) s předmětem podnikatelské činnosti zapsaným v obchodním rejstříku, když není pochyb o tom, že při výkonu podnikatelské činnosti podnikatelé vstupují i do závazkových vztahů, které jsou pro výkon předmětu činnosti nezbytné a které současně nelze podřadit pod předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku“. Vytýká soudům nižších stupňů, že se neřídily předchozím rozhodnutím dovolacího soudu, nezkoumaly konkrétní okolnosti vztahující se k předmětnému převodu a neuvedly, v čem se smluvní strany odchýlily z rámce běžného obchodního styku. Argumentuje, že se jednalo o postoupení pohledávky, která vznikla z běžné obchodní činnosti postupitele, a že postupování takových pohledávek je zcela běžným a neustále probíhajícím jevem v podnikatelském prostředí, tj. běžnou obchodní činností. Domáhá se posouzení, zda postoupení pohledávky vzniklé vlastní obchodní činností je něco mimořádného, a prosazuje názor, že „na prvek běžnosti nelze nazírat ve vztahu ke společnosti, ale ve vztahu k tomu, co je na trhu běžné obecně“. Podle jejího mínění je pojem běžný obchodní styk nezbytné vykládat extenzivním způsobem a neplatností sankcionovat pouze zcela mimořádné nestandardní neobvyklé obchodní transakce. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 relativizuje námitkou, že toto rozhodnutí při vymezení kritérií pro posouzení běžného obchodního styku užívá výraz „zpravidla“.
17. Ve vztahu k zjištěné obvyklé ceně pohledávky dovolatelka argumentuje, že pohledávky jsou postupovány (nabývány) za účelem dosažení zisku za existence určitého rizika a je třeba se ptát, kdo by si za cenu ve výši 98% nominální hodnoty koupil pohledávku, kterou musí následně s nejistým výsledkem vymáhat, hradit náklady právního zastoupení a čekat teoretický zisk v řádu několika tisíc korun. Vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, zcela nekriticky přijal závěr znaleckého posudku, který odporuje logice. Podle jejího názoru jde o situaci, na niž míří nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, uveřejněný pod č. 132/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůrazňující požadavek kritického hodnocení znaleckého posudku a nutnost v případě potřeby jeho závěry ověřovat i jinými důkazy. Poukazuje na to, že závěry znaleckého posudku, mimo jiné určení nulového rizika, relevantními námitkami i listinnými důkazy zpochybnila, soudy obou stupňů se však s nimi nevypořádaly.
18. Dovolatelka dále namítá, že soudy neprovedly navržený důkaz výslechem osob, které se mohly na základě zkušeností odborným způsobem vyjádřit k tržní ceně pohledávky, aniž uvedly relevantní důvod, čímž se odklonily od závěrů přijatých Ústavním soudem v nálezech ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, a ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, a v usnesení ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10.
19. Dovolatelka rovněž vytýká soudům nižších stupňů, že se řádně nevypořádaly s jejími námitkami stran formálních nedostatků znaleckého posudku. Zdůrazňuje, že zákonodárce stanovil formou zákona povinné náležitosti posudku, mezi něž patří uvedení osoby, která posudek zpracovala, z čehož dovozuje důležitost tohoto údaje. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že tato vada byla částečně reparována plnou mocí. Soudy měly též ignorovat její námitku, že pro zpracování znaleckého posudku byl ustanoven znalec z oboru ekonomika, odvětví oceňování pohledávek, avšak z výslechu R. H. a L. V. vyplynulo, že tyto osoby nejsou znalci v příslušném oboru (odvětví) a V. dokonce není vůbec soudním znalcem. Dle mínění dovolatelky nelze k takto vadnému posudku přihlížet.
20. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
21. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
23. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Dovolání v části brojící proti závěru odvolacího soudu, že k postoupení pohledávky nedošlo v rámci běžného obchodního styku, Nejvyšší soud přípustným neshledal. Od dovolatelkou citovaného závěru rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 753/2009 se odvolací soud neodchýlil a odchýlit ani nemohl. Předmětem výkladu tohoto rozhodnutí není pojem „běžný obchodní styk“ dle §196a odst. 4 obch. zák., nýbrž pojem „běžná obchodní činnost“ dle §4a odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007, tedy pojem jinak slovně vyjádřený, zakotvený v jiném právním předpise a použitý v zákonném ustanovení, které sleduje jiný ochranný účel, odkaz na toto rozhodnutí je tedy nepřípadný. V čem se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, dovolatelka neuvádí a není to patrno ani z obsahu dovolání. Lze k tomu dodat, že odvolací soud se při řešení otázky, zda jsou v daném případě dány důvody pro aplikaci §196a odst. 4 obch. zák., neodchýlil ani od příslušné judikatury.
26. Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 613/2005, k závěru, že úplatné postoupení pohledávky nelze považovat za nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku, jestliže v řízení nebylo zjištěno, že by předmětem podnikatelské činnosti účastníků postupní smlouvy podle živnostenského oprávnění bylo úplatné postupování pohledávek. Na tento závěr navázal v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, v němž upřesnil, že závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 608/2011, v němž uvedl, že v projednávané věci neshledal takové konkrétní okolnosti, které by ve smyslu uvedených závěrů vedly k výjimce z obecného pravidla, podle něhož neodpovídá-li dispozice majetkem společnosti předmětu podnikání společnosti, nejde o běžný obchodní styk; pokud odvolací soud dospěl k závěru, že za obvyklý obchodní styk lze považovat standardní obchodní činnost vykonávanou v rámci podnikání, kdy (podnikatel) nakládá běžně se svým majetkem, neodpovídá tento závěr judikatuře dovolacího soudu. Z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve zde souzené věci, z rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4887/2016, pak vyplývá, že postupování pohledávek mezi podnikateli nelze bez dalšího (bez zřetele na konkrétní okolnosti vztahující se k úplatnému převodu pohledávek a na předmět podnikání účastníků postupní smlouvy) považovat za právní úkony činěné v rámci běžného obchodního styku. Soud prvního stupně, s jehož právním posouzením se odvolací soud ztotožnil, se ve zde souzené věci konkrétními poměry stran smlouvy o postoupení zabýval (srov. bod 21 jeho rozhodnutí) a dovodil, že předmětné postoupení pohledávky z běžného obchodního styku společnosti MIGO, s. r. o., zcela vybočilo z rámce jejího běžného obchodního styku.
27. První skupina z otázek předkládaných dovolatelkou jako judikatorně dosud neřešené oproti jejímu mínění již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016 (s odkazem na komentářovou literaturu a na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 248/06, a ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3020/08), že formální náležitosti znaleckého posudku jsou stanoveny v zákoně o znalcích a tlumočnících a v prováděcích vyhláškách, případně v jednotlivých případech v trestním zákoně, v obchodním zákoníku, apod. Formální vady znaleckého posudku (chybný název, nedostatek znalecké doložky, a znalecké pečeti, atd.) je možno následně odstranit. Zpravidla tak lze učinit při výslechu znalce před soudem. Odvolací soud se ve zde souzené věci postupem, jímž se vypořádal s formálními nedostatky znaleckého posudku, od citovaných judikatorních závěrů neodchýlil.
28. Dovolání není přípustné ani pro řešení druhé skupiny otázek, jež má dovolatelka za dosud judikatorně nevyřešené. Na řešení otázky, zda lze přihlížet k posudku, který vypracovala osoba, která není soudním znalcem (L. V.), napadené rozhodnutí nezávisí, neboť taková situace v posuzované věci nenastala. Znalecký posudek vypracoval znalecký ústav, nikoliv V. osobně. Ta se na jeho vypracování podílela coby pracovník ustanoveného znaleckého ústavu. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Ani „otázka způsobilosti osob k vypracování posudku“ není způsobilá přivodit závěr o přípustnosti dovolání, neboť odpověď na ni vyplývá přímo z právního předpisu. Ve vyhlášce č. 123/2015 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví pro výkon znalecké činnosti, účinné od 1. 6. 2015 do 1. 1. 2021, byl stanoven v příloze č. 1 seznam oborů a odvětví, pro které může být jmenován znalec, a v příloze č. 2 seznam znaleckých oborů, pro které může být zapsán znalecký ústav. Z přílohy č. 2 se podává, že u znaleckých ústavů je stanoven toliko seznam oborů, které nejsou dále členěny na odvětví, přičemž jedním z nich je obor Ekonomika. Je-li tedy v usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 6. 2019, č. j. 56 Cm 177/2012-351, uvedeno, že soud ustanovuje společnost PRAGUE ACCOUNTING SERVICES, s. r. o., znalcem z oboru Ekonomika, odvětví oceňování pohledávek, pak uvedení údaje o odvětví postrádalo oporu v právní úpravě a nemá tudíž právní relevanci (nevyplývají z něho žádné právní důsledky). Lze dodat, že ostatně ani v příloze č. 1 vyhlášky není v rámci oboru „Ekonomika“ uvedeno odvětví „oceňování pohledávek“ (jen obecně „ceny a odhady“).
29. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným jednak pro otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem, jednak pro otázky tzv. opomenutých důkazů, neboť je třeba dát dovolatelce za pravdu, že odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.
IV. Důvodnost dovolání
30. Dovolání je zároveň důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
31. Podle §125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.
32. Podle §127 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně (odstavec 1 věty první a druhá). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2). Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost (odstavec 3).
33. Podle §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
34. Dlouhodobě ustálená soudní praxe zastává názor, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz, tj. podle §132 o. s. ř., avšak při hodnocení tohoto důkazu je zde oproti jiným důkazům určitý rozdíl. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Věcnou správnost odborných znaleckých závěrů soud přezkoumávat nemůže … (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3303/2022, a judikaturu v něm citovanou).
35. Ve zde souzené věci žalobkyně (dovolatelka) uplatnila věcné námitky proti závěrům znaleckého posudku a předložila vyjádření právnických osob (srov. §125 o. s. ř.), která správnost těchto závěrů zpochybňují. Soud prvního stupně se s námitkami žalobkyně a s rozporem mezi znaleckým posudkem a ostatními provedenými důkazy nevypořádal vůbec (v odůvodnění jeho rozhodnutí je jen mechanicky prezentován obsah výpovědí zpracovatelů posudku) a odvolací soud se s nimi vypořádal jen formálně, mechanicky a nepřesvědčivě. Povšechný, jen zcela obecně formulovaný argument, že osoby pověřené za znalecký ústav přesvědčivě setrvaly na závěrech o obvyklé hodnotě pohledávky, postačující není. Dovozuje-li pak odvolací soud větší hodnověrnost znaleckého posudku oproti předloženým vyjádřením z ustanovení §127 o. s. ř., pak zřejmě usuzuje (těžko nalézt jiné vysvětlení) na obecnou vyšší důkazní sílu znaleckého posudku oproti jiným důkazů. Takový přístup se s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neslučuje. Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5046/2009, že pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017, a v usnesení ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2971/2020.
36. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že soud sice není povinen vyhovět veškerým důkazním návrhům, avšak pokud jim nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pokud je provedl, proč je nepřevzal za základ svých skutkových zjištění (srov. například nález ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03). Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (srov. například nálezy ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17). Shodně se k otázce tzv. opomenutých důkazů staví též Nejvyšší soud (srov. například rozsudky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Zdůrazňuje přitom, že důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny, zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný. Rozhodovací praxe tedy považuje za opomenuté důkazy nejen situaci, v níž neprovedení navržených důkazů není zdůvodněno vůbec, ale též stav, kdy zdůvodněno je, leč nikoliv dostatečně. Je-li ve zde souzené věci zjevný rozpor mezi závěry znaleckého posudku a dalšími provedenými důkazy, pak zdůvodnění provedené soudem prvního stupně, že relevantní skutečnosti již byly zjištěny jinými důkazy, rozhodně postačující není. Jestliže odvolací soud procesní pochybení soudu prvního stupně akceptoval, postupoval v rozporu s judikaturu Ústavního soudu a dovolacího soudu a též on zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
37. Pro nesprávné řešení otázek procesního práva tedy rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí; v tomto ohledu byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem.
38. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-501, a jeho usnesení ze dne 27. 5. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-513, Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též tato rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
39. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
40. Coby obiter dictum Nejvyšší soud poznamenává, že v dalším řízení by se soudy nižších stupňů měly nejdříve vypořádat s otázkou, zda v posuzované věci nejde o situaci opodstatňující použití závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod č. 61/2010 Sb. rozh. obč., podle nichž oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu