ECLI:CZ:NSS:2010:5.AFS.74.2010:54
sp. zn. 5 Afs 74/2010 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Sázková
kancelář, a. s. (dříve SYNOT TIP, a. s.), se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště - Mařatice,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2,
proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2010,
č. j. 7 Ca 367/2008 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Finanční úřad pro Prahu 3 žalobci rozhodnutím ze dne 20. 5. 2008, č. j.
119093/08/003511/4269, vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosince 2007
ve výši 147 540 Kč. Správce daně neuznal po provedeném vytýkacím řízení žalobcem nárokované
odpočty daně z přidané hodnoty z přijatých zdanitelných plnění, která žalobce použil na plnění
v rámci provozování loterií a jiných podobných her, jež jsou podle správce daně osvobozena
od daně bez nároku na odpočet daně na základě §51 odst. 1 písm. j) zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění relevantním pro předmětné zdaňovací období (dále jen
„zákon o dani z přidané hodnoty“).
Žalobce se proti zmíněnému platebnímu výměru odvolal. Žalovaný rozhodnutím ze dne
10. 11. 2008, č. j. 16899/08-1300-105163, odvoláním napadený platební výměr změnil tak,
že vyměřenou daňovou povinnost zvýšil, a to z částky 147 540 Kč na částku 243 043 Kč.
Při posouzení uplatněných daňových odpočtů z přijatých zdanitelných plnění, která žalobce
použil na plnění v rámci provozování loterií a jiných podobných her, se pak ztotožnil se závěrem
správce daně, že provozování loterií a jiných podobných her sice je na základě §51 odst. 1
písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty osvobozeno od daně, avšak bez nároku na odpočet.
Žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze žalobou,
kterou městský soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 7 Ca 367/2008 - 27, zamítl.
Městský soud se v označeném rozsudku s ohledem na formulaci žalobních námitek
zabýval právě otázkou, zda provozování loterií a jiných podobných her bylo podle rozhodného
právního stavu osvobozeno od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně,
či v některých případech s nárokem na odpočet daně.
V této souvislosti městský soud poukázal na to, že obdobnou věcí týkající se provozování
loterií a jiných podobných her se zabýval rovněž Nejvyšší správní soud, jenž ve svém rozsudku
ze dne 17. 4. 2009, č. j. 2 Afs 131/2008 - 137, publikovaném pod č. 1847/2009 Sb. NSS, dospěl
k jednoznačnému závěru, že ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani
z přidané hodnoty [podle kterých bylo provozování loterií a jiných podobných her, mimo her
uvedených v ustanovení §2 písm. b), e), i), j) a k) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách, v relevantním znění (dále jen „zákon o loteriích“), osvobozeno od daně
s nárokem na odpočet] pozbyla v souladu s §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty,
ve znění účinném do 31. 3. 2006, platnosti dnem 31. 12. 2004. K tomuto dni tudíž zmíněná
ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty přestala být součástí českého právního řádu. Na této
skutečnosti pak dle Nejvyššího správního soudu nemohl nic změnit ani fakt, že v souladu s čl.
XVII bodem 2 zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
zákona o sociálních službách (dále jen „zákon č. 109/2006 Sb.“) a jenž nabyl účinnosti dne
1. 4. 2006, byl §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty vypuštěn. Prostým zrušením
derogačního ustanovení bez výslovně provedeného projevu vůle zákonodárce nemůže dle názoru
Nejvyššího správního soudu dojít k opětovnému nabytí platnosti a účinnosti dříve derogovaných
zákonných ustanovení. Tento postup by nebylo možno ani považovat za „tvorbu zákonů“, resp.
legislativní proces, nýbrž spíše za jakýsi hybridní proces „reinkarnace“, který je v oblasti
normotvorby zcela nepřípustný. Přímou derogací je totiž původní předpis zrušen, přestal být
součástí právního řádu a k „obnovení“ formálně zrušeného pravidla může dojít pouze jeho
výslovným opětovným přijetím v zákonodárném procesu. Městský soud dále poukázal
i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2009, č. j. 2 Afs 53/2009 - 122, dostupný
na www.nssoud.cz, ve kterém Nejvyšší správní soud svou argumentaci dále a podrobněji rozvedl.
Městský soud se s uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu ztotožnil,
s ohledem na formulaci žalobních námitek neshledal důvod se od něj odchýlit,
a při posouzení dané věci jej proto plně převzal.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou výslovně
opřel o kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti však vyplývají tvrzené
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel tedy namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem a dále namítá i nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že i přes obsáhlou argumentaci městského soudu
postrádá v napadeném rozsudku odpověď na otázku ohledně své právní jistoty jako adresáta
právní normy. Městský soud se podle stěžovatele dostatečně nezabýval jeho vlastními argumenty,
ale pouze doslovně převzal odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v jiných
případech.
Dle názoru stěžovatele by měly být zákony přijímány tak, aby jejich adresáti nebyli
při interpretaci jejich ustanovení na pochybách, s jakým cílem zákonodárce taková ustanovení
formuloval a co vlastně bylo jejich účelem. V posuzovaném případě, jak se domnívá stěžovatel,
jde právě o situaci, kdy je možné příslušná zákonná ustanovení vykládat dvojím způsobem.
Městský soud v kasační stížností napadeném rozsudku příslušná zákonná ustanovení vyložil
jedním způsobem, přičemž své závěry opřel o rozsáhlou argumentaci dříve formulovanou
Nejvyšším správním soudem. Možný je ovšem i výklad, který si v daném případě osvojil
stěžovatel, tj. že pokud byl v souladu s čl. XVII bodem 2 zákona č. 109/2006 Sb. ke dni
1. 4. 2006 zrušen §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, došlo k opětovnému obnovení
účinnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty,
ve znění účinném do 31. 12. 2004.
Na podporu svého výkladu příslušných zákonných ustanovení uvedl stěžovatel v kasační
stížnosti následující argumenty.
Stěžovatel především podotýká, že jakkoli §3 odst. 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce
zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, upravuje podmínky,
za kterých právní předpis nabývá platnosti (k tomu pak stěžovatel poukazuje i na čl. 52 odst. 1
Ústavy České republiky), neexistuje v právním řádu České republiky taková norma, která by blíže
upravovala otázku zrušení právní normy, resp. která by stanovila podmínky, za nichž právní
norma pozbývá platnosti.
Stěžovatel navíc poukazuje na skutečnost, že §113 zákona o dani z přidané hodnoty
je nadepsán „účinnost“ a nikoli „platnost“ či „zrušovací ustanovení“. Takovému nadpisu pak
ovšem neodpovídá obsah ustanovení §113 písm. b) tohoto zákona, ve znění účinném
do 31. 3. 2006, podle kterého tento zákon nabývá účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení
České republiky k Evropské unii v platnost, s výjimkou ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68
odst. 10, která pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004.
S ohledem na Šestou směrnici Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních
předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty:
jednotný základ daně (77/388/EHS) (dále jen „šestá směrnice“), pak stěžovatel předpokládal,
že osvobození od daně z přidané hodnoty sázek, loterií a her, ponechané co do podmínek
a omezení v diskreci jednotlivých členských států, znamená, že právě Česká republika mohla
na jedné straně ponechat uvedené činnosti mezi osvobozenými činnostmi a přitom poskytnout
nárok na odpočet tak, jak vyplývalo z §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty.
Vzhledem k uvedené argumentaci má stěžovatel za to, že byl vystaven takové míře
interpretační nejistoty, která již přesahuje hranici toho, co lze po adresátovi právní normy žádat.
Stěžovatel je tedy toho názoru, že obě nastíněné interpretace příslušných zákonných ustanovení
jsou rovnocenné, a proto je nutné přistoupit k takovému výkladu, který je pro stěžovatele
příznivější. Městský soud pak ovšem pochybil, když zmíněná ustanovení vyložil nesprávně k tíži
stěžovatele.
Žalovaný Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že předmětné stížní námitky jsou
obdobné námitkám uplatněným v žalobě, přičemž žalovaný má za to, že s těmito námitkami
se dostatečně vypořádal již městský soud v kasační stížností napadeném rozsudku. Dále pak
žalovaný připomíná, že v rámci jiného řízení o kasační stížnosti stěžovatele se ke shodné právní
otázce již vyslovil i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 Afs 56/2009
- 62, dostupném na www.nssoud.cz, v němž se vypořádal s obdobnou argumentací stěžovatele,
přičemž dospěl k závěru, že tato argumentace není správná.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
V posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatel byl v předmětném zdaňovacím
období provozovatelem loterií a jiných podobných her ve smyslu zákona o loteriích. Zásadním
tak je posouzení otázky, zda právě provozování loterií a jiných podobných her bylo podle
rozhodného právního stavu osvobozeno od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet
daně, či v některých případech s nárokem na odpočet daně.
Podle §113 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2006, nabyl
tento zákon účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii
v platnost, s výjimkou a) ustanovení §23 odst. 3, §73 odst. 3 věty poslední a §51 odst. 1 písm. j),
která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2005; a b) ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10,
která pozbyla platnosti dnem 31. 12. 2004. Podle ustanovení čl. XVII bodu 2 zákona č. 109/2006 Sb., které nabylo účinnosti dne 1. 4. 2006, se zákon o dani z přidané hodnoty změnil tak,
že v §113 se na konci písmene a) čárka nahradila tečkou, písmeno b) se zrušilo a zároveň
se zrušilo označení písmene a).
Vzhledem k uvedenému tedy má Nejvyšší správní soud posoudit, zda městský soud
dospěl ke správnému závěru, když konstatoval, že v dané věci mělo být použito ustanovení §51
odst. 1 písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého je provozování loterií a všech
jiných podobných her podle zákona o loteriích zařazeno mezi plnění osvobozená od daně bez
nároku na odpočet daně, či zda, jak naopak tvrdí stěžovatel, došlo v důsledku čl. XVII bodu 2
zákona č. 109/2006 Sb. k „oživení“, tj. k opětovnému nabytí platnosti a účinnosti ustanovení
§51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterých bylo
provozování loterií a jiných podobných her podle zákona o loteriích, vyjma her uvedených
v ustanovení §2 písm. b), e), i), j) a k) tohoto zákona, osvobozeno od daně s nárokem na odpočet
daně.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že se k ustanovením §51 odst. 1 písm. i) a §68
odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, v návaznosti na §113 tohoto zákona po jeho
novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb., v minulosti opakovaně vyjádřil, a to nikoli pouze
v rozsudcích ze dne 17. 4. 2009, č. j. 2 Afs 131/2008 - 137, a ze dne 10. 6. 2009, č. j.
2 Afs 53/2009 - 122, ze kterých v nyní posuzované věci vycházel městský soud, ale v celé řadě
dalších rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudky ze dne 31. 12. 2008, č. j. 8 Afs 58/2008 - 65,
ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, ze dne 30. 4. 2009, č. j. 8 Afs 22/2009 - 77, ze dne
14. 5. 2009, č. j. 1 Afs 26/2009 - 109, ze dne 19. 11. 2009, č. j. 5 Afs 67/2009 - 65, ze dne
30. 11. 2009, č. j. 8 Afs 72/2009 - 97, ze dne 21. 12. 2009, č. j. 2 Afs 133/2008 - 91, ze dne
18. 2. 2010, č. j. 7 Afs 61/2009 - 145, ze dne 4. 6. 2010, č. j. 5 Afs 23/2010 - 180, a ze dne
4. 6. 2010, č. j. 5 Afs 1/2010 - 163, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Zdejší soud
ve zmíněných rozhodnutích vždy dospěl k závěru, že s účinností od 1.1. 2005 byly loterie
a veškeré podobné hry podle zákona o loteriích plněním osvobozeným od daně z přidané
hodnoty bez nároku na odpočet daně ve smyslu §51 odst. 1 písm. j) zákona o dani z přidané
hodnoty. Nejvyšší správní soud tedy musí konstatovat, že dosavadní judikatura zdejšího soudu
je v posouzení předmětné otázky zcela konzistentní a ustálená, přičemž jde o názorovou shodu
napříč jednotlivými senáty zdejšího soudu.
Právní názor, který zdejší soud v uvedené judikatuře vyslovil, stěžovatel zpochybňuje,
nicméně i jeho argumentaci již Nejvyšší správní soud zevrubně posoudil, přičemž neshledal
důvody, proč se od své dosavadní judikatury odchýlit. Stalo se tak v rozsudku ze dne 30. 9. 2009,
č. j. 5 Afs 56/2009 - 62, a dále v rozsudku ze dne 16. 11. 2010, č. j. 5 Afs 72/2010 - 52,
dostupných na www.nssoud.cz.
Ke stížní námitce, již lze podřadit pod důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. , tedy nezbývá než v podstatě zopakovat, co Nejvyšší správní soud již
k argumentům nynějšího stěžovatele uvedl ve zmíněné prejudikatuře.
K námitce, již stěžovatel směřoval k existenci dvojího možného výkladu předmětných
zákonných ustanovení, zdejší soud konstatuje, že ve své konstantní a nerozporné judikatuře
opakovně dospěl k závěru, že předmětná ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona
o dani z přidané hodnoty pozbyla v souladu s §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty,
ve znění účinném do 31. 3. 2006, platnosti dnem 31. 12. 2004, tedy přestala být k tomuto dni
součástí českého právního řádu. V rozsudku ze dne 4. 6. 2010, č. j. 5 Afs 23/2010 - 180, pak
zdejší soud k této otázce konkrétně uvedl, že „bylo zákonem výslovně stanoveno, že předmětná ustanovení
pozbývají platnosti dnem 31. 12. 2004. Skutečnost, že tato ustanovení nebyla přímo a výslovně „zrušena“, nýbrž
jen „pozbyla platnosti“, je pak třeba vykládat tak, že se jedná toliko o odlišnost legislativně technickou
(terminologickou), a nikoliv významovou. K ukončení jejich platnosti namísto výslovného zrušení totiž zjevně došlo
proto, že toto ukončení platnosti bylo obsaženo přímo v zákoně, kde se předmětná ustanovení nacházela, a nikoliv
v zákoně jiném, kterým by se původní zákon novelizoval (k tomu srov. vedle rozsudku ze dne 17. 4. 2009, č. j.
2 Afs 131/2008 - 137, a rozsudku ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, např. rozsudek ze dne
14. 5. 2009, č. j. 1 Afs 26/2009 - 109)“.
K argumentaci stěžovatele musí zdejší soud dále podotknout, že výklad zmíněných
zákonných ustanovení, který si v posuzované věci osvojil stěžovatel, odporuje obecným
požadavkům kladeným na tvorbu zákonů. Touto otázkou, jak správně poukázal městský soud,
se Nejvyšší správní soud rozsáhle zabýval ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2009, č. j.
2 Afs 131/2008 - 137, ve kterém uvedl: „Výsledkem legislativního procesu totiž má být - nejobecněji
vyjádřeno - schválené pravidlo chování (norma), které jejím adresátům transparentně sděluje, jakým způsobem
se mají chovat, resp. jaký způsob chování je zapovězen. Toto pravidlo nesmí zásadně působit zpětně a musí z něj
být zcela zřejmé, k jakému chování zavazuje. Úkolem zákonodárce je proto mimo jiné i zcela srozumitelně sdělit,
jakým způsobem se mají adresáti právních norem chovat. Podstata zákonodárné moci tak spočívá v „dávání“
zákonů, tj. v přijímání nových pravidel, kterými samozřejmě mohou být i rušena, modifikována či zcela měněna
pravidla dosavadní. Podle způsobu této změny či rušení pak lze rozlišovat přímou a nepřímou derogaci právních
předpisů.
Do tohoto pojetí zákonodárné moci však určitě nemůže spadat situace, kterou popisuje stěžovatel: vznik
nových práv a povinností vyvolaný pouhou derogací derogačního ustanovení, tj. „obživnutí“ zákonného ustanovení
již dříve zrušeného. Takovýto postup je myslitelný toliko v případě tzv. derogace nepřímé, kdy původní právní
předpis je i nadále formálně platnou součástí našeho právního řádu, nicméně je neaplikovatelný z důvodu pozdější
rozporné úpravy, příp. úpravy provedené právním předpisem vyšší právní síly anebo úpravy speciální. Pouze
v tomto případě totiž může dojít k tomu, že po odstranění rozporné úpravy nic nebrání jeho opětovné aplikaci.
Jinak řečeno, v případě tzv. nepřímé derogace právní předpis není formálně rušen, případně není ukončena jeho
platnost (viz bod 41), nýbrž je pouze neaplikován z důvodu existence jiného právního předpisu (novějšího,
speciálního, vyšší právní síly), a poté, co je tato překážka odstraněna, v zásadě jeho aplikovatelnosti nic nebrání.
Tzv. derogace nepřímá a derogace přímá tak označují dvě kvalitativně zcela odlišné normativní situace.
Za situace přímé derogace je však totiž původní předpis zrušen a tedy přestal být součástí právního řádu. Je proto
nutno trvat na tom, že k „obnovení“ formálně zrušeného pravidla může dojít pouze jeho výslovným opětovným
přijetím, případně výslovným obnovením. V opačném případě by totiž reálně hrozilo, že zákonodárný proces
povede k porušení všech základních požadavků, na něj kladených (viz bod 39) a role zákonodárce by byla zcela
degradována. Jinak řečeno: pokud spočívá podstata legislativního procesu ve stanovení určitého pravidla chování
a jestliže zákonodárce toto pravidlo zrušil, nic mu samozřejmě principielně nebrání v tom, aby v budoucnu stejné
či podobné pravidlo opětovně zavedl, resp. výslovně obnovil. Ke stejnému výsledku však nesmí dospět tak, že pouze
zruší původní derogaci.“
Nezbývá než konstatovat, že argumenty stěžovatele nemohou zpochybnit právní názor,
který zdejší soud v dosavadní judikatuře k předmětné otázce zaujal, tj. že zákon o dani z přidané
hodnoty nenabízel v rozhodné době, tj. prosinci 2007, v souvislosti s odpočtem daně z přidané
hodnoty u loterií a jiných podobných her jakožto plnění od daně osvobozených rovnocenný
dvojí výklad. Jedinou platnou a účinnou úpravou, kterou bylo v posuzovaném případě možné
použít, bylo a je ustanovení §51 odst. 1 písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty, které
provozování loterií a jiných podobných her řadí mezi plnění osvobozená od daně bez nároku
na odpočet daně.
S ohledem na uvedené se pak jeví jako zcela nepřípadná námitka stěžovatele, že městský
soud při existenci dvou možných výkladů předmětných zákonných ustanovení v rozporu
se zásadou in dubio mitius zvolil ten výklad, jenž šel k tíži stěžovatele. Vzhledem k tomu,
že tu proti sobě nestojí dva rovnocenné výklady použitelných ustanovení zákona o dani z přidané
hodnoty, nebylo v posuzované věci z její podstaty ani možné volit takový výklad, který by byl
pro stěžovatele příznivější.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud ve stručnosti konstatuje, že podle článku 13 bodu B
písm. f) ve spojení s článkem 17 šesté směrnice je provozování loterií a jiných podobných her
osvobozeno od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně. Tvrzení stěžovatele,
že podle uvedené směrnice je osvobození od daně z přidané hodnoty provozování sázek, loterií
a her ponechané co do podmínek a omezení v diskreci jednotlivých členských států, tedy není
správné. Nadto zdejší soud připomíná, že uvedená právní úprava byla ke dni 1. 1. 2007 nahrazena
směrnicí 2006/112/ES; tato ovšem řeší otázku osvobození provozování sázek, loterií a her
od daně z přidané hodnoty, co do nároku na odpočet daně, stejně jako právní úprava původní.
V souvislosti s kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak stěžovatel
namítal, že městský soud se v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku s výše
uvedenými argumenty v podstatě nevypořádal, byť byly obdobně formulovány již v žalobě,
a toliko odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku ze dne 17. 4. 2009,
č. j. 2 Afs 131/2008 – 137, a v rozsudku ze dne 10. 6. 2009, č. j. 2 Afs 53/2009 – 122. Stěžovatel
tedy namítal nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud ovšem rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným neshledal.
Především je nutno říci, že je třeba odlišovat uplatněné žalobní námitky, resp. žalobní body
a jednotlivé dílčí argumenty na jejich podporu. Městský soud měl povinnost vypořádat se ve svém
rozsudku přezkoumatelným způsobem se všemi uplatněnými žalobními body. To ovšem
neznamená, že musel nutně reagovat na každý dílčí argument či tvrzení žalobce. V daném případě
stěžovatel uplatnil v podstatě jeden žalobní bod, a to, že předmětná plnění stěžovatele v rámci
provozování loterií či jiných podobných her podléhala osvobození od daně z přidané hodnoty
s nárokem na odpočet daně, neboť se na ně vztahovala ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68
odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, která stěžovatel považoval za platná a účinná. Městský
soud zaujal k dané sporné otázce jednoznačný právní názor, přičemž se pochopitelně opřel
o argumentaci, kterou v obdobné věci v rozsudku ze dne 17. 4. 2009, č. j. 2 Afs 131/2008 – 137,
a v rozsudku ze dne 10. 6. 2009, č. j. 2 Afs 53/2009 – 122, použil Nejvyšší správní soud.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že uplatněné kasační
námitky nejsou důvodné. Nad rámec stížních bodů Nejvyšší správní soud konstatuje,
že neshledal ani jiné vady, k nimž by musel dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, ze správního spisu však nevyplývá, že by mu takové náklady v řízení o kasační
stížnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu