ECLI:CZ:NSS:2011:1.AFS.82.2010:99
sp. zn. 1 Afs 82/2010 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: TIPGAMES, a. s.,
se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 56/802, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D.,
LL.M., advokátkou se sídlem Peckova 9, Praha 8, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Praze, se sídlem Praha 2, Žitná 12, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne
25. 4. 2008, čj. 2595/08-1300-506729, ze dne 14. 5. 2008, čj. 2846/08-1300-506729, ze dne
5. 6. 2008, čj. 3367/08-1300-506729, ze dne 4. 9. 2008, čj. 5189/08-1300-506729, ze dne
4. 9. 2008, čj. 5191/08-1300-506729, ze dne 1. 10. 2008, čj. 5594/08-1300-506729 a ze dne
21. 10. 2008, čj. 5980/08-1300-506729, v řízení o kasačních stížnostech podaných proti
rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010, čj. 11 Ca 376/2008 - 48
a ze dne 5. 5. 2010, čj. 10 Ca 150/2008 - 127,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 82/2010
a sp. zn. 1 Afs 100/2010 se s p o j u j í ke společnému projednání. Nadále budou
vedeny pod sp. zn. 1 Afs 82/2010.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a dosavadní postup
[1] Žalobkyně uplatňuje nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Tvrdí,
že v platném zákoně o dani z přidané hodnoty existují dva konkurující výklady zákona. Správce
daně i žalovaný měl, podle tvrzení žalobkyně, v této situaci aplikovat pro ní výhodnější výklad
zákona. Zrušením derogačních ustanovení totiž došlo podle žalobkyně k “oživení” ustanovení
téhož zákona, které předtím pozbyly platnosti. Měly tedy být, jako pro ní výhodnější, aplikovány.
[2] Platebními výměry, které vydal Finanční úřad v Berouně (správce daně), byla žalobkyni
vyměřena daň z přidané hodnoty. Současně byl přiznán žalobkyni nárok na nadměrný odpočet
v nižších částkách, než uplatňovala v daňových přiznáních. Proti platebním výměrům podala
žalobkyně odvolání. Žalovaný odvolání zamítl rozhodnutími uvedenými v záhlaví tohoto
rozsudku.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobami k Městskému soudu v Praze. Ten
je svými rozsudky zamítl. Poukázal přitom na hojnou prejudikaturu v obdobných případech.
Z ní plyne, že zákon je součástí právního řádu za podmínky, že je platný. Pokud platnosti
pozbude, přestává být jeho součástí. V daném případě ustanovení, která prokazatelně pozbyla
platnosti, nemohla jí znovu nabýt způsobem, který žalobkyně dovozuje. Městský soud odmítl
v souvislosti s hypotetickým “oživením” příslušných ustanovení také další argumentaci
žalobkyně, podle níž po novele zákona existují dvě odlišná konkurující ustanovení zákona.
II.
Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasačních stížnostech
[4] V kasačních stížnostech žalobkyně (dále jen “stěžovatelka”) namítala nepřezkoumatelnost
daných rozsudků spočívající v nedostatečném odůvodnění, a to ve vypořádání argumentace
ohledně otázky derogace předpisů a také otázky úmyslu zákonodárce při přijetí novely zákona
o dani z přidané hodnoty, zákona č. 109/2006 Sb.
[5] Podle stěžovatelky městský soud dostatečně nezdůvodnil svůj právní názor, v němž
zpochybnil podobnost postupu zákonodárce s postupem Ústavního soudu rozhodujícího
o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení. Zrušení derogačního ustanovení
zákonodárcem má mít analogické důsledky jako pravomoc Ústavního soudu.
[6] Dále bylo stěžovatelkou vytýkáno městskému soudu, že se vůbec nezabýval jejími
argumenty týkajícími se úmyslu zákonodárce při přijímání novelizačního předpisu. Neaplikoval
teleologický výklad novely, nezohlednil rozpravu při projednávání návrhu novely v obou
komorách parlamentu. Z ní je zřejmé, že zákonodárce si byl vědom dopadu pozměňovacího
návrhu.
[7] Stěžovatelka polemizuje s názorem městského soudu, který rozlišuje platnost a účinnost
předpisu. Kritizuje hodnocení soudu, které je čistě hypotetické. Zákonodárce v praxi nedbá
na striktní rozlišování pojmů “platnost” a “účinnost”, dokonce je používá ve stejném významu.
Faktické legislativní důsledky jsou u časového omezení platnosti a účinnosti stejné. Městský soud
nerozlišuje legislativní techniku, která naopak rozlišuje pojmy “zrušovat” a “pozbývat platnosti”.
[8] Stěžovatelka opakuje svá tvrzení z předchozího řízení, že od 1. 4. 2006 je součástí
právního řádu ustanovení §51 odst. 1 písm. j) ve spojení s §60 zákona o DPH. Zároveň je znovu
součástí platného právního řádu také §51 odst. 1 písm. i) spolu s §68 odst. 10 zákona o DPH.
To nastalo zrušením ustanovení §113 písm. b) zákona o DPH. Stěžovatelka pak aplikuje
pro sebe výhodnější ze dvou ustanovení zákona, a to §68 odst. 10 . Ten je pro daný případ také
speciální. Finanční orgány měly možnost si vybrat, jaké ze dvou konkurujích ustanovení budou
aplikovat. V konfliktu dvou výkladů měly podle obecných pravidel daňové správy volit takové
prostředky, které daňový subjekt nejméně zatěžují. Stěžovatelka odkazuje na rozhodovací praxi
NSS (rozsudek čj. 2 Afs 24/2005 - 44), podle které umožňuje-li zákon více rovnocenně
přesvědčivých výkladů, je nutno použít ten, který je vůči daňovému subjektu mírnější.
Stěžovatelka nakonec namítala, že uvedeným postupem správce daně i žalovaného došlo
k porušení č. 4 a č. 11 Listiny základních práv a svobod. Došlo totiž k daňovému zatížení
nad rámec stanovený zákonem a tím porušení práva vlastnit a užívat majetek.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalovaného
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti shrnul skutkové okolnosti případu. Nově
poukázal na chybu stěžovatelky, která v podání označila žalovaného jako Finanční ředitelství
pro hl. m. Prahu. Příslušným subjektem však je Finanční ředitelství v Praze. Dále odkázal na své
vyjádření v předešlém řízení u městského soudu.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Obě stěžovatelkou podané kasační stížnosti se týkají skutkově i právně obdobných
případů, totožné jsou i kasační námitky a vyjádření žalovaného ke kasačním stížnostem. Žalovaný
svá rozhodnutí odůvodnil rovněž totožně. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že jsou
splněny podmínky §39 s. ř. s. pro spojení věcí ke společnému projednání. Proto rozhodl,
jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
[11] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozsudky městského soudu v rozsahu
a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez
návrhu (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
[13] Co se týče vymezení žalovaného, stěžovatelka v doplněních obou kasačních stížností
opravila chybu v psaní, a upřesnila, že žalovaným je v této věci Finanční ředitelství v Praze. Tak
je ostatně žalovaný označen též v obou napadených rozsudcích městského soudu.
[14] Soud se nejdříve vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudků [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., IV.A.]. Teprve po vyřešení této otázky se mohl zabývat námitkou nezákonnosti
rozsudků podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (IV.B.). Soud nakonec dospěl k závěru o neexistenci
dvojího možného výkladu zákona o DPH, potažmo o neporušení základního práva stěžovatelky
(IV.C.).
IV.A.
Nepřezkoumatelnost rozsudků městského soudu
[15] V daném případě stěžovatelka namítala, že městský soud dostatečně nezdůvodnil, proč
nelze srovnat proces zrušení zákona zákonodárcem a tzv. negativní zákonodárství Ústavního
soudu. Dále městskému soudu vytýká, že se nezabýval účelovým výkladem s ohledem
na okolnosti projednávání novely zákona v parlamentu, která způsobila tuto situaci.
[16] Soud neshledává námitku nedostatečného odůvodnění rozsudků městského soudu jako
důvodnou. Městský soud dostatečně vysvětluje v obou rozsudcích, v téměř identických pasážích,
proč a v čem neshledává analogii mezi tzv. negativním zákonodárstvím ÚS a pravomocí
zákonodárce. Sama stěžovatelka s uvedeným právním názorem městského soudu v kasační
stížnosti polemizuje, což by v případě absence jakéhokoliv odůvodnění z povahy věci nebylo
možné. Namítá nesprávné posouzení několika právních otázek a tato otázka je jednou z nich.
Soud považuje vypořádání městského soudu v jeho rozsudcích s námitkami za dostačující.
Konstantní judikatura zdejšího soudu přitom za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
rozhodnutí považuje takové rozhodnutí, v němž se soud s žalobním bodem vůbec nevypořádal;
k tomu srov. především rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44 (publ. též
pod č. 689/2005 Sb. NSS).
IV.B.
Správnost výkladu práva
[17] Jádro hlavní námitky spočívá v údajném nesprávném posouzení právní otázky, která
ustanovení zákona mají být aplikována na danou skutkovou situaci. Předpokladem úspěšnosti
této námitky je tvrzené znovunabytí platnosti částí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). V následujícím textu soud vychází ze své početné judikatury,
v prvé řadě z rozsudku ve věci stejné stěžovatelky ze dne 14. 5. 2009, čj. 1 Afs 26/2009 - 109 (věc
TIPGAMES I). Sérii rozhodnutí zdejšího soudu zahájil již rozsudek ze dne 31. 12. 2008,
čj. 8 Afs 58/2008 - 65 (věc VIKTORIAPLAY I), dále ji pak rozvinul rozsudek ze dne 17. 4. 2009,
čj. 2 Afs 131/2008 - 137, publ. pod č. 1847/2009 Sb. NSS (věc FORTUNA sázková kancelář I).
Tuto judikaturu následovaly rozsudky ze dne 30. 4. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 – 130 (TIPSPORT
a. s.), ze dne 30. 4. 2009, čj. 8 Afs 22/2009 - 77 (VIKTORIAPLAY II), ze dne 14. 5. 2009,
čj. 2 Afs 53/2009 - 122 (FORTUNA sázková kancelář II), ze dne 19. 11. 2009, čj. 5 Afs 67/2009 -
65 (SYNOT TIP), ze dne 30. 11. 2009, čj. 8 Afs 72/2009 - 97 (VIKTORIAPLAY III), ze dne
21. 12. 2009, čj. 2 Afs 133/2008 – 91 (CHANCE), ze dne 18. 2. 2010, čj. 7 Afs 61/2009 – 145
(SAZKA I), rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2010, čj. 7 Afs 10/2010 – 132 (SAZKA II), ze dne
4. 6. 2010, čj. 5 Afs 23/2010 - 180 (SLOT Game I), ze dne 4. 6. 2010, čj. 5 Afs 1/2010 – 163
(SLOT Game II) a ze dne 13. 12. 2010, čj. 5 Afs 86/2010 – 63 (Sázková kancelář).
IV.B.1.
Rozdíl mezi zrušením předpisu a pozbytím platnosti předpisu
[18] Předně nutno zdůraznit, že stěžovatelkou namítaný rozdíl ve významu slov “pozbytí
platnosti” a “zrušení” nemá oporu v právní teorii ani praxi (srov. např. Knapp, V. Teorie práva,
Praha, C.H. Beck 1995, s. 163 – 164; Boguszak, J. - Čapek, J. – Gerloch, A. Teorie práva, Praha,
Eurolex Bohemia 2001, s. 85; Kysela, J. Na okraj platnosti, účinnosti a retroaktivity zákonů,
Právní rozhledy č. 22/2005, s. 812). Nemá oporu ani v legislativních pravidlech, byť stěžovatelka
tvrdí opak (bod [20] níže). Zrušovací ustanovení jsou v systematice předpisů oddělována
od přechodných ustanovení na konci předpisu, což má i svůj legislativní význam. Termín
“zrušení” se nepoužíval a nepoužívá v kontextu ustanovení právě přijímaného předpisu,
ale na derogaci předcházejících, minulých předpisů, které jsou novou normou výslovně
překonány a rušeny. Není proto správný argument stěžovatelky, že zákonodárce měl použít výraz
“zrušení” namísto “pozbytí platnosti” v přechodných ustanoveních. Pozbytí platnosti má
pro aplikaci předpisu stejné účinky jako zrušení, používá se však směrem do budoucnosti, kdy
se upravuje omezení platnosti jednotlivých ustanovení v rámci daného předpisu. Dané ustanovení
tedy nebude od určité doby součástí právního řádu. Naopak zrušující ustanovení se používá
v situacích, když se upravuje konec platnosti a účinnosti předpisu jiného, a to chronologicky
staršího.
[19] Zrušovací ustanovení jsou používána moderní legislativní technikou. Z historického
pohledu nebyla u starších právních předpisů skoro vůbec používána. V 19. století neexistovala
v tomto ohledu ani jednotná terminologie. Kupříkladu trestní kodex, vydaný
pod č. 117/1852 ř. z., ve svém uváděcím patentu označoval zrušení starších předpisů jako
„odejmutí platnosti“. Starý spolkový zákon č. 253/1852 ř. z. zase používal výraz „pozbytí moci“.
A nařízení presidenta zemské politické správy na Moravě ze dne 5. listopadu 1923, č. 38/1923
mor. zem. zákoníku mluví o „pozbytí platnosti“ dosavadních předpisů upravujících stejnou
materii, pokud odporují novému předpisu. Na pozadí těchto vybraných příkladů tak lze
ilustrovat, že se v průběhu doby používaly v naší legislativě různé výrazy pro stejné instituty
(obecně k vývoji publikace právních předpisů, včetně rozdílů mezi instituty platnosti a účinnosti,
srov. Bobek, M. Publikace obecně závazných právních předpisů v historickém a srovnávacím
pohledu. Jurisprudence 1/2007, s. 13 - 21, Jurisprudence 2/2007, s. 11 – 18).
[20] Legislativní pravidla vlády ČR (dále jen “legislativní pravidla”), přijatá usnesením vlády
č. 188/1998 ze dne 19. března 1998, ve znění pozdějších změn, jsou jediným předpisem
upravujícím tvorbu naší legislativy po technické stránce. Legislativní pravidla mají svou
praktickou váhu a validitu při tvorbě zákonů, nejsou však obecně závazným předpisem. Rozlišují
v systematice právního předpisu přechodná ustanovení (čl. 51 legislativních pravidel), zrušovací
ustanovení (čl. 52) a ustanovení o nabytí účinnosti a pozbytí platnosti (čl. 53). I z legislativních
pravidel vyplývá, že výrazy “pozbytí platnosti” a “zrušení” se v moderní legislativní technice
rozlišují. Nejvyšší správní soud ani městský soud však toto nezpochybňují. Podstatné
je, že z právního hlediska oba instituty mají shodné účinky. V obou případech předpis nebo jeho
část přestává být platným a účinným. Tím je plně vyřazen z právního řádu. Rozdíl je jen v tom,
v jakých situacích se používají (srov. výše bod [18]).
[21] Stěžovatelka zpochybňuje ustanovení o pozbytí platnosti tím, že je zařazeno do paragrafu,
jenž je nadepsán „účinnost“. K tomu lze jen stručně uvést, že právně závazný je samotný
normativní text předpisu, ne již nadpisy ustanovení nebo poznámky pod čarou. Nadpisy
nad ustanoveními předpisu jsou jen jakousi pomůckou navíc vůči čtenáři, nikoliv závazným
textem předpisu [viz Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, s. 128, shodně např. nález
sp. zn. II. ÚS 485/98 ze dne 30. 11. 1999 (N 173/16 SbNU 259)]. Povinností adresáta normy
je číst normativní větu příslušného ustanovení, nikoliv jen nadpis, který slouží pouze k jeho
orientaci a je vytvořen jaksi navíc jako orientační pomůcka.
[22] Dále, v souvislosti s terminologií ohledně platnosti a účinnosti předpisu a jeho
způsobilosti být součástí právního řádu, je možno citovat i prejudikaturu z bohaté rozhodovací
praxe v této právní otázce, cit. v bodě [17] shora. Velmi vyčerpávající argumentaci na téma
zrušení derogačních ustanovení a pozbytí platnosti dává zejména rozsudek zdejšího soudu ve věci
FORTUNA sázková kancelář I v bodech 39 – 49 (citován v bodě [17] shora).
[23] Zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů nedefinuje co je platnost nebo účinnost. Jen
konstatuje, kdy nabývá předpis platnosti a účinnosti. Ani jiné obecně závazné předpisy neupravují
definici těchto institutů. V právní praxi a teorii jde však o pojmy konsensuální povahy. Pokud
předpis pozbývá platnosti, jednou pro vždy je vyřazen z rámce právního řádu. Naopak
u účinnosti je teoreticky možné, že bude časově vymezena v určitých intervalech. Může nastat
časové období, kdy účinnost je pozastavena, posléze však opět může vyvolávat právní následky.
Zákonodárce však v nyní posuzovaném případě nehovořil o pozbytí účinnosti, ale o pozbytí
platnosti, čímž jasně a definitivně uzavřel možnost jakéhosi „oživení“ daných ustanovení.
[24] Názor vyplývající z dnes již ustálené judikatury NSS je v plném souladu s názory právní
doktríny. Podle právního teoretika Hanse Kelsena zrušení platnosti normy staré a stanovení nové
normy jsou dva různé akty. Derogační norma nemůže „platit sama pro sebe, ale pouze jen ve vztahu
k jiné normě, k normě, jejíž platnost se zrušuje. Derogující normy jsou v tomto smyslu normy nesamostatné.“
(Kelsen, H. Všeobecná teorie norem. Brno, Masarykova univerzita 2000, s. 119). Z těchto premis
lze vyvodit závěry významné též pro nyní souzenou věc. „Derogace se týká platnosti normy, ne však
aktu jejího stanovení. Poněvadž se derogační norma nevztahuje na chování, nemůže být jako jiné normy
dodržována a užívána. Proto nemůže být též porušena. Splnila-li svoji funkci, tj. ztratila-li norma, na kterou
se vztahuje, svoji platnost, ztrácí derogující norma ve vztahu k normě, jejíž platnost zrušila, svoji platnost. Její
platnost nemůže být proto v poměru k normě, jejíž platnost právě zrušila, též být zrušena; je v ohledu k této
zrušené normě nezrušitelná. Pokus zrušit platnost jedné – druhou normu rušící – normy ve vztahu k této zrušené
normě pouhou zrušující normou, by byl neúčinný“ (s. 119-120). Z toho pak Kelsen dovozuje
nevyhnutelný závěr, shodný plně s judikaturou NSS: „Norma, jejíž platnost byla právě zrušena derogační
normou, může být uvedena v platnost jen normou, která má stejný obsah, jako byl obsah zrušené normy.
Ba v podstatě nemůže být vůbec nikdy uvedena v platnost. Norma, která je uvedena v platnost, je jiná než norma,
jejíž platnost byla zrušena, i když má stejný obsah“ (s. 120).
IV.B.2.
Účel novely zákona a „úmysl“ zákonodárce
[25] Stěžovatelka též argumentovala úmyslem zákonodárce při přijímání zákona č. 109/2006 Sb., který novelizoval zákon o DPH a zrušil derogační ustanovení. Připouští, že o novele
neproběhla rozprava při jejím prvním projednávání v Poslanecké sněmovně, odkazuje však
na jednání v Senátu a na rozpravu v Poslanecké sněmovně po vrácení novely Senátem.
[26] K tomu lze uvést, že subjektivní názor individuálního člena parlamentu z debaty
při projednávání, co podle něj bude či nebude platnou právní normou, nelze automaticky
a bez dalšího zaměňovat s úmyslem zákonodárce. Navíc pokud je subjektivní názor člena
zákonodárného sboru v rozporu s přijatým textem právního předpisu, je rozhodující význam
tohoto textu, nikoliv mylné názory několika členů parlamentu. K tomu lze stěžovatelku
v detailech odkázat na rozsudek v její prvé věci. Zákonodárce, jemuž je nutno přičítat
racionálnost, měl v tomto případě zřejmě v úmyslu odstranit nadbytečný text zákona o DPH
(bod 24 rozsudku čj. 1 Afs 26/2009 – 109).
IV.B.3.
Srovnání účinků zrušení derogačním normy zákonodárcem a Ústavním soudem
[27] Stěžovatelka argumentuje analogií s “oživováním” ustanovení občanského zákoníku
po zrušení části zákona Ústavním soudem, který původně derogoval tato ustanovení a odkazuje
na příslušnou judikaturu [nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331;
278/2004 Sb.)]. Toto srovnání není na místě. Na jedné straně stojí situace, kdy Ústavní soud
zcela výjimečně ruší novelu zákona pro protiústavnost procesního postupu přijetí této novely,
za předpokladu, že novelizovaná úprava samotná protiústavní není. Na straně druhé situace, která
je předmětem souzené věci, tedy zrušení derogační normy zákonodárcem. Obě situace nelze
rozumně srovnávat. Ústavní soud je oním příslovečným „negativním zákonodárcem“, který
pravomocí vytvářet nové normy vůbec nedisponuje. Zákonodárce je oproti Ústavnímu soudu
ve zcela odlišné pozici, neboť jeho stěžejní pravomocí je právě vytvářet právní předpisy.
IV.B.4.
Argumentace automatizovanými systémy právních informací
[28] Stěžovatelka v kasačních stížnostech odkazuje na to, že shodně jako ona důsledky novely
zákona o DPH posoudil i systém právních předpisů ASPI, „jenž je nejuznávanějším […]
aktualizovaným systémem právních předpisů“.
[29] K tomu lze uvést následující. Znění právních předpisů, které se nachází
v automatizovaných systémech právních informací, jako je např. ASPI, neposkytuje adresátům
norem právně závaznou informaci o tom, jaké právo platí. Ostatně v době rozhodování této věci
systém ASPI uvádí jiné znění, než které tvrdí stěžovatelka ve svých dvou podáních (NSS nicméně
nezpochybňuje, že dříve v tomto systému bylo znění, kterého se stěžovatelka dovolává –
srov. k tomu bod 27 rozsudku v její prvé věci, čj. 1 Afs 26/2009 – 109, cit. v bodě [17] shora).
I to dokazuje, že se nelze spoléhat na závazné znění právních předpisů v systémech, které nejsou
veřejnou mocí provozovány, kontrolovány, licencovány ani schváleny jako poskytovatelé
závazného oficiálního znění předpisů. Právní informační systémy jsou aktualizovány pravidelně;
provozovatel může kdykoliv upravit znění předpisů uvnitř databáze, pokud se domnívá,
že je třeba opravy.
[30] To lze doložit také porovnáním různých automatizovaných systémů právních informací,
které jsou k dispozici na trhu. Disponují odlišnými texty stejného ustanovení ke stejnému datu.
Dotčený §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o DPH je např. v systému ASPI (DVD
instalace, nakladatelství Wolters Kluwer ČR), stavu aktualizace k 31. 12. 2010, uváděn jako platný
a účinný k datu 31. 12. 2004 a zrušený již od data 1. 1. 2005. Obdobná data bylo od počátku
dohledat v systému právních informací LexGalaxy (provozuje Epsilon Delta; viz rozsudek v prvé
stěžovatelčině věci, čj. 1 Afs 26/2009 – 109). Naopak v informačním systému Beck-online
(http://www.beck-online.cz, nakladatelství C.H.Beck), akt. online stav k 1. 2. 2011, jsou stejná
ustanovení uváděna sice také jako platná a účinná k 31. 12. 2004, ve znění účinném od data
1. 1. 2005 zrušena. K znění od 1. 4. 2006 je napsáno, že dané ustanovení bylo zrušeno §113
písm. b) tohoto zákona, je však přidána poznámka zpracovatele systému, že „Zákonem
č. 109/2006 Sb. bylo ustanovení §113 písm. b) tohoto zákona zrušeno a dle našeho názoru
pominulo tímto okamžikem i zrušení ustanovení §51 odst. 1 písm. i). Pro informaci uvádíme
původní text písm. i).“ Analogická je poznámka i u druhého diskutovaného paragrafu. Zde si tedy
vydavatel osoboval právo vyjádřit svůj čistě soukromý právní názor na platnost daného
ustanovení. V tomto případě tedy nakladatel uvádí znění, jak vyplývá ze zákonného výkladu,
ale zároveň jasně říká, že tento výklad je dle něj špatný a poskytuje alternativní znění. Na okraj
možno pro zajímavost zmínit, že v dalším automatizovaném systém právních informací Fulsoft
plus (http://plus.fulsoft.cz, nakladatelství Verlag Dasshoffer) v aktualizovaném stavu k 1. 2. 2011
jsou dotčená ustanovení dokonce ve stejném znění před 1. 1. 2005 i po tomto datu, stejně jako
od 1. 4. 2006.
[31] Tento srovnávací exkurz jasně ukazuje, jak rozdílná znění poskytují různí provozovatelé
informačních systémů. Jejich informativní úplné znění předpisů nelze dávat na roveň, či dokonce
zaměňovat s oficiálním zněním. Zásadním problémem, ovšem problémem mimo pravomoc
soudní moci, tak zůstává, že stát nenabízí vlastní elektronické úplné znění právních předpisů
v závazné formě.
IV.C.
Dvojí výklad zákona o DPH a porušení základních práv stěžovatelky
[32] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak nelze dovodit, že by zákon o DPH nabízel
v souvislosti s odpočtem DPH u loterií a jiných podobných her dvojí výklad. Proto nebylo
na místě aplikovat údajný alternativní výklad pro stěžovatelku příznivější. Nedošlo tudíž
ani k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť zákon o DPH byl aplikován
i vyložen zcela v souladu s jeho zněním, smyslem a účelem.
V.
Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnosti
nejsou důvodné, a proto je dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud
na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasačních
stížnostech úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl
v tomto řízení úspěšný, žádné náklady převyšující jeho obvyklou administrativní činnost
nevznikly. Proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu